„Jede to do Liberceee?“

zeptala se mě paní, aniž by předtím odpověděla na můj pozdrav. Stála jsem u vlaku a za mnou jasně svítila cedule Pardubice-Liberec.

Odpovídám:“ Dobrý den, ano, tento vlak jede do Liberce.“

Ona: „A víte to jistě?“

Já: „Samozřejmě, jedu tam zrovna také.“

Nejen cestující mívají slabší chvilky, kdy jsou líní zapojit mozek, anebo je tak vysiluje koukání do mobilu, že ani nezvládnou zvednout oči.

I můj rozum si sem tam vezme náhradní volno a tak například po nastoupení do vlaku v Rychnově u Jablonce vesele pozdravím lidi s otázkou: „Dobrý den, přistoupil někdo v Rychnově nad Kněžnou?“

Když jsem po zkouškách vyfasovala nezbytné pracovní pomůcky, patřilo mezi ně i označovací razítko. Nazvala jsem ho soukromě magnet z Globusu. Proč?

Protože jako jsem kdysi na brigádě ze začátku zápasila s těmi magnety na lahvích a dražším zboží, tady jsem si několikrát zmazala prsty i nehty, než se mi podařilo nastavit správně datum a číslo vlaku.

A tak mohou mít například někteří cestující památku v podobě jízdenky s datem 26.01. 2032.

Pro klid budoucích pasažérů dodávám, že už to konečně zvládám. Ale jako prase mám ruce špinavé pořád.

Také není neobvyklé, že stále někde zapomínám batoh, když přeskakuji do jiného vlaku, nebo končím směnu. Ale zatím mi neodjel ani do Ústí nad Labem, ani dnes do Staré Paky. Strojvedoucí se na už chystal mávat a já se slovy:"Ty vole, batoh!“ jsem letěla k vlaku, ze kterého se předtím přestupovalo a tam mi ho druhý fíra podával okýnkem.

Ale vraťme se k cestujícím. Není výjimkou, že se ze sebe někteří snaží udělat neviditelné, jen aby nemuseli zaplatit. To probíhá přibližně takto. Nastupuje muž v černých brýlích, já poté procházím vlakem s obligátní otázkou:“ Dobrý den, přistoupil někdo?“ a on zrovna obdivuje z okna místní krajinu. Budí dojem, že je hluchý a vlastně tam vůbec není, nebyl a nikdy nebude. Dám mu ještě jednu šanci a při zpáteční cestě ze zadní části se u něj zastavím a srozumitelně zopakuji svou mantru. Ten souboj očí následně prohrává a řekne si o jízdenku do Rádla.

Někteří mi zas na férovku řeknou, že nemají ani peníze, ani občanku, ale přiznají to až ve chvíli, kdy se vlak rozjede a není možné zastavit mimo povolenou stanici, protože jsme například na koridoru (Ústí-Děčín), kde by každá vteřina zdržení byl problém. A tak se průvodčímu smějí do ksichtu, protože to tam moc dobře znají a zadarmo určitě nejeli poprvé.

Při výstupu v Děčíně mi ještě vesele zamávali a poděkovali. Což bylo od nich hezké, že?

Je to práce pestrá, zajímavá a vůbec mi nevadí, že se i v době volna probouzím ve tři ráno, protože se nedokážu tak rychle přeštelovat na jiný režim.

Lidé jsou vesměs fajn. S některými je i legrace, několik by jich potřebovalo lekci slušného chování a jen hrstka jich je na proplesknutí. To vždy pak zalézám na zadní stanoviště a tam v duchu počítám do dvaceti, někdy až do sta.

Jako na poště nemůže paní za přepážkou za to, že listonoška nezazvonila a balíkář se špatně vyspal, tak průvodčí nemají vliv na zpoždění vlaků, ani na to, že se v nějaké stanici vlaky křižují a někdy si tam holt chvíli postojíme.

Vaše průvodčí