Z Prahy do Brna pohledem našich blogerů

Přišel čas se trochu odreagovat. Co si tak vyjet na výlet do Brna?  Každý z blogerů to ovšem vidí trochu jinak. Taková cesta, to není jen tak, vážení!

Jan Pražák

  Včera mi zavolala Maruška, jestli bych jí nehodil v sobotu do Brna. Moc se mi, milí čtenáři, nechtělo, ale vzpomněl jsem si na Maruščiny bujné křivky a když mi navíc slíbila, že si spolu v Brně dáme kafíčko u okýnka a nějakou laskominku,tak jsem nadšeně souhlasil. A těšil se,jak si cestou krásně poplkáme o jejím Frantovi a o našich kočkách. Ještě nezapomenout Čestné prohlášení, kde ho jen..?

"Sanťasi, jedeš!" Bezmocně už jsem jen hleděl na cáry roztrhaného papíru, který ta potvůrka cupovala na milimetrové kousky. Soňa se z gauče smála, že prý mám s Maruškou útrum. Ale nebylo tomu tak! Ráno jsme s Maruškou, které respirátor zakrýval ta její krásná ústa, a fungl novým čestným prohlášením, odjeli vstříc dalšímu dobrodružství.

Ivo Cilich

  Do Brna jsem se strašně těšil. I když to znamenalo, že krom plné nádrže v autě, budu potřebovat i roušku, respirátor a nějaké Čestné prohlášení. Spojil jsem se před tím ještě přes Whats Up s ministrem Blatným , abych se ho zeptal, zda je opravdu nutné mít v autě roušku, když s sebou vezu člena rodiny. Odpověděl mi, že ANO,MUSÍM a když jsem namítal, proč, když spolu žijeme v jedné domácnosti, tak řekl, že prostě to tak je a odpojil se. Stačil jsem ještě zveřejnit blog s názvem Je nutné mít roušku v autě, když vezu jen manželku? nastudovat patnáct nových zákonů a nařízení a na protest pak spálil respirátor, roušku i Čestné prohlášení a zůstal raději doma.

David Vlk

  Tož děcka, tomu neuvěřite, co se mi dneska zdálo. Zdálo sa mi, že jsem jel z Prahy do Brna a vezl na tajňačku deset studentek pedagogický fakulty v zavazadlovým prostoru. No tam, kde normálně vozim frgale, nebo zákusky. A ty mršky se rozhodly, že mňa budou naschvál provokovat, povytahovaly si sukénky, až jim bylo vidět, no vite kam, jedna rozepla dokonce podprsenku a hodila mi ju přímo na čelni sklo, až jsem malem dostal smyka. Tož takhle ne, děvčata. Koukejte sa zklidnit, nebo vám vážně naplácám na zadek, hrozil jsem jim a přitom šilhal do zpětného zrcátka jak Andy, když mu padaj procenta ve volebním grafu. Ten to má spočitané, už ani další rouškovné nerozdá těm důchodcům, bo to nestihne. Zrovna, když mi jedna z děvčat začala rozepínat poklopec,něco se mnou třáslo jako s prázdnym pytlem. "Probuď se, Davide, hej, co se ti to zas zdá, že hekáš jako Zeman, když má promluvit k národu?" Sakra, to je Vladěnka! Studentky jedna po druhé praskaly jako mýdlové bubliny a ja musel vstat, bo bylo 5.30 a čekala mě šichta. Tož ani nevím, estli sem do toho Brna vůbec dojel.

Vladimír Kroupa

Cestu do Brna jsem velice pečlivě plánoval. Ráno jsem si do svého batohu zn.Bušman naskládal do komínků dvacet respirátorů, deset nanoroušek a vytiskl pět čestných prohlášení. Jistota je jistota.Ale stejně jsem měl obavy, zda jsem na něco nezapomněl. Covid pas jsem zavrhl, protože je to nesmysl, přesto jsem měl strach, že mě po cestě předjede některý z popíračů, například ten Cilich a z otevřeného okénka  na mě prskne vir. Přemýšlel jsem, zda nevzít s sebou do auta Radku, ta jediná mi rozumí a já rozumím jí. Ale bál jsem se, protože není očkovaná. To jiní ano a dělají ramena u mě v diskusích a mně se v kapse otvírá lovecký nůž z Armyshopu. Takže raději zůstanu doma a napíšu stopatnáctý blog na téma Jak jsem vyhrál nad Covidem a nebezpečnou cestu oželím.

  Všem čtenářům i blogerům přeji veselou mysl i v této neveselé době!