Tortura zvaná návštěva lékaře, aneb Mimoň na sebe sáhnout nenechá

Autisté jsou různí. Někteří milují návštěvy zdravotnických zařízení víc, než dovádění na dětském hřišti. Matkám těchto dětí tedy dost závidím, protože my máme problém opačný.

Tomáš patří do kategorie Neošetřitelné dítě, tzv. Sáhni na mě,doktore a zabiju Tě.Došlo to tak daleko, že musíme na ošetření zubů v celkové narkóze, do Motola. Vzhledem k tomu, že i čištění zubů patří do kategorie sci-fi a zatím není síla, která by ho donutila k pravidelnému čištění, krom té lidské (jeden drží, druhý čistí), má dost zubů zkažených a musí ven, nebo alespoň spravit.

K operaci neodmyslitelně patří i předoperační vyšetření. To zahrnuje mimo jiné i odběry krve a kontrolu moče. Běžný postup,pokud nemáte doma neošetřitelného autistu. Pak se i taková běžná návštěva lékaře mění v horor s názvem Liberecký masakr injekční stříkačkou.

Tomášek zažil před asi dvěma lety nepříjemnou záležitost- jak bych to laicky řekla-přetažení zúžené předkožky. Prostě ho lékařka uchopila za pindíka a dost drsně přetáhla. Nechalo to v něm, bohužel, nesmazatelný dojem a od té doby vždy, jakmile zahlédl budovu zdravotního střediska, chytil si pindíka a celou dobu si ho držel. Drží ho pořád. I dnes. Takže jdeme k doktorce, Tomášek venku drží pindíka, vypadá trochu jako malý sex.deviant,ale není možné "mu ho uklidit."

Sotva překročil práh čekárny, spustil se řev. Ale takový, že všech pět ostatních matek nevědělo, zda nás mají nenávidět,nebo litovat. Lítost zřejmě převážila, protože nás nechaly přednostně jít dovnitř.

Řev neustával ani v ordinace pediatričky. Stála jsem u dveří a hlídala, aby nezdrhnul. Což se mu jednou zadařilo a tak jsem ho v čekárně honila okolo stolu, za hlasitého povzbuzování ostatních. Zaslechla jsem i vysvětlení jedné maminky své dceři, že chlapeček má nemocnou hlavičku. Já budu mít brzy asi taky nemocnou hlavičku a skončím v Kosmonosích.

Poté jsme na sebe s doktorkou řvaly. Ne proto, že bychom se tak nenáviděly,ale abychom slyšely, co ta druhá povídá.

Odevzdala jsem zkumavku s močí a upozornila, že k získání této tekutiny bylo potřeba hodně trpělivosti, mazanosti a hlavně rychlosti.

 Od rána jsem totiž hlídkovala, kdy půjde Tomášek na wc a aby vše probíhalo co nejrychleji, postavila jsem na mísu skleničku. První problém. Sklenička se mu nelíbila, bylo to něco,co tam nepatří. Odmítl se vyčůrat se mnou za zády, posílal mě pryč. Tak nic.

Za hodinu jsem zaslechla, jak rozsvítil na záchodě. Přišla moje chvíle. Velice nenápadně jsem se plížila k záchodu a jakmile jsem zaslechla, že koná, rychle jsem mu tam přistrčila skleničku a ono se to konečně podařilo!

 Od lékaře vždy odcházím zpocená až na pr..., zpocená je též zdravotní sestra, i doktorka. Ale jakmile vyjdeme ven, z Tomáška je rázem klidné a spokojené dítě a den pokračuje.

Tak si na nás 7.srpna vzpomeňte. V Motole na nás zřejmě také nikdy nezapomenou.

Ehm, máme hlídat po operaci kanylu,aby si jí nevyrval. On, kterej okamžitě ze sebe strhává náplast po odběru krve. Ledaže bych mu nasadila klepeta, či držela pod prášky. Jinak se mi to už teď zdá nemožné. No, uvidíme.

Je v Motole i psychiatrie?