„Nechcete...?“

Je to jako mor. Ať přijdete kamkoliv s jasnou představou, co koupit, vždy se vám snaží vnutit něco, čemu za chvíli projde lhůta, potřebují se toho zbavit, nebo honí vyšší tržby.  

Sto padesát korun. Děkuji. A nechcete bonbóny za deset devadesát?"

Čtyři sta. A nechcete žvýkačky za šestnáct devadesát?“

"Jedny růžové Neonky, prosím.“

"A nechcete čtvery za cenu tří? Co? Vy ještě nemáte naši kartičku?“

Podotýkám, nejsem na ty (většinou holky, dámy) naštvaná. Jsem si jistá, že to nedělají z lásky k obchodu, kde pracují, ale musí. Jako bývalá pošťačka vím, že musí. Tedy většina. Tak devadesát pět procent.

Jen mne už nebaví neustále opakovat

"Děkuji, nechci.

"Ne, děkuji.

"Ne, děkuji, opravdu žádnou kartičku nechci.

"Ne, nemám aplikaci.

Kdysi na nějakém školení nám říkala trenérka obchodních dovedností: „Nikdy nezačínejte větu otázkou NECHCETE?

Klient vám totiž vždy odpoví: „Nechci."

"Musíte na to jinak -Mohu vám nabídnout? A obvykle odpoví: „Jistě, můžete.“

My se tam tak uchechtávali a neklidně vrtěli na židlích, protože nás to vůbec nebavilo a hlavně jsme věděli, že kdo nic nechce, žádná obchodní „psychológie“ na něj platit nebude.

Chodil na poštu takový pán, kterému všechny holky z přepážek nabízely losy. Nikdy si žádný nekoupil. NIKDY! Jednou se tam zjevila jakási paní, která přesně věděla, co na které lidi platí a rozhodla se zlomit jeho odpor.

Pán se blížil k přepážce a ona nás ostatní obdařila takovým tím pohledem ala „a teď čumte, jak se to dělá!“ Jak to dopadlo? Pro pána stejně. Opět si žádný los nekoupil. A bylo mu velmi nepříjemné, když do něj hustila horem dolem.

Ona kauzu shrnula slovy: „Ale tohle je výjimka. Většina lidí si koupí, ale musíte to umět!“ Aha, tak jo.

Představte si paní, které už popáté ten den někdo něco vnucuje. Má hlavu plnou starostí a potřebuje si jen rychle koupit pár rohlíků, natankovat benzín a sehnat nové bačkůrky pro vnuka.

A všude se jí ptají: „A nechcete ještě..?“

Pošesté paní vybuchne a prodavačku pošle sprostě někam, ač ta nebohá pracovní síla vůbec za nic nemůže. Ona si pouze plnila pracovní povinnosti.

Loni, zhruba touhle dobou, mi skončila kampaň na vydání knihy. A bylo to krušných třicet dní. Prosit, škemrat a žádat o přispění. Necítila jsem se v té roli vůbec dobře a byla jsem ráda, že je to za mnou. Kniha vyšla, ale ty nervy předtím.

Psala jsem maily s prosíkem na všechny světové strany a nebylo mi nejlépe. A zařekla se, že druhou vydám pouze, když o ni nějaké nakladatelství projeví zájem. V opačném případě jí smažu, nebo rozdupu vzteky notebook.

Jo a nechcete někdo koupit mou prvotinu?:-)