Naučí se číst, psát a počítat? To nikdo neví, ani my

Tak i náš malý Mimoň začal chodit do první třídy. Původně měl chodit ještě rok do přípravky,ale tu pro nedostatek dětí neotevřeli, tak šupajdil do školních lavic.

A musím říct, že tam chodí rád. V jeho třídě je jen šest dětí s paní učitelkou a jednou asistentkou.

V té třídě jsou si všechny děti rovny- všechny mají nějakou formu autismu. Některé lehčí, některé těžší,ale jsou, takříkajíc, na jedné lodi. A většina z nich má individuální výukový plán.

Zapomeňte v této třídě na slabikáře, písanky a početníky. Ne, že by je neměli,ale konkrétně v Tomáškově případě je zatím slabikář celkem k ničemu. Komunikuje pomocí kartiček a náplň výuky spíše připomíná hraní si ve školce.

Vše ztížené tím, že krom slova "nejde" nemluví. Vlastně ano, ještě umí "van" a "tů" a "bum"  A tím je jeho slovní zásoba vyčerpána.

Všichni víme, že základní škola pro něj bude strop. Moc si přejeme, aby se naučil alespo|ň trochu mluvit. Podepsat se. Spočítat 1+1. Některé děti to dovedou už druhý rok školní docházky. Některé se to nikdy nenaučí.

Zatím odmítá doma opakovat si "učivo" ze školy. Jakmile vyndám pracovní desky, začne křičet, dupat a desky vztekle zavře a cpe je zpět do školního batohu.

Je a bude hodně těžké naučit ho, že školní docházka znamená i nějaká ta domácí opakování. Vzala jsem si na pomoc Ranou péči a věřím, že časem se naučí pracovat i doma.

Autisté milují řád, opakující se činnosti a špatně přijímají změny. To už víme a známe. Učíme se s tím žít .

Ale tím, jak miluje ten řád a líbí se mu ve škole, nemáme problémy (ťuky, ťuk) s ranní docházkou do školy. Po odchodu z družiny chodíme rovnou do obchodu pro jeho oblíbeného nanuka (jí pouze jahodové Callipo a běda, když ho nemají).

Ráda bych se vyjádřila k tématu inkluze. Nesouhlasím s ní, podle mě je to donebevolající kravina a neumím si vůbec představit,že by náš syn byl v rámci inkluze v běžné základní škole.

Víme, jak to na školách chodí a že šikana je tam už běžná věc, se kterou si málokdy učitelé dokáží poradit (klobouk dolů před těmi, kteří to umí). A že by děti, jako je náš Tomáš, byly snadným terčem, je jasná věc.

Nehledě na to, že pro toho učitele musí být náročné všechno to papírování ohledně IVP (individuálního výukového plánu) a do toho dělat vlastně dvojí přípravy na druhý den (pro zdravé děti a pro postižené děti).

Možná se mýlím a někdo inkluzi bere jako skvělý nápad,ale osobně nikoho takového jsem ještě nepotkala.

Takže nechme praktické a speciální školy dětem, které to potřebují a kterým se můžou speciální pedagogové plně věnovat,aniž by narušovali výuku jiným dětem. Fakt před těmito učiteli smekám.

Za mě tedy inkluze v žádném případě.

Tento blog bych ukončila vysvětlením. Možná to není nutné,ale v jedné diskusi jsem byla, jak bych to řekla správně-osočena? že své dítě nazývám Mimoněm.

Přátelé, to není hanlivá nadávka,ale protože můj syn tyto příšerky miluje, máme je doma všude (on i na školním batohu) a je vlastně sám takový mimoň, který tento svět moc nechápe a my se snažíme porozumět jemu.

Je to prostě náš milovanej Mimoň.