Když psát blogy už mi nestačí

 Tak si troufnu i na napsání knihy! Však kolik, dnes úspěšných psavců, vzešlo z tohoto blogového lůna!  

 Nebudu všechny jmenovat, protože by to byl dlouhý seznam a co kdybych na někoho zapomněla. Tak by se mohl smrtelně urazit a považte, rozházet si to třeba s Kučíkovou,Hubeňákovou, Součkovou, Novou,Karolovou, nebo Kroupou, to opravdu nechci. Ale děsně jsem jim záviděla, to nezapomenutelné první přičichnutí k vlastní knize, ještě teplé z tiskárny. Ty příjemné starosti, co si obléknout na svou první autogramiádu. To jejich nacvičování autorského podpisu, na který dychtivý čtenář bude stát frontu až dolů k metru A.

  Toto všechno mi nedalo spát a toužila jsem to zažít také. Stačilo málo. Napsat si vlastní knihu. No jo, ono se řekne, napsat knihu. Ale o čem, aby se to dalo číst? Aby čtenář dílo ani na chvíli neodložil (tohle nesmí číst váš zaměstnavatel). Aby váš klenot, až spatří světlo světa, nebyl v knihkupectvích založen někam na hanbu, ale naopak zářil na vrcholu mezi takovými esy jako jsou výše zmínění autoři. Za nic na světě se nechcete potkat se svým dílem v Levných knihách, že? Ta potupa, ten pád z výšin. I to je třeba trénovat, když se rozhodne člověk jít se svou kůží(= knihou) na trh.

Před několika lety jsem už s myšlenkou, napsat knihu, koketovala. Přibližně dvaceti stranami textu. Dál jsem se nedostala, přišlo mimino, starosti a spisovatelské ambice jsem uložila k ledu.

A pak přišel Covid. A s tím opatření, která všichni známe. Zavírání škol, obchodů, restaurací a některé uvěznila karanténa mezi čtyři stěny. I já jsem to "vyhrála." A když jsem mezi marnými pokusy donutit Tomáška k distanční výuce. uklízením a vařením našla skulinu, nazývající se Volný čas, vrátila jsem se ke psaní mé knihy. Původní text už dávno neexistoval (ten jsem smazala, protože byl prostě blbej) a začala jsem stavět příběh od úplného začátku. Ten příběh, který jsem v začátcích měho blogování načala tímto článkem

https://sarkamedkova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=174640

  Zrodily se hlavní i vedlejší postavy, dolovala jsem z paměti některé zážitky, na které bych raději zapomněla, ale ony se v té hlavě, mrchy, furt drží a vymýšlela i některé zbrusu nové.

 Poté, když jsem to po sobě asi osmkrát přečetla, odvážila jsem se nabídnout dílo třem vyhlášeným a známým nakladatelstvím. Když tam vydává své knihy paní Mornštajnová, tak proč ne já, že. A poprvé jsem padla na hubu. Nikdo z nich o začínající spisovatelku nestál. To tak prostě je. Nakladatelství přehrabují rukopisy téměř vidlemi a nabídka asi milionkrát převyšuje poptávku.

  Když jsem si vztekle pobrečela a oprášila si kolena od toho pádu, rozhodla jsem se využít jiné šance. Tzv.crowfundingu. Nebudu jmenovat firmu, se kterou jsem uzavřela spolupráci, jen naznačím (naznačovat se tady snad může), co znamená crowfunding a co mě čeká.

 Každá kniha, která se uchází o přízeň a hlavně peníze, má svou startovací částku která se odvíjí od nákladu, odměn kolegů a dalších položek. Autor se pak třicet dní klepe, kouše si nehty a sdílí na všech možných platformách informace o své knize, taktéž otravuje případné sponzory a často si vzpomene i na dávné spolužáky a kolegy (je to podobné, jako když začnete prodávat pojištění, nebo hrnce).

 Ponižující? Nevím, jsem z pošty zvyklá a vycepovaná  produkt vhodně a nevtíravě nabídnout. Možná tyhle zkušenosti jsou právě to, co se mi od zítřka bude hodit.

  Jsem připravena jít s kůží na trh. Protože jestli to fakt vyjde, tak se mám na co těšit.

Závěr: protože zde nemohu sdílet cokoliv, co by zavánělo reklamou, snad mi projde, když sem profláknu alespoň název knihy. A ten je stejný, jako název 10 let starého blogu, odkaz výše. A stejně tak se jmenuje i má stránka na  nejznámější sociální síti.