Jak jsme (ne)prodali auto

Někdy v průběhu listopadu jsme vážně začali uvažovat o tom, že prodáme naši stařičkou Oktávku. Holka měla stále vyšší nároky na provoz a nám kvůli tomu hubla peněženka.

To máte: opotřebovanou lambda sondu, rozbité servo řízení, dosluhující brzdové kotouče,propadlou technickou, s tím by si ani pan Lorenc neporadil.

  Nejdříve jsme ale všechno vyjmenované museli dát do pořádku, aby nám auto nevykoupili jako vrak,ale auto provozu schopné, líbivé na pohled i zpod kapoty.

  Když jsem platila za opravy asi 6 tisíc,má peněženka usedavě plakala a já s ní. No jo, bude skromný Ježíšek,ale když bude pod stromečkem místo tabletu tabule a křídy, třeba si toho obdarovaní nevšimnou. Jenže když byla oktávka zase (skoro) jako nová, nechtělo se nám s ní loučit. Zvykli jsme si na ní a ona na nás. Nikdy nás nenechala ve štychu, ačkoliv jí hodně často kručelo v nádrži, dovezla nás vždy, kam jsme potřebovali. Tak jsme se nakonec rozhodli, že si ji ještě ponecháme. Do další nutné opravy, pak už nemilosrdně půjde z domu.

  Minulý týden jsem byla v práci (ano, i přes svátky, to se někdy přihodí) a těšila jsem se, že za mnou rodina přijede, když já nemůžu k nim.

 24. prosince mi volal manžel, že přijet nemůžou. Protože nám UKRADLI AUTO! Tak tak, někdo jiný se nám postaral o prodej, jak šlechetné. Nějaký dobrý občan chtěl,abychom přestali marnotratně utrácet za benzín, další opravy, pojistku...abychom nebyli líní a chodili pěšky, znovu zažili, jak romantické jsou jízdy tramvají a dopřál nám tu důvěrnou blízkost lidí, mačkajících se na sebe v přeplněném autobuse.

 Vždyť ten dobrý člověk vlastně myslel na naše dobro!

Všem čtenářům přeji šťastný Nový rok 2016 a...co nejméně nepříjemných překvapení.