Cesta do blikajícího pekla

Jednorucí bandité. Blikající skříňky. Požírači peněz. Démoni horší než alkohol a cigarety. Prostě výherní automaty. Někoho nechávají zcela chladným, někdo v nich utopí všechny úspory, výplaty, auto, byt…

Jejich „kouzlu“ podlehne spoustu lidí, a nejsou to jen „pobírači sociálních dávek“,ale i lidé vzdělaní, inteligentní. Muži i ženy. Tihle blikající ďáblové nerozlišují, zda u nich sedí člověk, který má posledních pár drobných a zoufale prosí tu barevnou obludu, aby alespoň něco ze sebe vydala anebo rozcapený milionář, který tam jen tak hodí pár tisícovek a je mu jedno, zda vyhraje nebo prohraje 50 tisíc za večer.

A proč o tom píšu zrovna já ? Protože jsem v tom jednu dobu byla také doslova „po uši“.

Všichni víme, jak to začíná. Posezení v hospodě, dobrá nálada, mírně v hlavě. Cestou z WC míjíte automat(y). Máte u sebe pár drobných, tak z hecu tam hodíte dvacku. A ejhle- najednou máte tři stovky. Jucháte nad tou nenadálou výhrou, peníze vyberete a za vyhranou částku pozvete známé na pár piv (nebo panáků). Toto se opakuje ještě tak 2x nebo třikrát.

Po čase zjistíte, že už do hospody nejdete za účelem posedět a popít s kamarády,už tam jdete sám (sama) a rovnou zaberete místo u automatů. Už to není dvacka. Už je to stovka. Za pár týdnů už tři stovky. Později už o další nulu více. Hospoda, kde se krčí 2-3 automaty už vás nevábí. Herny- to je teprve něco ! Na jednom místě minimálně 20 beden, každá jiná,v každé možnost zvolit si z x- možností her a sázek. Pití a káva zdarma ! No neberte to, když je to tak výhodné. Za večer vypijete 10 piv (kafí, kokakol..). Ušetříte tři stovky za pití. Naházíte tam 3 tisíce.

Stanete se mistrem výmluv a lží, když dojdou vlastní peníze, jsou tu ještě kamarádi a známí, které nakrmíte uvěřitelnými důvody, proč potřebujete půjčit, takže milý kamarád nic netuší a půjčí. Protože jste spolehlivý dlužník (ze začátku), půjčí vám i podruhé…potřetí…a počtvrté už máte problémy  peníze vrátit, protože se zrovna nedaří. Ale stále ještě dokážete svou závislost maskovat.

Pak přichází období, kdy se přestane dařit úplně. V automatech již za den zmizí ne 3 tisíce,ale 10 tisíc. A ne proto že by člověk nevyhrál nic. Ale vyhraje málo. To nestačí. Když už tam nahází 5 tisíc a automat nabídne 3 tisíce. Co udělá gambler ? Hraje dál, protože to přece musí dostat zpátky. V té chvíli už nepřemýšlí, že druhý den nebude mít ani na rohlík. Mozek mu přikazuje: „Hraj“.

Vím, o čem mluvím. Prošla jsem tím. Trvalo to necelý rok, přišla jsem kvůli tomu o práci („áčka“), auto a dluhy, které jsem nasekala, budu splácet min. další 3 roky. Pokaždé, když jsem tam utopila x –tisíc, myslela jsem na to, že snad skočím pod nejbližší auto.

Ale troufám si říct, že jsem z toho venku. Bez hospitalizace v léčebně, jen s malou pomocí psychologa. Dokázala jsem si říct DOST. Svěřila finance manželovi, včetně své platební karty. Řekla vše kamarádům, takže už mi nikdo nepůjčil ani korunu. Po půl roce na pracáku jsem našla novou práci.

S gamblerstvím je to jako s alkoholismem. Jako se vyléčený alkoholik nesmí už nikdy dotknout alkoholu, vyléčený gambler už nikdy nesmí do automatu hodit ani 5 korun. Jakmile by něco z těch pěti kaček vyhrál, jede v tom znovu.

Bohužel města dělají vše pro to, aby gamblerů bylo ještě víc, proč by jinak povolovaly další a další herny ? Možná si  nějakou zvláštní matematikou spočítala, že příjmy z provozování blikajících oblud výrazně překryjí náklady na léčení zoufalců, kteří tomu propadnou.

Prý se úplně vyléčí jen 30% gamblerů. Já pevně věřím, že do té „třicítky“ patřím také.