Ztráty a nálezy

O ponožkách psát nebudu, to je už hodně  zprofanované téma. A navíc se většinou stejně nikdy nenajdou. V jejich případě se spíš  jedná o mizení v bůhvíkolikáté dimenzi.

Mám někdy své ztráty ráda. Těším se totiž na nálezy. Věcí  i lidí.

Měla jsem kdysi svetr, který byl světoběžník. Když se mu někde zalíbilo, tak tam prostě zůstal. Vždycky se ke mně ale vrátil. Mnohdy dost záhadnými cestami a z velkých dálek. A tak připutoval zpět  z  New Yorku (zůstal v autě české mise, když mne vezli na letiště), z Montréalu (zapomněla jsem ho na ubytovně našeho konzulátu) i z Acapulka, kde se zase zašprajcoval v hotelovém pokoji s výhledem na moře. Když  jsem ve svém tehdejším domově  v Mexiku D.F. přišla na to, že svetr opět zmizel, ani jsem se mu nedivila. Mně se z Acapulka taky nechtělo.

Je s podivem, že svetr ve svých toulkách pokračoval i po mém návratu do vlasti. Většinou už ale putoval jen po okreskách mezi  Prčicí, Přeloučí a Uhříněvsí. Ale podíval se i do Ostravy. Poté se dožil  úctyhodného stáří na chalupě, kde se zklidnil a chodil  se se mnou už jen po houbách.

Naše máma se zase zapsala do rodinné kroniky ztrátou svých oblíbených brýlí. Pátrali jsme naprosto všude - lezli jsme po zahradě po čtyřech, prohledávali jsme si navzájem kabelky a kapsy. Bezvýsledně. Brýle v nenávratnu. Zdánlivě. Za půl roku je máma našla při prerývání kompostu. A daly se ještě nosit!

Ztrácíme řetízky, prstýnky, trpělivost, knihy, hlavu,  přátele, lásky. Jak jde život, občas někoho nebo něco zase najdeme.

Já mám letos šťastný rok. Díky mému blogu se mi přihlásily dvě skoroztracené kamarádky a řeknu vám, hladce jsme navázaly tam, kde jsme před lety přestaly. Takže nález nad nálezy. A taky jsem o dovolené  na chalupě při sekání trávy objevila svou tyrkysovou náušnici, jejíž ztrátu jsem loni obrečela. Nosit se už nedá (zčernala), ale radost udělala i tak.

Kam se ale ztrácejí některé esemesky? Tady mám ve své statistice nálezů díru. Stává se snad jenom mně, že napíšu někomu cosi veledůležitého a nikdy vzkaz nedojde? Neděje se mi tak jenom v metru, ale i v tramvaji. Velmi nebezpečná je hlavně oblast mezi Ohradou a Palmovkou. Už tam ani nevytahuju mobil. Často podléhám sci-fi představám, jak v lesíku na Krejcárku poletují či zoufale visí na stromech bezprizorní  esemesky, které hledají, kam by se vrtly. Takoví malí virtuální bezdomovci.

Bylo by fajn, kdybychom občas zase našli ztracený čas nebo nervy. Ale jak praví klasik : Jen to je ztraceno, čeho se sami vzdáváme.

Momentálně marně hledám svůj náhrdelník s tibetským kamenem zi. Ještě jsem to nevzdala ...