Ostrava!!!

Sto roků v šachtě jsem nežila, a tak jsem taky nemlčela. Nakonec s mlčením mám odjakživa problémy. Natož pak na scuku blogerů v kraji razovitem...

Však už se tu hodně referovalo, bo se potlach vydařil. I když byl možná trochu krátký, bo my pražské dcerky (Mirka a já) jsme si myslely, že nás ostravští synci trochu protáhnou po barech. Pro všechny případy nám Stodolní vymluvili už v Praze. Prý to dávno není, co kdysik bývalo. Nakonec možná to bylo krátce naplánované zúmyslna, bo jak znamo, v Ostravě jest kratke všecko...

Tak. Tolik z našeho blogerského scuku. Zatímco někteří stateční kolegové v neděli fárali a jiní pamatovali na navrátila, tudíž se vraceli domů, já zůstala.V Ostravě se nám totiž urodily sestřenice. Máme tam se ségrou tři. A k tomu jejich potomstvo. Takže nás všichni (na střídačku) protáhli svým rodným městem. I když povětšinou lilo, něco se zdokumentovat podařilo...

A v těhle sadech je zrovna socha, o které se teď mluví furt a poráde. Věry Špinarové. I bloger roku o ní včera psal.  Taky Zuzana Zajícová. Té se nelíbila až tak, že ji ani nevyfotiila. A to já zas jo....

... a tak jsem šla po ostravských stopách autora: 

Abyste teď ale viděli, že v Ostravě jsou i jiné krásy, pojďte se mnou do ulic:

No a pak už se čas naklonil a my musely Ostravu opustit. Na Hlavním nádraží jsem nemohla minout jednu smutnou vzpominku:

No a úplně nakonec ještě pohled na Hlavní nádraží s tramvají. Jezdí tu modré. Prostě jiné colours of Ostrava...

Tak zase někdy, Ostravo... Mám tě totiž ráda!