Stoletá vzpomínka

Aniž by tušila budoucí významné datum, začala si moje prateta Anička 22. března roku 1918 psát deník.

Sestra našeho dědečka se narodila v roce 1893 v Praze. Bohatí jsme nikdy nebyli, a tak si Anička našla zaměstnání, což u mladých dívek na počátku dvacátého století zas tak obvyklé nebylo. Pracovala jako pokladní v kase lanové dráhy na Petřín. A prý na to byla setsakramentsky pyšná. Jenže, když v roce 1914 přišla světová válka, lanovku zavřeli. No a těsně před válkou zemřel i pradědeček Augustin, Aniččin tatínek. Takže rána za ranou...

Anička měla tři bratry. Nejstaršího Josefa, pak Františka - našeho dědečka - a Aloise, kterému říkala Luis. Všichni ji měli moc rádi a celý život pak na ni s láskou vzpominali. Anna totiž zemřela velice mladá a její deník se v rodině předával jako relikvie...

Teď mám tenhle deníček já. Je to povětšinou smutné romantické čtení poznamenané nešťastnou láskou k podnájemníkovi, který byl zasnouben jinde. Přesto ale dával naději, zmetek jeden....

Určitě vím, že jsem po tetě Aničce něco zdědila. Nedůslednost v psaní každodenních memoárů. Co já jen v rozpuku mládí rozepsala deníků, které upadly u zapomenutí... Anna sice psala víc, ale s velkými časovými pauzami. Často zmiňuje své bratry, každodenní starosti s hledáním zaměstnání a smutné návštěvy u tatínkova hrobu. Nebo jak nového srbského podnájemníka začala učit česky a on ji zase srbsky. A taky je patrné, že velké události ji vždycky zasáhly a ona je prožívala se vším všudy. Jako třeba 1. Máj roku 1918:

Nechci v žádném případě nastavovat pověstné zrcadlo. Nedávno jsem ale v televizi viděla anketu týkající se znalosti data 28.října 1918 a jména T.G. Masaryk. Mezi studenty. No, řeknu vám, že se mi z toho hrůzou rovnaly mé zrzavé kudrny. Ze sta dotazovaných se orientovala pouze třetina. Většina neměla ani ánung, že máme sté výročí založení Československé republiky. Vzhledem k všudypřítomné mediální masáži probíhající už několik měsíců fakt zírám. Třešničkou na hororovém národnim dortu byla úvaha mladého studenta dotazovaného před VŠE. Na otázku kdo byl T.G. Masaryk odpověděl, že ho zná, že viděl nějaké jeho sochy a že to byl velký fešák. A že podle té čepice to byl asi letec... No, řeknu vám, že tohohle "mudrlanta" neomlouvá ani to, že je Slovák....

Aniččin deník je ke konci špatně čitelný. Buď začala používat jiný inkoust, který rychleji vybledl, nebo ztrácela sílu. Nakazila se totiž ke konci války tuberkulózou. Je smutné číst větu "...dnes jsem zase hodně kašlala, ale dá-li Bůh, bude to lepší..."

Přesto všechno se Anička dokázala radovat a plně prožívat "velké" dny. Dnes to zní pateticky, ale pro ni velké byly:

Posledni zápis v Annině deníku má datum 14. března 1919 a je jeden z nejsmutnějších. Oplakává v něm smrt svého pětiletého synovce Fanouška, syna Luise. Netušila, že do roka půjde za ním. Teta Anička zemřela po těžkém chrlení krve v roce 1920. Bylo jí 27 let...