Máte štěstí na krásný autentický dokument z té doby. U nás doma babička (nar. 1904) vždycky vzpomínala, jak šla přes celou Prahu, se svou maminkou, z Vinohrad až na Staromák v davu lidí, aby zjistily, co se děje. Ten den nezjistili nic, všude byl "děsnej chaos". Nikdo nic nevěděl - a za pár dní psali v novinách, že máme svoji republiku. Po 3 generace se to u nás doma předávalo a nikdo z nás nepochyboval. Kritické okamžiky země byly vždycky "děsnej chaos". I později. Zdravím.

Děsnej chaos Moc děkuju za přečtení a hlavně glosu!

všechno už napsali...

více Šárek na blogu. Což zní divně... ale mí blízcí mi snad rozumějí tohleto... to má prostě největší cenu Zdravím tě moc, Šárko, a děkuju.

Viz výše, hupslo mi to ....

Musel jsem se vrátit. Je to okouzlující nápad. Sté výročí vzniku republiky... a sto let stará vzpomínka. Jistě není nic intimnějšího, nežli deník. (Dívčí deníček.) A Vás napadlo ten deník zveřejnit. Možná i Vy jste se rozhodovala, jestli to je, či není porušení jistého nepsaného zákona o tom, co se může a co už ne... V každém případě jste udělala něco, co má větší energii, než tisíc státních oslav podle protokolu. Konec válečného šílenství... a vznik republiky. Děkuji Vaší Aničce za stoletou oslavu státního svátku... a Vám za to, že jste jí umožnila být na této oslavě s námi...

Moc vám děkuju za to, co jste napsal. Přesně tak to totiž bylo... Deník znám moc dobře už léta, ale teď s tou slavnou stovkou, ho najednou vnímám i jinak. A jsem pyšná na to národní nadšení, o kterém Anička píše a taky pyšná na ni, jak to napsala...

Děkuji. Více takových příspěvků.

Ahoj Martine, moc děkuju!

Krásné vzpomínky! Vidím na fotce určitou podobu s Vámi.

Viďte, že ano?

Šárko, úžasné, měla ten "krasopis", který obdivuji. Já v životě nebyla schopna napsat ani stránku deníku. To musí být zajímavé pro Tebe číst její prožitky, postřehy, pocity.....

Alžběto, dík. A představ si, že ten rukopis po ní zdědil táta. Jen ho měl takový chlapsky razantnější... Netušila jsem, že můžeš v genech předat i rukopis...

Díky moc

Šárko, to je krásný. Písmo, vzpomínky, všechno

Děkuju, Jitko...

Úžasná věc, blahopřeji, navíc zdá se, ve správných rukou. Pro mne je osou rodinného děje děd Bedřich. Jako kluk jsem jej nezlobil, budil respekt. Naštěstí plno dokumentace, opakovaně i v Archivu, (doporučuji). Čas se posune a informace slévají - Dopis jeho dcery, tatínkovi o prstýnku. Omluva a lítost, že dar přijal důstojník, který jaksi odputoval - (Myslím nyní na své dcery). Děd, byl silně věřící, Bible stále po ruce. Já s pionýrským šátkem nas krku !, jsem jej přesvědčoval o marnosti - Gagarin přece vzlétnul! Dodnes vidím, zoufalý pohled mého otce a vzal mne bokem. Vysvětloval mi bol jeho znárodnění 1950 a jeho následnou inklinaci k víře. Já to tenkráte vůbec nechápal. O to více, že děd "Odpor nekladl" a hladil mne po hlavě, se zvlášním, soucitným pohledem! Prorůstání bnmotů! "Mládeži - tady se BUMLOVAT nebude"! Slyšel můj otec jako student, následně já, dcery opakovaně! Je úžasné zjištění, jak mladý člověk bývale hleděl na starší persony. Byli divní a nemoderní! S odstupem času - člověk svou hloupost plně pochopil. Opak je pravdou! Byli mladí a chtěli žít. Řešili úplně ty stejné věci - jako následně my! Po pravdě řečeno - Měli to těžší a přesto ledacos dokázali! v r. 2021 máme my, 100 leté výročí. Bedřich ve svých 31 letech pořídil Živnostenský list a narodil se mu- můj otec! Říkám si, nu i odvážné. Sláva našim předkům, važme si jich a vzpomínejme

Děkuju moc za přečtení i reakci