Zrzka z nejslavnějších

Dostala se do historie, literatury, umění a dokonce i do živočišné říše. A také do televizního seriálu. Příchuť exotiky vždycky táhne. I já mám pro ni slabost. Odjakživa.

O zmíněné zrzce se toho navyprávělo tolik, že o jejím původu existuje hned několik zaručených verzí. Pro své výpravěni volim jednu z nejpravděpodobnějších.

Někdy mezi léty 1502 - 1505 se v Rohatynu, tedy ve východní Haliči (tehdy historická oblast Červená Rus) narodila holčička Alexandra. Její otec byl se vší pravděpodobností pop pravoslavné církve. Červená Rus patřila k Velkopolské říši, byla na hranicích, a tak často čelila útokům krymských Tatarů. Při jednom takovém nájezdu na Rohatyn se ani ne patnáctiletá rusovláska Alexandra dostala do tatarského zajetí. Krásné a mladičké dívky byly žádanou komoditou. Krymští Tataři totiž kamarádili s osmanskymi Turky (však také matka Sulejmana Nádherného byla dcerou krymského chána Giraye) a byli jejich hlavními dodavateli otroků. Slušně na tom vydělávali. Nejlepší kšeft byly mladé slovanské ženy a hlavně panny. V tureckých harémech bylo místa...

Přes Krym a Černé moře se Alexandra (možná Anastasja) dostala do Istanbulu někdy kolem roku 1520. Měla štěstí v neštěstí - vyhlédli si ji a koupili eunuchové ze sultánova harému. Zde je třeba podotknout, že harém nebyl zas takovým sídlem neřesti, jak se někdy v Evropě domníváme. Vybraným dívkám se tam dostávalo vzdělaní, naučily se jazyky, číst a psát, hrát na hudební nástroje a hlavně se dozvěděly, jak potěšit sultána. 

Alexandra, se kterou se počítalo jako s budoucí konkubínou, se v harému brzo rozkoukala. Naučila se poslouchat, sledovat cvrkot a hlavně všechno nové co nejvíc využit ve svůj prospěch. Prostě přežít. Jelikož jako známo, přežívají jen ti nejsilnější a nejchytřejší. A ona chytrá byla. Velmi brzo se naučila turecky, přestoupila na islám (pozor! Sultán nespal s nevěřícími dívkami) a hlavně nějak docílila toho, že si jí sultán Sulejman všiml. A vybral si ji. 

Od chvile, kdy Alexandra-Roxellana poprvé prošla Zlatou chodbou, tedy od první společné noci, stoupala vzhůru. Jako Roxelanu ji zná historie. Označuje její původ z Rutenie (latinské označení pro Červenou Rus) a také a hlavně její zrzavou záplavu vlasů. Možná právě její kštice sultána Sulejmana uchvátila. Ale muselo v tom být i něco jiného, o čemž svědčí další jméno - Hürrem, které jí dal sám sultán. Tedy "radostiplná" nebo "rozesmátá". A vztah očividně klapal, jelikož jejich první syn Mehmed se narodil už v roce 1521. To bylo totiž další, co se Hürrem naučila. Že jakmile porodí syna, má napolovic vyhráno. Napolovic proto, že k výhře na celé čáře bylo třeba hodně diplomacie, ostré lokty, inteligence a hlavně silný žaludek. A to všechno ona měla...

Sultán Sulejman Nádherný, kterému v Turecku říkají Zákonodárce, se zamiloval a začala osudová láska. Z Hürrem se stala "Haseki", tedy "vyvolená/blízká srdci". Jistá Mahidevran to měla najednou spočítané a stala se "bývalkou“. Nikdy to Hürrem neodpustila, hlavně když ji začala bombardovat syny. Doposud měl totiž Sulejman syna jen jednoho. Mustafu, jehož matkou byla právě Albánka Mahidevran.

Hürrem nasadila těžký kalibr už Mehmedem v roce 1521,  do roka pak přišla dcera Mihrimah (pro Hürrem velké zklamání, ale Sulejman byl prý z holčičky nadšený) a ještě téhož roku 1522 se povedl Abdullah. Ten ale zemřel  ještě jako miminko. V roce 1524 se narodil Selim (budoucí sultán Selim Opilec) a do roka po něm Bayezid. Pak nastala pauza. Ptáte se proč? Sulejman dobýval Evropu. A při té příležitosti nám roku 1526 zahlušil krále. Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče. Takže poslední syn Çihangir přišel na svět až v roce 1531. A bohužel byl celý svůj krátký život nemocný. Měl křivici.

Sulejman a Hürrem byli často odloučeni. Sultán byl velký dobyvatel. Ale nikdy se svou milovanou neztratil kontakt. Vyměňovali si nádherné dopisy. Dokonce v perštině a arabštině. Navic byl Sulejman velký básník - psal pod pseudonymem Muhibbi. Své Hürrem věnoval na 400 básní. Tady je jedna z nich:

... moje dobro, má lásko, má Luno

má nejvěrnější přítelkyně, má přítomnosti, moje sultánko, má jediná lásko

nejkrásnější kráso všech krás

mé jaro, má milovaná s veselou tváří, světlo mého dne, mé srdce, můj usměvavý okvětní plátku

moje kytičko, má sladká, moje růže, má jediná dárkyně klidu

můj Istanbule, můj Karamáne, má anatolská země

můj Badahšáne, můj Bagdáde, můj Chorasáne

má ženo s nejzářivějšimi vlasy, má milovaná s přepůvabnou křivkou obočí,

moje lásko s nebezpečnýma očima

věcně budu o tobě zpívat.

Já, tvůj milenec se svírajícím se srdcem, já Muhibbi  v záplavě slz

jsem šťastný...

                                  (převzato a přeloženo ze španělské verze básně  -bay-)

V průběhu let Hürrem uplatnila vše, co se kdysi naučila. Bránit sebe i své děti, obratně proplouvat palácovými intrikami (ale také vymýšlet ty svoje), čelit Valide, tedy sultánově matce (která ji nesnášela) a hlavně - dělat vše proto, aby neztratila sultánovu lásku. Vyšlo jí to. V Osmanské říši se totiž sultánové neženili. Ale Sulejman to udělal. A tak se Hürrem stala oficiální hlavní ženou. 

Během společného života Sulejman podnikl třináct tažení a podmanil si mnohá území. Ale Polsko zůstalo vždycky ušetřeno. Zřejmě zaúřadovala Hürrem, která na svou domovinu nikdy nezapomněla. Údajně ji jako první kontaktovala osvícená polská královna Bona Sforza. Hned poté se rozvinula čilá korespondence, hlavně s králem Zikmundem I. Starým.

Mnohé ale Hürrem přehnala. Podle historie do Sulejmana tak dlouho hučela, až nechal popravit svého velkovezíra a dlouholetého přítele Ibrahima Pašu. Jenže stejná historie také říká, že Ibrahimovi jeho mocenský vzestup dost stoupl do hlavy a začal si nepatřičně vyskakovat. Obdobně to bohužel dopadlo i s Mustafou, nejstarším synem Sulejmana, který se měl stát jeho následníkem. Hürrem věděla, že pokud by k tomu došlo, nechal by popravit její syny. Takže intrikovala a intrikovala, až jí Mustafa sám sedl na lopatu. V době otcovy nepřítomnosti si značně mocensky povyskočil v Persii a Sulejmanovi posléze došlo, že by to s jeho vládou nemuselo dopadnout dobře. Když pak přišly zvěsti, že Mustafa připravuje povstání, byl jeho osud zpečetěn. Otec nechal vlastního syna uškrtit.

Jenže i Hürrem přišla o syny. Mimo již zmíněného Abdullaha zemřel roku 1543 její nejstarší Mehmed. Na neštovice. To ještě žil Mustafa. K jeho popravě došlo až v roce 1553. Krátce po exekuci zemřel i osmnáctiletý Šehzáde (princ) Çihangir. Prý smutkem a zoufalstvím, protože měl Mustafu velmi rád.

Teď zabrousím trochu jinam, abych nezapomněla na tu avizovanou živočišnou říši, do které se dnešní hrdinka také zapsala. Pojmenovali po ní opici - langura čínského. Jeho latinské jméno totiž zní Rhinopithecus roxellana. A to proto, že má podobný nos "pršáček", jaký měla mít Hürrem. 

Takže zase zpátky ke krásné ženě, která milovala i intrikovala. Bývala asi často zlá, ale uměla být také laskavá. Někteří ji nenáviděl,  jiní ji měli rádi. Třeba i proto, že jako první žena Osmanské říše iniciovala a následně financovala stavbu mešit, madrás a lázní.

Hürrem zemřela roku 1558. Prý ve spánku. Její Sulejman se svými verši postaral  o ten nejpůsobivější závěr mého vyprávění:

V horách, kde chřadnu smutkem

kde dnem i nocí naříkám a vzdychám 

pořád se ptám svého osudu

co mě vlastně ještě čeká

když má milovaná odešla?