Život v odlišení - 7. část - Aškenázové

Středověk byl cejchy expert. Na „kolektivní vině“ Židů se vyřádil nejvíc. Hlavně v Evropě. Jednoduše se na ně svedlo všechno.

Přišla epidemie moru? Určitě za ni mohou Židé - vždyť se podívejte, všichni padají jako mouchy a oni často ani neonemocní. Nikoho tehdy nenapadlo, že Hebrejci se daleko častěji myli a že nákaza do jejich uzavřených komunit pronikala hůř. Možná měli také lepší imunitu. Ale hlavně - nezúčastňovali se prosebných křesťanských mší a procesí, když už byl mor v plném proudu. Přišla neúroda a hlad? Vinni byli Židé. Vždyť nechali zamordovat už Ježíše Krista…

Tak se ve středověku uvažovalo. Každý, kdo byl „jiný“, byl podezřelý. Už tehdy chodívala neznalost ruku v ruce se strachem a nenávistí. Také proto byli Židé opakovaně vyháněni z míst, kde se už usadili. Stali se z nich věční poutníci, které všichni poznávali podle povinného oblečení - žlutých klobouků nebo čapek, žlutých šlojířů, kaftanů s kápěmi nebo dokonce s kuklou. Na svrchním oblečení museli Židé nosit našitá kolečka různých barev - podle země kde žili. Povětšinou červená, bílá nebo samozřejmě žlutá. K tomu se ještě vrátíme.

Jak a kdy se vlastně Židé do Evropy dostali? Od sedmého století se pomalu usazovali na území dnešní severní Francie, Porýní a západního Německa. „Novou“ oblast, kterou pro sebe objevili, pojmenovali Hebrejci podle biblické země Aškenaz. A tak vzniklo jejich další pojmenování - Aškenázové. A jak vzniklo české slovo „žid“? Prapůvod je ve starém Římě, kam se jako otroci dostali Judejci, pocházející z provincie Judea. Latinské „iudaeo“ přešlo do staroitalštiny jako giudio, odtud do angličtiny jako jew, francouzštiny jako juif a do češtiny a polštiny jako žid. V německém jude se víc odráží latina. A ruský jevrej zase pochází z biblického  Hebera (hebrejsky Ever).

Poté, co první usedlé evropské Židy vyhnali v sedmém století ze své říše Frankové, pohnuli se Aškenázové směrem k východu. Tedy dál do vnitrozemí dnešního Německa, Rakouska a Maďarska. A samozřejmě také do Čech a na Moravu. Právě tehdy k nám přišel onen slavný kupec Sámo, co sjednotil Slovany v boji proti Avarům.

Už v desátém a jedenáctém století vznikala velmi silná duchovní a kulturní aškenázská společenství. Především v Německu. Jenže když nastal hurhaj s křížovými taženími do Svaté země, přišla do židovských komunit pohroma. Křižáci se rozhodli začít už cestou. Vraždili židovské obyvatele hlavně v severní Francii, v Porýní a v Německu. Proto se Aškenázové začali hromadně stěhovat (spíš tedy utíkat) na východ - k nám, do Polska, do Uher, do dnešních pobaltských republik, do Běloruska a na Ukrajinu. Později také do Ruska.

Už od samého počátku se Hebrejci na první pohled odlišovali. Do Evropy si s sebou přinesli jiný styl oblékání, ke kterému se později přidávalo jedno nařízení za druhým. Už před dvanáctým stoletím nosili Židé typický žlutý nebo bílý špičatý klobouk judenhut, který se později stal povinným. A brzy po něm se už na šaty začaly našívat znaky. Většinou to byla kola (rouelle) - žlutá, červená, nebo červeno-bílá. Také červená hvězda (v Portugalsku) nebo bílá látka vystřižená do tvaru Desatera přikázání  (v Anglii) a někde i červené srdce. Ženy musely mít na závoji dva modré proužky a později byl jejich šlojíř zase žlutý. Nakonec roku 1555 nařídila papežská bulla Židovkám povinné žluté čepce…

A teď pro zajímavost - do neuvěřitelných detailů promyslelo židovské oblékání německé město Kolín nad Rýnem. V nařízení z roku 1404 se Židům například sděluje, že: rukávy kabátu nesmějí přesáhnout polovinu lokte jeho šíře a límce plášťů a kabátů nebudou širší než jeden palec. Kožešiny se nesmějí přišívat na vršek oděvu nebo jej lemovat. Krajky jsou povoleny jen na rukávech. Hedvábné boty jsou zakázány jak v domech, tak mimo ně. Dítě do tří let nesmí mít otevřené šaty. Dívky a ženy nesmějí mít ve vlasech stuhy dražší než šest zlatých nebo širší než dva prsty. Také se jim zakazují zlaté pásky nebo opasky a více než jeden prsten na jedné ruce. A ten ještě nesmí být dražší než tři zlaté, atd. atd. Neboť jsem opravdu vybrala jen něco málo…

Přes veškerá omezení, útlak, pohrdání a vyvražďování při pogromech, dokázali aškenázští Židé vybudovat ve středověku nesmírně silná centra. Nejen náboženská, ale i obchodní, kulturní a vědecká. Na rozdíl od Sefardů to měli Aškenázové daleko těžší, protože už od samého počátku žili v doslova nepřátelském prostředí. O to více byly jejich evropské komunity provázány a také více duchovně zaměřeny.  Dorozumívaly se společným jazykem, který se vyvinul z němčiny a hebrejštiny - jidiš. V jidiš byla také spousta slov ze všech zemí, kudy jejich mluvčí prošli, či kde žili. I čeština se objevila, samozřejmě…

Co se týče života Židů v českých zemích, byl podobný jako jinde v Evropě. Ani oblékání se moc nelišilo. Také u nás se nosily žluté špičaté klobouky, žluté šlojíře a dlouhé pláště s kápí. Už první český král Vratislav přišel v polovině jedenáctého století s nařízením, že všichni Židé musí mít na svrchním oděvu našité žluté soukenné kolečko. To se pak vytratilo, aby se za dvě stě let zase vrátilo v červené barvě. A přišly další befely - např. povinné nošení špičatých kukel s nákrčníkem (ožidlím) nebo zákaz holení pro muže, jelikož všichni Židé museli být bradatí…

Dalo by se psát dál a dál. Ještě zbývá mnoho příběhů. Povětšinou smutných, bohužel. Například doba Karla IV., ba ani sám osvícený panovník, nebyla Židům moc nakloněna. O tom ale třeba někdy příště, protože moje „židovská minisérie“ už končí. Snad aspoň v pravý čas, když pro vše výše popsané nejde říct, že v nejlepším…

Fakta: Židovské oděvy ve středověku (Ing. Martina Hříbková, PhD.); Jewish Encyklopedia