Život v odlišení - 6. část (Sefardové v křesťanství - vyhnání)

Vyhnanci, kteří už půl tisíciletí zpracovávají křivdu, kterou na nich spáchali. Přesto si po staletí zachovali jazyk země, kterou vždycky považovali za svůj domov. I když je zradila...

Společnému sefardskému jazyku se říká "ladino" a jeho základem je španělština 15. století. Tedy lépe řečeno kastilština. Obsahuje také slova hebrejská, arabská, turecká nebo perská - prostě z každé země, kam byli jeho mluvčí zahnáni, něco málo. K ladinu se ještě vrátíme. A jen tak na okraj - společný sefardský jazyk je srozumitelný i pro nás, co umíme španělsky. Je to vlastně podobná situace jako s jidiš, kterým mluví aškenázští Židé. Němčináři se taky chytají...

A teď už do roku 1478, kdy řeholník a zpovědník Isabely Kastilské popohnal dějiny církve snad nejstrašnějším směrem. Onen dominikánský mnich se jmenoval Tomás Torquemada. Jeho příjmení je hodně zajímavé. Torquemada je totiž jméno vesnice v kastilském kraji Palencia. A tam se také tento pán narodil. No jasně, je to tak. Zpovědníkovi prarodiče byli židovští konvertité a při křtu jim bylo přiděleno příjmení podle jejich domovské obce. A ještě ke všemu se nabízí nomen omen. Neboť se vší pravděpodobností dostala vesnice jméno podle nějaké spálené věže (torre-věž, quemada- spálená). A ohněm se Torquemada opravdu dost proslavil…

A právě tenhle „poturčenec horší Turka“ přesvědčil královnu, že mezi konvertovanými Židy je většina „falešných“. A že ti, co ještě nekonvertovali, jsou o to víc podezřelí. Isabela Kastilská dala Torquemadovi svolení začít pracovat na nápravě. A volnou ruku ve všem. Královský zpovědník nijak nezahálel. Vybudoval neskutečnou síť pozorovatelů (hlavně z řad dominikánských mnichů) a udavačů z lidu, kteří nejdříve vybrané židovské rodiny sledovali a následně o nich referovali. Načež se udělala přepadovka přímo v sefardských domech. Bylo to jednoduché, protože pozorování se odehrávala hlavně v pátek, jakmile začal šabat.

Historie popisuje zátahy následovně: Torquemadovým pověřencům stačilo v pátek vpodvečer vystoupat na nějakou vyvýšeninu nad městem, nebo na věž kostela. A když se z některého komína nekouřilo, hned se tam udělala přepadovka. Neboť jak známo, Židé nesmějí o šábesu pracovat, tedy ani vařit. Takové zátahy bývaly bohužel velmi úspěšné, neboť většina konvertitů opravdu v tajnosti vyznávala judaismus. Rodiny bývaly pravidelně přistiženy uprostřed slavnostní šabatové večeře, v tradičním oblečení a s tradičním jídlem. A to byl konec. Všichni byli okamžitě odvlečeni do vězení a jejich dům byl zkonfiskován. Trestně odpovědné byly i děti - dívky od dvanácti a chlapci od čtrnácti let. Což znamená, že i je mohli odsoudit k smrti. U konvertitů se také často organizovaly zkoušky vepřovým masem. Kdo je nedokázal sníst nebo se pak vyzvracel, měl to spočítané...

A pak už následoval tzv. akt víry, neboli Auto de Fé. U nás se už kdysi dávno ustálil výraz podobný, protože jsme ho převzali z portugalštiny - autodafé. Což byl soud. První monstrproces se šesti konvertity zorganizovala inkvizice v Seville 6. února roku 1481. Všichni obvinění byli odsouzeni k smrti a upáleni. A následovali další a další. Papež Sixtus IV. byl s výsledky Tomáse Torquemady natolik spokojen, že ho v roce 1483 jmenoval Hlavním Inkvizitorem.

V církevním sítě nekončili jen pravověrní Židé a konvertité, ale také maurští muslimové a všichni ti, kteří s inkvizicí nesouhlasili. Takže i křesťané. Stačilo třeba jen jedno slovo proti. Nebo pochybnost. Hned se z takového ubožáka stal kacíř, který povětšinou putoval rovnou na hranici. A v ohni končily i knihy. Především arabské a židovské, což byla nesmírná vědecká a kulturní ztráta.

První historik Svatého Oficia Juan Antonio Llorente uvedl, že v době Torquemadovy "vlády" bylo upáleno deset tisíc lidí a dalších sto tisíc skončilo ve vězeních s dlouhodobými tresty. Všem byl samozřejmě zkonfiskován majetek, takže se hezky plnila královská pokladnice. Ani církev nevyšla naprázdno.

A následoval další krok. Už dlouho se mluvilo o náboženském sjednocení. Čemuž ovšem bránil značný počet židovských a maurských obyvatel. Údajně se i v tomhle případě velice angažoval Torquemada jako našeptávač královských manželů. A byl úspěšný - brzy došlo k radikálnímu řezu.

Po dobytí Granady na samém počátku roku 1492 vydali katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský edikt, který nařizoval Židům buď okamžitě přijmout křest, nebo do tří měsíců opustit zemi. Nastala hrůza, zoufalství a chaos. Asi tak padesát tisíc Sefardů nedokázalo svůj domov opustit a raději volilo křest. Někteří vysoce postavení Židé se snažili královské rozhodnutí nějak zvrátit. Veškerá jednání na nejvyšších místech byla marná. A tak neuspěl ani Isaac Abravanel, finančník a královský pokladník, jehož peníze pomohly křesťanským králům nejen dobýt Granadu, ale taky vypravit Kolumbovy lodě. Že za půl roku objeví Ameriku, nikdo ještě ani netušil. Úryvek z dopisu Isaaka Abravanela - adresovaného bývalým korunovaným zaměstnavatelům - mluví za vše:

... Po všechna budoucí staletí budou vaši potomci platit za chybu, kterou jste právě udělali... Vyžeňte nás, vytrhněte nás ze země, kterou jsme milovali stejně jako Vy... My nikdy nezapomeneme ani na Vás, ani na Váš zlovolný edikt, kterým jste nás navždy vyhnali!

A tak se ze sto padesáti tisíc Sefardů stali běženci. Někteří prodali své majetky pod cenou, pobrali co mohli, a vydali se na cestu k moři. Jiní jen zamkli svůj dům a klíč schovali v naději, že se do několika let zase vrátí. Takové pět set let staré klíče Sefardité dodnes uchovávají doma jako relikvii. Jeden takový jsem kdysi viděla v Mexiku. Ležel v prastaré truhličce vyložené sametem. - "To je klíč od našeho domu v Toledu" - řekl mi jeho majitel se smutným úsměvem...

A protože v těhle klíčích byla věčná naděje, staly se nejen symbolem vyhnání, ale i jeho symbolické nápravy. To když španělská vláda před pár lety nabídla potomkům vyhnaných Sefardů španělské občanství. Jako omluvu. A tak mnozí z nich přijali pas země, která nikdy nepřestala být jejich vlastí. - "Pořád jsem ve své duši i srdci Španělem" řekl potomek britských Sefardů, když mu pas předávali.

Jenže, mnoha Židům nebylo dopřáno, aby nějaké potomky vůbec měli. Někteří se nedostali ani na hranice. Křesťanští spoluobčané totiž řadu z nich cestou povraždili a okradli. Těm "šťastnějším" se podařilo odjet do emigrace. Především zamířili do Osmanské říše, severní Afriky, Nizozemí, Anglie, Francie a Itálie. A všude kam Sefardové přišli, vytvořili silné komunity a prospěli nové zemi svými znalostmi, lékařskou profesí, nebo třeba uměním obchodu. Například sultán Selim I. (otec Sulejmana Nádherného), Sefardy ve své říši přijal s nadšením. Údajně absolutně nechápal "proč tak moudrý a mocný král jako je Ferdinand Aragonský vyhání zrovna Židy, když do svých zemí vždycky přinášejí bohatství".

Vyhnanci nikdy nezapomněli na svou Sefarad,  která byla jejich domovem a kterou velmi milovali. I když měli v srdci zášť. A jako memento si zachovali jazyk, kterým ve Španělsku mezi sebou mluvili jen výjimečně. Po vyhnanství ale začali a dorozumívají se jím dodnes. Kastilština 15. století, které dnes říkáme ladino, se stala jejich vzájemným poutem a společnou krásnou i smutnou vzpomínkou...

Klikněte si:

Sefardská píseň v jazyce ladino "Siete modos de guisar la berenjena" - popis nejen sedmi způsobů jak připravit něco dobrého z lilků, ale také vyčerpávající informace o tom, kdo a jak je dělá...