Padesát let? To nám to ale uteklo...

Když mi přišla pozvánka, oči četly, ale mozek se vzpouzel. Padesát let od skončení devítiletky? Já se picnu...

Ale opravdu to tak je. Základní devítiletou školu jsem vyšla v roce 1969. A tři moje dávné spolužačky jednoho současného dne dostaly nápad, že by stálo zato se zase vidět. A výzkumnickou mravenčí prací dokázaly vypátrat téměř nemožné. Dokonce spolužáky, které nám v páté třídě vzali, aby jimi doplnili jinou třídu. Nebo Dášu, která je už přes čtyřicet let vdaná v Německu. A Zuzku provdanou ještě dál -  na Kypru ...

A tak se nás v pátek na Zvonařce sešlo v kulminačním bodě dvacet tři. Občas jsme se sice těžko poznávali, ale o to větší nadšení pak s námi lomcovalo. Doslova jsme si padali do náruče. Však jsme se povětšinou znali už od první třídy.

Do školy v pražské Sázavské ulici jsme ale začali chodit až v druhé třidě v roce 1961, neboť ji pro nás právě dostavěli. A to přímo na místě, kde až do  roku 1951 stála Vinohradská synagoga. Největší synagoga v Praze a jedna z největších na světě.  Novorenesanční budova s maurskými prvky byla dost poškozená. Při velkém bombardování Prahy 14. února roku 1945 dostala totiž zásah.  V průběhu deseti let po válce byly  veškeré snahy o záchranu vzácné stavby marné. Komunistický režim zájem samozřejmě neměl, a tak byla synagoga stržena, aby udělala místo naší škole. Jsou to někdy paradoxy... 

A teď už jen historie naší třídy:

A takhle jsme se sešli v pátek. Na Zvonařce nás fotil milý personál, který se chvílemi svíjel smíchy, jelikož současně sledoval naše "poznávání". Vždycky, když se někdo nový objevil ve dveřích, ozývalo se ze všech stran něco jako:  -...ježíšmarjá, kdo to zas je, patři vůbec k nám..?  Načež po odhalení identity následovalo jásavé vítání. 

A tak jsem směrem k těm dvěma smějícím se mlaďochům poznamenala: "To víte, po padesáti letech je to svízelný..." A oni mě moc potěšili upřímným konstatováním, že jsme úžasní, protože mají tu zkušenost, jak se při podobných srazech schází tak šest až deset lidí...

Honza na sraz přidrandil s taškou na kolečkách, za našich mladých časů zvanou RVHP (=Ráno Vyjedeš, Hov.. Přivezeš..). Samozřejmě jsme ho vůbec nepoznali a podle zavazadla usoudili, že nám nepatří. Opak byl pravdou! RVHP skrývala slabikář, početnici a obrovský šanon s fotkami a všemi Honzovými vysvědčeními.

 Lenka. První členka trojky, která všechno zpunktovala. Dáša (vlevo) se asi hledá na fotce.

V centru je Maruška, druhá skvělá organizátorka. Nalevo od ní Mirka. A za nimi Dáša, která na potlach přijela až z Němec! 

Uprostřed Jiřka. Ta třetí s největšími zásluhami. Holky, děkujem! Vlevo Hanka, vpravo Andrea.

Oleg, se kterým jsem se po devítce kdysi vídala. Měla jsem u něj v knihkupectví protekci. Pak nás život rozdělil. Moc rádi jsme se zase viděli...

Konečně přišel Pepík! Jeden z hlavních lídrů naší třídy...

Tady se Pepík zrovna složitě poznává se svým kumpánem z dětství - Petrem...

A ještě jednou Pepík s Petrem. A taky s Jitkou, která si na setkání vyrobila speciální ceduli. Má ji na společné fotce. 

Julek a Tomáš v rozhovoru po padesáti letech...

Zuzka přijela z Kypru jenom kvůli nám. Za ní Petr. Zase zlobí...

... on byl totiž takový třídní sígr. Asi proto pro něj měla většina holek slabost. Já teda určitě...

Eva zase přišla pozdě...

Moje kamarádka Andrea. S tou jsme se nikdy nepřestaly vídat. Ani s jejím identickým dvojčetem Pavlou. Jenže před šesti lety Pavla zemřela. Moc mi chybí.

Stejně jako moje dětská kámoška Míša, která odešla před deseti lety. Chyběli nám všem ti, co už přijít  nemohli. Taky Petr L. a Honza K. ...

Ale nechci končit smutně. Třeba jsou tam v nebi někde spolu na výletě. Na náhradním za ten, který nám v sedmé třídě zakázali, protože jsme děsně zlobili. Našli jsme o tom v kronice záznam. Po výletě jsme natolik toužili, že jsme "začali zpytovat svědomí a bodovali jsme naše chování plusovými a mínusovými body". Ani to nepomohlo.

A tak jsme v pátek o půlnoci naši sešlost rozpustili s novým plánem. Na ten výlet prostě stejně pojedem. Ještě letos. Zasloužíme si to...