Vstup zakázán?

Tak jsme o víkendu vzaly se ségrou Fridu na vlastivědný výlet do Vojanových sadů. Frida je jezevčice, už jí bude jedenáct, tak má ráda parky. Prostě důchodkyně.

Páv a jeho family

Náš babinec se těšil na rozkvetlé magnólie a klid zahrady, kterou zatím zahraniční turisté hromadně neobjevili. Když jsme z historických důvodů studovaly vstupní tabuli, slušně vychovaná psice seděla způsobně u našich nohou jištěná vodítkem. Z didaktických obrázků jsme při té příležitosti s  hrůzou zjistily, že psům vstup zakázán. Zdálo se ale, že pouze psům na skejtu. Jelikož ho k vyobrazení zákazu někdo velmi umně přimaloval. Bohužel ale zákaz platil všeobecně.

Takže jsme tam stály jak Lotovy ženy a jejich pes a řešily, co bude dál. Jedna se psicí na ulici a druhá v sadech a potom výměna? Přivázat Friduli u vrat? Nejít tam vůbec ? Ještě teď se divím, jaká jsem disciplinovaná a poslušná.

Zvítězil adrenalin. Zákazy jsou proto, aby se porušovaly. Někdy.

Chvíli jsme řešily : Proč? Proč ne aspoň na vodítku ? Všudypřítomná hovínka? Možná. My si je ale uklízíme. Bude pokuta? Jak se zachováme, když ji po nás někdo bude chtít?

A pak jsme zapomněly a jen se kochaly. Bylo na čem. Šílenství květů vůkol, vůně všeho druhu, buk u slunečních hodin s Marií Elektou (to je ta co je na Hradě jako mumie) ozdobený načančanými pávy, jejichž nenápadné manželky se hemžily pod vybuchlou magnólií.

Ha! Řekly jsme si. Zákaz je možná kvůli plašení pávů. Ale Frida byla nadrzlým pávům loudícím housku úplně volná a oni jí. Spíš ji zajímala ta houska. A navíc - potkaly jsme i dalšího psího souputníka, tak jsme v tom adrenalinu nebyly samy.

Všeobjímající nádhera. Až na dva evidentně opilé a smradlavé bezdomovce, kteří spali záviděníhodným spánkem na lavičkách u Eliášovy kaple. Jen tak tak jsme prošly.

Na jednu stranu podobné zákazy chápu. Ale když může ve Vojanových sadech probíhat podobné bivakování, tak by tam snad mohli psi na vodítku, nejenom naše slušně vychovaná a vyvoněná psí dáma v letech na zapřenou ...