Věnováno odpůrcům Chobotnice a Tančícího domu

Jeden nikdy neví, co bude. Něco se vybuduje (někdy se ani nestihne vybudovat) a zavládne zděšení. A odmítání. Přejdou roky - občas i staletí - a všechno je jinak.

Ve svém okolí jsem občas považována za úchyla, neboť se mi od samého počátku líbí Žižkovská věž. I když nesouhlasím s tím, za jakých podmínek ji vybudovali. Myslím tím likvidaci převážné části židovského hřbitova, který přežil dokonce nacisty. No a od té doby, co po zmíněné věži šplhají miminka, ji mám ještě radši.

Zbožňuju i Tančící dům. Každému cizinci se s ním chlubím. Vždycky mám dojem, že tam stojí odjakživa. A to si ještě pamatuju tu proluku, co v jeho místě kdysi léta byla.

V rámci své ulítlosti toužím i po Chobotnici na Letné. Prostě se mi děsně líbí.

No a nedávno jsem narazila na moc hezký starý článek. O „ohavném slohu secesním“. Jak byli umělci, pražský lid a cizinci doslova perplex, když se vedle Prašné brány objevil Obecní dům.

Richard Strauss, když se procházel po Praze po premiéře svého Růžového kavalíra jen zděšeně zíral a řekl: Hrozné! jak jen jste mohli rozrušit ideální ráz náměstí, jak jste mohli postavit takové monstrum v těsném sousedství graciezní celnice a velebné gotiky Pražské brány? Vezměte mě odtud někam na Hradčany nebo do Starého města, sice vám do té Prahy už nikdy nepáchnu...

Francouzský sochař Antoine Bourdelle, který svou tvorbou ovlivnil řadu českých umělců, si dokonce nezdvořile odplivl a pravil: Fi donc!

No a korunu tomu nasadil tehdy veleslavný operní zpěvák, basista Fjodor Šaljapin (vlevo). Nevěřícně zíral na novou stavbu a děl svému společníkovi: Víte, jak mi ta dvojice připadá? Jako pouliční holka, zavěšená do vznešené staré dámy!

Tak vidíte. Natolik zhnuseni tito velikáni byli a my jsme dnes na zmíněný pražský secesní skvost pyšní. A cizinci před ním padají na zadek. Já tam dokonce nedávno viděla ležet Japonce na zádech, neboť zřejmě lovil záběr, kam by se vešly obě najednou. Již zmíněná starosvětská dáma na úrovni i ona zmalovaná pražská šlápota.

A tak, co my víme, co bude za sto let...? Nechme občas brouka žít i v architektuře...

Námět: Staropražské panoptikum (K. Hádek); obrázky-internet