Přišli k nám zdaleka. Nechávali se najímat jako dělníci na odborné práce při boomu budování železnic.
Možná měli být spíš elitou, protože čeští dělníci si s tunely ještě neuměli poradit. Jenže - devatenácté století se přelamovalo do druhé půlky a železnice se teprve rodila. A tak z Itálie, Dalmácie, Bosny a Chorvatska přicházeli ti, kteří už měli zkušenosti s podobnými stavbami v Alpách. Vzájemná výpomoc v rámci rakousko- uherské monarchie...
Zpočátku se u nás cizincům říkalo "trhani". Nejen proto, že trhali skály. Jejich oblečení bývalo orvané také, protože většinou žili jako ubožáci na hranici bídy. Snad proto se trhanům dostalo i dalšiho pojmenování - "barabové". Bylo pejorativní a vzniklo prý podle biblického lotra Barabáše. Barabové byli prostě "cizí" a lidi se jich báli. Prý u nich má také původ ryze česká "barabizna". Nuzní a otrhaní dělníci totiž žili v nouzových chatrčich nevábného vzhledu. Navíc si muži do Čech často přiváděli i rodiny a doufali, že se vypracují a že si třeba jejich umu někdo všimne. Občas se totiž stávalo, že se mezi trhany vybírali traťoví hlídači - a to byl sen každého baraby. Dostat jistotu dobrého živobytí a strážní domek k tomu. Někdy dokonce i penzi.
Jenže to většinou dopadlo jinak. Barabům se dobře nevedlo - těžce dřeli za pár krejcarů. Pak muži i ženy utápěli své marné naděje v lahvi. Opíjeli se, aby zapomněli, aby jim nebylo smutno po dalekém domově nebo aby necítili bolest a únavu. A jejich děti podle toho vypadaly a rostly...
„A pak ta trhančata, malá, drobná a pisklavá! Do hrobu přijdou jednou najisto, ale do kolébky - ne tam ne! A kde bude ten hrob? Což musí být kolébka i hrob vždy na jednom luhu? Dnes se trhanče narodilo, za měsíc je snad o sto mil dál, jeho vlast je širý svět, zlatem poseté nebe je střechou jeho rodného domu. Roste a nezamiluje si žádný keř, žádný vrch žádný luh, žádný ani koutek obydlí, jakmile to začíná oplítat dětskými, zlatými sny, jakmile zapouští někam srdéčko své kořeny, již zas násilně vytrženy a vlají větrem...
Autorem těchto řádků je Jan Neruda. Novinář se v něm nezapřel. Když se jednou přijel podívat na Šumavu na dostavbu špičáckého tunelu, natolik ho zaujal bídný život barabů, že napsal svou slavnou povídku Trhani. Co asi Nerudu táhlo k železničním stavbám? Samozřejmě už zmíněná novinařina, ale možná to měl v genech. Před časem jsem o tom psala (Byl by Neruda, kdyby nebyl Barrande?) A tak jsem sem rovnou dala proklik, kdyby vás to zajímalo. Už i proto, ze jde o docela zajímavou a dost pravděpodobnou hypotézu.
A mimochodem - špičácký tunel - barabové ho ve skále vylámali za necelé tři roky (1874 - 1877). Pracovalo se mezi dnešními stanicemi Brčálník a Špičák na trati Klatovy - Železná Ruda. A představte si, že délka kutaného tunelu -1747 metrů - byla v Čechách bezkonkurenční až do roku 2007, kdy ji o deset metrů překonal Březenský tunel. Není tedy divu, že na takové stavbě často docházelo k neštěstím a smrtelným nehodám. A konce barabů bývaly stejně smutné, jako jejich život.
Většina z nich byla totiž považována za bezvěrce. Mnozí byli jen jiného vyznání - hlavně mezi Balkánci bylo hodně muslimů. Pro jakés takés pohřební účely sloužila kaplička sv. Barbory za Železnou Rudou. Ale na hřbitově baraby nikdy nepochovali. Vždycky je zahrabali na jednom místě u Špičáku. Jen tak a často do společných jam. No a šla léta a na baraby se zapomínalo...
O pohřebišti se ale pořád tak nějak vědělo. O náležitou a důstojnou úpravu pietního místa se na přelomu tisíciletí postaral Železnobrodský klub.
R. I. P. barabové...
