Šílená?

Možná vůbec ne. Jen se asi narodila do špatné doby. A hlavně do prapodivné rodiny.

Juana La Loca. Španělka. Kdysi jsme jí my Češi říkali Johana Šílená. Dnes se její jméno překládá spíš jako Jana. Ale přídomek Šílená jí už zůstal.

Prababička našeho Rudolfa II.. Historie často poukazuje na fakt, že ona „ulítlost“ a zvláštní projevy císaře, který miloval Prahu, pocházejí právě od ní. Prý geny. Historická svědectví se totiž na Janě Šílené dost vyřádila a jako totálního magora ji proslavila jednou provždy. Nutno ale podotknout, že rodiče  Rudolfa II. byli bratranec a sestřenice v první linii. Oba přímí vnuci Jany. Takže v pošahanosti syna jejich společná babička zas tak moc nejede...

Dneska to bude dlouhé vyprávění. Ale vydržte - je to fakt drama. Hodně zasahující do českých dějin.

Princezna Jana se narodila tzv. katolickým králům a sjednotitelům Španělska - Isabele Kastilské a Ferdinandu Aragonskému (vlevo) v roce 1479 v Toledu. Dětí bylo v královské rodině hodně. Jedna zajímavost - všechny její sestry se staly královnami: Isabela a Marie portugalskými, Kateřina královnou anglickou. S ní se totiž oženil Jindřich VIII. a pak musel vymyslet, jak na první rozvod, když se zamiloval do Anny Boleynové. Pročež založil anglikánskou církev. To jen tak na okraj…

Jana byla moc hezká, chytrá a prý měla velký hudební talent. Uměla také několik jazyků. Často s rodiči cestovala po Španělsku a byla i u slavného dobytí Granady. Za ženicha jí rodiče vybrali syna císaře Maxmiliána I. Habsburského, vévodu Filipa, kterému se říkalo Sličný. Asi tehdy měli jiné parametry, neboť podle portrétu vpravo zrovna jako přílišný krasavec nevypadá...

Když bylo Janě jenom  šestnáct let, posadili ji rodiče na loď a poslali do Flander, aby se vdala. Se svým budoucím manželem se Jana setkala v Mechelenu u Antverp a stalo se něco neuvěřitelného. Ti dva se v životě nevidělii a hned se chtěli. Mezi mladými lidmi nastala taková smršť smyslnosti, že vyděšený kněz je raději oddal hned a na místě. Aby nedošlo k hříchu. Oficiální svatba se konala druhý den.

Zmíněná svatební epizoda byla prvním mínusem z mnoha, které přispěly k Janině nálepce „bláznivé“. Takhle se španělské dámy (vlastně vůbec žádné dámy) přece nechovaly! Otevřeně dát najevo svůj chtíč, líbat se bez zábran s neznámým člověkem (i když ženichem) a veřejně projevovat city a sexuální potřeby! Mohla být i nymfomanka, usuzují někteří. Ale asi poněkud zvláštního ražení. Chtěla totiž jen svého muže. Pořád.

Dvůr z toho byl mírně perplex. Dvořané neustále prchali z různých sálů a komnat, když to na novomanžele přišlo. Jenže, Filip měl rád i jiné radovánky. Pročež nechával Janu často samotnou a ta strašně žárlila. Ale jelikož na něm byla se vší pravděpodobností sexuálně závislá, všechno mu odpustila. A rodila jedno dítě za druhým. Jako první dceru Leonor (ze které se stala nejdřív portugalská, pak francouzská královna), poté v říjnu roku 1500 syna Karla. Na plese v Gentu. Budoucí císař, toho jména pátý, se prý narodil na latrině. Jana si údajně myslela, že má jen střevní problémy a uprostřed tance odběhla od svého Filipa na záchod. Jen tak mimochodem tam porodila a ven vyšla zkrvavená, ale v klidu a s dítětem na ruce. Pupeční šňůru překousla. Další mínus do zápisu v jejím osudu.

V témže roce se Jana po postupné smrti svých starších sourozenců stala španělskou královskou dědičkou. Při té příležitosti se její manžel sám prohlásil princem Kastílie. Načež se po narození další dcery Isabel (budoucí dánské královny)společně vydali z Flander do Španěl. V Toledu Janu potvrdili jako následnici a její otec si vymínil, že kdyby se mu narodil další syn, připadne koruna jemu.

Filip zůstal mimo hru. Většina Španělska ho uznávala jen jako prince manžela. A tak se naštval a odjel se bavit jinam. Jana s ním nemohla, protože už byla zase těhotná. A začala se příšerně užírat, tudíž i divně chovat. Tehdy vznikla první podezření, že není normální. Hloubalo se, že je to dědictví po babičce Isabele I. Portugalské, která měla problémy už v dětství a definitivně se zbláznila velice mladá, když jí zemřel manžel.

Načež se narodil Ferdinand (1503). Z pacholete na obrázku vpravo se v roce 1526 stal český král (!)  a m.j. také císař římský, když na něj brácha Karel přepinkl vládu abdikací. A hlavně - právě tohle je dědeček Rudolfa II.! No a hned po porodu zmíněného budoucího velikána chtěla Jana za Filipem. Natolik vyváděla,  že ji královský otec nechal poprvé vyšetřit. A matka Isabela  ji nějakou dobu držela zavřenou v ústraní, aby se uklidnila a zvládla šestinedělí.

Když se pak Jana konečně setkala s manželem, přišel šok. Zjistila, že má novou milenku. Dostala příšerný záchvat, servali se Filipem jako koně a pak se zase v posteli divoce usmiřovali. Hádali se prakticky pořád. Jana se prý chovala tak nezvladatelně, že ji Filip zamykal, aby nedělala na veřejnosti scény.

V roce 1504 zemřela královna Isabela Kastilská. V závěti určila Janu královnou Kastilie a svého manžela Ferdinanda, krále Aragonie, jejím zástupcem. Filipa zcela pominula. Pročež dostal Filip vztek a nápad. Začal všude vykládat, že je Jana neschopná vlády, jelikož je totálně na hlavu. Tahanice o regentství se prohloubily ve spory mezi zetěm a tchánem. Aby měl údajný krasavec Filip klid, uznal Janu schopnou vlády, ale stejně ji pořád držel zavřenou v ústraní.

Načež se se král Ferdinand Aragonský znovu oženil s francouzskou princeznou,čímž si zajistil mír se sousední zemí a posílil svou vládu.  Na sklonku roku 1505 se pak tajně dohodl s Filipem, že jemu a Janě přenechá vládu nad Kastílií. Pro sebe si nechal jen místodržitelství. Načež pak noví spiklenci  "chytře" usoudili, že Janu tímto paktem zatěžovat nebudou a že na dohodě stačí jen dva podpisy. Jejich. Čímž Janu elegantně vyšachovali z vládních úkonů. Ta mezitím porodila páté dítě - Marii. Budoucí českou a uherskou královnu, neboť ji posléze  provdali za Ludvíka Jagellonského, co se nakonec utopil u Moháče.

A ve Španělsku to vřelo. Bouřila se šlechta.  Filipovi se podařilo získat si ji na svou stranu, což vytočilo Ferdinanda Aragonského. Ale po čase se zase dohodli. Prostě chlapi. Takže sepsali listinu, že Jana nemá zájem o vládu, což je vzhledem k jejím duševnímu stavu pro Španělsko jen dobře. Čímž udělali z Jany oficiálně nesvéprávnou. Její otec ovšem později tvrdil, že šlo hlavně o akci vládychtivého Filipa. A Jana? Čekala další dítě…

Pak přišlo září roku 1506. Králové Kastílie Jana a Filip pobývali v Burgosu. Filip se bavil, jak byl zvyklý. Hostiny, ženské, plesy, honitby. A taky pelotou, kterou vášnivě rád hrál. Po jednom vyčerpávajícím zápase vypil na ex sklenici ledové vody. Prakticky hned to s ním praštilo. Dostal vysokou horečku, blouznil, krvácel z nosu, očí, uší a na některých místech těla i kůží. Proto se uvažovalo o možné otravě nebo nějakém druhu moru. Těhotná Jana se o něj sama starala, ale nebylo to nic platné. Filip Sličný 25. září zemřel. Tehdy Jana opravdu šílela. Bolem.

Přesto se ujala vlády, ale byla dost mimo. Dokonce po Filipově pohřbu šlohla jeho tělo z kláštera kartuziánů, naložila na vůz a jela ho pohřbít do své milované Granady. Cestou Jana zastavovala a otvírala rakev, aby se na Filipa mohla podívat. Objímala ho a líbala. Vůbec nevnímala, že se tělo rozkládá. Její průvodci ano, takže jich většina utekla. Otec Ferdinand nechal dceru stíhat přes půl Španělska.  Když Janu konečně chytili a tělo manžela jí sebrali, prý neskutečně vyváděla.To její pověst dorazilo.

Po porodu dcerky Kateřiny nechal Ferdinand Aragonský dceru internovat v Arcosu a pak na hradě v Tordesillas, poblíž Valladolidu. Kastílie byla v absolutním chaosu, neboť Janu naprosto nic nezajímalo. Výjimkou byla novorozená dcera a oplakávání mrtvého manžela.

Po smrti Janina otce Ferdinanda Aragonského (1516) se střídali regenti a panovalo spíš bezvládí. Nepanující královnu  pořád drželi pod zámkem v Tordesillas. Pak se kortesy konečně dohodly. Jako dědice španělské koruny vyhlásily Janina syna Karla, tedy pozdějšího císaře Karla V..

V roce 1517 navštívil Karel (vlevo - proslavený habsburský ret již patrný a výrazná brada taktéž) matku ve vězení a při té příležitosti jí dal podepsat dokument, že mu dobrovolně předala vládu. Šikovný sedmnáctiletý chlapec… A tímto byla mocná větev španělských Habsburků na světě.

Jana žila v internaci (vpravo na romantickém obraze) až do své smrti. Milovaná dcera Kateřina s ní byla ještě do roku 1525, kdy ji korunovaný bratříček provdal za portugalského krále. Pak už byla Jana jen v moci svého žalářníka a jeho ženy. No a Karel se postaral, aby se jeho matka z vězení nikdy nedostala. Ani když byla nemocná. Od svých šedesáti let velmi těžce. Sužovaly jí různé choroby, převážně ze špatné hygieny. Pak měla proleženiny, které jí vypalovali železem. Ke konci života  ochrnula. Zemřela v osamění, 12. dubna roku 1555. Bylo jí skoro 76 let.

Ani po smrti jí nedopřáli klidu. Její hrob pořád stěhovali. Stejně jako Filipův. Nakonec ale skončili manželé přece jen zase spolu. Bok po boku v Královské kapli v Granadě.

Jana Šílená? Opravdu? Možná jen byla na svou dobu příliš otevřená, živočišná a bezprostřední. Neřízená střela. Královna, kterou nenechali kralovat...

 Socha královny Jany v Tordesillas

Námět : artehistoria.com; Dějiny Španělska a Portugalska; obrázky - internet