První sociální pracovnice

S patřičným štemplem, organizačním mozkem, dobrým srdcem a hlavně silnou vůlí ...

sv. Louise de Marillac v akci

Žila ve Francii v 17. století a nevzali  ji k jeptiškám, jelikož prý byla slabé tělesné konstituce. A tak její rodina usoudila, že nejlepší bude ji vdát. Zajímavá logika.

Jmenovala se Louise de Marillac a se vší pravděpodobností byla nemanželské dítě. Matku nikdy nepoznala. Vyrůstala v rodině svého "otce", který byl možná jen jejím strýcem.  Famílie prostě potřebovala přikrýt něčí úlet, jelikož byla šlechtická a zbožná. A tak měla malá Luisa štěstí. Dostalo se jí skvělého vzdělání v královském klášteře dominikánek v Poissy a poté v dívčím útulku v Paříži, který vedly kapucínky.

A k nim Luisa chtěla. Snažila se převelice. Navíc měla její významná rodina velmi dobré kontakty na církevní špičky, takže mohla být pro klášter i přínosem. Ale dívka se zdála představenému kapucínů poněkud slabá a neduživá. Že prý by nevydržela náročný řeholní život. A tak Luisu přesvědčili, že s ní má Bůh jiné záměry.

Záměry měla hlavně její rodina. Politické. Pročež ji provdali za jistého Antoina Le Gras, sekretáře  Marie Medicejské, tehdy velmi vlivné královny matky.  Luisa si manželství moc neužila. Do roka po svatbě předčasně porodila svého prvního a jediného syna a brzy poté propukla u jejího manžela tuberkulóza, která ho do tří let udolala. Celou dobu Louisa o manžela vzorně pečovala. A starala se o svého syna.

Už v době manželovy nemoci v roce 1625 poznala Luisa nejvýznamnějšího muže svého života. Byl to kněz Vincent de Paul. Také pozdější svatý, ale hlavně zakladatel Kongregace tzv. lazaristů. Což nebylo nic jiného než konečně lépe organizovaná charita.

Po smrti manžela začala Louisa pomáhat Vincentovi/Vincencovi z Pauly naplno. Sama připravovala učitelky pro výuku děvčat, přinášela šatstvo a jídlo potřebným, navštěvovala farnosti a bratrstva. Organizovala neúnavně pomoc obětem třicetileté války, starala se o propuštěné galejníky a věnovala se  i mentálně postiženým. Vnesla řád do ošetřování nemocných doma i v nemocnicích, výchovy nalezenců a zakládala tzv. mateřince.

A tak ze všech  těchto potřeb a zkušeností vznikly Dcery křesťanské lásky. Řeholnice, které měly místo závoje "svatou skromnost", jejich celou byly pronajaté pokoje, klášterem byly  nemocnice a ony samy nechodily po klášterních chodbách, ale po ulicích měst. Důležité je, že pomáhaly všude, kde bylo třeba. Vznikaly nové útulky pro přestárlé, vyvařovny pro chudé a azyly pro žebráky - tehdejší bezdomovce.

Louise de Marillac a její "sestry" zakládaly své komunity tam, kde jich bylo třeba. Zvládly více než třicet měst od Francie až po Polsko. Přičinlivé následovnice pokračovaly i po Luisině smrti v roce 1660. Tahle průkopnice sociální práce zemřela v necelých 68 letech. Docela úctyhodný věk na tu dobu.

I dnes má své pokračovatelky. U nás se jmenují Společnost Dcer křesťanské lásky sv. Vincence de Paul.

Nejdůležitější ze všeho výše uvedeného je, že ze staletých zkušeností tohoto řádu čerpali všichni, kteří se v moderní době chtěli věnovat podobné záslužné práci. A to byl očividně hlavní důvod, proč byla svatá - od roku 1934 - Louise de Marillac v roce 1960 papežem Janem XXIII. vyhlášena patronkou sociální práce i pracovníků. Jejím dnem v liturgickém kalendáři je 15. březen.

Hlavním atributem téhle neúnavné svaté jsou vdovské šaty, kniha a často s ní bývá malé děvčátko. Je totiž také patronkou opuštěných dětí, sirotků a vdov.

Louise de Marillac na obrazech a jako socha prakticky vždycky rozdává jídlo, šaty, předčítá dětem nebo  pomáhá starým a nemocným lidem. 

Protože to tak dělala celý svůj život ... 

 Všichni moji svatí na :

 http://sarkabayerova.blog.idnes.cz/r/76155/O-svatych-trochu-jinak.html