Když se ve Valladolidu roku 1545 narodil malý Carlos, všichni byli radostí bez sebe. Jenže nikdo netušil, co je s tímhle chlapcem čeká.
Otcem se stal španělský infant Filip, kterého oženili s Marií Manuelou Portugalskou. Vlastní sestřenicí takříkajíc na druhou, jelikož novomanželé měli dohromady jen jednu babičku a dědečka. Novopečená maminka se z narození synka dlouho netěšila. Zemřela čtyři dny po porodu.
O malého chlapečka se potom starala hlavně jeho teta infantka Marie, Filipova sestra. Za tři roky ji ale provdali do Vídně. A taky za bratrance, jak jinak. Za budoucího císaře Maxmiliána II., syna Anny Jagellonské a Ferdinanda I. Habsburského. A jestlipak uhádnete, kdo se jim později narodil? No přece náš Rudolf II., co tak miloval Prahu! Dnešní příběh tedy bude o jeho bratranci, který se do historie, literatury, dramatu a také opery navždy zapsal jako Don Carlos.
Nejdříve se ale vrátíme zpět do jeho dětství. Že je něco špatně, se tušilo hned po jeho narození. A když Carlos začal růst, už se nedalo pochybovat. Blízké příbuzenství rodičů se na dítěti podepsalo velice deformovaným tělem, hrbem a kratší nohou. A čím byl Carlos starší, horšilo se nejen jeho postižení fyzické, ale i psychické. Bylo to velice kruté dítě. Nejen, že s oblibou trhal mouchám křidélka a pořádal s nimi chodecké závody, ale často mučil i palácové chlupaté mazlíky. Je zaznamenáno, že s oblibou upaloval živé zajíce a oslepoval koně v královské maštali. V jedenácti letech nechal zbičovat mladou dívku a se sadistickým potěšením exekuci přihlížel. Obrovskému skandálu tehdy zabránilo jen to, že si otec oné ubožačky nechal za své mlčení zaplatit.
Carlosův otec Filip II. se většinou staral o jiné věci, než o výchovu svého syna. Ještě než dosedl na španělský trůn, oženil se podruhé. S dcerou Jindřicha VIII., Marií Tudorovnou, proslavenou jako Krvavá Marie, tedy Bloody Mary. A díky ní se z něj stal na čtyři roky král anglický. Pak zase ovdověl. O Anglii sice smrtí manželky přišel, ale králem španělským už byl. Jelikož v roce 1556 jeho otec císař Karel V. abdikoval v jeho prospěch. Nový král Filip II. se tedy v roce 1559 oženil potřetí. S francouzskou princeznou Isabelou z Valois, s kteroužto jako nevěstou původně počítal pro Dona Carlose.
Ten mezitím vyrůstal v péči cizích lidí, protože jeho otec se Španělskem vždycky jen tak mihnul. Duševně narušený Carlos zatím pokračoval ve svých sadistických excesech. Dokonce i při studiích na univerzitě v Alcalá de Henares. Tedy, moc toho nenastudoval - prý se sotva naučil číst a psát. Pročež je jasné, že ani s jeho inteligencí to nebylo nejlepší. Přesto jej otec v roce 1560 oficiálně uznal za následníka. Stále totiž byl jeho jediným synem. Manželství s Marií Tudorovnou bylo bezdětné, a z třetího manželství s Isabelou z Valois se narodily „jen“ dvě dcery.
A pak přišel rok 1562. Carlos tehdy honil po paláci v Alcalá služku, které se podařilo utéct z jeho spárů. Uklouzl na schodech, spadl a těžce se potloukl. Způsobil si vážné zranění hlavy, jehož vinou částečně ztratil zrak. Byl několik dní v kritickém stavu, a tak lékaři přistoupili k velice radikální operaci - trepanaci. Sice tím infantovi zachránili život, ale zjevně ho dorazili, co se týče psychiky. Vrozená porucha se po úrazu jen prohloubila. Carlos se začal opíjet, vrátil se k sadistickému mučení zvířat (hlavně koní) a týrání žen. Míval zuřivé záchvaty, při kterých ničil zařízení paláce a měl problémy s vlastní hygienou. Připomíná vám to něco? Slyšeli jste někdy o krutém osudu nemanželského syna Rudolfa II. na Českém Krumlově? A hned je jasné, proč opravdu není ona podobnost jen náhodná…
A přes tohle všechno Carlose jeho královský otec jmenoval členem Rady státu. Nu, platný tam asi moc nebyl. Jenže mezitím začalo v Nizozemí doutnat povstání a jeho vůdce Egmonta napadlo Dona Carlose použít k převratu. Praštěnému infantovi se myšlenka zalíbila a ve své prostotě svěřil knížeti z Eboli, jak hodlá s povstalci spolupracovat a že se chystá tam odjet a převzít vládu. Kníže to samozřejmě napráskal králi a Carlos namísto v Nizozemí skončil pod zámkem. K čemuž výrazně dopomohly i další jeho nepřehlédnutelné šílenosti, které předcházely zmíněné politickému úletu. Infant totiž nechal vypálit dům, kolem něhož jednou šel a nešťastnou náhodou ho zasáhly splašky, které zrovna někdo chrstl ze dveří. Prý také v záchvatu zuřivosti pobodal několik ministrů a pokusil se zabít i vévodu z Alby, nizozemského místodržitele. Na svého nevlastního bratra, králova levobočka Juana de Austria, šel s bambitkou, ale Juan ho přepral a odzbrojil.
A tak 18. ledna roku 1568 z příkazu královského otce Filipa II. šel Don Carlos do internace. Drželi ho zavřeného bez možnosti jakékoliv korespondence a prakticky nikdo s ním nesměl mluvit. Vzali mu všechny zbraně a nedostával žádný alkohol. A jelikož začal infant následně vyhrožovat sebevraždou, tak mu tatík nechal odebrat i jídelní příbor. Následovala protestní hladovka, která taky nezabrala. Ale zřejmě definitivně podlomila už dost chabé infantovo zdraví. Don Carlos zemřel 28. července roku 1568. Nějakou dobu se šuškalo, že ho otec nechal otrávit, ale vyskytlo se mnoho svědectví, že šlo o přirozenou smrt.
Tak. A výše zmíněných událostí se romanticky chytil dramatik Friedrich Schiller. Ale vzal si jen základní informace. V jeho tragédii Don Carlos je infant spolu s královnou Isabelou z Valois bojovníkem za svobodu a spravedlivým odpůrcem krutovlády svého otce Filipa. Ani zmínka o tom, co to bylo za magora. Podobně Dona Carlose líčí i stejnojmenná opera G. Verdiho. Jako mladého krásného prince, čestného bojovníka za práva Nizozemí. Krále Filipa II. zase prezentuje jako starého žárlivce a usurpátora. Zajímavé překroucení dějin. Ale proslavilo se…
A jak to nakonec dopadlo ve Španělsku s následníkem? Narodil se až roku 1578 ve čtvrtém manželství Filipa II. Tentokrát se král oženil s vlastní neteří Annou Habsburskou. Skoro se už bojím napsat, čí sestra to byla. Ale vy to vydržíte. Tak pozor - budoucího císaře Rudolfa II.! A tím se nám kolečko vyprávění docela hezky příbuzensky uzavřelo…
