Maskovaná synagoga

Nedávno jsem se s kamarádem domlouvala, kde se sejdeme. Zvolila jsem strategicky synagogu na Palmovce. „Ježíšmarjá, tam je nějaká synagoga?" - dostalo se mi vyděšené odpovědi. Byla jsem překvapená, jelikož jde o poměrně informovaného a chytrého chlapa. Že by byl problém v tom, že bydlí na druhém konci Prahy? Asi ne. Zmíněná synagoga je sice velká, ale tak nějak neviditelná. Tak nějak maskovaná dobou.

Ale stejně by mělo každého udeřit do očí, v jak strašném je stavu. Holubi na každé římse a v každém zákoutí. Okolí si oblíbili bezdomovci, takže vstup do přilehlého parčíku pouze na vlastní nebezpečí…

Bývala ale slavná, tahleta synagoga. I nedaleké židovské město, založené už roku 1561. Tehdy byla ještě Praha předaleko a líbeznou osadu Libeň na břehu Vltavy si vybrali židovští vyhnanci z královských měst. A tak tu prý v jednu dobu šestnáctého století žilo víc Židů než křesťanů. Srdcem ghetta býval vždycky plácek v dnešní Koželužské ulici (nahoře foto z padesátých let 20. stol. - dům s nápisem "Kožešiny..." se zachoval dodnes). Stávala tam i původní stará synagoga. 

Po staletích přišla prusko-rakouská válka. Císařovna Marie Terezie v ní ztratila Slezsko a vzala si do hlavy, že Židé kolaborovali s Prusy. Pročež vydala edikt o vypovězení Židů z Prahy (1744). Šlo o tisíce obyvatel, kteří se museli vystěhovat do 45 dnů. A bylo jim určeno, že se mohou usídlit nejblíže dvě hodiny cesty od bran města. Do Prahy měli vyhnanci povolený přístup pouze přes den k vyřizování nutných formalit.  A tak se řada Židů raději hned sbalila a odstěhovala do nejbližší osady. Možná tam měli příbuzné, nebo jim místo vyhovovalo obchodně či vzdáleností od Prahy. Tedy do Libně.

Nakonec k naplnění obou nařízení nedošlo (v r. 1745 totiž vyšlo ještě jedno o vyhnání Židů z celých Čech), jelikož na Marii Terezii tlačily různé instituce a papaláši (dokonce papež!). Navíc císařovně asi došlo, že bez Židů by Praha přestala být obchodní křižovatkou. Natolik bylo město závislé na jejich financích a službách. A tak v roce 1748 zavolala Marie Terezie Židy zpět.

Jenže - ti libenští se už usadili a byli spokojeni. Takhle vzniklo druhé nejvýznamnější židovské centrum na území dnešního hlavního města. Rozkládalo se mezi ulicemi - Voctářova, Koželužská, Vojenova a dnes již zaniklé Kožní a Jirchářské. Většina názvů připomíná tradiční židovská řemesla. A ta tu kvetla spolu s obchodem a novou výstavbou (vlevo dobové foto z nábřeží židovského města).

V Libni byl odjakživa problém s povodněmi. Nejvíce postižena bývala právě židovská čtvť u řeky. Usedlíkům hlavně vadilo, že voda rok za rokem ničí a pomalu si bere jejich synagogu. Nejvíc ji zdevastovaly záplavy v roce 1845. A tak bylo rozhodnuto o založení nové modlitebny. Židé dokonce dostali povolení stavět mimo hranice ghetta. Nedaleko - na dnešní Palmovce v Ludmilině ulici. Základní kámen nové synagogy položili věřící 23. listopadu roku 1846. Poklepal jim na něj sám arcivévoda Štěpán Habsbursko-Lotrinský (vpravo), bratranec  císaře Ferdinanda I., zvaného Dobrotivý, co byl t.č.  u moci.

Stavba se trochu protáhla, a tak byla Libeňská synagoga, dokončena až za dvanáct let. V módním novoromantickém stylu s krásným interiérem, který připomínal baziliku. Stará synagoga byla stržena. Nadále šla léta, židovské město prosperovalo a do prostorné "nové" synagogy proudily o šábesu davy.

Až přišla 2. světová válka a šoa. Židé z Libně zmizeli. Kam, víme všichni. Ze synagogy udělali nacisté sklad zkonfiskovaného židovského majetku. Pak válka konečně skončila a do Libně se vrátilo jen pár přeživších. Bohoslužby už nebyly v synagoze obnoveny. No a když se k moci zanedlouho dostali komunisté, pokračovalo se v trendu skladů. Ze synagogy se stala úložna ovoce a zeleniny, později kulisárna Divadla S.K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou).   

A židovské město se pomalu ztrácelo. Nejdříve došlo k první fázi asanace - v padesátých letech minulého století. Zbouraly se ty nejzchátralejší stavby. Pak následovaly další demolice v letech šedesátých a sedmdesátých. Tehdy se budovalo metro, takže zmizel i rabínský dům v Ludmilině ulici.

Nakonec zůstaly jen dva domy v Koželužské ulici a synagoga na Palmovce. Dnes je tu a tam přístupná při kulturních akcích - koncertech nebo výstavách. Exteriér i zdevastovaný interiér se podařilo jakž takž opravit. Spíš provizorně. Proto mám často pocit, že dříve nádherná stavba drží při sobě už jen zvláštní silou moci…

A tak až půjdete někdy kolem, tak ji aspoň zaregistrujte. A bude-li synagoga otevřená, zajděte. Vstupným přispějete na její obnovu. Vždyť přece i kolem ní šly dějiny…

Dva nádherné romány, kde se píše o židovské Libni, když ještě "žila":

David Jan Novotný - Sidra Noach

Inna Rottová (Mirovská) - A jiný globus nemáte?

Literatura: Libeň. Zmizelý svět (Jan Jungmann); obrázky-Wikipedia, Praha8.cz