Byla královnou jen měsíc

A dva dny k tomu. Celá krátká šaráda kolem jejího panování se odehrála v počínajícím létě roku 1945.   

Marie José (Charlotte Sophie Amélie Henriette Gabrielle) Belgická se narodila roku 1906 jako královská dcerka. Malá princeznička s nepoddajnými vlasy, se kterými bojovala celý život. Jediná holčička v rodině monarchy Alberta Belgického a jeho manželky Alžběty Gabriely z Wittlelsbachu, vévodkyně Bavorské.

Už od dětství věděla, za koho se vdá. Za italského následníka trůnu. Jiný adept na úrovni se totiž v její  věkové kategorii v Evropě tehdy nevyskytoval. A tak ji poslali do klášterní školy v princově domovině, aby se naučila italsky. Když jí bylo třináct let, trávila prázdniny v královské rodině, aby se seznámila s budoucím manželem. Moc si jí nevšímal. Proč, o tom později. Ale už tehdy se spřátelila s jeho sestrou, princeznou Mafaldou, kterou v budoucnosti čekal velmi tragický osud.

Marie José byla odmalička velká sportovkyně. Po otci, který byl vášnivý turista, lyžař a horolezec. Často spolu podnikali horské túry, většinou inkognito.  Ale nebylo zanedbáno ani její pozdější  klasické vzdělání, jak se na princezny sluší. Hudba, tanec, malování, literatura, jazyky… 

V roce 1930 se konala velkolepá svatba. Z Marie-José se stala vévodkyně z Piemontu. Manželství od počátku moc šťastné nebylo. Korunní princ Umberto miloval umění: navrhoval interiéry a šaty (např. svatební pro svou snoubenku), hrál divadlo a pořádal velkolepé večírky pro herce, režiséry, módní návrháře, zpěváky a malíře. A obklopoval se hlavně muži. Se vší pravděpodobností byl gay. Jean Marais a Luchino Visconti byli prý jedni z jeho mnoha milenců. Otec král Viktor Emanuel III. z toho permanentně šílel, a proto na svatbu velmi tlačil. Aby ucpal pusu bulváru a hlavně fašistům, protože se jich bál. Ty totiž soukromý život prince hodně zajímal.

Přesto se ale v manželství narodily čtyři děti. Marie-José se silou mocí snažila vybudovat klasickou šťastnou rodinu. Navíc prý svého muže velmi milovala. Ale Umberto před ní neustále nenápadně prchal - hodně cestoval a věnoval se svým zálibám.

A tak se Marie-José starala hlavně o děti a jejich výchovu. A ani ona se nevyhnula drbům. Po válce meldoval Mussoliniho syn, že Marie-José a jeho otec spolu měli poměr a doložil to jakýmsi prapodivným dopisem. Tvrzení je ale v rozporu s Mussoliniho deníkem, kde se o Marii-José diktátor zmiňuje jako o protivné a ošklivé ženské, která není vůbec jeho typ. A Marie-José ho podle mnoha svědectví taky moc v lásce neměla.

Značně opomíjená vévodkyně z Piemontu se učila pomalu samostatnému životu. Hodně cestovala a také si zařídila byt mimo palác, kde provozovala jakýsi kulturní salón. Chodili k ní literáti, filosofové, umělci. A bylo mezi nimi dost antifašistů. Přátelila se například s Albertem Moraviou.

Sama musela čelit i rodinným tragédiím. V únoru roku 1934 se zabil při horolezeckém výstupu její otec. Na trůn nastoupil bratr Marie-José, Leopold III., který měl okouzlující manželku Astrid. V létě roku 1935 spolu byli královští manželé na výletě ve Švýcarsku a havarovali. Těhotná Astrid (čekala čtvrté dítě) zemřela na místě. 

Když v květnu roku 1940 němečtí nacisté obsadili Belgii, dostala se Marie-José do zvláštní situace. Její bratr král byl v německém zajetí a Mussolini vzápětí vyhlásil válku Francii a Anglii. A tak Marie-José žádala manžela, aby okamžitě odjeli do švýcarského exilu. Odmítl. Tvrdil, že musí zůstat u královského otce a že ho Itálie potřebuje.  Pročež se vévodkyně snažila využít toho, že byla od roku 1939 prezidentkou italského Červeného kříže. Byla jakousi pseudodiplomatickou nenápadnou nitkou mezi zeměmi, které spolu válčily. Jeden anglický diplomat o ní údajně řekl, že je jediná z královské rodiny, které to politicky myslí…

V roce 1943 se Marie-José pokoušela zprostředkovat mírovou dohodu mezi Itálií a USA, čímž velmi vytočila královského tchána. Do 24 hodin musela s dětmi opustit Řím. A tak odjela do Švýcarska a do Itálie se vrátila až v květnu roku 1945. Oficiálně. Jelikož i v době vyhnanství, často přejížděla do Itálie ilegálně na lyžích a pomáhala italským partyzánům. Údajně vozila poštu a peníze.

No a pak přešla Itálie na stranu Spojenců. Naprosto znemožněný král Viktor Emanuel III. abdikoval ve prospěch svého syna 9. května 1945. Z Marie-José byla královna. Poté se snažili s manželem Umbertem II. zachránit, co se dalo. Cestovali po válkou zničené Itálii, pomáhali a všude je vítali. Zanedlouho poté se začalo spekulovat, že kdyby se starý král vzdal vlády už v roce 1943, mohlo být všechno jinak. Jelikož 2. června proběhlo referendum. A výsledek byl následující: 54% pro republiku, 46% pro monarchii. A bylo to.

Za týden odjela už bývalá královská rodina Portugalska.  Po nějaké době se vratké manželství definitivně rozpadlo. Marie-José a Umberto se rozhodli žít odděleně. Ona odjela s dětmi do Švýcarska, on zůstal v Portugalsku. Nikdy se ale nerozvedli. Exkrál pořád věřil v obnovu italské monarchie. A katolický panovník přece nemohl být rozvedený…

Marie-José prožila většinu života ve Švýcarsku a v Mexiku, kam se provdala její dcera Maria Beatrice. Také hodně cestovala - Egypt, Indie, Polsko, Rusko, Blízký východ…

Do Itálie ji pustili až po smrti manžela, který zemřel v roce 1983. Na zvláštní povolení krátce navštívila Turín v roce 1988. Dlouhodobě se poté snažila o změnu zákona, podle kterého nesměli na italskou půdu vstoupit mužští členové královského rodu. Tedy její synové a vnuci. Nařízení bylo zrušeno až roku 2002. To už byla rok po smrti.

Marie-José zemřela 27. ledna roku 2001 na rakovinu plic. Bylo jí 94 let. Kdysi kralovala pouhých 33 dnů. Převážně v květnu, a tak do dějin vstoupila jako Májová královna…                                                

Námět: TV film L`ultima regina (Poslední královna), Itálie 2002 - a jedna zajímavost k tomu - titulní roli ztvárnila herečka Barbora Bobulová - princezna z naší Nesmrtelné tety.  V Itálii je už dlouho televizní a filmovou hvězdou.

Fakta:  Wikipédia francaise