Dneska jsem četla článek o tom, že 68% žen se doma stará o domácnost a jen v 32% domácnostech uklízí muž. Proč tomu tak asi je? Po dlouholetém pozorování mužů jsem našla odpověď. My ženy máme svou domácnost rády a tak ji nechceme nechat napospas ničivým silám chlapů. Navíc mi každá žena potvrdí, že chlapi zkrátka nepořádek NEVIDÍ.
Ničilo mne, když jsem svému spolubydlícímu napsala, že má uklidit koupelnu a on jediné co udělal, bylo to, že setřel podlahu téměř suchým hadrem a na sprchovou zástěnu nacákal odstraňovač vodního kamene. To, že je ucpaný odpad, poplivané zrcadlo, prach na poličkách a ve spárách už zase raší plíseň s ním nehnulo. Vzala jsem ho za ruku a jednotlivé nedostatky jsem mu ukázala. Podezřívavě se na mne zadíval, jako bych tam zrovna v tu chvíli všechno narafičila a nikdy dřív se tam nic z toho nevyskytovalo.
Dalším zdrojem bojů byla kuchyň. Nikdy jsem nepochopila, jak se jeho ovesné vločky dostanou na stěnu a tam vytvoří hrudky, které by v klidu mohly sloužit jako úchyty v boulderingovém centru. O tom, že rýži vařil zásadně v noci a tak nám pravidelně hořely kastroly se ani nebudu víc šířit. Je pravda, že jsem ho naučila po sobě umývat sporák – i když jen selektivně.
Jak to myslím? Uvedu příklad. Vařil vajíčka. Odešel k počítači a po dvaceti minutách si vzpomněl, že by vajíčka mohla být hotová. Což o to, byla… jenže mezitím mu přetekla voda (předtím v ní vařil rýži) a zaneřádila celý sporák. Nevím, jestli jste někdy zažili něco podobného, ale taková voda po zaschnutí udělá neskutečně soudržný, lepivý, šedohnědý film. Po zchladnutí sporáku vzal houbičku a kolem toho jediného hořáku, na kterém vařil, vyčistil povrch právě tak široký, jako houbička. Když jsem ho pobízela, aby uklidil tu spoušť celou, tak mi s nevinným pohledem oponoval, že na ostatních hořácích rozhodně nevařil a nemá tedy povinnost je uklízet.
Jeho špinavé nádobí jsem se odnaučila řešit, stejně jako jsem se odnaučila péct v troubě. Tam totiž trůnily kousky jeho obědů/večeří s různým datem stáří. Párkrát jsem se odvážila nahlédnout dovnitř, ale protože pokaždé bylo mým trestem za takový počin objímání sanitární techniky vkleče, brzy jsem od toho upustila. Jak říká, jsem prostě cíťa. Co mi ale vážně vadilo, bylo to, že používal i mé věci.
Ano jsem sobec. Veřejně a bez uzardění to hlásám do světa. Přesto ale trvám na tom, aby se mne někdo nejdřív zeptal, než si vezme můj poslední jogurt nebo jinou potravinu. A stejně tak budu bránit do posledního dechu své nože před tupením o plech. Musím totiž přiznat ještě jednu věc – nenávidím tupé nože.
Dlouho jsme se hádali o to, kdo mi bere věci – v bytě totiž bydlel ještě jeden človíček. Nějaký čas jsem ale oba znala a tak jsem celkem přesně tušila, kdo je viníkem. Jednou jsem ho přistihla nad JEHO obědem s MÝM kečupem v ruce. Okamžitě jsem na něj uhodila, že je načapán při činu a že se z toho nevykroutí. Pomalu jsem si už běžela pro provaz a pouta, abych ho odvedla na policejní stanici, ale on mi drze začal tvrdit, že kečup je jeho. Prý si ho včera koupil. Pche, na mě neměl. Obrátila jsem předmět doličný dnem vzhůru a předvedla mu svůj umělecký podpis, který jsem tam chytře umístila. Pod tíhou důkazů ustoupil a začal se omlouvat a slibovat nápravu. Na usmířenou mi nabídl čaj. Sáhl po krabičce s mým čajem a vykládal mi, že tenhle je fakt dobrý a že mi ho doporučuje. Už jsem neměla sílu mu cokoliv povídat a němě jsem otočila krabičku tak, aby viděl stejný podpis, který našel už na kečupu.
Zanedlouho jsem se naštěstí odstěhovala a tak mé duševní zdraví bylo (alespoň z části) zachováno. Proto se už jen směju historkám své mámy, která mi vypráví, jak dala tátovi za úkol vyluxovat a ten vyřadil vysavač z provozu tím, že se z něj pokusil udělat modernější model – na mokré vysávání. Co vám budu povídat… shořela cívka a jeho pokáním bylo to, že ji musel celou převinout.
Po takových zkušenostech, které nemám jen já, ale zatím každá žena, která dala za úkol chlapovi něco uklidit, je jasné, jak to s tím úklidem vlastně v které domácnosti je.
