Tak jo, přiznám se. Byla jsem to já. Ale fakt jsem nechtěla… Když on tam tak ležel, vyzývavý a zralý akorát k nakousnutí…
Sežrala jsem ho celý! Pytlík slaných krekrů. Já je tak miluji! Říkám tomu slaný mor – je to vražda pro štíhlou linii. A následně i pro výši konta, protože spolu se štíhlou figurou, mizející pod vrstvou tuku, se značně tenčí i výběr oděvů v šatníku. Když už zbudou jen těhulkovské oděvy po mé sestře, vím, že je na čase jednat. Tato krajní nouze mne nejdříve dožene k hubnoucím aktivitám. Chraň bůh – samozřejmě, že nejím dietní jídla, ale volím ta chutná leč ne tolik sytá. Dnes jsem si dala čínskou polévku s názvem „Kuřecí sen“. Vážně by mne zajímalo, jestli kuřata mají takovéhle noční můry. Myslím si, že čínská polévka maso ani neviděla a má s ním společný jen nápis na obalu. Ale kdo ví? Když vegetariáni nemůžou už ani čokoládové tyčinky a gumové medvídky, protože jakási složka v nich je z nebohých zvířátek… Ale zpět k věci. Po týdnu prazvláštních potravinových kombinací rezignuji. Omezení na poli stravy se míjí účinkem, protože vzhledem k mému hektickému stylu života je mé tělo na chybějící potravu zvyklé. Nastává druhá fáze – pohyb. Rozhodnu se vynechávat dopravní prostředky a místo toho chodit pěšky. Vydržím to přesně dva dny. Lépe řečeno – vydrží to mé okolí, pak už je mi jemně naznačováno, že další pozdní příchody mi nebudou tolerovány. Když dělám, že tyto jemné náznaky vůbec ale vůbec nechápu a nevnímám, je mi to naznačeno o něco jasněji a důrazněji. Když mi v práci sdělí, že díky pozdním příchodům mohu být velmi štíhlá a to v případě, kdy nebudu mít stálý příjem a tudíž si nepořídím ani sklenici vody, podlehnu nátlaku a začnu znovu využívat služeb dopravních podniků. Fáze třetí a poslední je nejhorší… Nákup oděvů o číslo větších. Nejdřív se přeci jen pokusím nasoukat do modelů ze současného šatníku. Když si odbudu čtrnáct dní v kalhotách tak těsných, že ke konci pracovní doby už mi mravenčí nohy, protože mám zaškrcený krevní oběh a vážně hrozí jejich amputace, dovleču se do obchodu. Omdlím tam a zpátky hned jak vidím ceny. Pak omdlím podruhé, když vidím, že většina velikostí začíná cedulkou XXS a končí S. Někde v rohu najdu stojan s oděvy v normálních velikostech jako L, XL a tak dále. Když k němu mířím, tak v obchodě zavládne hrobové ticho a všechny oči se upřou na mne. Připadám si jako největší vyvrhel a pro jistotu ke stojanu ani nedojdu a vyběhnu z obchodu celá rudá, jako kdybych chtěla věci ukrást a byla při tom přistižena. Opětovně trpím v oděvech o velikost menších, než seberu odvahu onu torturu podstoupit znovu. Nakráčím do obchodu s hlavou vztyčenou a vyzývavým pohledem, který se zhruba v polovině cesty ke stojanu s vyhlídnutým zbožím změní na provinilý a když už jsem u cíle své cesty, krčím se pod vahou vyčítavých pohledů ostatních nakupujících dam. V rychlosti popadnu první kalhoty, které jsou černé, a zamířím k pokladně. Prodavačka mi ovšem nechce můj úděl nijak ulehčit a začíná s potupným výslechem. „Nechcete si je nejdřív vyzkoušet?“ NECHCI, NECHCI, NECHCI!!! Jediné co chci, je odtamtud co nejdřív zmizet. Jemně tedy špitnu „Ne, díky.“ Když se zeptá ještě dvakrát a sarkasticky mne upozorní, že možná budu potřebovat ještě větší, konečně zboží namarkuje a já můžu prchnout. Pravidelně po takové zkušenosti má váha do měsíce zase poskočí o pár čísel dolů a já se můžu vrátit k obvyklému výběru ze svého šatníku. Ne že bych změnila životní styl, jídelníček nebo začala cvičit. Mám podezření, že se nade mnou bohové zkrátka smilují, protože vědí, že mé nervy takovou zátěž zvládají ještě hůř, než případné živelné katastrofy. A tak pokaždé, když se snažím nasoukat do příliš těsného oblečení, nenávidím prudce inteligentní poznámky ostatních, ve stylu „Hele, ty jsi zase přibrala, viď?“ No a co?! Tak mám trochu tuku na víc, vždyť se blíží zima. A navíc jsem skutečný gurmán. Tím nemyslím ty „rádobyodborníky“, kteří do sebe nacpou položivé stvoření a náramně u toho mlaskají nebo si na zlatém talířku nechají naservírovat miniaturní zákusek s plátky platiny v ceně menšího bytu a jsou po jídle… Byla jsem vychována v rodině, kdy největší chválou kuchařky je, když si jdete přidat a rozhodně se neupejpáte. Mamka tvrdí, že jsem prachobyčejně zmlsaná, ale to je vedlejší… Zkrátka, mé gurmánství spočívá v tom, že nevezmu do úst něco, co mi nechutná. A protože platí, že co je dobré je i kalorické, tak se to někde odrazit prostě musí… Příště, až si půjdu pořídit o číslo větší oblečení, tak už mne to nezdeptá. Vezmu si totiž na sebe triko s nápisem „Jsem gurmán. No a co?“ Uvidíme, jak se ty vychrtliny budou tvářit. A jak snášíte nakupování oděvů vy? ;o)
