Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 9. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Knížata Oldřich a Břetislav, Fridrich Falcký, obstavení velkostatků, Guillaume Apollinaire, potlačení pivního puče, Jaroslav Moučka, Gottwald odjel do Moskvy, Křišťálová noc, Neville Chamberlain, Apollo 4, 9. listopadu 1968, ustavující konference SSM, Charles de Gaulle, pád Berlínské zdi, Jana Dítětová, smlouva o dobrém sousedství, Mozilla Firefox 1.0..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.
Události:
1034 – Umírá (při bohaté tabuli "jejímž byl ctitelem, mezi jídlem a pitím") kníže Oldřich. Slepý a vykastrovaný Jaromír se vzdal nároků na knížecí stolec (jako nejstaršímu v rodě mu vláda náležela podle zvykového nástupnického práva) ve prospěch asi třicetiletého synovce Břetislava [1034/35-1055]; obřadní knížecí kamenný stolec stával před bazilikou sv. Jiří na Pražském hradě, či v místech dnešní katedrály sv. Víta.
1618 – Thurnovo stavovské vojsko porazilo císařské oddíly Buquoye mezi Veselím a Lomnicí nad Lužnicí; o několik dnů později bylo také poraženo Dampierrovo vojsko u Nových Hradů. Thurnovy oddíly se pak dostaly až k Vídni.
1620 – Fridrich Falcký opustil Prahu a uprchl do Vratislavi ve Slezsku; o českou otázku ztratil zájem, nikdy se již do Čech nevrátil. Po necelých 13 měsících skončila vláda "zimního krále" (titulu "český král" však užíval až do své smrti roku 1632 podobně jako jeho manželka - "česká královna" do roku 1662). Praha byla vystavena loupení a drancování vojskem Maxmiliána Bavorského.
1818 – Narodil se Ivan Sergejevič Turgeněv, ruský spisovatel († 3. září 1883)
1864 – V programovém článku v listě Národ vystoupil F. L. Rieger "proti rozpůlení říše" (proti dualismu) a snesl všechny argumenty pro federalizaci monarchie.
1907 – Po rekonstrukci Beckovy vlády odstoupili i oba ministři za mladočeskou stranu (J. Fořt a B. Pacák) a nahradili je mladočech F. Fiedler (ministr obchodu) a agrárník K. Prášek (ministr-krajan). Změny ve vládě znamenaly i rozklad Českého klubu; 22. listopadu vytvořili agrárníci, mladočeši a klerikálové Národní klub s 65 členy v čele s K. Kramářem, který hlasoval 17. prosince pro rakousko-uherské vyrovnání.
1918 – Národní výbor vydal zákon o obstavení velkostatků, který zakazoval statky prodávat, postupovat a zadlužovat. Zákon byl součástí připravované pozemkové reformy.
Zemřel Guillaume Apollinaire, francouzský básník (* 26. srpna 1880)
1923 – Byl potlačen pivní puč.
Pivní či pivnicový puč byl neúspěšný pokus o nacistický státní převrat v Německu, který se odehrál v bavorském Mnichově od večera 8. listopadu do brzkých ranních hodin 9. listopadu 1923.
8. listopadu 1923 nechal Adolf Hitler obklíčit měštanský pivovar Bürgerbräukeller v Mnichově, kde se konala schůze představitelů bavorských elit (Gustav von Kahr, Otto von Lossow, Hans von Seisser). Hitler se po boku generála Ericha Ludendorffa zúčastnil schůze. Když s projevem začal Kahr, vrhl se Hitler k pódiu s vytaženým revolverem a do pivovaru vtrhla i jeho jednotka, která čekala na povel. Během chvilky si Hitler získal podporu u davu, ale hlavní vůdce se mu nepovedlo naklonit na svou stranu ani pomocí slibů, lichotek a poté i hrozeb. Se zfanatizovaným davem vyrazil do ulic Mnichova, 9. listopadu pak ještě do centra Mnichova, kde se mu ale postavila policie. Hitler vyhrožoval zastřelením rukojmích, a tak vůdce policistů ustoupil. Pochod pokračoval, ale ještě se mu postavil Michael von Godin, který vedl "zelené policisty" a ani nevyjednával, rovnou vydal rozkaz k palbě. Bylo několik mrtvých. NSDAP byla rozpuštěna. Hitler sám byl zatčen 2 dny po krachu akce a postaven před soud. Místo 5 let si odseděl necelých 9 měsíců ve věznici v Landsbergu. Za asistence Rudolfa Hesse tam sepsal své dílo Mein Kampf. Jeho první svazek věnoval památce padlých pučistů, kteří byli v dobách Třetí říše uctíváni jako mučedníci.
Narodil se Jaroslav Moučka, český herec († 26. prosince 2009)
Jaroslav Moučka se narodil ve Studené u Telče do majetkově skromných poměrů. Otec byl obchodním cestujícím, matka švadlenou. Jaroslav se postupně učil kamnářem, pekařem a knihkupcem. Nakonec se úspěšně vyučil jako strojní zámečník a soustružník a tuto profesi během války také vykonával.
Jeho politické postoje formovala jednak chudoba, kterou kolem sebe viděl, jednak dělnické prostředí, ve kterém se pohyboval. A v neposlední řadě také Mnichovská dohoda a okupace.
Přiklonil se na stranu radikální levice a ihned po válce zcela spontánně vstoupil do KSČ. Krátce po osvobození se také oženil, vzal si dceru holiče z Kardašovy Řečice.
Už během války se živě zajímal o divadlo. Jediný záskok za nemocného herce u jihlavských ochotníků stačil k tomu, aby herectví úplně propadl. Stal se členem ochotnického spolku. Po osvobození dostal funkci na jihlavském národním výboru a v jejím rámci se staral o bydlení a zájezdy herců z profesionálního Horáckého divadla.
V Horáckém divadle začal působit jako inscipient s hereckou povinností. Po roce odešel na jednu sezónu do kladenského divadla, kde pracoval opět jako inspicient. Další rok odehrál v Olomouci a divadelní sezónu 1949-50 dokonce v Národním divadle, kam odešel za režisérem Jindřichem Honzlem. Protože se tam ale v ostré konkurenci neprosadil, na další dvě sezóny se přestěhoval do Zlína.
Až v roce 1953 definitivně zakotvil v pražském Ústředním divadle Československé armády - tedy v Divadle na Vinohradech. Do roku 1994, kdy odešel do důchodu, tam odehrál 145 rolí, např. Jana Husa, Bláhu v Paličově dceři nebo hejtmana v Revizorovi. Nejslavnější rolí se pro něj ale stal zapomenutý čert Trepifajksl ze hry Jana Drdy Dalskabáty, hříšná ves, kterého si zahrál po boku Vlasty Chramostové. V roce 1976 tuto postavu úspěšně zopakoval ve stejnojmenném televizním snímku. Jeho partnerkou tehdy byla Jiřina Bohdalová. Jen zřídka býval obsazován do rolí milovníků, tíhl spíše k robustním lidovým typům, často komediálního zabarvení. Vyhýbal se složitým psychologickým kreacím, používal spíš dobrosrdečný humor a schopnost vystihnout postavu přesně zvoleným detailem.
Ve filmu se poprvé objevil v roce 1950 ve snímku PŘÍPAD DOKTORA KOVÁŘE a od konce 50. let pravidelně získával role menšího rozsahu ve filmu i televizi. Často býval obsazován v detektivkách - např. VRAH SKRÝVÁ TVÁŘ, NA KOLEJÍCH ČEKÁ VRAH nebo ZATYKAČ NA KRÁLOVNU. Objevil se ale i ve filmech MARKÉTA LAZAROVÁ nebo NOC NEVĚSTY. Vedlejší postavy ztvárnil i v řadě seriálů, např. SŇATKY Z ROZUMU, HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO nebo BYLI JEDNOU DVA PÍSAŘI.
Jaroslav Moučka může sloužit jako modelová postava vzestupu a pádu vlivu české radikální levice. V mládí byl nekritickým příslušníkem komunistické strany, ve druhé polovině 60. let s nadšením přijal reformní kurz KSČ, na protest proti okupaci ze strany vystoupil a z mladistvých ideálů vystřízlivěl. Objevil se tehdy v malé roli v kritickém dramatu UCHO a především ztvárnil hlavní roli v trezorovém snímku DLOUHÉ DOPOLEDNE. KSČ mu tuto zradu nezapomněla a během normalizace byl opomíjen. Nicméně i tehdy se více méně pravidelně, na rozdíl od řady kolegů, objevoval v televizi i ve filmu. V druhé polovině 70. let, kdy vznikla Charta 77, KSČ potřebovala odpovědět ideovou protiofenzívou. Jaroslav Moučka dostal nabídku vrátit se do strany a získat lepší postavení na hereckém žebříčku - v opačném případě by ztratil řadu hereckých příležitostí. Moučka znovu přijal stranickou legitimaci a odměnou se mu v roce 1978 stal titul zasloužilého umělce. O dva roky později si zahrál hlavní roli v propagandistickém televizním seriálu OKRES NA SEVERU, kde ztvárnil poctivého, hluboce lidského a odvážného tajemníka okresního výboru KSČ Pláteníka, který v rámci svých možností dělá maximum pro blaho obyčejných občanů, ze kterých vzešel. Seriál byl zručně napsaný zkušeným scénáristou Jaroslavem Dietlem a stal se ztělesněním ideologie normalizace na televizní obrazovce. Moučka se do role hodil typově, navíc se s postavou Pláteníka do jisté míry sžil a uvěřil jí. Za tuto roli získal státní cenu Klementa Gottwalda a stal se oficiální tváří systému. Příležitostně publikoval v tisku a vystupoval na besedách. Celá 80. léta vlastně prožil ve stínu své seriálové postavy.
Pro politický systém byl populární a lidově bodrý Moučka ve skutečnosti mnohem užitečnější než Jiřina Švorcová, která své privilegované postavení nedokázala herecky zúročit a zůstala spíše stranickou funkcionářkou. Příznačné bylo, jak po listopadu 1989 dokázal Jaroslav Moučka z Pláteníkova stínu šikovně a typicky česky vyklouznout. Až do konce 90. let zůstal herecky aktivní, v polovině 90. let např. získal roli dědy v populárním seriálu ŽIVOT NA ZÁMKU. Z herecké profese ho definitivně vyřadila až Parkinsonova choroba. Stáří trávil na jindřichohradecku v Kardašově Řečici. Podle posledních zpráv se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že se vrátil do Prahy. Přes své přímočaré herectví byl nejednoznačnou postavou, na které se dá dobře demonstrovat složitost českých dějin ve 20. století. Zahrál si přibližně v 70 filmech a desítky zajímavých postav ztvárnil i v televizi. Jeho osobnost a dílo má i dnes zejména mezi staršími občany řadu obdivovatelů, na internetu se v současnosti dá najít např. jeho fanklub.
1938 – K. Gottwald odjel do Moskvy; v prosinci se zde ustavilo zahraniční vedení KSČ (K. Gottwald, J. Šverma, R. Slánský aj.).
Nacisté během tzv. Křišťálové noci, protižidovského pogromu, podpálili v Německu synagogy.
Křišťálová noc (německy: Kristallnacht, někdy označovaná též jako říšský pogrom či listopadový pogrom) je označení pro protižidovský pogrom, který se odehrál v noci z 9. na 10. listopadu 1938 v Německu, k němu připojeném Rakousku a v Sudetech.
Bezprostřední příčinnou pogromu byl atentát Žida Herschela Grynszpana na sekretáře německého velvyslanectví v Paříži Ernsta vom Ratha, který navíc přišel po oslavě výročí Pivnicového puče v Mnichově.
Během Křišťálové noci bylo zabito podle nejčastějšího zmiňovaného údaje 91 Židů, ale některé prameny uvádějí odlišná čísla. Po Křišťálové noci bylo okolo 30 000 Židů internováno v koncentračních táborech.
Následujícího dne se v mnoha městech konaly demonstrace na podporu NSDAP a jejího vůdce. Například v Norimberku se této demonstrace účastnilo 100 000 lidí.
Křišťálová noc způsobila zvýšení exodu židovského obyvatelstva z nacistického Německa, který získal prakticky charakter útěku a ještě více vyhrotila německo-židovské vztahy. Dodnes se vedou spory a dohady o tom, do jaké míry byl protižidovský pogrom spontánní a do jaké míry připravovanou akcí.
Zvláštní předpis později stanovil, že na škody utrpěné za Křišťálové noci se nevztahují platné pojistné smlouvy. Za židovský majetek poškozený jednotkami SA, na který měl z pohledu Göringa nárok německý lid, byli naopak Židé ve Třetí říši donuceni zaplatit finanční částku ve výši 1 miliardy říšských marek. To představovalo přibližně 10 % příjmů státní pokladny za rok 1938; vražedná akce a následující administrativní zásahy (především 1. zákon o vyloučení Židů z hospodářského života) tak Třetí říši pravděpodobně zachránily před státním bankrotem, jenž roku 1938 akutně hrozil, a tím i umožnily Hitlerovi udržet se u moci a rozpoutat 2. světovou válku.
Svůj vžitý název získala Křišťálová noc podle rozbitých výloh židovských obchodů. Vypáleny byly desítky synagog, včetně asi padesáti v českém pohraničí na územích, která byla několik týdnů před tím Mnichovskou dohodou připojena k Říši, například v Liberci.
1940 – Zemřel Neville Chamberlain, britský politik (* 18. března 1869)
1967 – Program Apollo: start kosmické lodě Apollo 4.
1968 – V Bratislavě se konal vysokoškolský aktiv, na němž hovořil G. Husák.
Akademická rada studentů Elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze zaslala Národnímu shromáždění dopis, v němž informuje o chystané stávce ve dnech 17. – 21. listopadu, kterou chce připomenout studentské události z roku 1939. Současně upozorňuje na návrhy radikálnějších skupin studentů.
Výkonná rada Svazu pražských středoškoláků přijala programové prohlášení.
Po uveřejnění zprávy o zastavení Reportéra (viz 7. 11.) začaly docházet do redakcí tisku, rozhlasu a televize doslova laviny ostrých protestů proti tomuto postupu. Číslo 42 časopisu Reportér vyšlo s datem 30. října – 6. listopadu, a další číslo 43 bylo vydáno v obvyklém cyklu s datem 6. – 13. listopadu. Kromě článků Rozpory těchto dnů, Reminiscence na mlhavou jednotu, Slovo má bývalý ministr vnitra Josef Pavel nebo Od hospodářské reformy nelze ustoupit, přinesl snímky naší čerstvé olympijské vítězky z Mexika Věry Čáslavské.
1970 – V Praze se konala ustavující konference Socialistického svazu mládeže, jednotné mládežnické organizace řízené KSČ a mající za cíl vychovávat mládež v marxisticko-leninském duchu. Konference Socialistického svazu mládeže se účastnilo 900 delegátů, k nimž promluvil G. Husák. Předsedou ústředního výboru SSM byl zvolen Juraj Varholík, místopředsedou Antonín Himl, předseda Českého ÚV SSM. Byly přijaty: programové prohlášení SSM, programové a organizační zásady Pionýrské organizace, a stanovy.
Zemřel Charles de Gaulle, francouzský politik a generál (* 22. listopadu 1890)
1989 – Pád Berlínské zdi: Západní a Východní Berlín se spojily a byl také otevřen zbytek hranice mezi NDR a NSR.
1991 – Zemřela Jana Dítětová, česká herečka (* 7. října 1926)
Jana Dítětová, vlastním jménem Jana Kalabzová, se narodila 7. října 1926 v Plzni.
Narodila se do rodiny hospodského a už odmalička, díky péči své matky, tíhla k divadlu.
V Plzni navštěvovala baletní školu a v dětských rolích vystupovala v operetách a pohádkách na prknech plzeňského divadla. V deseti letech se Janina rodina přestěhovala do Prahy.
Navštěvovala pražské gymnázium Elišky Krásnohorské a od třinácti let Hereckou školu E. F. Buriana (1940 – 1941).
Po násilném skončení Burianova divadla prošla soubory Městského divadla v Kladně (1941 – 1943), pražského Intimního divadla (1943 – 1944), Městských divadel pražských (Vinohradské divadlo; 1944 – 1945).
Po osvobození si zahrála v novém Burianově divadle D 46 (1945 – 1946), divadle Československého filmu, Divadle státního filmu a nakonec v Realistickém divadle na Smíchově (1951 – odchod na odpočinek v roce 1989).
Zezačátku na divadelních scénách ztvárňovala mladé a temperamentní dívky, často naivní („Hrátky s čertem“, „Strakonický dudák“, „Mirandolina“ či „Loupežník“). Již brzo dozrála k charakterním rolím mladých a dozrávajících hrdinek („Višňový sad“, „Othello“, „O myších a lidech“, „Komedie o umučení“, „Možná je na střeše kůň“, „Hodina lásky“ a další). Charakteristika jejího herectví byla zejména v hlubokém vnitřním prožitku a emocionálním projevu. K lepšímu vyjádření charakteru postavy používala různé výrazové a mimické prostředky (např. správná intonace, práce s gesty a pečlivé držení těla). Jana Dítětová byla dvakrát vdaná: nejdříve za filmového režiséra a scénáristu Vladimíra Vlčka (1919 – 19??), a podruhé za herce Josefa Vinkláře (*1930). S ním měla syna výtvarníka Jakuba Vinkláře (*1955).
Na divadelních prknech si ji jako šestnáctileté všiml režisér Miroslav Cikán a svěřil ji titulní roli dcery starého drožkáře (představoval ho Jindřich Plachta) Boženky Šourkové v komedii KAREL A JÁ (1942). Do konce války vytvářela různé mladé, krásné a naivní dívky (ŠŤASTNOU CESTU, U PĚTI VEVEREK, JARNÍ PÍSEŇ, PRSTÝNEK a nedokončené filmy PŘEDTUCHA, Z RŮŽE KVÍTEK a BLUDNÁ POUŤ).
V polovině čtyřicátých let se objevila po boku svého kolegy Zdeňka Dítěte v milovnických dvojicích (Robert a Baruška v PRSTÝNKU, zubař Vaněček a Květa Fabiánová v POLIBKU ZE STADIONU). Díky tomu si diváci chybně mysleli, že jsou oba umělci v příbuzenském vztahu (bratr a sestra či muž a žena). Byla to však jen náhodná shoda jmen. V další letech vytvářela Dítětová další role mladých dívek: Věra Budínová (NIKDO NIC NEVÍ), Eliška (DIVÁ BÁRA), Marie (ZOCELENÍ), Lída (BYLO TO V MÁJI), mladá Pavlátová (DOVOLENÁ S ANDĚLEM), Máňa (ANNA PROLETÁŘKA), Hanči (PSOHLAVCI), Tonka (MÁJOVÉ HVĚZDY) a plno dalších. Film však nikdy celkově nevyužil její dramatické a herecké umění.
Na začátku šedesátých let se odmlčela a na plátna kin se vrátila až v roce 1968 životní rolí rozhlasové novinářky Heleny Zemánkové v dramatu Jaromila Jireše podle Kunderova známého románu ŽERT. Film byl však brzy zakázán a na Janu Dítětovou do konce života čekaly již malé a okrajové role ve filmech NÁVRATY (Kunešová), DÝM BRAMBOROVÉ NATĚ (zdravotní sestra Žofka Šimonová), CUKROVÁ BOUDA (Hartwicková), BABIČKY DOBÍJEJTE PŘESNĚ! (robot – babička Carmen), PRODLOUŽENÝ ČAS (Fořtová), S ČERTY NEJSOU ŽERTY (dobrosrdečná babička mlynáře Máchala). Naposledy se na filmovém pásu objevila jako vrátná v dramatu OPERACE MÉ DCERY (1986).
Jana Dítětová často účinkovala v rozhlase, dabingu a hojně v televizi (ve filmech KONEC VELKÉ EPOCHY, KRÁLOVSKÉ USÍNÁNÍ, JAK VYTRHNOUT VELRYBĚ STOLIČKU, JAK DOSTAT TATÍNKA DO POLEPŠOVNY, CUKRÁRNA, PŘÍPAD PLATFUS, NADĚJE MÁ HLUBOKÉ DNO aj. a seriálech RODINA BLÁHOVA, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA a ROZPAKY KUCHAŘE SVATOPLUKA ad.).
Za roli ve filmu ZOCELENÍ (1950) získala v roce 1951 Dítětová Státní cenu za herecký výkon a v roce 1967 titul Zasloužilé umělkyně. O jejích životních trampotách napsal její syn Jakub Vinklář knížku „Jana Dítětová – vzpomínky z lásky“ (vyšla v roce 1998). Jana Dítětová zemřela v osamocení 9. listopadu 1991 v Praze ve věku šedesáti pěti let.
1992 – V Židlochovicích se konalo společné jednání vlád ČR a SR; došlo ke schválení smlouvy o dobrém sousedství, přátelských vztazích a spolupráci, dalších šesti smluv upravujících hospodářské vztahy a rovněž smlouvy o rozdělení Československé armády.
2004 – Byl vydán open source internetový prohlížeč Mozilla Firefox ve verzi 1.0.
Svátky:
Svátek mají Bohdan/Theodor a Alžběta (z Dijonu); svátky Posvěcení lateránské baziliky a Čtyř korunovaných mučedníků.
Dnes má v občanském kalendáři svátek Bohdan. Jazykovědci se přou, kde hledat počátky tohoto jména. Jedni se domnívají, že je původu staroslovanského, jiní soudí, že jde jen o překlad jména Theodosius nebo Theodóros. Koneckonců je to jedno, neboť obojí znamená "Boží dar".
Patronem tohoto jména, ale také vojáků je Theodor/Bohdan z Euchaity, jenž byl před evangelistou Markem patronem Benátek. Přišel na svět koncem 3. století v Arménii nebo Sýrii. Byl pokřtěn a svou víru bral velice vážně. Vstoupil do armády, ale římské vojsko, jak známo, čas od času pronásledovalo křesťany. To se mladému Theodorovi nezamlouvalo, a odmítl proto rozkaz splnit. Byl zatčen a předveden k tribunovi legie a místodržícímu provincie. Ten mu nařídil, aby se křesťanské víry zřekl, Theodor však odmítl.
Dostal velkoryse několik dnů na rozmyšlenou, ale využil jich po svém: zapálil pohanský chrám matky bohů Kybelé a ke svému činu se přiznal. Bez soudu a po krutém mučení jej vojáci zaživa upálili. Poté jeho mrtvé tělo křesťanští přátelé vytrhli z plamenů a pochovali je. Příběh se prý odehrál v roce 306 v Euchaitě (Malá Asie), na mučedníkovy ostatky si dělají nárok i Benátky, Brindisi a Gata. Theodor byl původně jedním z velkých mučedníků Orientu, ale jeho kult se dostal i na Západ, kde se nyní jeho památka slaví 10. listopadu.
V církevním kalendáři je dnes připomenuta Alžběta z Dijonu. Narodila se 18. července roku 1880 u Bourges (Francie). Příjmením se jmenovala Catezová a byla dcerou francouzského hejtmana. Již od dětství byla hluboce věřící. Povoláním byla klavíristkou, v hudbě dosáhla mnoha úspěchů a ocenění. Protože to byla pohledná dívka, měla i řadu nabídek ke sňatku. Ona však zatoužila po řeholním šatu a vstoupila do karmelitského řádu. Její dětský sen byl sice naplněn, ale dosavadní harmonický a bezstarostný život skončil. Dívka totiž vážně onemocněla těžkou tuberkulózou, ke které se přidaly ještě další skličující choroby. Při životě ji držela jenom častá mystická cvičení a zážitky. Její zdraví však bylo zcela podlomeno, a tak mladičká dívka dne 9. listopadu roku 1906 v Dijonu zemřela. Papež Jan Pavel II. ji 25. listopadu roku 1984 prohlásil za svatou.
Lateránská bazilika sv. Jana (San Giovanni in Laterano), které dnes také vzpomínáme, je katedrálním kostelem římského biskupa (papeže). Laterán daroval církvi v roce 326 Konstantin Veliký. Od 8. století sloužil jako hlavní papežská rezidence a od konce 16. století je letním sídlem. Bazilika byla původně zasvěcena ke cti Nejsvětějšího Vykupitele a začátkem 10. století ji dodatečně zasvětili dvěma Janům - Evangelistovi a Křtiteli (904). Výroční památka jejího posvěcení se rozšířila mimo Řím a roku 1570 byla zapsána do misálu Pia V. Tehdy se svátek nazýval Posvěcení arcibaziliky Nejsvětějšího Vykupitele. Nový římský kalendář přinesl změnu názvu na Posvěcení lateránské baziliky.
Dnes je také svátek Quatuor Coronati čili svátek Čtyř korunovaných mučedníků, kteří jsou ve velké úctě u svobodných zednářů. O jejich životě mnoho nevíme. Jistá jsou jenom jejich jména - Castor, Claudius, Nikostratus a Symforianus. Zemřeli zřejmě za císaře Diokletiana a jejich ostatky odpočívají na Monte Celio v Římě v kostele, který nese jejich jméno. Nejčastěji jsou znázorňováni jako kameníci. Jeden z nich drží dláto a další kružidlo, špičaté kladivo a příložník.
Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze
