Vzpomínáček - 8. listopadu - Alain Delon a Jean Marais

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 8. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Zikmund Lucemburský římským králem, Hernán Cortés a Tenochtitlán, bitva na Bílé hoře, Bram Stoker, Hitlerův pivní puč, Alain Delon, vznik Slovenské ludové strany - strany slovenské národní jednoty, letecká havárie československých hokejistů nad La Manche, 8. listopadu 1968, třicet let dálnice Praha-Brno-Bratislava, Zdeněk Řehoř, demonstrace požadující odstoupení vlády premiéra Klause, Jean Marais, Miroslav Kalousek předsedou KDU-ČSL..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1414 – Zikmund Lucemburský korunován římským králem.

1519 – Hernán Cortés vstoupil do aztéckého města Tenochtitlán.

1620 – Sychravá podzimní neděle (krátce po poledni) se stala na svazích Bílé hory před Prahou svědkem bitvy spojeného císařského a ligistického vojska (28 tisíc mužů) s českým stavovským vojskem (20 tisíc mužů).

Špatně placené stavovské oddíly (byť v lepším strategickém postavení) byly zhruba po dvou hodinách poraženy, vojáci prchali do Prahy.

U zdi obory Hvězda se jen statečně bil moravský pluk (naverbovaný z německých žoldnéřů) Jindřicha Šlika. Z celkem podřadné porážky (z vojenského hlediska) se stala "Bílá hora" tragickým symbolem a těžkým traumatem českých dějin. Vlády se opět ujal Ferdinand II. Štýrský [1620-1637].

S nástupem Habsbuků na český trůn (roku 1526) docházelo k stálým sporům mezi nimi a českou šlechtou. Habsburkové chtěli neomezeně vládnout a oslabovali pravomoci českých úřadů, které ovládali šlechtici. V českých zemích mohli dosud lidé vyznávat vedle katolické náboženství i jiné nekatolické víry. Tuto náboženskou svobodu začali Habsburkové jako vášniví katolíci omezovat. Začali podporovat pouze katolické kněze a kláštery.

Rozpory mezi Habsburky a českou šlechtou vedly nakonec k vojenskému střetnutí.

Císařská habsburská armáda se 8. listopadu 1620 střetla na Bílé hoře nedaleko Prahy s vojskem českých pánů. Habsburkové zvítězili. Habsburkové dalších tři sta let vládli v našich zemích.

Povstalci byli nemilosrdně potrestáni. 21.června 1621 bylo na Staroměstském námestí popraveno 27 vůdců odboje. Z Čech byli vypuzeni nekatoličtí kněží a katolické náboženství se stalo jediným povoleným.

Bitva na Bílé hoře bývá často označována za největší národní tragédii. Délkou trvání i počtem padlých se však spíše jednalo o větší šarvátku než bitvu. Zhruba po dvou hodinách bylo po všem. Hned po prvním útoku císařských vojsk nastala v českém vojsku panika a jeho vojáci začali prchat.

Na odpor se prý postavili jen Moravané, povětšinou cizí žoldnéři najatí za peníze moravských šlechticů. Ti byli soustředěni u zdi obory a nic jiného jim nezbývalo než se udatně bránit, protože s vysokou zdí za zády neměli kam uprchnout. Jinak kdo mohl, od Bílé hory tenkrát utekl.

1847 – Narodil se Bram Stoker, irský spisovatel - autor Draculy († 20. dubna 1912)

1883 – Slavnostním představením Smetanovy opery Libuše bylo otevřeno Národní divadlo v Praze; po požáru (12. srpna 1881) se původní ředitel stavby architekt J. Zítek vzdal dalšího vedení, stavbu dokončil jeho žák a spolupracovník J. Schulz, který rozšířil hlediště i jeviště a k budově připojil nové místnosti (projektoval i další vrcholné dílo novorenesanční architektury - Národní muzeum v letech 1885-1890). Na výtvarné výzdobě se podíleli A. Wagner, B. Schnirch, J. V. Myslbek (sochařská), M. Aleš, F. Ženíšek, J. Tulka, V. Hynais, V. Brožík (malířská výzdoba).

1923 – Pivní puč: Adolf Hitler se v Mnichově pokusil o nacistický státní převrat.

1935 – Narodil se Alain Delon, francouzský herec

Alain Fabien Maurice Marcel Delon (* 8. listopadu 1935 v Sceaux) je francouzský herec, oceněný Césarem. Již ve věku 23 let se stal filmovou hvězdou velikosti Gérarda Philipa nebo Jeana Maraise. Byl dokonce nazýván Brigitte Bardotovou v mužském provedení.

Během své zářivé kariéry spolupracoval s nejznámějšími filmovými režiséry jakými byli nebo jsou Luchino Visconti, Jean-Luc Godard, Jean-Pierre Melville, Michelangelo Antonioni nebo Louis Malle.

Jeho syn Anthony Delon je také herec. Delon získal v roce 1999 švýcarské státní občanství a obchodní společnost, spravující produkty a díla prodávaná pod jeho jménem, sídlí v Ženevě.

Jeho otec byl provozovatelem kina a matka pracovala v lékárně.

Alain Delon byl jediné dítě z manželství, které skončilo rozvodem, když mu byly čtyři roky. Vyrůstal u pěstounů v severofrancouzském Fresnes. Pro své neustálé potíže s učiteli vystřídal mnoho škol, delší dobu pobýval v jezuitském internátě St. Nicholas d'Igny u Bievres, odkud se pokusil utéct do USA. Vyučil se řezníkem u svého otčíma, v sedmnácti letech vstoupil do armády a bojoval jako parašutista u námořnictva v Indočíně.

Po předčasném propuštění se 1956 vrátil do Paříže, kde si vydělával jako číšník, kamelot, poslíček a vrátný v obchodním domě Les Halles. Nové obzory se mu otevřely poté, co se seznámil s herečkou Briggitte Auberovou, která mu dala základy hereckého vzdělání a zprostředkovala mu kontakty v uměleckých kruzích. První film mohl točit v Hollywoodu, kam se dostal díky nabídce hledače talentů pro producenta Davida O. Selznicka.

Místo toho se rozhodl pro spolupráci s režisérem Yvesem Allégretem, který mu svěřil menší roli nájemného zabijáka jménem Jo v kriminálním snímku Když se do toho zaplete žena. Několik následujících filmů již zřetelně ukázalo, že je svým atraktivním zevnějškem předurčen pro role romantických rozervaných mladíků a rozporuplných milovníků.

Mezinárodní hvězdu z něho učinil italský režisér Luchino Visconti, když mu svěřil klíčové role ve svých dvou významných filmech: boxer Rocco Parondi, který nelituje ani největších obětí pro svého bezcharakterního bratra (Renato Salvatori), v sociálním dramatu Rocco a jeho bratři; lehkomyslný, temperamentní a světácky protřelý mladík Tancredi Falconeri ve film. adaptaci románové fresky Giuseppa Tomasiho di Lampedusa Gepard.

Byl to rovněž Visconti, kdo mu 1961 poskytl první jevištní zkušenost v incestní tragédii Johna Forda Jaká škoda, že je to děvka. Náročnou kreaci předvedl v úloze burzovního makléře Piera, o jehož neschopnosti oddat se skutečnému milostnému citu pojednává psychologické drama Zatmění (r. M. Antonioni). Během 60. let však začal slevovat ze svých uměleckých ambicí a svou kariéru podřídil ryze komerční úspěšnosti.

Postupně se zúžilo typologické spektrum jeho hrdinů na postavy energických, chladnokrevných a osamělých mužů velkého světa, kteří často porušují zákony a konvence a někdy na to tragicky doplácejí, ať už jde o nemilosrdné gangstery (Samuraj, Sicilský klan, Borsalino), lupiče (Krvavé slunce, Gang), vrahy (Zavraždění Trockého, Štír, Šok), policisty (Policajt, Povídka o policajtovi, Slovo policajta), dobrodruhy a šlechtice (Černý tulipán, Swannova láska) či milovníky (Dívka na motocyklu, Bazén, Návrat Casanovy), které ztělesnil ve filmech různých žánrů a kvalit.

Jedinou prestižní hereckou cenu, Césara 1985, mu přinesla úloha alkoholika Roberta Avrancha, jemuž se snaží pomoci tajemná dívka (Nathalie Bayeová), v psychologickém dramatu Náš příběh (r. B. Blier). Jeho popularitu, v níž se mohl dlouhá léta měřit pouze s Jean-Paulem Belmondem, neohrozily ani skandály (záhadná vražda jeho osobního strážce či podezření z kontaktů s podsvětím) a milostné aféry s film. partnerkami (Romy Schneiderová, Mireille Darcová).

V roce 1964 založil produkční společnost Delbeau Productions (1968 ji transformoval na společnost Adel), která je podepsána pod mnoha jeho kriminálními filmy, na nichž se příležitostně podílel jako scenárista a od poč. 80. let také jako režisér (Kdo nastaví kůži, Rváč). Za své celoživotní dílo byl oceněn Zlatým medvědem na MFF v Berlíně 1995. Kromě svých film. aktivit podniká v kosmetickém průmyslu (iniciály svého jména propůjčil pánskému parfému AD) a obchoduje s módní konfekcí.

V roce 1992 navštívil Bratislavu a Prahu, kde se zúčastnil plesu v Opeře. V červnu 1999 se zúčastnil s režisérem Patricem Lecontem v Praze české premiéry filmu Poloviční šance. 1964-1969 měl za manželku herečku a režisérku Nathalii Delonovou a jejich jediný syn Anthony Delon se rovněž věnuje herectví. Od poč. 90. let byl ženatý s někdejší holandskou královnou krásy a fotomodelkou Rosalií van Brevenovou. Od roku 2002 je rozvedený.

1938 – Hlinkova slovenská ludová strana a slovenská agrární strana se dohodly na vytvoření "celonárodní strany"; do ní postupně vstoupily i další slovenské politické subjekty. Vznikla tak Slovenská ludová strana, strana slovenské národní jednoty.

1948 – Při letecké havárii se ztratila nad průlivem La Manche téměř polovina reprezentačního hokejového mužstva Československa.

1968 – Předsednictvo ÚV KSČ projednalo návrh o vzájemných stycích se sovětskými vojsky. Byl ustaven výkonný výbor a vyjádřeno stanovisko ke členům, strany, kteří dočasně nebo natrvalo opustili ČSSR.

K přijatým „některým opatřením v oblasti sdělovacích prostředků“ lze např. přičíst, že bylo na základě rozhodnutí Úřadu pro tisk a informace při předsednictvu vlády zastaveno vydávání časopisu Reportér na jeden měsíc pro porušení zákona č. 127/68 Sb. (byl přijat 13. 9.). Zprávu o zastavení vydávání časopisu Reportér přinesla týž den ČTK. Rovněž v souvislosti s hodnocením celkové politické koncepce stranického tisku předsednictvo ÚV KSČ pozastavilo vydávání týdeníku Politika.

Ještě týž den sepsali Provolání na obranu svobody tisku Dana a Emil Zátopkovi, pod nímž je také podpis Luďka Pachmana a s nímž hned 9. 11. seznámili nejen redakci Reportéra, ale dali je k dispozici ČTK pro všechny sdělovací prostředky. Mj. v něm napsali: Milujeme tuto zemi a neopustíme ji, poněvadž bychom bez ní nemohli žít. Bojíme se však, že nebude brzo možno žít v ní, bude-li naše vedení dále ustupovat. Bojíme se nového období temna, v němž neupřímnost bude ctností, lež pravdou, mlčení existenční nezbytností. Podobných dopisů dostávaly redakce novin, časopisů, rozhlasu a televize denně desítky z celé republiky.

Podle informace tiskového mluvčího čs. vlády opustilo Československo několik jednotek zemí Varšavské smlouvy.

1980 – Do užívání motoristům byla předána dálnice Praha-Brno-Bratislava v délce 317 kilometrů.

1994 – Zemřel Zdeněk Řehoř, český herec (* 30. srpna 1920)

1997 – Na Staroměstském náměstí v Praze proběhla demonstrace organizovaná Českomoravskou komorou odborových svazů, na níž se volalo po odstoupení vlády premiéra Klause.

1998 – Zemřel Jean Marais, francouzský herec, sochař, malíř a spisovatel (* 11. prosince 1913)

Jean Marais, jeden z nejznámějších a nejuznávanějších francouzských herců se narodil na severu Francie v malém domku poblíž městečka Cherbourg.

Žil pouze se svou matkou, která byla velmi citlivá a velmi Jeana milovala. Byla to krásná žena, díky čemuž měl malý Jean celou řadu "strýčků“.

Trpěla však i neduhem zvaným kleptománie. "Moje matka v pravém smyslu Cherbourg šokovala, říkali jí Pařížanka,“ vyprávěl Jean Marais kdysi v jednom rozhovoru. Provokovala svým způsobem líčení obličeje, svými šaty podle poslední módy, vysokými podpatky, parfémy, téměř vyprovokovala skandál.

Marais později v jednom rozhovoru popsal její vztah k němu na této situaci: "Mezi léty 1914 až 1918 jsem prodělal snad všechny nemoci, které může dítě dostat: černý kašel, zarděnky, spálu, zánět středního ucha, bronchitidu a navíc k tomu všemu i španělskou chřipku. Říkalo se jí "španělská“, aby se nemuselo vyslovovat šokující slovo "mor“, které by jistě celou populaci vyděsilo. Lékaři mne už odepsali: dali mi před ústa malé zrcátko, aby bylo vidět, jestli ještě dýchám. Má matka vyžadovala nějakou injekci. "To by ho zabilo,“ domlouval jí lékař. "Jestli má umřít“, řekla matka, "dám mu injekci klidně sama.“ Vynutila si předpis, který jí lékař po chvíli napsal, a matka mi dala injekci. Vzala na sebe veškerou zodpovědnost. Horečka klesla náhle z 41 na 36. "Zabila jsem ho,“ vykřikla matka v slzách. "Nikoliv, zachránila jste ho,“ odpověděl lékař...

I když si jako malý oblíbil Marais spíše hraní s panenkami, na střední škole v Saint-Germain se už vydával za drsňáka a nic mu nebylo svaté. Jednou se dokonce převlékl do ženských šatů a přímo na ulici "balil“ svého profesora. Ani ve škole mu to moc nešlo a stejně jako třeba Louis de Funes i on musel několikrát přestoupit na jinou školu právě kvůli prospěchu.

Nakonec si na živobytí musel vydělávat v továrně na rádia nebo jako pomocník ve fotografickém ateliéru. V té době už také rozesílal své fotografie filmovým producentůma plně toužil stát se filmovou hvězdou. Také se několikrát marně pokoušel dostat na konzervatoř. Jeho čas měl však teprve přijít a on byl tolik nedočkavý...

Debutoval v roce 1941 ve filmu VĚČNÝ NÁVRAT, kde se také setkal s významným francouzským dramatikem, básníkem, malířem a režisérem Jeanem Cocteauem (1889 - 1963). Pro oba to byl velký zlom a hlavně životní láska. Začala snad nejslavnější mužská romance filmových dějin. Marais o tomto homosexuálním vztahu, který léta tajil, však v závěru svého života psal i mluvil velice otevřeně. Dokonce vydal knihu Příběhy mého života, kde popisuje, jak jej básník náhle zavolal k sobě domů: "Cocteau kouřil opium. Vypadal stejně zoufale jako já. Spustil ruce podél těla a zopakoval – Je to katastrofa Jsem do vás zamilovaný“ Působivé byly i dopisy, ve kterých mu Cocteau vyznává svou horoucí lásku.

Většinu snímků, v nichž Jean Marais ztělesnil hlavního hrdinu, jsme u nás viděli. Po VĚČNÉM NÁVRATU přišla poválečná KRÁSKA A ZVÍŘE, KOŽENÁ MASKA, v roce 1955 exceloval ve výpravném snímku HRABĚ MONTE CHRISTO, dále HRBÁČ, DEJ SI POZOR LA TOURE!, KAPITÁN FRACASSE, kde se objevil i Gerárd Barray a mladý Philippe Noiret, VE SLUŽBÁCH KRÁLE, TAJNOSTI PAŘÍŽE, KOŽENÁ MASKA a další... V polovině šedesátých let se Marais sešel s Louisem de Funesem a Mylene Demongeot a společně pod taktovkou Andreho Hunnebleho dali dohromady kultovní akční komedii o jednom nepolapitelném zloduchovi jménem FANTOMAS. Během šesti let natočili ještě další dvě pokračování a i když se Marais s Funesem nesnášeli a během natáčení spolu téměř nepromluvili, skvěle se na plátně doplňovali a dodali filmu patřičné grády.

V posledních letech svého života žil v jihofrancouzském městečku Vallauris nedaleko Cannes. Věnoval se nejen divadlu a občasnému filmování, ale také malování, keramice a sochařství. Jeho posledním filmem byla SVÁDNÁ KRÁSA, kde si zahrála Liv Tyler a Jeremy Irons. Krátce před svou smrtí měl hrát Prospera ve Shakespearově Bouři, ale turné se nemohl zúčastnit kvůli vleklému zánětu podhrudnice. Zemřel 8. listopadu 1998, těsně před svými pětaosmdesátými narozeninami. [zdroj]

2003 – Miroslav Kalousek se stal předsedou KDU-ČSL.

Svátky:

Svátek mají Bohumír, Gottfried, Jan (Duns Scotus).

Bohumír je totožný s jménem Gottfried, takže se dnes církevní i občanský kalendář vlastně shodují.

Patronem dnešního dne je Bohumír/Gottfried z Amiens. Narodil se kolem roku 1065 jako syn šlechtických rodičů blízko města Soissons na severu Francie. Vzdělání se mu dostalo v klášteře. Už ve svých pěti letech se Bohumír pokoušel napodobovat klášterní bratry v postu a v jiných ctnostech. Již tehdy se rozhodl, že se rovněž stane mnichem. Ve svých 25 letech přijal kněžské svěcení a o rok později byl jmenován opatem kláštera Nogentsous-Coucy v Champagni. Svůj úřad starostlivě zastával po deset let, než byl na synodě v Troyes proti své vůli zvolen biskupem v Amiens. Nakonec se tomuto rozhodnutí podvolil a nastoupil pěšky a v kajícím rouchu do své biskupské rezidence. Ani ve svém vysokém úřadě Bohumír nezměnil svůj asketický způsob života. Často jedl jen suchý chléb a své jídlo dával chudým, které k sobě denně zval. To se však příliš nezamlouvalo jeho nadřízeným ani podřízeným. Brzy na sebe obrátil nenávist svého kléru, protože kritizoval duchovní své diecéze pro jejich příliš světský způsob života; mnohé z nich dokonce neváhal vyloučit z církevního společenství. Bohumír prostě neměl respekt před hodnostmi ani před jménem, a tak si při veřejném kázání dovolil kárat i hraběte z Artois za to, že přišel se svým dvorem do chrámu v neslušném oděvu.

Bohumír zemřel 8. listopadu 1115 v klášteře St-Crépin v Soissonsu ve věku necelých 50 let. Byl pochován zprvu v chóru opatského kostela, o 20 let později byly ostatky vyzvednuty a pochovány ve schránce na hlavním oltáři. Biskup Bohumír je často znázorňován s mrtvým psem. Váže se k tomu legenda, podle níž Bohumír jednou, když tušil útok na svůj život, dal svému psu kousek chleba, který předtím namočil ve víně. Zvíře prý padlo mrtvé k zemi, protože víno bylo otrávené. Inu, kdo kritizuje mocné tohoto světa, musí počítat se vším.

Dalším dnešním oslavencem je Jan (Johannes) Duns Scotus (Skotský), jeden z nejproslulejších teologů nejen své doby. Byl rozený Skot (proto jeho příjmení), Duns je pravděpodobně upřesnění dle jeho rodiště. Už jako mladík měl časté kontakty s františkány. Od svého čtrnáctého roku k nim chodil do školy a brzy nato také vstoupil do řádu. Po skončení svého teologického studia v Oxfordu a v Paříži sám učil napřed v Oxfordu, pak v Paříži a nakonec v Kolíně. V Kolíně měl Jan Skotský na příkaz svého řádového generála bojovat proti bludným naukám, avšak k tomu už nedošlo, protože krátce po svém příchodu k Rýnu zemřel v pouhých 43 letech (8. listopadu 1308 v Kolíně, Německo).

Jan byl pochován v kolínském kostele minoritů. Františkánovu paži přenesl v roce 1954 kardinál Frings do krypty bývalého františkánského kláštera v Kolíně a v roce 1980 byla relikvie přenesena do poutního kostela v Neviges. Spolu s Tomášem Akvinským a Bonaventurou je pokládán za významného učitele teologie. Německý filozof Martin Heidegger mluvil o Janu Duns Scotovi jako o "mysliteli budoucnosti". Slavným se františkán stal také jako bojovník za učení o neposkvrněném početí Panny Marie. Byl též nazýván doctor marianus ("učitel mariánský") nebo doctor subtilis ("učitel přesný, důsledný").

V protestantském kalendáři je dnes připomínka roku 1620, kdy se na Bílé hoře střetlo české stavovské vojsko, vedené Anhaltem, Thurnem a Hohenlohem, s císařskou armádou, bojující pod vedením vévody bavorského Maxmiliána a hraběte Karla Bonaventury Buquoye de Longueval. Napohled bezvýznamné vojenské střetnutí a prohra stavovských vojsk však znamenaly konec suverenity Českého království a přivodily výbuch běsnění třicetileté války, která se po dlouhé roky nevyhýbala ani našemu území a obyvatelstvu přinesla jenom strádání a mnohdy i smrt. Vlast opustilo velké množství protestantů a většina z nich se již domů nikdy nevrátila.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze