Vzpomínáček - 6. prosince - Jiří Kodet a Josef Bláha

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 6. prosince. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Střet Přemyslova vojska s oddíly knížete Vladislava, Mongolové dobyli a vyplenili Kyjev, Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, činnost zahájilo české Národní divadlo v Brně, Halifaxský výbuch, Jiří Kodet, protiútok Rudé armády v bitvě u Moskvy, R. Slánský zbaven všech funkcí, A. Novotný zvolen do předsednictva ÚV KSČ, 6. prosince 1968, Roy Orbison, setkání V. Havla s K. Urbánkem a L. Adamcem, Josef Bláha..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1197 – Došlo k neozbrojenému střetu vojska Přemyslova (v listopadu překročilo hranice a směřovalo ku Praze) s oddíly knížete Vladislava (jeho mladšího bratra). Místo očekávaného bratrovražedného boje "vévoda Vladislav... přece ustoupil, jednak pro dobro míru, jednak z bratrské lásky, a smířil se se svým bratrem tak, že budou panovat zároveň oba, onen na Moravě, tento v Čechách, a že oba jako jednoho ducha budou mít a jedno knížectví" (Jarloch). PŘEMYSL OTAKAR I. [1197-1230] převzal žezlo českého knížete, Vladislav Jindřich se stal prvním skutečným moravským markrabětem (jeho potomci měli vládnout na Moravě dědičně).

Vladislav uznal dědičnou vládu potomků Přemysla I. Otakara. Rozbroje a štvanice mezi Přemyslovci ustaly.

1240 – Mongolové vedení Bátú-chánem dobyli a vyplenili Kyjev, čímž bylo završeno mongolské podmanění Rusi.

1774 – Vydán Všeobecný školní řád pro školy normální, hlavní a obecné; původcem reformy byl významný reformátor pruského školství, pedagog (a biskup) ze slezské Zaháně J. I. Felbiger, proslulý tzv. písmenkovou a tabulkovou metodou výuky, spolu s F. K. Hälingem. Jejich školní řád vycházel z požadavku šestileté povinné školní docházky pro děti od 6 do 12 let. Reforma zaváděla tři nové typy škol: nejníže stály jednotřídní nebo dvojtřídní školy triviální, zakládané na vesnicích (farních) a v menších městečkách, kde žilo 80-100 dětí. Zde se učilo třem základním předmětům - čtení, psaní a počítání včetně základních pracovních a hospodářských znalostí. Ve větších (krajských) městech byly zakládány trojtřídní hlavní školy; nejvyšší stupeň tvořily školy normální, zakládané v hlavních městech (v Praze i Brně roku 1775), které vychovávaly i učitele. Prováděním reformy byly pověřeny zvláštní zemské školní komise; v Čechách prováděl reformu obecných škol kaplický farář F. Kindermann, pozdější biskup litoměřický. Ten proslul zásadou zavádění pracovní (zejména zemědělské a textilní) výroby do výuky. Na Moravě zastával obdobnou funkci I. Mehoffer, zakladatel normální školy v Brně.

1805 – Na slavkovském zámku bylo podepsáno příměří mezi Francií a Rakouskem.

1884 – Zahájilo provoz české Národní divadlo v Brně v restauraci s tančírnou U Marovských na Veveří; dávalo drama Magelóna od J. J. Kolára. Již 14. listopadu 1882 byla otevřena nová budova německého divadla Na hradbách.

1911 – Obnoveno jednání o česko-německém vyrovnání; navazovalo na návrhy z porad na podzim 1910. Šlo o poslední vážnější pokus o řešení česko-německé otázky, který skončil 26. července 1912 nezdarem. Nepodařilo se ani obnovit práci na českém zemském sněmu.

1917 – Halifaxský výbuch: v přístavu Halifax došlo k největší člověkem způsobené explozi před odpálením atomové bomby.

1937 – Narodil se Jiří Kodet, český herec († 25. června 2005)

Jiří Kodet (6. prosince 1937 v Praze – 25. června 2005 v Praze) byl český herec.

Herec Jiří Kodet byl znám především svojí elegancí, bohémstvím a noblesou, ale také svým cholerickým vystupováním a výbušnou povahou. Se svými rolemi se velmi často ztotožňoval a neváhal křičet a rozčilovat se.

Do roku 1989 příliš mnoho velkých hereckých rolí nedostal, většinou hrál vedlejší role vesměs záporných či nedokonalých postav. V devadesátých letech se vše začalo otáčet a především spolupráce s mladšími režiséry mu začala vynášet velký úspěch.

Jiří se narodil 6. prosince 1937 v Praze. Jeho rodiči jsou sochař Jan Kodet a herečka Národního divadla Jiřina Steimarová, která pochází ze slavného hereckého rodu. Jiří je tak pravnukem herce Vendelína Budila a jeho příbuzným zakladatel Národního divadla Josef Jiří Kolár. Jeho matka se později provdala za automobilového jezdce Jaroslava Juhana, kvůli jeho emigraci ale matku vyhodili z Národního divadla a Jiří musel odejít z gymnázia. Vyučil se tak žokejem v kladrubském učilišťi a pokoušel se dostal na DAMU.

Několikrát posílal přihlášky, až to na třetí pokus vyšlo a byl přijat. Absolvoval v roce 1961. Začínal v Pardubicích v tamějším Východočeském divadle a po krátké době odešel v roce 1963 do Ostravského divadla Petra Bezruče za Janem Kačerem. Zde si zahrál v inscenaci Cyrano z Bergeracu roli Kristiana.

Po dvou letech celý soubor odchází do Prahy a Jiří je spoluzakladatelem Činoherního klubu. Ztvárnil zde několik postav v různých inscenacích např. Revizor, Tři v tom, Racek či Višňový sad. Ve filmu se poprvé objevil v roce 1950 v dramatu POSEL ÚSVITU v Krškově životopisném filmu. V 60. letech se objevuje v několika válečných dramatech VYŠŠÍ PRINCIP (1960), ATENTÁT (1964) podle skutečného atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha v Praze 8, v komediálním dramatu režiséra Jiřího Menzela oceněného Oscarem OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY (1966) podle novely Bohumila Hrabala či filmech HOTEL PRO CIZINCE (1967) a VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI (1968).

V 70. letech ztvárnil další dvacítku filmových, televizních či seriálových rolí z nichž za zmínku stojí role Chlestakova v inscenaci režiséra Jana Kačera REVIZOR (1971), v dramatu MORGIANA (1972), role Arnošta v drama komedii režisérky Věry Chytilové HRA O JABLKO (1976) nebo postavu poručíka Munclingera v krimi filmu PAST NA KACHNU (1978). Mnohem větší herecké příležitosti dostává v 80. letech, kdy je obsazen do šedesáti různých rolí. Zahrál si menší role v několika známých seriálech jako ARABELA, NÁVŠTĚVNÍCI, LÉTAJÍCÍ ČESTMÍR nebo CHOBOTNICE Z DRUHÉHO PATRA. Objevuje se v několika komediích, role Rudly ve filmu VRCHNÍ PRCHNI!, malou ale výbornou roli profesora Richardsona v komedii Oldřicha Lipského SRDEČNÝ POZDRAV ZE ZEMĚKOULE, či cholerického režiséra v komedii JAK CHUTNÁ BÁSNÍKŮM ŽIVOT (1987).

Z dramatických nebo kriminálních žánrů si zahrál v televizním drama PLÁŠŤ MARIE TEREZIE (1982), kapitána Exnera v krimi SMRT TALENTOVANÉHO ŠEVCE, kapitána Vaňka ve filmu ZÁTAH, doktora Cholenského v dramatu OPERACE MÉ DCERY nebo hlavní roli inspektora Vrby v televizní detektivce SMRT V KRUHU (1989). V pohádce ČAROVNÉ DĚDICTVÍ (1985) ztvárnil postavu zlého vévody a nebo krále v původní divadelní inscenaci, v komedii Věry Chytilové ŠAŠEK A KRÁLOVNA (1989). Na přelomu roků 1990/91 se stává po několika odmítnutích členem souboru Národního divadla, kde ztvárnil mnoho postav v několika hrách jako Hamlet, Divoká kachna, Romance pro křídlovku nebo Komedie omylů atd. V 90. letech již není tolik obsazován do televizních či jiných rolí ale přeci se začíná blýskat na lepší časy.

V roce 1993 ztvárňuje roli Mikulíka v komedii režiséra Jana Svěráka AKUMULÁTOR a o čtyři roky později dostává příležitost v komedii režiséra Petra Zelenky, která je tvořena ze šesti povídek a to sice ve filmu KNOFLÍKÁŘI. Za tento film také získal první cenu a to Českého lva v kategorii “mužský herecký výkon ve vedlejší roli“. V roce 1998 dostal dalšího Českého lva, tentokráte za hlavní mužskou roli ve filmu PELÍŠKY režiséra Jana Hřebejka. Byla to jeho životní role, za kterou byl po právu oceněn a uznáván. Za cholerického otce Krause dostal například i cenu Novoměstský hrnec smíchu. Poslední filmovou roli ztvárnil v dramatu SENTIMENT z roku 2003, kde si zahrál hlavní roli v životopisném příběhu o režiséru Františku Vláčilovi.

Jiří Kodet byl dvakrát ženatý. Z prvního manželství s Renatou Cihelkovou má dceru Karolínu. Z druhého manželství, které trvalo 36 let má potom syna Jana a dceru Barboru (*1970), která je rovněž herečkou a v letech 1991 – 96 byla také členkou ND. Žije s houslistou Pavlem Šporclem se kterým má dceru Violetu. V roce 2003 při slavnostní premiéře jedné z her prodělal přímo na jevišti mozkovou mrtvici, i přesto ale představení odehrál až do jeho konce. V roce 2004 dostal významné ocenění z rukou prezidenta Klause za zásluhy 1. stupně v oblasti kultury a umění. V posledních letech jeho života trpěl těžkými zdravotními problémy, kterým nakonec podlehl ve svém domě v obci Točná kousek za Prahou 25. června 2005.

Odešel tak jeden z mnoha českých herců s velkým H, který ztvárnil více než 200 filmových či televizních a divadelních rolí, často aristokratických či plebejských ale i komediálních, člověk s neobyčejným charisma a elegancí. Poslední rozloučení s panem Jiřím Kodetem proběhlo 30. června 2005 na jevišti Národního divadla.

1941 – Začal protiútok Rudé armády v bitvě u Moskvy, který znamenal první vážnou porážku nacistického Německa za 2. světové války

1944 – Německé speciální vojenské jednotky zahájily velkou "zimní ofenzivu" proti partyzánskému hnutí v protektorátě; trvala do konce února 1945.

1951 – Na zasedání ÚV KSČ byl zbaven R. Slánský všech funkcí a spolu s některými dalšími činiteli byl vyloučen ze strany; do předsednictva ÚV KSČ byl zvolen A. Novotný.

1968 – Plenární schůze Ústřední rady odborů přijala usnesení vyzývající vládu, aby nedopustila při úpravách maloobchodních cen snížení životní úrovně obyvatelstva.

Dále označila rozhodnutí vlády z 24. 10. o zastavení dalšího ustavování rad pracujících „za ústup od jednoho z principů nové soustavy řízení“ a trvá na urychleném dokončení této ekonomické reformy.

Předseda Ústřední a revizní komise KSČ. M. Jakeš informoval novináře o tom, jak se projednávají žádosti o stranické rehabilitace.

Předseda Komunistické strany Rakouska F. Muhri po návratu z dvoudenní návštěvy v Moskvě prohlásil na tiskové konferenci mj.: „Nemohli jsme se shodnout na událostech z 21. srpna a na vojenském zásahu pěti států Varšavské smlouvy proti Československu. Obě strany setrvaly na svých původních známých stanoviscích“.

1988 – Zemřel Roy Orbison, americký zpěvák a hudebník (* 23. dubna 1936)

1989 – Došlo k setkání V. Havla s K. Urbánkem a L. Adamcem; předmětem jednání byly otázky reorganizace vlády.

1994 – Zemřel Josef Bláha, český herec (* 8. června 1924)

Josef Bláha (8. června 1924, Novo Mesto, Království Srbů, Chorvatů a Slovinců - 6. prosince 1994 v Praze) byl český herec, dlouholetý člen hereckého souboru Divadla na Vinohradech.

Maminka Josefa Bláhy byla Slovinka, otec Čech. Sám Bláha se narodil v Jugoslávském Novom Mestě, ale už od jedenácti let žil v Praze.

Vychodil měšťanku a absolvoval dvouletý obchodní kurs, ale už v té době nadšeně ochotničil.

Cestu na divadelní prkna mu ovšem zbrzdila II. světová válka a totální nasazení.

Bezprostředně po osvobození se vrátil ke svému koníčku (působil krátce v Divadle Ference Futuristy) a současně studoval vytouženou DAMU ve třídě Ladislava Peška.

Pln ideálů vstoupil do komunistické strany, ale narozdíl od mnoha jiných kolegů záhy pochopil, jak se věci mají. Vyřešil to jednoduše - s předstíranou bolestí v srdci soudruhům sdělil, že ztratil stranickou knížku a za tento přečin byl z KSČ vyloučen.

V roce 1951 nastoupil do Divadla Československé armády (pozdějšího Divadla Na Vinohradech), kterému zůstal věrný čtyřicet let. Tam ztvárnil desítky výrazných vedlejších rolí, jako byl třeba Belzebub ve hře DALSKABÁTY, HŘÍŠNÁ VES nebo loajální hampejzník Feuraillon ve frašce BROUK V HLAVĚ (obě figury známe v jeho podání i z televizních záznamů). Hlavní role hrál zpravidla ve spojení s kamarádem Vlastimilem Brodským, například v amerických komediích Podivný pár a Já nejsem Rappaport. Nevyhnul se ani postavám v sovětských hrách "socialistického realismu" a s humorem sobě vlastním se při nich alespoň bavil odbouráváním kolegů.

S filmem se poprvé potkal v roce 1947, kdy se spolu s Milošem Kopeckým objevil v davu bouřících se studentů ve snímku JÁN ROHÁČ Z DUBÉ. Když byla o mnoho let později na chodbě vinohradského divadla vystavena fotografie z filmu, mladičkého Kopeckého nepoznal nikdo, Bláhu každý. Disponoval už tehdy velkýma tmavýma očima, které s pomocí mohutného obočí dokázaly hravě střídat výrazy nekompromisní autority a otcovského dobráctví.

To samozřejmě neuniklo pozornosti filmových režisérů a Josef Bláha tak hrál ve více než padesáti filmech. Všeobecně známým se přesto stal až koncem šedesátých let, přeevším díky roli zasmušilého inspektora Brůžka z televizního retroseriálu HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO a jeho čtyř filmových odnoží. Na diváky ale hluboce zapůsobil i jeho vrah Halík z detektivky NA KOLEJÍCH ČEKÁ VRAH, hrabě Šternberk z Vávrova KLADIVA NA ČARODĚJNICE a čtyřruký ředitel čarodějnické školy v DÍVCE NA KOŠTĚTI.

Velice často Bláhu obsazoval multižánrový režisér Jindřich Polák. Po několika menších rolích tak jejich spolupráce vyvrcholila Bláhovou snad nejznámější rolí akademika Filipa, šéfa vědecké expedice cestovatelů v čase v kultovním sci-fi seriálu NÁVŠTĚVNÍCI z roku 1983. Jinak se Bláha v průběhu osmdesátých let už šetřil. Až na výjimky (horkokrevný šéfredaktor Bonnelli v BAMBINOTU) se ve filmu a v televizi přestal objevovat. Částečně z důvodu nedostatku zajímavých nabídek, částečně pro zhoršující se zdravotní stav.

Jiří Sovák v jedné ze svých vzpomínkových knížek napsal, že Bláha vypadal jako "ohořelej havran, kterej přečkal lesní požár". A nebyla to jen vtipná charakteristika hercovy vizáže. Josef Bláha přečkal nenáviděnou totalitu, ale ve zbývajících pěti letech života už prakticky nemohl pracovat. Po dlouhé nemoci zemřel ve věku sedmdesáti let.

Svátky:

Svátek má Mikuláš (z Myry).

Dnes má svátek Mikuláš, shodují se v tom všechny naše kalendáře. Jméno Mikuláš nebo také Mikoláš je řeckého původu a znělo Níkoláos; později bylo N změněno na M. Podobně jako Nikodém, Viktor či Vítězslav a Nikita, také Mikuláš je jméno vítězné: znamená "vítězství lidu". Mikuláš je světcem velice slavným.

V jeho svátku se mísí legenda s historií. Historicky doložená data říkají, že Mikuláš se stal kolem roku 300 ještě jako mladý muž biskupem v Myře v tehdejší Lykii. K jeho smůle zde brzy poté začalo pronásledování křesťanů. Tehdy vládl krutý a bezohledný G. V. Maximinus. Množství křesťanů bylo zajato. Do zajetí se kolem roku 310 dostal i Mikuláš a v žaláři byl těžce trýzněn. Vše přestál, a ještě poznamenán utrpěným mučením vystoupil roku 325 na slavném koncilu níkajském. Více se o něm skutečně neví, pouze je známo jen přibližné datum biskupova úmrtí - byl to 6. prosinec, někdy mezi lety 345-51.

Jak již bylo řečeno, skutečná historie, legenda a tradice se spojují u Mikulášovy osoby v pestrou mozaiku. Je tak populární, že o slávu jeho kultu se dnes dělí dvě města: Demre v Turecku (dřívější Myra, místo biskupova úmrtí) a Bari v Apulii, kde jsou uchovávány jeho ostatky v neobyčejné bazilice sv. Mikuláše. Dodnes jsou cílem mnoha poutníků. Obyvatelé Bari přitom slaví Mikuláše jinak než my. Jednak se oslavy konají vždy 8. května (den přenesení) a za druhé se vše odehrává na moři. Věřící přitom plují na člunech k Mikulášově soše.

Mikulášův kult se šířil asi po dvě staletí po jeho smrti. Nejprve se rozšířil po celé řecké církvi a později i do slovanských zemí. K největšímu Mikulášovu uctívání docházelo od 8. století v Rusku, jehož je od té doby patronem. Jeho jméno nesl i poslední ruský car. Váhavě se pak šířil Mikulášův kult také v Evropě. Například od 10. století jej zaznamenáváme v Německu, Francii a Anglii.

Mikuláš byl natolik oblíben, že neměl klid ani po smrti. Italští námořníci nebo piráti uloupili v roce 1087 jeho ostatky ze sarkofágu náhrobního kostela v Myře a přenesli je do Bari v Apulii. Prázdný Mikulášův kamenný sarkofág můžeme ještě dnes vidět v obnoveném dolním kostele Mikulášova chrámu v Demre/Myře na jihozápadním pobřeží Turecka. Antická Myra je ovšem už jen městem zřícenin. V Bari postavili k uchovávání drahocenných ostatků na troskách byzantského guvernérova paláce baziliku sv. Mikuláše, kterou vysvětil papež Urban II. roku 1089. Bazilika patří dodnes k nejvýznamnějším románským církevním stavbám v jižní Itálii. Vedle hrobu církevního patrona patří k největším cennostem stavby ciborium (liturgická nádoba na uchovávání Nejsvětější Svátosti) z 12. století, jediné úplně zachovalé z té doby v Apulii, a slavný biskupský Elijášův trůn z bílého mramoru, který pochází z 11. století a patří k nejcennějším uměleckým dílům Apulie.

Mikuláš je patronem Ruska a Lotrinska a úctyhodného počtu profesí a řemesel. Především pak ministrantů, dětí, panen, poutníků a cestujících, advokátů, soudců, notářů, obchodníků, lékárníků, hostinských, obchodníků s vínem, výrobců a obchodníků s parfémy, lodníků, rybářů, námořníků, vorařů, mlynářů, pekařů, obchodníků se zrním a semeny, řezníků, sládků, lihovarníků, sedláků, tkalců, obchodníků s krajkami a suknem, kameníků, dělníků v kamenolomech, knihařů, knoflíkářů, svíčkářů, hasičů a zajatců. Lidé jej prosí za šťastnou svatbu a hledají u něho ochranu proti nebezpečí vody a moře, obracejí se k němu doufajíce ve znovuzískání ukradených předmětů a žádají záštitu před zloději.

Tradice kolem Mikulášovy osoby je dnes velmi specifická. V předvečer 6. prosince navštěvuje muž s bílým vousem v doprovodu čerta a anděla děti a obdarovává je, nebo naopak kárá. Vždycky jim však něco nadělí. Tento zvyk má počátky v 10. století, kdy vznikl v Německu. Vztahuje se k legendě, podle které se hrála v klášterních školách takzvaná biskupská hra, při níž jeden žák přebíral jednou v roce funkci opata nebo i biskupa a "vládl" nad klášterem a nad školou. Zprvu se tato hra konala 28. prosince, teprve od 13. století byla přeložena na den sv. Mikuláše. Krajově i národnostně se liší jak oblečení, tak i jméno Mikuláše. Postava, která dnes všeobecně vystupuje jako Mikuláš, byla ovšem vytvořena teprve před 100 lety malířem Moritzem von Schwind. Výtvarník mu namaloval dlouhý bílý vous a oblékl jej do kožešinou lemovaného pláště s kapucí. U nás je Mikuláš tradičně znázorňován jako starší biskup s vousem v patřičném liturgickém rouchu.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze