Vzpomínáček - 3. září - Edvard Beneš

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 3. září. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Anna Přemyslovna, Jiří z Poděbrad se zmocnil Prahy, Oliver Cromwell, vojsko osmanských Turků vpadlo na Moravu, pařížský mír, Ferdinand Porsche, Ivan Sergejevič Turgeněv, povodeň pobořila Karlův most, Moravská křesťansko-sociální strana, dekret o utvoření Legiónu Čechů a Slováků v Polsku, nacisté poprvé na lidech vyzkoušeli smrtící plyn cyklon B, Spojenecká vojska osvobodila Brusel, Edvard Beneš, J. M. Troska, Charlie Sheen, 3. září 1968 a 1969, Moravia banka, Beslanský školní masakr..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1313 – Zemřela Anna Přemyslovna, česká královna (* 15. října 1290)

1448 – Nenadálým nočním přepadem se Jiří z Poděbrad zmocnil Prahy (předstíral, že u Kačiny na Kutnohorsku shromažďuje vojsko k tažení do Saska); Menhart z Hradce byl zatčen a uvržen do vězení stejně jako předáci patriciátu.

Dobytím Prahy se mocenská převaha přesunula zcela na stranu jednoty poděbradské, Jiří z Poděbrad se začal titulovat správcem Království českého. Do Prahy se zároveň 5. září vrátil Jan Rokycana, který se opět ujal správy kališnické církve.

1658 – Zemřel Oliver Cromwell, anglický panovník (* 25. dubna 1599)

1663 – Po předchozím dobytí pevnosti Nové Zámky překročilo zhruba desetitisícové vojsko osmanských Turků a jejich spojenců, tatarských a kozáckých jezdců, řeku Váh a přes Uherský Brod vpadlo na východní a jižní Moravu. Moravští stavové postavili na obranu pěší pluk a svolali veřejnou hotovost jízdy a pěších, která se však před Tatary rozprchla. Vypleněna byla řada míst v Podyjí a ve středním Pomoraví (Veselí, Strážnice, Podivín, Hustopeče, Lanžhot, Rajhrad), Turci pronikli až k Třebíči a Velkému Meziříčí. Císař vyslal na obranu Moravy 3 tisíce jezdců, kteří se spojili s moravským vojskem, jemuž velel Raduit de Souches.

1783 – Americká válka za nezávislost formálně skončila pařížským mírem podepsaným Spojenými státy americkými a Spojeným královstvím.

1875 – Narodil se Ferdinand Porsche, německý automobilový konstruktér († 30. ledna 1951)

1883 – Zemřel Ivan Sergejevič Turgeněv, ruský spisovatel (* 9. listopadu 1818)

1890 – Katastrofální povodeň pobořila i Karlův most

1899 – Pod vedením mladého kaplana J. Šrámka byla formálně ustavena na Velehradě Moravská křesťansko-sociální strana; již 4. dubna t. r. byl zvolen ve Vyškově její první výkonný výbor. Strana přijala program I. sjezdu českých křesťanských sociálů z roku 1894 v Litomyšli a roku 1902 si založila Všeodborové sdružení křesťanského dělnictva.

1918 – Vláda USA uznala Národní radu československou za československou vládu. Následovala další oficiální mezinárodní uznání: Japonskem (9. září), Itálií (3. října).

1939 – Polský prezident I. Mościcki vydal dekret o utvoření Legiónu Čechů a Slováků v Polsku; měl zhruba 960 příslušníků a účastnil se bojů v oblasti Tarnopolu. Po 18. září většina jednotky ustoupila na území obsazené Rudou armádou (dostali se do internace). Jen část (letci) unikla přes Rumunsko na Střední východ a odtud do Francie.

V reakci na německou agresi vůči Polsku vyhlásily Francie, Velká Británie, Austrálie a Nový Zéland válku nacistickému Německu.

1941 – Ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi nacisté poprvé na lidech vyzkoušeli smrtící plyn cyklon B.

1944 – Spojenecká vojska osvobodila Brusel.

1948 – V Sezimově Ústí zemřel dr. E. Beneš; státní pohřeb byl stanoven na 8. září. Bezpečnost se obávala demonstrací proti režimu, a proto zastavila příliv návštěvníků do Prahy (zejména sokolů) a zmobilizovala 4 tisíce příslušníků Lidových milicí jako pořadatelů. Při pohřebním obřadu došlo k nepokojům, zatýkání a zákrokům policie.

Edvard Beneš (28. května 1884 Kožlany – 3. září 1948 Sezimovo Ústí) byl druhý československý prezident v letech 1935–1948 (resp. v letech 1935–1938, v období druhé republiky a okupace v letech 1938–1945 byl v exilu, v letech 1940–1945 jako prezident v exilu, dále prezidentem v letech 1945–1948). Byl jedním z vůdců I. odboje a představitel II. odboje.

Edvard Beneš se narodil v Kožlanech na Rakovnicku jako Edvard, nejmladší syn (10. dítě) rolníka Matěje Beneše (1843 - 1910) a jeho manželky Anny Petronily (1840 - 1909), roz. Benešové.

V mládí studoval nejprve na gymnáziu v Praze-Vinohradech (1896–1904; bydlel v domě rodiny Oličovy, spřátelené s jeho přítelkyní a pozdější ženou Hanou), po maturitě na Filozofické fakultě pražské Univerzity Karlo-Ferdinandovy.

Od roku 1904 studoval ve Francii na Sorbonně a Svobodné škole politických nauk (Sciences Po), v roce 1907 v Berlíně.

Francouzská studia Edvard Beneš završil roku 1908 na právnické fakultě v Dijonu doktorskou prací (téma Problém rakouský a otázka česká. Studie o politických bojích slovanských národů v Rakousku), tento diplom mu však pražská univerzita neuznala. V roce 1909 pak v Praze složil rigorózní zkoušky a získal titul doktora filosofie (práce na téma Původ a vývoj moderního politického individualismu). Tři roky vyučoval na obchodní akademii v Praze; současně se zkoušel studovat práva (nejprve na české, pak na německé právnické fakultě), studia však nedokončil (až v roce 1945 Beneš obdržel čestný doktorát práv). Od roku 1912, poté, co habilitoval v oboru filosofie, přednášel jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlo-Ferdinandovy. Za Rakouska neměla česká univerzita ani její Filozofická fakulta svou vlastní budovu a přednášky i semináře se musely konat na různých místech v Praze, proto Beneš přednášel v Krakovské ulici, v Klementinu, či v Kaulichově domě.

Po začátku první světové války organizoval vnitřní odboj (Maffie – český výbor odboje proti Rakousko-Uherské monarchii). Zajišťoval spojení odboje s T. G. Masarykem ve Švýcarsku. 1. září 1915 odešel do zahraničí, kde spolupracoval s Masarykem a M. R. Štefánikem. V Paříži organizoval zahraniční protirakouský odboj a reorganizoval kurýrní službu pro spojení s Maffií. Uspořádal cyklus přednášek o Slovanstvu na pařížské Sorbonně, propagoval československý politický program řadou článků ve francouzských novinách. V roce 1916 se Edvard Beneš podílel na ustanovení Československé národní rady, v níž zastával místo generálního tajemníka. Společně se Štefánikem získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých vojenských jednotek a přispěl tak ke vzniku samostatných legií ve Francii, Rusku a Itálii, které se úspěšně zapojily do bojů první světové války. Důležitým výsledkem Benešovy diplomacie bylo uznání Československé národní rady jako představitele nového státu Francií, Velkou Británií a Itálií.

Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě K. Kramáře, domů se vrátil v září 1919. Pro pozdější zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem, pověřil Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance ČSR na Pařízské mírové konferenci (viz též Pařížská mírová konference, 1919), vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 ve Velkém Trianonu. Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady a předseda (1935). Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu.

V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, poslancem parlamentu byl v letech 1919–1926 a 1929–1935. Byl členem a místopředsedou Čs. strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu. Ve stejném roce uzavřelo Československo Benešovým prostřednictvím spojeneckou smlouvu se Sovětským svazem (po jeho přijetí do Společnosti národů) a s Francií. Vojenskou pomoc Sovětského svazu v případě konfliktu smlouva vázala na předchozí pomoc Francie. Nejpozději od roku 1927 byl svobodným zednářem. Podle britského spisovatele Nigela Westa, autora knihy o projektu Venona, byl Edvard Beneš sovětským zdrojem s krycím jménem "19", zmiňovaným v jedné depeši, které prý patřilo Benešovi, obdobné tvrzení uvádějí i někteří další autoři, mimo jiné i Viktor Suvorov. Identita sovětského zdroje s krycím jménem "19" je nejasná. Vojenský historik Eduard Mark a američtí autoři Herbert Romerstein a Eric Breindel došli k závěru, že krycí jméno "19" měl Rooseveltův poradce Harry Hopkins. Podle amerických autorů Johna Earla Haynese a Harvey Klehra mohl mít krycí jméno "19" i někdo z britské delegace na Washingtonské konferenci v květnu 1943.

Po přijetí mnichovského diktátu 5. října 1938 abdikoval a 22. října 1938 odletěl pravidelnou leteckou linkou nejdříve do Velké Británie, později odcestoval do Spojených států amerických, kde přednášel na univerzitě v Chicagu. Po okupaci Česko-Slovenska a vyhlášení Slovenského státu v březnu 1939 přesídlil do Londýna a zaslal protest proti německé okupaci Čech a Moravy vládám hlavních světových mocností. Stal se vůdčím představitelem československého zahraničního odboje i přes spory s některými dalšími exilovými představiteli (např. Štefan Osuský nebo Milan Hodža). Čs. exilová vláda byla Velkou Británií prozatímně uznána v červenci 1940, plného uznání Beneš dosáhl 18. července 1941, kdy SSSR i Velká Británie definitivně uznaly československou exilovou vládu.

Jako vedoucí představitel zahraničního odboje se Beneš účastní diskuzí o budoucím osudu sudetských Němců v ČSR, sám nejprve navrhuje pouze menší úpravy hranic a částečný transfer německého obyvatelstva. Tyto jeho návrhy jsou odmítnuty vojenským odbojem v protektorátu, pod jehož vlivem se diskuze o budoucím odsunu Němců radikalizují. Benešova vláda postupně prosazuje u mocností odsun naprosté většiny sudetských Němců, což mocnosti stvrzují na Postupimské konferenci. V Londýně dochází i ke sporu s vedoucím představitelem sudetoněmeckého sociálně-demokratického exilu Wenzelem Jakschem, předmětem sporu je možný odsun Němců z ČSR, Jakschův názor na platnost mnichovské dohody a rukování sudetských Němců v Británii do československé zahraniční armády.

V prvních třech letech války byly snahy jak ze strany polské exilové vlády, tak ze strany Británie o poválečné federativní uspořádání Československa a Polska, které Beneš také s menší snahou podporoval. Federace Polska a Československa padla s negativním postojem polské exilové vlády k SSSR a naopak, částečně také díky vzrůstajícím sporům mezi představiteli Polska a Československa.

Edvard Beneš se v exilu snaží budoucí ČSR pojistit spojeneckými smlouvami s hlavními spojeneckými mocnostmi. Kromě smlouvy s Británií a Francií jde zejména o novou smlouvu se SSSR uzavřenou v prosinci 1943, smlouva se stává předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Během pobytu v Moskvě Beneš také začal jednat s představiteli exilové Komunistické strany Československa o poválečné podobě Československa (viz též Heliodor Píka, Vzpomínáček - 21. června). Na jaře 1945 Beneš odcestoval přes Moskvu na osvobozené území republiky; v dubnu ve slovenských Košicích jmenoval první poválečnou vládu, 16. května přijel do Prahy. 28. října byl v potvrzen ve funkci prezidenta a následně znovu zvolen 19. června 1946.

Po dobu okupace a neexistence parlamentu vydávala exilová vláda prezidentské dekrety, jež Beneš jako nejvyšší činitel podepisoval a po němž jsou často nepřesně nazývány jako „Benešovy dekrety“. Poválečné dekrety, kterými se upravovala konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů, ztráta čs. občanství a jiných práv občanů Německé národnosti, znárodnění (bez náhrady) většiny československého průmyslu jsou dodnes kontroverzní. Organizace vyhnanců se zatím marně snaží o zrušení těchto legislativních norem.

Benešova nerozhodnost v únoru roku 1948 usnadnila komunistům převzetí moci v zemi. Jediní, kdo se za Beneše otevřeně postavili, byli studenti, kteří byli následně surově zbiti na Nerudově ulici. Za politické krize, způsobené neschopností demokratických stran, mu ministři právě demokratických stran nabídli svoji demisi. Beneš jejich demisi po komunistickém nátlaku 25. února přijal a pověřil sestavením nové vlády předsedu KSČ K. Gottwalda. V květnu se prezident komunistům pokusil vzepřít, když odmítl podepsat novou československou ústavu. Měsíc poté, 7. června 1948 abdikoval na úřad prezidenta, jeho nástupcem se pak stal K. Gottwald. Dne 3. září roku 1948 Edvard Beneš zemřel v Sezimově Ústí.

V dubnu 2004 schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR opakovaně přes předchozí veto Senátu zákon 292/2004 Sb. tvořený větou „Edvard Beneš se zasloužil o stát.“ Václav Klaus jej nevetoval, ale také nepodepsal, což vyvolalo jisté spory, má-li na takové jednání dle ústavy právo.

1961 – Zemřel J. M. Troska, český spisovatel (* 3. srpna 1881) - Jan Matzal (3. srpen 1881 Valašské Klobouky – 3. září 1961 Praha) byl český spisovatel, který publikoval ve 30. a 40. letech 20. století. Sci-fi, která ho proslavila, psal pod pseudonymem J. M. Troska (trpký žert odkazující na Ménierovu chorobu, kterou trpěl a která z něj předčasně udělala invalidu), krom toho používal i pseudonym Jan Merfort, pod nímž napsal jeden vesnický román a několik fejetonů. V roce 1947 dosáhl úřední změny svého jména na Jan Troska.

1965 – Narodil se Charlie Sheen, americký herec

1968 – Ministerstvo zahraničních věcí posílá depeši stálé čs. misi při OSN v New Yorku s pokynem zabránit jednání o čs. otázce na Valném shromáždění OSN.

Další depeše je určena čs. zastupitelskému úřadu v Bernu a vyzývá ministra J. Hájka k návratu do Prahy.

Moskevský list Izvestija ostře kritizuje J. Hájka a jeho údajnou „snahu odtrhnout ČSSR od zemí socialistického společenství“, dále ho obviňuje ze spolupráce s nacistickým Gestapem a dalších činů. (Ministr J. Hájek se vrátil do Prahy ze Ženevy 5. září.)

Ota Šik byl odvolán z funkce místopředsedy čs. vlády a byl jmenován do funkce rady jako ekonomický poradce čs. zastupitelského úřadu v Bělehradě.

Čs. aerolinie denně přicházejí o 2,5 miliónu korun a proto žádají velení vojsk pěti států o uvolnění letiště nejen v Praze – Ruzyni, ale i dalších letišť v zemi.

1969 – V Praze se konala porada vedoucích představitelů a expertů ministerstev zahraničí socialistických zemí, která projednávala otázky před nadcházejícím 24. Valným shromážděním OSN.

Rudé právo a bratislavská Pravda přinesly rozhovor V. Biĺaka o vývoji v roce 1968 „Od Drážďan po Bratislavu“.

1999 – Bankovní rada České národní banky vyřadila Moravia banku, a. s., ze stabilizačního programu a současně zahájila vůči ní správní řízení o odnětí bankovní licence; jednalo se již o sedmnáctou českou banku (od září 1993), která musela nedobrovolně ukončit činnost.

2004 – Beslanský školní masakr skončil smrtí více než 330 lidí, převážně dětí a jejich učitelů.

Svátky:

Svátek mají Bronislav, Bronislava, Řehoř (Veliký).

Dnes mají v občanském kalendáři svátek Bronislav a Bronislava. Obě jména jsou slovanského původu a jazykovědci je vykládají jako "braň slávu" nebo "bojuj za slávu". Patronkou tohoto jména je řeholnice sv. Bronislava, která se narodila kolem roku 1200 v Kamieńu (Polsko). Proslavila se tím, že předpověděla smrt sv. Hyacinta Polského, který zemřel přesně dva roky před ní. Její kult byl potvrzen pro krakovskou diecézi a pro premonstrátský řád. V církevním kalendáři má svátek 29. srpna a v diecézi zhořelecké 1. září.

Přidržíme-li se církevního kalendáře, můžeme si dnes připomenout Řehoře. Toto jméno má řecký původ, znělo Grégorios a znamenalo "bdělý a ostražitý". Patronem tohoto jména je papež Řehoř I. Veliký.

Řehoř se narodil v Římě kolem roku 540 a jeho otec byl velice váženým člověkem. Po jeho smrti syn přeměnil celý dům v benediktinský klášter, zasvěcený svatému Ondřejovi. Krátce na to přijal roku 579 jáhenské svěcení od papeže Pelagia II. a působil jako jeho vyslanec u císařského dvora v Kónstantínopoli. Po svém návratu do Říma byl roku 590 zvolen papežem. Stalo se tak 3. září 590. V době jeho pontifikátu vstoupily do katolické církve Anglie, Španělsko a Langobardské království. Do dějin vešel také jako významný teologický spisovatel, jeho dílo Morální teologie ovlivnilo celý středověk. Velký význam mají také jeho spisy Liber regulae pastoralis nebo Dialogi a Moralia. Jeho život se naplnil 12. března roku 604 a svůj poslední odpočinek nalezl ve svatopetrském chrámě v Římě.

Řehoř byl velice schopným papežem, sotva kdo jiný na Petrově stolci sloužil papežství ke cti tak jako on. Do historie vstoupil po právu jako jeden z nejvýznamnějších duchovních správců. Zastával svůj úřad způsobem natolik vynikajícím, že se stal vzorem všem svým nástupcům a dostal od historiků titul "Veliký". Spolu se svatými Ambrožem, Augustinem a Jeronýmem patří ke čtyřem latinským církevním Otcům a od roku 1295 také k okruhu církevních učitelů. Byl vždy oblíbeným světcem, stal se patronem dolů, ale také zpěváků, hudebníků, zedníků a knoflíkářů. Lidé se k němu modlili, soužila-li je dna nebo morová nákaza. Dříve slavili Řehořův svátek v den jeho úmrtí 12. března. Protože však tento den spadá do doby postní, byla památka v roce 1969 přenesena na dnešní den. Po mnoho staletí se nadále udržuje zvyk gregoriánských mší. Při něm dávají věřící sloužit 30 mší po 30 po sobě jdoucích dnů za blízkého zesnulého, stejně tak, jak to učinil Řehoř při úmrtí svého přítele mnicha Justa. Řehořovým životem a dílem se nechala inspirovat celá řada umělců, mnohé památky můžeme obdivovat ještě dnes. Například Hans Baldung Grien jej namaloval v okamžiku, kdy se mu při mši zjevil Ježíš jako muž bolesti (1510). Tato malba je dnes v muzeu umění v Clevelandu (USA).

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze