Vzpomínáček - 3. října - James Herriot a Jan Kačer

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 3. října. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Vojska Viléma I. Oranžského ukončila blokádu města Leiden, Anton Bernolák, Vilém Blodek, mírová smlouva mezi Itálií a Rakouskem, Sergej Alexandrovič Jesenin, František Halas, James Herriot, Itálie provedla invazi do Etiopie, Jan Kačer, raketa V-2, akce T-43, první britský jaderný pokus, záznam obrazu na magnetickou pásku, 3. říjen 1968 a 1969, první let raketoplánu Atlantis, sjednocení Německa, Fond budoucnosti..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1574 – Vojskům Viléma I. Oranžského se podařilo ukončit půlroční španělskou blokádu města Leiden.

Tento den je dodnes nizozemským státním svátkem.

1762 – Narodil se Anton Bernolák, slovenský filolog, který kodifikoval normy spisovného slovenského jazyka († 15. ledna 1813)

1834 – Narodil se Vilém Blodek, český skladatel († 1. května 1874)

1866 – Ve Vídni podepsána mírová smlouva mezi Itálií a Rakouskem, která potvrdila odstoupení Benátska a znamenala i formální uznání Italského království (12. října t. r. byla ratifikována).

1895 – Narodil se Sergej Alexandrovič Jesenin, ruský spisovatel († 28. prosince 1925)

1901 – Narodil se František Halas, český básník († 27. října 1949)

1916 – Narodil se James Herriot, britský veterinář a spisovatel († 23. února 1995)

James Herriot, občanským jménem James Alfred Wight (3. října 1916 – 23. února 1995) byl britský veterinář, který se proslavil sérií knih o svém životě veterináře a působení u RAF za druhé světové války.

Narodil se 3. října 1916 v anglickém městě Sunderland.

Rodiče, James a Hannah se brzy po svatbě přestěhovali do Glasgowa ve Skotsku, kde James pracoval ve výrobně lodí a hrál na klavír v místním kině, zatímco Hannah byla švadlenou a zpěvačkou.

V konečné fázi těhotenství odjela Hannah zpět do Sunderlandu, kde porodila a o tři týdny později se vrátila zpět do Glasgowa.

James chodil na základní školu v Yorku a poté na střední školu v Glasgow.

V roce 1939 ve svých 23 letech úspěšně ukončil studia na veterinární škole v Glasgowě a stal se zvěrolékařem.

V lednu roku 1940 krátce pracoval ve veterinární praxi v Sunderlandu, pak se v červnu přestěhoval do města Thirsk v hrabství Yorkshire blízko národního parku North York Moors, kde byl až do konce života zaměstnán v soukromé veterinární ordinaci.

5. listopadu 1941 se oženil s Joan Catherine Anderson Danburyovou. Společně vychovali dvě děti, Jamese Alexandra (narozen 1943), který se později také stal veterinářem a partnerem téže ordinace. Jejich dcera Rosemary (narozena 1947) vystudovala medicínu a stala se lékařkou.

V roce 1942 sloužil u Royal Air Force. Během té doby se jeho manželka odstěhovala zpět do domů svých rodičů. Po skončení služby u RAF se k nim přestěhoval také. Zde zůstali až do roku 1946 a poté se přestěhovali zpět do Kirgate 23. V roce 1953 společně koupili dům v ulici Topcliffe Road v Thirsku. Z původní ordinace je dnes muzeum „Svět Jamese Herriota“, zatímco dům v Topcliffe Road je v soukromém vlastnictví a není přístupný veřejnosti. Později se přestěhovali do 6 kilometrů vzdálené vesnice Thirlby, kde Wight žil až do konce života.

Snil o psaní knih po celý život, ale vzhledem k jeho povolání, časovému vytížení a rodině se mu tento záměr nedařilo uskutečnit. Až v roce 1966 v padesáti letech začal psát díky nátlaku manželky. Po několika odmítnutých rukopisech, které se týkaly fotbalu a jiných témat, se zaměřil na oblast, kterou znal nejlépe. V roce 1966 napsal první knihu Zvěrolékař na blatech, která se brzy stala hitem a zároveň základem jeho série knih o práci veterináře a o působení v Royal Air Force během 2. Světové války. Vzhledem k zákonu, který zakazoval veterinářům reklamu, musel pro svou tvorbu používat pseudonym. Rozhodl se vystupovat pod jménem James Herriot poté, co se inspiroval skotským brankářem, který exceloval ve fotbalovém zápase mezi Manchester United a Birmingham City F.C.. Soubor povídek Zvěrolékař na blatech byl poprvé vydán ve Spojeném království roku 1970 nakladatelstvím Michaela Josepha. O dva roky později byl vydán další soubor povídek To by se zvěrolékaři stát nemělo. Ze začátku se povídky neprodávaly moc dobře, ale brzy se vše obrátilo k lepšímu díky Thomasu McCormackovi z newyorkského nakladatelství St.Martin, který se rozhodl vydat soubory jako jedinou knihu. Výsledkem byla kniha pod názvem All Creatures Great and Small (1978, v ČR nebyla vydána), která se doslova přes noc stala trhákem. Následovala četná pokračování, filmy, a velmi úspěšná televizní adaptace.

V roce 1991 mu byla zjištěna rakovina prostaty. Podstoupil četné léčebné procedury, ale nakonec zemřel 23. února 1995 ve věku 78 let ve svém domě v Thirlby. 29. června 2009 byl po něm pojmenován vlak jezdící ze Sunderlandu do Londýna. Obřad byl zorganizován jeho dcerou Rosie a synem Jamesem.

Město Darrowby, jak ve svých knihách nazývá své působiště, je inspirováno městy Thirsk a Sowerby. Také přejmenoval Donalda Sinclaira a jeho bratra Briana Sinclaira jako Sigfrieda a Tristana.

Jeho knihy jsou autobiografické pouze z části. Proto by postavy a příběhy neměly být považovány za zcela skutečné. Vzhledem k tomu můžeme jeho tvorbu považovat za fikci. Dokonce i skutečné příběhy a postavy byly převyprávěny tak, že chronologicky neodpovídají jeho životu. Syn James v biografii o svém otci uvádí, že mnoho povídek bylo umístěno do doby 30. a 40. let, ale ve skutečnosti se odehrály až o 20 či 30 let později.

Z historického hlediska povídky napomáhají dokumentaci vývoje zvěrolékařství v minulém století: zemědělství se přesouvalo od tradičního používání tažných zvířat (v Anglii zejména koní) k mechanizaci a medicína se právě zabývala objevováním antibiotik a jiných látek, které nahradily mnoho stále ještě používaných zastaralých farmaceutických výrobků. Tyto a jiné sociologické faktory během 20. století velmi ovlivnily a zlepšily zvěrolékařství: na začátku minulého století trávili zvěrolékaři všechen čas ošetřováním dobytka, ovcí, koní a jiných hospodářských zvířat. Na konci tisíciletí se většina veterinářských praxí zabývá hlavně, nebo pouze, ošetřováním malých zvířat, např. psů, koček a jiných domácích mazlíčků. Ve svých povídkách občas vystupuje z role vypravěče a vysvětluje, jak primitivní bylo soudobé zvěrolékařství. Některé příběhy uvádějí tehdy novátorské léčebné postupy, např. hysteroktomii kočky nebo jeho první provedený císařský řez, který málem skončil katastrofou.

Na jeho knihy je často odkazováno jako na „zvířecí příběhy“ (on sám je nazýval jako své malinké „psí a kočičí povídky“), protože pojednávaly zejména o životě venkovského zvěrolékaře, v jehož životě hrají zvířata klíčovou roli. Existuje jen málo povídek, které se netýkají zvířat (zejména příběhy, kde popisuje vztah s Helen), ale je možno tvrdit, že obecným tématem povídek je venkov v Yorkshire, jehož obyvatelé a zvířata dávají povídkám výrazné a nevšední vlastnosti.

Knihy posloužily jako předlohy pro dva filmy a televizní program společnosti BBC se stejným názvem All Creatures Great and Small.

V roce je smrti byl publikován výběr Reader's Digest (96. díl, 1973 #5), který se díky otištění All Creatures Great And Small stal nejpopulárnějším dílem v historii Reader's Digest. Poslední Wightova kniha Zvěrolékař a jeho přátelé se ihned dostala na seznam deseti britských top bestsellerů a již v prvním vydání bylo v USA vytištěno na 865 000 kopií.

Jeho sláva významně podpořila turistický ruch města Thirsk. Ve spojitosti s ním v tomto městě dodnes funguje muzeum „Svět Jamese Herriota" (nachází se v ulici Kirkgate 23, kde byla původní praxe) a hostinec „Darrowby Fayre“.

1935 – Itálie provedla invazi do Etiopie.

1936 – Narodil se Jan Kačer, český herec

Jan Kačer svými mnohočetnými aktivitami obohacuje již přes padesát let české divadlo i film a v různých dobách patřil vždy k uznávaným uměleckým osobnostem, byť v době normalizace s omezenými možnostmi uplatnění.

Narodil se ve východočeských Holicích a pocházel z dobře situované rodiny, ale po roce 1938 zkrachovala rodinná továrna na výrobu obuvi a otec krátce nato spáchal sebevraždu.

Janu Kačerovi pak přesto překážel buržoazní i židovský původ po roce 1948 a místo gymnázia zamířil na keramickou školu v Bechyni.

Tady se poprvé nadchl pro divadlo, zároveň se věnoval sochařství a zájem o výtvarné umění u něj přetrvává dodnes. Náklonnost k divadlu ale převládla a v letech 1954-1960 absolvoval studium režie na DAMU.

První zkušenost s filmovou kamerou učinil nevelkou rolí mladíka z vodácké osady (PROBUZENÍ, 1959), ještě před odchodem z Prahy si vyzkoušel i divadelní režii na scéně Divadla ABC (Ondřej a drak). Prakticky celý ročník absolventů DAMU v roce 1959 zamířil do Ostravy a Jan Kačer se jako režisér a herec začal významnou měrou podílet na umělecké profilaci Divadla Petra Bezruče. Realizoval řadu představení světových i domácích dramatiků (Tramvaj do stanice Touha, Matka Kuráž, Romeo a Julie, Poprask na laguně) a i jeho zásluhou dosáhlo ostravské divadelnictví počátkem šedesátých let vyšších kvalit.

Ke spolupráci s filmem byl přizván znovu v roce 1963, kdy v režii Kádára a Klose natočil válečné drama SMRT SI ŘÍKÁ ENGELCHEN (1963), v němž již dostal hlavní roli zraněného partyzána Pavla. Působivými kreacemi mladých mužů na životní křižovatce pak významně přispěl do filmů československé nové vlny, které útočily na socialistickou realitu, ať již přímo nebo uměleckou metaforou (CESTA HLUBOKÝM LESEM, 1963; KAŽDÝ DEN ODVAHU 1964; NIKDO SE NEBUDE SMÁT, 1965; DEN SEDMÝ, OSMÁ NOC, 1969). Zajímavou příležitost dostal v postavě fanatického řádového rytíře Armina ve Vláčilově ÚDOLÍ VČEL (1967), popularitu mu ale přinesl i komediální žánr (KONEC AGENTA W4C PROSTŘEDNICTVÍM PSA PANA FOUSTKY, 1966). Z jeho příležitostné spolupráce s televizí připomeňme alespoň postavu slepého Edwarda Rochestera v seriálu JANA EYROVÁ (1972).

Mezitím se v roce 1965 Jan Kačer vrátil do Prahy a patřil k zakládajícím členům Činoherního klubu. Znovu se prosadil jako režisér, především uváděl ruské autory (Revizor, Višňový sad, Na dně, Strýček Váňa), uplatnil se ale i herecky. Počátkem sedmdesátých let pohostinsky režíroval i v Národním divadle, dostal i příležitost v zahraničí, v Národním divadle v Oslu to byly opět inscenace ruských klasiků (Zločin a trest, Višňový sad). Jeho svobodomyslné postoje i sepjetí se zapovězenými filmy šedesátých let jej donutily v roce 1975 k opětovnému odchodu do Ostravy a deset let pak režíroval ve Státním divadle (Sen noci svatojánské, Cyrano z Bergeracu, Krysař), jako herec se uvedl například v titulní roli Othella. Do této doby spadá i Kačerův ojedinělý pokus o filmovou režii MĚSTO MÉ NADĚJE (1978), který se však ani náznakem nepřiblížil kvalitám jeho divadelní práce. Jako filmový herec dostal v 70. letech příležitost jen ojediněle, navíc ve slovenských filmech.

Po předchozím hostování v Divadle E. F. Buriana se nakonec v roce 1986 vrátil do Prahy jako člen Laterny Magiky, na postu režiséra se prosadil ve Vinohradském divadle (Urmefisto, Hlasy ptáků). Přišly i nové nabídky od filmu (OPERACE MÉ DCERY, 1986; VLASTNĚ SE NIC NESTALO, 1987). Změněné politické poměry po roce 1989 zhodnotily umělecký význam Kačerovy osobnosti a jako režisér působil na naší přední scéně v Národním divadle (1990-1997), uvedl řadu inscenací domácího i světového repertoáru (Zimní pohádka, Peer Gynt, Smrt obchodního cestujícího, Oblak a valčík, Podivní ptáci), v nichž si přiděloval i menší role. Od roku 1997 zůstává v Národním divadle výhradně hercem, zatím naposledy jej diváci mohli vidět v představeních Čekání na Godota nebo Špinavé ruce. Filmovému herectví se Jan Kačer věnuje již jen výjimečně (VÝCHOVA DÍVEK V ČECHÁCH, 1997; BOLERO, 2004), mimořádnou popularitou spojenou i s bulvární medializací mu přinesla role podnikatele Františka Rubeše v seriálech RODINNÁ POUTA (2004) a VELMI KŘEHKÉ VZTAHY (2007).

V závěru přelomového roku 1989 se Jan Kačer angažoval v řadách Občanského fóra a v letech 1990-1992 byl poslancem Federálního shromáždění, jeho další pokusy prosadit se v politice již úspěšné nebyly (kandidatura do Senátu v letech 1996 a 2004). Souběžně přednášel režii na DAMU (1990-1997), podílí se i na chodu charitativních organizací (ředitel Nadace Charty 77, moderování adventních koncertů). V roce 1998 obdržel od prezidenta republiky Medaili Za zásluhy v oblasti kultury. Je autorem dvou autobiograficky laděných knih (Jedu k mámě, 2003; Mírnou oklikou, 2005).

Manželkou Jana Kačera je herečka Nina Divíšková (1936), spolužačka z DAMU i dlouholetá kolegyně z Ostravy a Činoherního klubu. Mají spolu tři dcery. [zdroj]

1942 – V Peenemünde byla poprvé úspěšně odpálena raketa V-2.

1949 – V Praze byla zahájena akce T-43, která měla zajistit pro tábory nucených prací velký počet internovaných; akce se snažila zastrašit opoziční aktivisty od protirežimního odporu a souvisela s plánem "vyčistit velká města od reakce".

1952 – Británie provedla první jaderný pokus. (Poblíž Austrálie)

Poprvé zaznamenán obraz na magnetickou pásku.

1968 – Sekretariát ÚV KSČ projednal návrh na monitorování cizích rozhlasových stanic, dále návrh na stranické rehabilitace 43 členů, dodržování zásad o vydávání zpráv ze zasedání ÚV KSČ a složení komise, která má vypracovat studii o uplatňování vedoucí úlohy strany v současné etapě vývoje.

Z předsednictva vlády byl zaslán národním výborům dálnopis, v němž se upozorňuje, že velení spojeneckých armád poukazuje na „široce rozvinutou nepřátelskou protisovětskou propagandu na školách mnoha měst a obcí, zpracovávání žáků v nacionalistickém duchu, vychovávání k nenávisti vůči SSSR a sovětské armádě. Je zaregistrováno mnoho případů, že mezi žáky jsou rozšiřovány protisovětské letáky“. Odpovědí z mnoha míst byla sdělení, že na školách nebyly zjištěny od začátku školního roku žádné projevy toho druhu, o nichž se mluví v dopisu velení spojeneckých armád. Naopak bylo zdůrazněno, aby pedagogické kolektivy i ostatní pracovníci škol orientovali a řídili práci tak, aby děti a mládež byly vzdělávány důsledně podle platných učebních osnov a poskytovali tak společně představitelům strany a vlády aktivní pomoc a podporu při plnění moskevských protokolů.

V Moskvě byly zahájeny sovětsko-čs. rozhovory o normalizaci a pobytu intervenčních vojsk v ČSSR. Byla vytvořena komise pro přípravu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v ČSSR; za čs. stranu jsou v komisi F. Hamouz, J. Pudlák, gen. K. Rusov a gen. Činčár s poradci M. Parisem a Jahodou.

V Rudém právu je rozhovor s M. Vaculíkem o podmínkách uvnitř KSČ.

Na výroční konferenci Labour Party ve Velké Británii odsoudil Michael Stewart ve svém projevu intervenci do Československa a vyslovil se pro posílení NATO v Evropě.

1969 – Bylo oznámeno vyloučení P. Kohouta, L. Vaculíka, L. Pacovského, A. J. Liehma a J. Pachmana z KSČ.

Rudé právo otisklo článek Jaroslava Kučery „Smysl boje s pravicí“.

1985 – Z Kennedyho vesmírného střediska odstartoval v rámci mise STS-51-J ke svému prvnímu letu raketoplán Atlantis.

1990 – Sjednocení Německa: Německá demokratická republika přestala existovat a stala se součástí Spolkové republiky Německo a tím i Evropského společenství.

Zřízena Rada hospodářské a sociální dohody ČSFR (tzv. tripartita) jako konzultativní orgán (vláda, odbory, zaměstnavatelé) pro projednávání otázek hospodářské a sociální politiky; do voleb 1992 plnila své poslání (udržela sociální smír), poté (zejména od roku 1994) vláda ztrácela zájem na jednání.

1993 – Byla provedena operace amerických sil na dopadení Aidida v Mogadišu, ovšem neuspěšně a 18 amerických vojáků to stálo život.

1997 – Ministr zahraničí SRN K. Kinkel při své návštěvě v Praze odmítl individuální odškodnění obětí nacismu (dosud žije na 8 tisíc českých obětí) a místo toho navrhl realizovat od 1. ledna 1998 tzv. Fond budoucnosti.

Svátky:

Svátek mají Bohumil, Amadeus, Maxmilián a Evald.

Dnes má v občanském kalendáři svátek Bohumil, přičemž vykládat toto slovanské jméno je asi zcela zbytečné.

Zcela stejného významu je i jméno Amadeo či Amadeus, který také "miluje Boha". Kalendář nám připomíná dva světce tohoto jména. První byl vévodou a ve světovém kalendáři má svátek 30. března. Amadeus IX. Savojský (1435-1472) vešel do dějin jako veliký dobrodinec chudých své země. Vladařem byl však velice krátce: celý život jej trápila epilepsie, a tak se již ve svých 34 letech vzdal vlády ve prospěch své manželky a odešel do ústraní. Vybral si Vercelli v Piemontu, kde také 30. března roku 1472 zemřel. Je velmi uctíván především v severní Itálii, kde platí za vzor křesťanského vladaře. Druhý Amadeus pocházel z Lausanne (Švýcarsko) a žil ve 12. století. Svátek má 27. srpna.

V církevním kalendáři je dnes vzpomenut Maxmilián, jenž slaví v občanském kalendáři svátek už 29. května. Tehdy jsme si také připomněli historii jména i životní osudy císaře a krále Maxmiliána II.

V kalendáři se dnes nachází také Evald. Toto staré německé jméno znamená doslova "ochránce zákona". Evaldové byli vlastně dva. Podle barvy vlasů jim říkali "bílý" a "černý". Koncem 7. století přišli z Anglie k pohanským Sasům, aby je obrátili na křesťanskou víru, ale pohané je kolem roku 395 zavraždili. Dnes jsou oba dva patrony Vestfálska.

Ve starém Řecku měl dnes svátek bůh vína a hodování Dionýsos. Nastával čas slavností a her. Staré a mladé víno se míchalo dohromady a ti, kdož je pili, vzývali bohyni Medetrinu: "Piji nové a staré víno, abych se zbavil nových i starých nemocí." Že bychom to také vyzkoušeli?

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze