Vzpomínáček - 28. září - O. Brousek st., J. Libíček a B. Bardot

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 28. září. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Zavraždění knížete Václava, vyvraždění Slavníkovců, Vilém I. Dobyvatel vpadl do Anglie, Břetislavova statuta, bitva u Mühldorfu, Eliška Přemyslovna, Zbyněk Zajíc z Hazmburka, svatováclavský sněm, Georges Clemenceau, Herman Melville, Louis Pasteur, svatováclavské procesí, obrat kursu oficiální politiky sociální demokracie, rozkaz k postupné evakuaci legií z Ruska, Otakar Brousek st., otevřena Katedrála svatého Víta, ZOO v Praze, Jan Libíček, Brigitte Bardot, smlouva o hranicích a přátelství mezi Německem a SSSR, R. Heydrich vyhlásil první stanné právo, Miloš Zeman, Tyršovy hry, Josef Tošovský, Rudolf Caracciola, 28. září 1968, srocení lidí na Václavském náměstí a zásah policie, Miles Davis, MS Estonia, Ariel Šaron se vypravil v Jeruzalémě na Chrámovou horu..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

929 (935) – Zavraždění knížete Václava ve Staré Boleslavi z popudu jeho bratra Boleslava.

Boleslav neskrýval výhrady vůči Václavově vládě (rozdílné názory na politiku země vůči Říši, náboženské spory a jistě i Boleslavova touha po moci).

Šlo o první známý atentát na českého panovníka, který byl brzy ověnčen mučednickou svatozáří (někdy mezi léty 972-975, kdy bylo v Praze založeno biskupství).

Církev potřebovala domácího světce konajícího zázraky.

Svatováclavská tradice sehrála v českých dějinách neobyčejně významnou pozitivní roli, někdy však byla zneužívána k prosazování méně ušlechtilých postojů (ve své symbolice nabádala k pokoře až poraženectví pod pláštíkem křesťanské dobroty - to bylo zejména zneužíváno za protektorátu, kdy se svatováclavská tradice proměnila v ideologický nástroj fašistických okupantů a kolaborantů).

Po knížeti Václavovi nastoupil na knížecí stolec Boleslav I. zvaný Ukrutný [929 nebo 935-972].

995 – Po dvoudenním obléhání dobyli Přemyslovci (snad za pomoci Vršovců) Libici nad Cidlinou a vyvraždili všechny přítomné Slavníkovce (včetně čtyř bratrů knížete Soběslava, který v té době v čele ozbrojených houfů pobýval za hranicemi a pomáhal císaři Otovi III. v boji s pohanskými Bodrci). Po zničení Libice následovalo zpustošení ostatních slavníkovských hradů a sídlišť (Libici dostali Vršovci). Čechy byly politicky sjednoceny a podřízeny vládě jediného panovníka.

1066 – Vilém I. Dobyvatel vpadl do Anglie a 25. prosince byl korunován anglickým králem.

1092 – Vydána Břetislavova statuta, jež se týkala zbytků pohanství v zemi (vypovězení všech čarodějů, kouzelníků a hadačů, vykácení a spálení posvátných stromů a hájů, zákaz pohřbívání mimo hřbitovy aj.).

1322 – Rozhodující bitva u Mühldorfu mezi Ludvíkem Bavorem a Fridrichem I. Sličným (Habsburským) o královský titul v Říši; silný oddíl Čechů v čele s králem Janem Lucemburským přispěl k vítězství Bavorů. Za tuto pomoc dostal český král 4. října t. r. v zástavu Chebsko (od té doby zůstalo součástí Koruny české), slíbené už v roce 1314.

1330 – Zemřela královna Eliška Přemyslovna. (* 20. ledna 1292)

1411 – Zemřel pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka v Prešpurku (Bratislavě), jeho nástupcem se stal Albík z Uničova, osobní lékař krále Václava IV. a později i Zikmunda. Na arcibiskupský stolec usedl za pomoci Václava IV., ačkoliv neměl ani nižší kněžské svěcení. Už koncem roku 1412 předal svůj úřad (bez papežova souhlasu) Konrádovi z Vechty.

1479 – Král Vladislav svolal do Prahy tzv. svatováclavský sněm, na němž došlo ke smíření krále s panskou jednotou, jejíž členové jej uznali za svého krále; za to jim byly vráceny všechny statky, které od roku 1467 ve válce ztratili. Další nařízení se týkala zpřísnění pohybu tzv. ležáků, tj. středověkých bezdomovců (lidí nesvobodných), a uzákonění povinnosti navracení zběhlých poddaných jejich vrchnosti.

1841 – Narodil se Georges Clemenceau, francouzský politik († 24. listopadu 1929)

1891 – Zemřel Herman Melville, americký spisovatel a básník (* 1. srpna 1819)

1895 – Zemřel Louis Pasteur, francouzský přírodovědec (* 27. prosince 1822)

1914 – V Praze se konalo tzv. svatováclavské procesí za účasti čelných představitelů církevní hierarchie; procesí mělo vyprosit vítězství pro rakouské zbraně.

1917 – Na zasedání zastupitelstva výkonného výboru sociální demokracie se vzdal funkce předsedy výkonného výboru B. Šmeral (zastával ji od 30. srpna 1916); 11. října t. r. se vzdal i funkce předsedy poslaneckého klubu sociální demokracie na říšské radě a také funkce odpovědného redaktora Práva lidu. Do čela sociální demokracie se dostali představitelé nacionálně zabarveného reformismu (G. Habrman, R. Bechyně, F. Modráček), k nimž se přidali dosavadní přívrženci B. Šmerala (F. Soukup, J. Stivín, V. Tusar). Šmeralovo místo v předsednictví poslaneckého klubu i v Českém svazu zaujal G. Habrman. Tato změna znamenala obrat kursu oficiální politiky sociální demokracie.

1919 – Vedení legií vydalo rozkaz k postupné evakuaci z Ruska (dokončena v prosinci 1920).

1924 – Narodil se Otakar Brousek st., český herec

Vznosný, vysoce kultivovaný herec s nádherným podmanivým hlasem vypravěče.

To je Otakar Brousek st. narozen 28.září 1924 v Krhanicích u středočeského Benešova.

Ještě jako dítě se velice zajímal o múzická umění, chodil do houslí, bavil se zpíváním ve smíšeném sboru, na gymnáziu hrál ve školním orchestru a divadelním kroužku, zvlášť jej pak zajímala literatura dramatu a poezie.

Rodiče však v chlapci neviděli vícera uměleckého talentu a nutili Otakara do medicíny.

On však ze svého neustoupil a trval si stále na uměleckém směru své životní poutě světem.

Začínal jako ochotník za protektorátu, kdy s malou skupinkou vrstevníků a nadšenců do umění sborově recitoval.

Po maturitě tak měl jasný viditelný cíl studia na konzervatoři, žel osud tomu tak nepřál, když nacisté nuceně uazvřeli vysoké školy. Mladý Otakar je totálně nasazen, však přese všechny dobové starosti a strasti, se s několika kamarády a kolegy ochotníky shodnou, že po skončení války se všichni dají k divadlu. Všichni se posléze skutečně stávají amatérskými členy mnohých českých divadelních scén a Otakar Brousek roku 1945 oficiálně vstupuje do středočeského divadla v Kladně jakožto inspicient i herec. O celý rok později se mu uskutečňuje "malý" sen, úspěšně skládá zkoušky do Studia Národního divadla k Jindřichu Honzlovi. V Praze už zůstává natrvalo a ona mu to oplácí vrchovatou měrou zájmu.

Rok 1946 se stává pro Otakara Brouska stěžejním v mnoha pozách herce, spolupracuje úspěšně s rozhlasem, čte zprávy, komentáře, reportáže či rozhlasové hry, jeho krásný hlas o mnoha barvách si oblíbí celý národ převážně z recitátorství. Během své nemalé stále aktivní herecké dráhy prochází scénami Armádního uměl.souboru, Realistickým divadlem Zdeňka Nejedlého či Divadlem E.F.Buriana. Celoživotní výzvou a velkou nabídkou se mu stává však až profesionální angažmá ve Vinohradském divadle, kde psůobí až dodnes.

Je hercem mimořádně úspěšným ve filmu, kde začínal přelomem roků 1949-50 snímky MALÝ PARTYZÁN, RACEK MÁ ZPOŽDĚNÍ, SVATBY PANA VOKA či HOP, A JE TU LIDOOP, zahrál si rovněž v mnoha kriminálních příbězích, z níchž uveďme roli pachatele dvojnásobné vraždy v příběhu NOC KLAVÍRISTY, kde měl tu čest hrát po boku velkého Václava Vosky. Z televizní produkce jmenujme jistě nemalé role: NÁMOŘNÍCI Z KOTORU, F.L.VĚK či LIDÉ NA KŘIŽOVATCE. Na prknech znamenajících svět prožil mnohé, z velkých divadelních rolí tak jmenujme skvělého Bruta v Juliu Caesarovi, Borise Godunova, roli profesora v Loupežníkovi či John Proctor v Čarodějnicích ze Salemu.

Časem se Otakar Brousek starší stává hereckým pojmem, jeho hlas, přednes a projev budí velký respekt. Je zakladatelem u nás dnes asi nejznámější herecké rodiny, kdy jeho manželka Luka, syn Otakar ml., dcera Jaroslava, zeť Ladislav Potměšil a vnuk Ondřej, jsou rovněž vysoce herecky aktivními. Přejme tedy tomuto bystrému výbornému herci mnoho úspěchů ještě dnes, v požehnaném věku. [zdroj]

1929 – U příležitosti výročí smrti svatého Václava byla otevřena Katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě.

1931 – otevřena Zoologická zahrada v Praze.

Narodil se Jan Libíček, český herec († 24. května 1974)

Český komik s tváří dobrosrdečného herce a podobnosti dodnes velmi známého a slavnější kolegy z branže amerického komika a herce Hardyho.

Narodil se v Hané ve Zlíně 28. 9. 1931, zde se také vyučil zámečníkem. Vrozené vlohy k herectví začal realizovat již během doby učení. Po absolvování učňovské školy pracoval cca jeden rok v Ostravském strojírenském podniku. Poté odešel do Prahy, kde si doplnil vzdělání a udělal maturitu na večerní škole.

Na základě požadovaného vzdělání, si mohl podat přihlášku na DAMU.

Projevem hereckého talentu si získal na DAMU obdiv. Účinkoval taktéž v několika pražských divadlech. Kde se potkal Janem Grossmanem. Bohužel po pěti semestrech studia byl vyloučen a jejich cesty se rozdělily.

V další životní etapě dostal předvolání na vojnu. Absolvoval vojenskou základní službu v Armádním uměleckém souboru. Po návratu do civilu jezdil u Vesnického divadla se sídlem v Praze po začouzených sálech hospod a kulturních zřízeních, spokojen však nebyl. Proto uvítal nabídku vrátit se do rodného Zlína. Přijal angažmá v Gottwaldově divadle pracujících, kde začal už profesionálně hrát především v komediálních rolích.

Začal se také částečně věnovat konferenciérské aktivitě, přesto, že nebyl klasický bavič. Získal si rychle u širšího obecenstva velkou oblibu. Také hostoval i v dalších divadelních souborech. Vytvářel role charakteru dobráků, nešikovných postaviček a drobných podvodníčků z různého prostředí. V padesátých letech uzavřel Jan Libíček manželství a vyženil dvě dcery. Stal se pro ně znamenitým otcem. Nikdy nevyhledával velkou společnost, byl spíše uzavřenější povahy a nikdy nemluvil o svém soukromí. Přitom poloha projevu povahy byla ke všem velmi přátelská. Rád holdoval dobrému jídlu a pivu.

Opětovné setkání s Janem Grossmanem z pražského Divadla Na zábradlí, bylo pro Jana Libíčka osudové. Nabídka, kterou dostal, se neodmítá. V pražském divadle byl obsazen do hlavní role ve hře KRÁL UBU a nezklamal, povedlo se přesvědčit pochybovače, že umí a to velice přesvědčivě. Počala jeho hvězdná dráha. Tím se mu otevřela cesta k filmu.

Začal být populární zejména jako filmový a televizní herec. Jeho nezapomenutelné role, které ztvárnil ve filmech, dnes již klenoty českého filmu jsou toho dokladem. KRÁL UBU (TV FILM) SVĚTÁCI , FARÁŘŮV KONEC, BYL JEDNOU JEDEN DŮM (TV SERIÁL), HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO (TV SERIÁL), ČTYŘI VRAŽDY STAČÍ, DRAHOUŠKU, PANE, VY JSTE VDOVA a jiné. To vypovídá o herecké mimořádné kvalitě Jana Libíčka samo za sebe. Vždy se uměl na roli perfektně připravit a nevynechal jediné představení.

Vzhledem ke korpulentní postavě byl bohužel Jan Libíček vystaven historkám o neuvěřitelném apetitu, které o něm kolovaly. Co bylo pravdou, věděl jen on. Faktem zůstává, že nedbal o své zdraví, protože měl neuvěřitelnou obavu z doktorů. Přitom si neustále na své zdraví stěžoval a trpěl stavy mrzutosti.

Přesto všechno nejvíc vyhledával čas, který věnoval své rodině, kterou nade vše miloval. Nikdy se mu nesplnil celoživotní sen, zahrát si vážnou a dějově hlubší roli ve filmu, byl obsazován především jako komik. Měl také rád činnosti, které nesouvisely s filmem. Byl docela zdatným sportovcem. Vzhledem k fyzickým přednostem byl dobrým hráčem klubu zlínských házenkářů, ale brzo musel pro nedostatek času svoje členství ukončit. Vždy když se vracel do rodného města, neopomenul navštívit házenkářské zápasy. Byl také proslulý svým koníčkem houbařením, které velice rád vyhledával ve svém volnu.

Při natáčení posledního filmu v roli vodníka Aloise v komedii JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA ANEB KONEC VODNÍKŮ V ČECHÁCH se mu velice přitížilo a upadnul do bezvědomí. Bohužel při převozu dne 24. 5. 1974 do nemocnice umřel. Během svého života stihl ztvárnit role ve více než 40 filmech, převážně komediích. Nezapomenutelný herec malých rolí. [zdroj]

1934 – Narodila se Brigitte Bardot, francouzská herečka

Skutečný symbol francouzského filmu 60. let se narodil 28. září 1934 do docela dobře situované rodiny. Brigitte i její mladší sestra měly co jíst i za války, o víkendech jezdila rodina na venkov a taky chodily do klášterní školy, Brigitte se navíc, jako kdysi její matka věnovala baletu.

Naneštěstí příliš vyrostla a nic z toho nebylo. V roce 1950 se její tvář objevila na obálce časopisu Elle, které si všiml režisér Marc Allegret, ten již dříve objevil slavnou Simone Simon. Brigitte se tehdy seznámila s Allegretovým mladým asistentem Rogerem Vadimem, který z ní od jejich prvního setkání (to Brigitte bylo 15 let) hodlal udělat skutečnou hvězdu.

Navzdory všemu, v čem byla vychovávána, nedokázala spokojeně žít za tím falešně nevinným výrazem tehdejších dívek z lepších rodin, přesto ho poměrně slušně hrála až do svých osmnáctých narozenin, kdy se za Vadima provdala.

To již měla za sebou první pokus o sebevraždu... téměř žádný div u přecitlivělé dívenky, jejíž otec psal básně, a která vždycky hledala ideálního muže, toužila po absolutnu, a po tom, aby se o ni někdo staral a bezvýhradně ji miloval. To po čem nikdy netoužila, bylo stát se hvězdou.

V roce 1955 natočila TA PROKLATÁ ULIČNICE (Cette sacrée gamine), podle Vadimova námětu o ošklivém káčátku, které se za pomoci síťovaných punčoch a rukavic promění v labuť, tedy víceméně příběh o stvoření symbolu BB z obyčejné Brigitte, která jako dítě nosila brýle a rovnátka! Během následujících let hrála v téměř dvou desítkách filmů než přišel ten nejslavnější kousek v její i Vadimově filmografii - ...A BŮH STVOŘIL ŽENU (Et Dieu créa la femme, 1956). To už z Brigitte byla skutečná mezinárodní hvězda, sexy kočka francouzského filmu, později mezinárodní sex-symbol. Tehdy se také seznámila se svým filmovým partnerem Jean-Louisem Trintignantem a rozešla se s Vadimem, který ji však pomohl vytvořit ten charakteristický styl nikdy se neusmívající, ale rty špulící holčičky, tak křehké a přitom nezávislé ženy. Image Brigittiných silně nalíčených očí, které kontrastovaly jen s dlouhými blond vlasy v drdolu zvaném zelí nebo poletujícími okolo hlavy byl základem celé slavné módy nadcházejících šedesátých let. V šedesátých letech taky vydala několik desek s písněmi, které pro ni složil nejčastěji slavný Serge Gainsbourg. Právě nadčasový duet Je t'aime moi non plus byl původně napsaný pro Brigitte...

Následovali KLENOTNÍCI MĚSÍČNÍHO SVITU se sado-masochistickým tématem, opět v režii Vadima. Úspěšná byla také komedie BABETTA JDE DO VÁLKY, podle scénáře Gérarda Ouryho, který nejčastěji spolupracoval s Louisem de Funesem a Jean-Paulem Belmondem. Jejím partnerem byl tentokrát Jacques Charrier, a později se stal Brigittiným druhým manželem a otcem jejího syna Nicolase. Bylo jí 26 let, když točila Clouzotův film PRAVDA, který jí vynesl velmi kladné hodnocení kritiků. Nadchla je právě sebevražednou scénou hlavní hrdinky, aniž kdo tušil, že Brigitte často prožívá obdobné krize. Stala se hvězdou, ani nevěděla jak, a pak už jen unikala před všudypřítomnými reportéry a fotografy, uzavírala se do soukromí... a sotva dotočila PRAVDU opět se pokusila o sebevraždu. Chtěla uniknout z povrchního světa.

Pak natáčela westernovou parodii VIVA MARIA (Viva Maria, 1965) s Jeanne Moreau v režii Louise Malleho a o něco později romantickou komedii MEDVĚD A PANENKA (L'ours et la poupée, 1969), jedním z posledních úspěchů byl RUMOVÝ BULVÁR (Boulevard du rhum, 1971) s Lino Venturou. Pak už přišel jen neúspěšný Vadimův projekt DON JUAN 73 ANEB KDYBY BYL DON JUAN ŽENOU (Don Juan 1973 ou si Don Juan était une femme, 1973), kde se Brigitte například objevila v jedné posteli s Jane Birkin. Vadim ve svých dílech často předcházel svou dobu, ale tentokrát to nevyšlo. Po něm už následoval jen úplně poslední film Brigitte Bardot PŘÍBĚH VELMI DOBRÉHO A VELMI VESELÉHO COLINOTA TROUSSE-CHEMISE (L´histoire tres bonne et tres joyeuse de Colinot Trousse-Chemise, 1973). Brigitte se rozhodla skončit se světem filmu, když jí bylo 39 let a už nikdy se nenechala zlákat možnostmi návratu. Své finance uměla vždycky dobře investovat, takže ani velmi lákavé nabídky k natočení nových filmů neměly šanci. Svůj další život zasvětila jen boji za práva zvířat, která byla vždycky součástí jejího života a věnuje se mu dodnes. [zdroj]

1939 - V Moskvě byla podepsána smlouva o hranicích a přátelství mezi Německem a SSSR.

1941 – R. Heydrich vyhlásil první stanné právo; současně byly zřízeny i stanné soudy při řídících úřadovnách gestapa v Praze a Brně. Do konce října bylo popraveno na 300 odbojových pracovníků (například generálové J. Bílý a H. Vojta). Stanné právo bylo odvoláno 20. ledna 1942.

1944 – Narodil se Miloš Zeman, český politik

1945 – V Praze proběhly tzv. Tyršovy hry; šlo o první společné vystoupení československé tělovýchovy.

1950 – Narodil se Josef Tošovský, český bankéř

1959 – Zemřel Rudolf Caracciola, německý automobilový závodník (* 30. ledna 1901)

1968 – V Čs. rozhlasu promluvil G. Husák.

Do Prahy se vrátil z Moskvy A. Indra, který zde zůstal na léčení po srpnových jednáních.

Do Prahy přicestovala delegace Všeobecné konfederace práce.

Ministr národní obrany vydal rozkaz, aby čs. jednotky uvolnily vybrané vojenské prostory pro sovětská vojska.

Deník Mladá fronta otiskuje článek Z. Mlynáře o postojích mladé generace.

Na celostátní konferenci v Kladně se ustavilo Sdružení hornické mládeže, jehož předsedou se stal M. Hnilica z Dolu Ostrava. Delegáti mj. požadovali urychlené svolání mimořádného sjezdu ČSM.

1970 – V Praze se konal celostátní aktiv akademických funkcionářů k zahájení vysokoškolského roku 1970 – 71. Hlavní projev měl J. Fojtík.

V Budapešti se konala dvoudenní schůzka zástupců 45 komunistických stran, kteří jednali o protiimperialistickém boji.

1989 – U příležitosti 1060. výročí smrti sv. Václava došlo u Myslbekovy sochy na Václavském náměstí v Praze k srocení lidí a k zásahu policie.

1991 – Zemřel Miles Davis, americký jazzový trumpetista, skladatel a kapelník (* 26. května 1926)

1994 – V Baltském moři se potopil trajekt MS Estonia. Zemřelo 852 lidí.

1999 – Na tzv. svatováclavské konferenci byla uzavřena nová koaliční dohoda čtyřkoalice (Unie svobody, KDU-ČSL, ODA a DEU) s proklamovaným cílem vyhrát příští volby.

2000 – Vůdce izraelské opozice a předseda strany Likud Ariel Šaron se v doprovodu 2000 policistu vypravil v Jeruzalémě na Chrámovou horu, což mělo o den později za následek vypuknutí tzv. Druhé intifády, neboli Intifády al-Aksá.

Svátky:

Svátek má Václav.

Svátek sv. Václava dnes nalezneme ve všech kalendářích, dokonce i ve světovém. Je to dokonce jediný český světec, který je uveden i v generálním římském kalendáři. České jméno Václav je slovanského původu a znamená "více slavný". Stejný význam má paradoxně i jméno jeho bratra Boleslava, který jej zavraždil.

Václav byl příslušníkem třetí generace křesťanských Přemyslovců. Jeho dědečkem byl kníže Bořivoj I. a babičkou sv. Ludmila. Byl nejstarším synem knížete Vratislava I. a Drahomíry. Jak již bylo zmíněno, měl bratra Boleslava a ještě Spytihněva, který však zemřel v mládí. Z jeho čtyř sester známe jménem pouze Přibyslavu. Životní osudy sv. Václava jsou dostatečně známé. Stal se knížetem, ale jeho odpůrci v čele s bratrem Boleslavem jej roku 929 nebo snad 935 ve Staré Boleslavi zavraždili. Ihned po smrti začali lidé svého knížete uctívat jako mučedníka. Světce z něho učinil sám Boleslav, který nechal jeho tělo po nějakém čase přenést tajně a v noci do Prahy. Zde je nechal pohřbít do kaple chrámu sv. Víta v jižní apsidě rotundy. Tím podle tehdejších zvyklostí provedl důležitý kanonizační akt, který se rovnal svatořečení. Koncem 10. století bylo Václavovo jméno pojato do seznamu svatých řezenské diecéze a první svatému Václavu zasvěcený kostel byl postaven roku 972 v Proseku u Prahy. Od 11. století se objevuje jeho jméno a později i vyobrazení na mincích a vladařských pečetích. Václav se tak stává hlavním patronem českého národa i celého přemyslovského státu. Jeho věhlas se šíří Evropou a již roku 992 mu je zasvěcen oltář v halbertstadské katedrále. Ctí jej na Rusi, v Sasku, na Balkáně a pochopitelně i v Římě. Ve 13. století vzniká slavný a podmanivý svatováclavský chorál, který se stal středověkým ekvivalentem novodobé státní hymny.

Ještě výše pozdvihl sv. Václava jeho velký ctitel císař Karel IV. Vlastnoručně o něm sepsal legendu, nechal bohatě vyzdobit jeho kapli v nově budované katedrále sv. Víta a učinil z ní duchovní střed celého státu. Tam odpočívaly i nově vyrobené korunovační klenoty. Královská koruna je od této doby zasvěcena sv. Václavu. Každý náš panovník ji měl od něho pouze dočasně propůjčenu a při korunovaci se zavazoval, že bude vykonavatelem světcovy vůle.

Také M. Jan Hus pokládal sv. Václava za největšího domácího světce a husité, kteří se jej zcela přirozeně dovolávali, přidali ke svatováclavskému chorálu další sloky. Kníže Václav přestal být výhradně katolickým světcem, ale stává se křesťanským a národním symbolem. Jeho obraz je na pečetích zemského soudu i pražské univerzity. S jeho jménem jsou po staletí spojeny všechny významné události našich národních dějin. V roce 1848 byly před jeho sochou formulovány české státoprávní požadavky a v roce 1918 zde byla vyhlášena samostatná Československá republika. Václavské náměstí pak bylo svědkem mnoha událostí našich moderních dějin, světlejších i temnějších. Vždy, když nám bylo nejhůře, utíkali jsme se s důvěrou pod jeho ochranu. Pod Myslbekovou sochou se v takových chvílích sešli věřící i bezvěrci. Bohužel, bylo to vždy jen na velmi krátký čas. Po všechny časy však zůstal sv. Václav symbolem naší suverenity a svobody. Jeho postava vyniká svým duchovním obsahem natolik, že přerostla rámec církve a stala se symbolem celého národa a státu. A od roku 2000 se stal den sv. Václava po zásluze i státním svátkem České republiky.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze