Vzpomínáček - 28. listopadu - Jan Sladký-Kozina a Leslie Nielsen

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 28. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: " Dobytí Prahy, zatčení Jana Husa v Kostnici, jednota zelenohorská, pravda o Janu Sladkém-Kozinovi, Bedřich Engels, Jaroslav Žák, válečný letec Otakar Černý, Teheránská konference, volby do Národního shromáždění s účastí 97,89 % voličů, 28. listopadu 1968, G. Fučíková předsedkyní Čs. rady žen, nové jednání federální vlády a OF, dohoda o vstupu ČR do OECD, Sarajevský atentát, Leslie Nielsen..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1310 – Janovo vojsko dosáhlo městských bran Prahy, 3. prosince byla Praha dobyta; krátce nato (9. prosince) se Jindřich Korutanský s Annou odebral do Tyrol.

Jindřich užíval až do své smrti (2. dubna 1335) titulu "král český a polský".

1414 – Zatčení Jana Husa v Kostnici; nejdříve (6. prosince) byl uvězněn v dominikánském klášteře, pak v pevnosti Gottlieben, která patřila místnímu biskupovi, a konečně v minoritském klášteře v Kostnici.

1465 – Na sjezdu u Zdeňka ze Šternberka na Zelené Hoře u Nepomuku byla založena skupinou šestnácti (vesměs katolických) pánů tzv. jednota zelenohorská, namířená proti králi Jiřímu. Jejich aliance brzy našla spojence ve Vratislavi a v některých katolických a německých městech (Plzeň, Brno, Jihlava, Znojmo aj.).

1498 – Slezské stavy obdržely od krále Vladislava v Budíně "velké privilegium", podle něhož: 1. vrchním hejtmanem (zástupcem českého krále nad všemi slezskými knížectvími) měl být některý slezský kníže; 2. všechny spory mezi knížaty nebo i mezi nimi a králem měl soudit královský dvůr ve Vratislavi; 3. vojenskou povinnost měli Slezané jen v rámci své země; 4. přísahu věrnosti českému králi skládaly stavy ve Vratislavi (s výjimkou knížectví svídnického a javorského). Na nátlak českých stavů (viděly v tom porušení práv České koruny a ohrožení její celistvosti) bylo slezské privilegium po 12 letech králem zrušeno, spor však trval až do roku 1522. Ve Slezsku se ještě nevytvořila zemská správa jako v Čechách a na Moravě (situace v jednotlivých knížectvích byla rozmanitá).

1695 – Konala se poprava Jana Sladkého-Koziny v Plzni; tím vyvrcholila odplata vrchnosti za chodskou rebelii.

JanSladký-Kozina (* asi 10. 9. 1652 Újezd, + 28. 11. 1695 Plzeň) byl český sedlák, představitel chodského povstání

Boje chodského lidu za svá stará práva a svobody na sklonku 17. století vylíčil v románu Psohlavci A. Jirásek. Především jeho zásluhou zůstalo až do dnešních dnů v povědomí českého národa i jméno jednoho z hrdinů tohoto boje - Koziny.

Jmenoval se Jan Sladký a byl prostým sedlákem v chodské vesnici Újezd. Kozina mu říkali podle statku, na němž hospodařil, nazývaném po dávných majitelích "u Kozinů". Do roku 1692, kdy se tam rozhořel boj s pobělohorskou vrchností - Wolfem Maxmiliánem Lammingenem z Albenreuthu, nevíme o Kozinovi nic. Dovídáme se o něm až v souvislosti s touto "chodskou rebélií". Nebyl rychtářem (ti totiž většinou vystupovali jako mluvčí Chodů), a tak se do popředí dostal zřejmě pro svou mimořádnou odhodlanost a nebojácnost.

Víme, že se v roce 1692 zúčastnil dvou poselstev Chodů do Vídně a byl v září přijat na audienci u císaře, že v únoru 1693 vystoupil na veřejném shromáždění Chodů v trhanovském zámku otevřeně proti Lammingenovi, a posílil tak jejich odhodlání k odporu.

A konečně, že byl jako jeden z chodských zástupců přítomen v pražské místodržitelské kanceláři, kde úředníci na příkaz císaře rozstříhali před očima Chodů jejich privilegia na důkaz neplatnosti. Poté byl vězněn a nakonec jako hlavní "arcisvůdce" a buřič odsouzen k trestu smrti a oběšen. Podle Jiráskova románu vyzval Kozina Lomikara (správně Lammingena) do roka a do dne na "boží soud". O tom prameny nic neříkají, ale Lammingen skutečně necelý rok po Kozinově popravě zemřel. A tak zřejmě touha a víra ve spravedlnost dala vzniknout této pověsti o Kozinově výzvě, která se tradovala mezi lidem.

Ve skutečnosti Chodové jako strážci pohraničního hvozdu neobývali jen okolí Domažlic, ale pás táhnoucí se na jedné straně na Tachov a Přimdu a na straně druhé směrem k Prachaticím. Nejstarší zprávy o nich sahají do 14. století a od lucemburských panovníků byli privilegovanými poddanými - první glejt obdrželi r. 1325 od Jana Lucemburského. Jako strážci zemských hranic signalizovali vpády nepřátel a v případě ohrožení budovali záseky, vybírali hraniční poplatky a kontrolovali vstupní glejty. Za to byli vybaveni zvláštními výsadami - platili nízké daně, robotovali nepatrně při svozu dřeva, měli právo nosit zbraň, měli širokou samosprávu s vlastním soudem a směli lesů využívat k honitbě, což byla jinak výsada vrchnosti.

Jejich význam jako strážců hranic však klesal s tím, jak byla panství, na nichž byli usazeni, panovníkem zastavována různým vrchnostem. Ty jim zakazovaly zejména lov v lesích, nutily je do roboty a vnucovaly jim i vrchnostenské pivo. Už v l. 1556-1572 vedli Chodové z Domažlicka spor se zástavní vrchností, pány ze Švamberka. Na čas se jim podařilo vyplatit panství ze zástavy. Jejich svoboda trvala sedm let, ale skončila ve slepé uličce. Na zavedených pořádcích se nic nezměnilo a zatímco všude v lesích okolo hranic vyrůstaly sklárny, pivovary, hamry a pily a panství bohatla, Chodové v tom svém hlavně bez omezení lovili, těžili dříví, prodávali ho ... a chudli. Přičemž, ke své smůle, zapomínali platit panovníkovi daně, takže brzy dostali nového poručníka v podobě královského města Domažlic, s nímž byli ostatně vždy na kordy.

Lammingerové nebyli žádní "cizáci". Pocházeli od Chebu, vlastnili malé panství u Přimdy, původně se hlásili k protestantství a mluvili česky. Poněmčili se až v pobělohorské rekatolizační době, kromě jiného proto, aby si udrželi majetek. Když Lomikarův otec Volf Vilém Lamminger dostal r. 1621 chodské panství do zástavy a o pár let později je levně odkoupil, bylo ve zbědovaném stavu. Pokud chtěl cokoliv změnit, narážel na odpor Chodů, zrušil tedy chodský soud a samosprávu, ale než došlo ke skutečně otevřenému konfliktu s Kozinou, trvalo dohadování únavných 70 let. Volf Maxmilián Lamminger - Jiráskův Lomikar - převzal rodový majetek r. 1660. Jako ekonom byl mimořádně schopný, jako člověk neústupný a tvrdý. Nešťastně Kozinův konec způsobila vlastně srážka této tvrdosti s poddanskou mentalitou českých starousedlíků.

Císař r. 1668 výslovně zrušil původní chodská práva a r. 1680 zrušil vůbec všechna poddanská privilegia v Čechách. Přesto v létě 1692 vyrazila do Vídně chodská delegace, která měla opět žádat potvrzení starých práv. Jejím členem byl i sedlák Jan Sladký Kozina z Újezda, s nímž se v pramenech setkáváme v tomto roce vlastně poprvé. Stížnosti císařská kancelář zamítla, ale Chodové to odmítli pochopit. Lammingerovi však došla trpělivost a i když soud navrhoval pro hlavní vůdce akce, jím označené za rebelii, jen mírné tresty, trval na rozsudku hrdelním. Nakonec v době, kdy Kozina i další spoluvězni psali už velmi ponížené žádosti o milost a propuštění, rozhodla komise o exemplárním trestu a 28. listopadu 1695 byl Jan Sladký - Kozina oběšen v Plzni.

Chodové nebyli ani tak hrdými bojovníky za národní práva, jako spíš dezorientovanými poddanými, kteří v moderní době stále hledali dávno minulý "zlatý věk". Mistr Jirásek jim vložil do vývěsního štítu přikrášlený obraz bojovníků proti bezpráví a národnímu útlaku, stejně falešný, jako byla psí hlava, jíž se tito "Psohlavci" nikdy nepyšnili. Ve znaku totiž měli obyčejné hraničářské boty.

1820 – Narodil se Friedrich Engels, německý sociolog a filosof († 5. srpna 1895)

Friedrich Engels, v českém prostředí někdy uváděný jako Bedřich Engels (28. listopadu 1820 Barmen, nyní Wuppertal – 5. srpna 1895 Londýn) byl německý politický filosof a ekonom, spoluzakladatel marxismu, vůdčí osobnost První i Druhé internacionály. Byl osobním přítelem Karla Marxe, s nímž se podílel prakticky na všech významných pracích z oblasti filosofie a ekonomie i na dílech o komunismu.

1850 – V Olomouci proběhla schůzka nejvyšších vládních představitelů Rakouska a Pruska (kancléře Schwarzenberka a pruského ministra zahraničí Manteuffela), která se týkala řešení sporných otázek v Německu (Holštýnska a Hessensko-Darmstadtska) a napětí mezi oběma státy v otázce vlivu v Německém spolku. V uzavřené smlouvě Prusko ustoupilo nátlaku Rakouska. Toto tzv. olomoucké ponížení Pruska(též "pruská Canossa") se stalo východiskem dalších diplomatických jednání v Drážďanech (prosinec 1850-květen 1851), při nichž byl bývalý Německý spolek obnoven na starých základech z roku 1815 jako jediná státně politická instituce sdružující německé státy ve střední Evropě.

1881 – Narodil se Stefan Zweig, rakouský spisovatel († 23. února 1942)

1897 – Masové protivládní demonstrace ve Vídni vedly K. Badeniho k podání demise své vlády. Tlak destruktivní opozice spojených německých stran slavil úspěch. Dne 30. listopadu jmenoval císař novouúřednickou vládu barona P. Gautsche (v úřadě do 7. března 1898).

1905 – V Praze na Staroměstském náměstí demonstrovalo na 100 tisíc lidí za volební reformu. Připravovaná několikadenní generální stávka byla sociální demokracií odvolána.

1906 – Narodil se Jaroslav Žák, český spisovatel († 29. srpna 1960)

1907 – Narodil se Alberto Moravia, italský spisovatel († 26. září 1990)

1914 – Rakouská vláda zavedla maximální ceny obilí, mouky a brambor. V dalších měsících narůstaly zásobovací potíže, což se řešilo zavedením přídělového systému (duben 1915) na většinu životních potřeb (mouka, chléb, cukr, sádlo, maso, brambory, mléko, šatstvo, uhlí atd.). Od podzimu 1914 vláda vypisovala válečné půjčky, rostla drahota a keťasení, vydávaly se tzv. nouzové peníze.

1919 – Narodil se Otakar Černý, český válečný letec, příslušník československého protinacistického odboje († 14. října 2009)

1943 – V íránském hlavním městě Teheránu začala Teheránská konference – první setkání hlavních představitelů SSSR, USA a Velké Británie během druhé světové války.

1954 – Po šesti letech se konaly volby do Národního shromáždění; byly zavedeny jednomandátové obvody, v nichž byl volen vždy jeden poslanec (a kandidoval také pouze jeden oficiální kandidát Národní fronty, předem odsouhlasený v ústředním sekretariátu KSČ). Z celkového počtu 300 kandidátů bylo 254 placených funkcionářů. Pro kandidáty hlasovalo 97,89 % voličů. U příležitosti voleb koloval leták s názvem Prohlášení československé lidové opozice k volbám do Národního shromáždění, vytyčující deset požadavků lidu.

Zemřel Enrico Fermi, italský fyzik, nositel Nobelovy ceny za fyziku (* 29. září 1901)

1968 – Předsednictvo Národního shromáždění jednalo o přípravě zákona o cestovních dokladech. Zabývalo se také psaním a rozšiřováním tiskoviny Zprávy a požádalo vládu, aby učinila opatření u příslušných sovětských míst k zákroku proti tomuto časopisu.

Kulturní výbor Národního shromáždění vyjádřil vysoké ocenění práci Čs. rozhlasu a Čs. televize v kritických srpnových dnech.

Ministerstvo vnitra zrušilo platnost tzv. trvalých výjezdních doložek, nutných při cestách do zahraničí.

Profesor Ota Šik informoval čs. vládu a Čs. akademii věd o záměru pracovat na univerzitě v Basileji.

V Čs. rozhlasu ustavili odbočku Svazu českých novinářů, protože rozhlasoví novináři zaujímali nejrozsáhlejší prostor v politickém vysílání a zpravodajství, další novináři pracovali v literárně dramatické redakci, ve vysílání pro děti a mládež a též v redakci hudebního vysílání.

V Bratislavě byla rehabilitována skupina řádových bratří, kteří byli odsouzeni v 50. letech.

1969 – Čs. rada žen zrušila dokumenty vydané v srpnu 1968 a zvolila novou předsedkyni G. Fučíkovou.

1989 – Nové (dvouhodinové) jednání delegací federální vlády a OF (L. Adamec a V. Havel); premiér Adamec přislíbil vytvořit do 3. prosince novou vládu. A. Indra se vzdal funkce předsedy Federálního shromáždění.

1995 – V Paříži podepsal ministr zahraničních věcí J. Zieleniec dohodu o vstupu ČR do Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

1997 – Politické napětí mezi koaličními partnery (ODS, KDU-ČSL, ODA) vedlo k demisi lidoveckých ministrů. Část vedení ODS vyzvala premiéra V. Klause k demisi (druhý den se k výzvě přidal i prezident V. Havel).

Ministr vnitra Jan Ruml a ministr financí Ivan Pilip vyzvali předsedu vlády Václava Klause, aby odstoupil ze své funkce, kvůli skándálům kolem sponzorských darů ODS. Pro tento krok se vžilo označeníSarajevský atentát. Krize skončila demisí vlády a odštěpením části členů ODS a vytvořením nové stranyUnie svobody.

2010 – Zemřel Leslie Nielsen, kanadský herec (* 11. února 1926)

Mistr absurdních replik pronášených s kamennou tváří Leslie William Nielsen se narodil 11. února 1926 v Regina, Saskatchewan v Kanadě v rodině jízdního policisty.

Traduje se, že herecký talent u něj už v dětství probudila právě pádná ruka jeho otce, která ho naučila přesvědčivě zapírat a lhát.

Potom, co v Torontu vystudoval Academy of Radio Arts „bonanzového“ Lorne Greena a strávil několik let v éteru, získal Leslie stipendium v newyorském Neighborhood Playhouse, kde se začal učit herectví a tanci.

V 50. letech, zlatém věku televize, se Leslie objevoval v řadě oblíbených televizních antologií, jako TALES OF TOMMOROW, STUDIO ONE nebo ARMSTRONG CIRCLE THEATRE a v roce 1956 debutoval na filmovém plátně vedlejší rolí ve snímku RANSOM! (jehož stejnojmenný remake s Melem Gibsonem natočil o 40 let později Ron Howard). Zkušenosti se sci-fi z TALES OF TOMMOROW se pak Lesliemu ještě ten samý rok hodily ve sci-fi ZAKÁZANÁ PLANETA, kde si zahrál hlavní roli a která je dodnes považována za žánrovou klasiku.

Následovalo dlouhých dvacet let naplněných zapomenutelnými, převážně televizními snímky a seriály, nepočítáme-li malou roli kapitána v katastrofickém hitu DOBRODRUŽSTVÍ POSEIDONU (1972). Průlom nastal až v roce 1980, kdy měly ve stejném měsíci premiéru hned dva významné filmy, ve kterých hrál vedlejší role. Tím druhým byla jedna z matek amerických mládežnických vyvražďovaček 80. let s Jamie Lee Curtisovou HRA NA VRAHA, kde si zahrál ředitele střední školy, kterému neznámý vrah (nebo snad on sám?) zabíjí žáky. Tím prvním byla bláznivá parodie (nejen) na letištní katastrofické filmy PŘIPOUTEJTE SE, PROSÍM!

PŘIPOUTEJTE SE, PROSÍM! bylo po skečové taškařici KENTUCKY FRIED MOVIE (1977) druhým filmem Jona Abrahamse a bratří Davida a Jerryho Zuckerových, svaté trojice filmové parodie označované zkratkou ZAZ. Ti si do filmu záměrně vybrali nekomediální herce jako byl Leslie nebo Peter Graves, aby za jimi vymyšlené gagy neslízávali smetanu obsazení komici a aby vážné pojetí dodalo absurdním gagům na intenzitě. Zasloužený úspěch, který následoval, už bohužel neprovázel další společný projekt ZAZ a Leslieho, nepochopený a jen krátce vysílaný seriál stanice ABC POLICE SQUAD! (1982), parodující kriminální seriály. Leslie se tu představil jako neschopný policejní detektiv Frank Drebin, který mj. v každém díle srazil autem počet popelnic odpovídající pořadovému číslu té které epizody.

V roce 1988 byla do kin uvedena celovečerní verze seriálu pod názvem BLÁZNIVÁ STŘELA (s podtitulem From Files of Police Squad!), která úspěšně zrecyklovala řadu gagů použitých v seriálu a jejíž obrovský ohlas vystřelil Leslieho alias Franka Drebina do komediantské první ligy. Leslie se následně objevil v řadě snímků parodujících kdeco (horory, bondovky, sci-fi), jejichž kvalita závisela na tom, zda se na nich podílel někdo ze ZAZ (BLÁZNIVÁ STŘELA 2 1/2, BLÁZNIVÁ STŘELA 3 1/3, SCARY MOVIE 3), popř. jejich dlouholetý spolupracovník, scenárista Pat Proft (UTOPENEC NA ÚTĚKU) či nikoliv (BLÁZNIVÝ EXORCISTA, DRÁKULOVINY, AGENT WC40, 2001: VESMÍRNÁ PRDA). Třikrát rozvedený Leslie má dvě dcery z druhého manželství, několik pofidérních čestných titulů a hvězdu na hollywoodském a kanadském chodníku slávy.

Svátky:

Svátek mají René, Mansvet/Miloslav a Řehoř.

V občanském kalendáři má dnes svátek René. Toto jméno k nám přišlo z Francie a pochází od jménaRenát. A Renát má zase základy v latinském slově renatus, což znamená znovuzrozený.

Patronem tohoto jména je Renát ze Sorenta. Alespoň pravděpodobně je jím on, protože není jisté, zda nejde o dvě osoby: ve 4. až 5. století totiž existovali dva biskupové tohoto jména. Jeden, jak již bylo řečeno, pocházel ze Sorenta a druhý z Angers. Jisté je, že již od 7. století uctívali Renáta v Sorentu a od století 13. také v Angers. Takže vlastně nevíme opět o nic více než na počátku. Největší zásluhu na šíření Reného kultu měl francouzský rod z Anjou.

V našem církevním kalendáři se dnes nachází Mansvet či po našem Miloslav. Z překladu je zřejmé, že nositel tohoto jména je "klidný a mírný". Jinak se toho o Mansvetovi příliš neví. Snad jen to, že žil ve 4. století, byl biskupem v severoafrické provincii a zahynul v době vpádu barbarských Vandalů.

V kalendáři je dnes také připomínán papež Řehoř III. Narodil se v 7. století v Sýrii. O jeho životě do okamžiku, kdy se stal papežem, nevíme zhola nic. Situace se však radikálně mění po 18. březnu roku 731, kdy usedá na Petrův stolec v Římě. Jako poslední sice žádá o potvrzení byzantského vládce, ale za jeho pontifikátu se velice přiostřuje dlouho doutnající konflikt s byzantským císařem Leonem III. Jablkem sváru je zvláště jejich spor o obrazy. Řehoř totiž nesouhlasí s ničením obrazů, jak je praktikovali v Kónstantínopoli, a hned po svém nástupu tuto věc císaři ostře vytýká. Vladaři nemají odjakživa rádi, když je někdo poučuje, natož aby je káral. Papež je však daleko, a tak nechává rozzuřený císař uvrhnout do vězení alespoň posla, který dopis přinesl, a proti papeži vysílá válečné loďstvo. To však daleko nedoplouvá a celé se potápí v bouři. Leon se ale nevzdává a své vojenské akce dál stupňuje. Daří se mu dokonce obsadit Sicílii, Řecko a Illyrii a předává celé území svému patriarchovi.

Lépe se Řehořovi vedlo v Evropě, kde v té době působil úspěšný misionář Bonifác, později nazývaný "apoštolem Němců". Řehoř jej dokonce jmenoval arcibiskupem. V té době se v Itálii vynořily hordy Langobardů a začaly nebezpečně ohrožovat Ravennu a Řím. V této kritické situaci se papež obrátil o pomoc k francouzskému majordomu Karlu Martelovi. Ten byl tehdy faktickým vládcem franského státu, neboť roku 732 porazil u Poitiers arabská vojska. Řehořovi však nijak zvlášť nepomohl, a tak nebezpečí přepadení Říma hrozilo takřka neustále. V závěru svého pontifikátu se Řehoř zaměřil na organizování bavorské církevní struktury. Zřídil biskupství Freising, Pasov, Řezno a Salzburg, krátce nato pak přibyly ještě Würzburg a Eichstätt. Po desetiletém papežství, v němž zažil dobré i zlé, zemřel papež Řehoř III. v Římě snad 28. listopadu v roce 741. Podle historiků patřil jeho pontifikát k jedněm z nejobtížnějších.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze