Vzpomínáček - 27. srpna - Václav Kopecký

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 27. srpna. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Václav III. jako nový uherský král přijal jméno Ladislav V., Jindřich z Lipé, Hynek Ptáček z Pirkštejna, bitva u Lutteru, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, uzavření spolku mezi Rakouskem a Pruskem, erupce sopky Krakatoa, Václav Kopecký, Rumunsko vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku, A. Hlinka a F. Jehlička podali stížnost na vládu, Briand-Kelloggův pakt, Ira Levin, první tryskové letadlo – Heinkel He 178, Le Corbusier, 27. srpen 1968 podrobně, o dočasném pobytu sovětských vojsk, řádění kontrarevolučních a chuligánských band v srpnových dnech, Václav Ježek, Mars se přiblížil planetě Zemi nejvíce za posledních 60.000 let..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1301 – Ve Stoličném Bělehradě přijal Václav III. z rukou koločského metropolity Jana zlatou čelenku sv. Štěpána.

Jako nový uherský král přijal jméno Ladislav V.

1329 – V Brně zemřel Jindřich z Lipé; v letech 1320-1329 byl zemským hejtmanem na Moravě.

1444 – Zemřel Hynek Ptáček z Pirkštejna, do čela východočeského landfrýdu byl postaven v září t. r. čtyřiadvacetiletý příslušník mocného panského rodu kališnických pánů z Kunštátu Jiří z Poděbrad.

1626 – Vojska dánského krále Kristiána IV. utrpěla krutou porážku u dolnosaského Lutteru armádou maršála Tillyho. Valdštejnovo vojsko se vypravilo v dalším roce do severního Německa, kde spojenými silami (s armádou Tillyho) vytlačilo do listopadu 1627 krále Kristiána IV. z Holštýnska, Šlesvicka, Jutska a Meklenburska.

1770 – Narodil se Georg Wilhelm Friedrich Hegel, německý filosof († 14. listopadu 1831)

1791 – Na pilnickém zámku saského kurfiřta došlo za účasti vůdce francouzské protirevoluční emigrace hraběte Karla d'Artois k uzavření spolku mezi Rakouskem a Pruskem proti revoluční Francii s cílem obnovit tam legitimní pořádek. Dále byl potvrzen "dualismus" moci v Německu (pruským Hohenzollernům uznány jejich výboje).

1883 – Erupce sopky Krakatoa vzedmula ohromnou vlnu tsunami, jež na ostrovech Jáva a Sumatra usmrtila přes 36 000 lidí.

1897 – Narodil se Václav Kopecký, český bolševický novinář a politik († 5. srpna 1961)

Život tohoto komunistického stalinistického politika je typickým příkladem generace, která do veřejného života vstupovala bezprostředně po první světové válce, během prvních týdnů, měsíců a let první Československé republiky.

Radikalizace veřejných poměrů a iluze o světové komunistické revoluci šířené leninským sovětovým Ruskem ho přivedly mezi zakládající členy KSČ. Záhy se doživotně zařadil mezi ty, pro které moskevské direktivy znamenaly víc než vlastní rozum a československý státní a národní zájem.

To se poprvé projevilo v druhé polovině dvacátých let, kdy se kolem Klementa Gottwalda začala formovat ambiciózní skupina mladých komsomolských funkcionářů KSČ.

Tato skupina hlásala bez zábran potřebu vyhrocování vnitřních československých poměrů tak, aby co nejvíce vyhovovala potřebám Kominterny, z níž se stále zřejměji stával další nástroj moskevské zahraniční politiky. Po nezdaru tzv. Rudého dne (1928) a s plnou podporou Moskvy se tato skupina stala po V. sjezdu KSČ (1929) jejím novým vedením, které tuto politickou stranu a posléze i ČSR řídilo prakticky do Pražského jara, kdy z veřejného života odešli nebo byli odejiti její poslední představitelé (Jaromír Dolanský).

Karlínští kluci, jak pohrdavě nazývala tuto skupinu generačně starší skupina komunistických vůdců kolem zakladatele KSČ a někdejšího předsedy českoslovanské sociální demokracie Bohumíra Šmerala, si v první polovině třicátých let odbyla svou politickou pubertu. Během ní zavedla KSČ několikrát na pokraj zániku (1931, 1934) a opakovaně nutila československou vládu k zvažování zda proti KSČ užít či neužít zákon na ochranu republiky určený na boj proti státoborným silám. I v době, kdy v komunistickém tisku bylo běžné plkat fráze líčící demokratické prvorepublikové Československé jako fašistoidní hnilobný produkt imperialistického versailleského míru, který je neschopný vlastního státního i národního života, patřil výtržnický poslanec Národního shromáždění Václav Kopecký k nejzběsilejším.

Za četných pobytů v SSSR zejména v druhé polovině třicátých let a během druhé světové války navázal kontakty s represivními složkami sovětského aparátu a stal se pro tyto své kontakty všeobecně nenáviděným i v nejužším vedení KSČ; obával se ho i jinak všemocný Gottwald. Během druhé světové války patřil Kopecký ke konformním členům moskevské skupiny KSČ a navenek sdílel linii sblížení s londýnskou exilovou vládou. Tato jeho pozice se začala postupně měnit nejprve po teheránské (1943) a ještě více po jaltské a postupimské konferenci (1945). Byl mezi těmi, které KSČ nominovala do Fierlingerovy vlády (1945-1946) ještě během moskevských jednání (březen 1945) a byla mu svěřena zvláště důležitá úloha: stal se ministrem kultury a informací.

Během třetí republiky (1945-1948) se snažil ze všech sil budovat demokratickou fasádu svěřeného ministerstva (např. mezi přední úředníky ministerstva patřili spisovatelé Ivan Olbracht a Vítězslav Nezval). Pán nad papírem, tiskem i rozhlasem – ne nad myšlenkami, jakkoliv toužil i po této metě - se vydatně spoluzasloužil o postupnou sovětizaci třetí Československé republiky. Po únorovém puči (1948) význam i styl činnosti jím řízeného ministerstva začal připomínat působení někdejšího Goebbelsova úřadu.

Václav Kopecký patří k největším viníkům justičních vražd a zločinů padesátých let minulého století (zvlášť odpornou je, pomineme-li ještě více postihované demokraty, jeho likvidační řeč, která předcházela uvěznění a mučení vdovy po Janu Švermovi Marie Švermové). Svůj vliv zcela neztratil ani po Gottwaldově smrti (1953), ani po Chruščovově projevu na XX. sjezdu KSSS (1956).

Patřil také k předním prosazovatelům Stalinova pomníku pražského pomníku i v době, kdy už v samotném tzv. vnějším sovětském impériu byly tyto snahy pokládány za nečasové. Kopecký, který formálně zastupoval v Národním shromáždění liberecký poslanecký obvod, se pokusil v posledních letech života v přednáškách konaných na půdě tzv. vokovické sorbony, jak se ironicky říkalo někdejší tzv. Vysoké škole politické při ÚV KSČ (produkovala mj. nositele titulu RSDr.), o rehabilitaci nejen vlastní, ale i zločineckého Stalinova odkazu.

I tento temný komunistický funkcionář měl však také své slabé místo: vypráví se, že v sídle Kopeckého ministerstva, Valdštejnském paláci, měla v podkroví až do konce života svou světničku jeho někdejší spolumajitelka hraběnka Valdštejnová, která Kopeckého podporovala finančně během jeho středoškolských a vysokoškolských studií. Meze Kopeckého vlivu a doby naznačuje symbolicky jedna okolnost. Po jeho předčasné smrti bylo po něm pojmenováno holešovické Štrosmajerovo náměstí, aby se po necelých dvou letech znovu vrátilo ke svému tradičnímu jménu. [zdroj]

1916 – První světová válka: Rumunsko vyhlásilo válku Rakousku-Uhersku

1919 – A. Hlinka a F. Jehlička bez vědomí vlády i slovenské politické reprezentace tajně odjeli přes Polsko a Řím do Paříže na mírovou konferenci, aby podali stížnost na vládu, že neplní Pittsburskou úmluvu (z 30. května 1918). Jejich mise skončila neúspěšně. Hlinka byl od 11. října na 8 měsíců internován (nejdříve na Mírově, pak v Praze).

1928 – Delegace ČSR patřila k patnácti státům, které podepsaly v Paříži Briand-Kelloggův pakt, mezinárodní smlouvu zavazující účastnické státy k zřeknutí se války "jako nástroje národní politiky".

1929 – Narodil se Ira Levin, americký spisovatel a dramatik († 12. listopadu 2007). Možná znáte alespoň některá z jeho děl: Rosemary má děťátko, Polib mne a zemřeš, Stepfordské paničky, Někdo se dívá...

1939 – Ke svému zkušebnímu letu vzlétlo první tryskové letadlo – Heinkel He 178

1965 – Zemřel Le Corbusier, vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret, francouzský architekt švýcarského původu (* 6. října 1887)

1968 – Již v noci na úterý 27. srpna se rozšířila dlouho a netrpělivě očekávaná zpráva, že byl v Moskvě podepsán protokol o jednání mezi delegacemi ČSSR a SSSR.

Zároveň však se měli sejít zástupci tzv. „varšavské pětky“ (zemí Varšavského paktu, jejichž armády nás 21. srpna okupovaly), aby podepsali tajný protokol, v němž prohlašují, že budou vycházet z faktů společného čs.-sovětského protokolu.

Lovíme na stupnici rozhlasových přijímačů, neboť své zpravodaje nikde nemáme.

Dohodli jsme se proto včera, že budeme od této chvíle pro naši vlnu 490 metrů, na které Svobodný vysílač je nadále slyšitelný, přebírat zprávy z vysílání Čs. rozhlasu a jeho svobodných vysílačů krajských, které si po všechny minulé první dny okupace naší země štafetově předávaly a jejichž koordinace byla hodinu od hodiny dokonalejší.

Na naši vlnovou délku si mnoho posluchačů zvyklo během prvních dnů okupace a dokud se situace zcela nevyjasní, budeme vysílat i nadále souběžně s Čs. rozhlasem a s vlastními vstupy.

V 07:25 hod. se naši občané ze svých rozhlasových přijímačů dozvídají tolik očekávanou zprávu, že jednání v Moskvě skončilo a čs. delegace se vrací do Prahy. Hned na to následuje výzva, aby v devět hodin se rozezvučely na 15 minut všechny zvony a sirény. Vedení Ústřední rady odborů vyzvalo závodní a stávkové výbory, aby permanentě zasedaly a sledovaly další události. Mezitím se již začíná tvořit dlouhatánský špalír našich obyvatel od ruzyňského letiště až do vnitřní Prahy.

Dozvídáme se, že z okolí Pražského hradu se stáhly sovětské okupační jednotky a sídlo prezidenta republiky střeží opět Hradní stráž. Okupantská vojska s její těžkou technikou opustila Kladenskou třídu, prostranství v Dejvicích s ministerstvem národní obrany, Chotkovou ulici až dolů ke Klárovu, také střed našeho hlavního města. Všechna tato místa jsou doslova obsypána čekajícími občany.

V 08:15 hod. jsou slyšet z rozhlasu první slova jednoho z členů čs. delegace, která se krátce předtím vrátila z Moskvy; jde o stručný a zadrhávaný záznam několika málo slov Josefa Smrkovského: „Těžko se mi mluví...skláním se prostřednictvím rozhlasu před národem, který tolik dokázal... vrátili jsme se všichni... Kriegel také...“

O půl jedenácté již stanul před Národním shromážděním opět jako jeho předseda, který také svolanou mimořádnou schůzi řídil.

Z jugoslávské agentury Tanjug jsme zachytili zprávu, že další člen čs. delegace – předseda vlády Oldřich Černík žádá všechny ministry, aby se zúčastnili zasedání čs. vlády v 10 hodin dopoledne.

Sovětský velvyslanec SSSR S. V. Červoněnko, jeden ze strůjců hanebné okupace v naší zemi, informoval rovněž dopoledne velvyslance ostatních socialistických zemí o výsledku moskevského jednání.

Jde vesměs o kusé a strohé informace, doplňované prvními opatrnými zdravicemi, v nichž však je rozhodně zdůrazňován požadavek otevřeného informování prostřednictvím rozhlasu a televize. (Ta stále ještě v tu dobu nevysílala.)

Na Pražský hrad odjeli také rozhlasoví reportéři z Národního shromáždění Rudolf Zeman Margita Kollárová.

Teprve o půl třetí odpoledne se čte nejprve zpráva ze schůze vlády, kterou na Pražském hradě řídil O. Černík a které se zúčastnil též prezident republiky L. Svoboda. Vláda projednávala opatření pro okamžitý postup strany a vlády. Obrací se k obyvatelstvu, aby zamezilo živelným akcím klidem podpořilo cestu ke konsolidaci na celém území republiky. Dále bylo oznámeno, že se bude v 15 hodin vysílat komuniké o čs. – sovětském rokování a že promluví také L. Svoboda, a A. Dubček. Teprve druhý den pronesou své projevy O. Černík a J. Smrkovský.

Po dlouhém výčtu jmen všech účastníků jednání v Moskvě z obou stran včetně jejich titulů a funkcí, posloucháme s napětím formulace vět, které po našich zkušenostech v období Pražského jara a zejména po šesti osudových dnech okupace znějí našim uším naprosto falešně, o nějaké otevřenosti nemůže být vůbec řeč:

...v otevřené soudružské diskusi byly posouzeny otázky... sovětská strana vyjádřila porozumění... sovětští představitelé potvrdili svoji připravenost k nejširší a upřímné spolu práci...dokonce na základě vzájemné úcty, rovnoprávnosti a nezávislosti... (Tady už nikdo nemohl u přijímače zachovat klid, spíše ta nabubřelost Sovětů znásobila hněv našich lidí.) ...spojenecká vojska, která dočasně vstoupila na území naší republiky, se nebudou vměšovat... klást rozhodný odpor militaristickým, revanšistickým a neonacistickým silám...

Korunu tomu všemu nasadila poslední věta komuniké o tom, že „rozhovory probíhaly v ovzduší otevřenosti, soudružství a přátelství.“ Tak této licoměrnosti už se nedá vůbec věřit. Z celého komuniké vyčuhuje zkamenělé myšlení sovětského politbyra a všech jeho zkostnatělých politiků.

Naši zajatci, naši rukojmí byli v Moskvě odděleni od svého lidu a jeho obrovské veřejné podpory. S čím vlastně přijeli nazpět?

Vedení domácího zpravodajství Čs. rozhlasu se rozhodlo zkrátit dobu čekání na projevy státníků a zorganizovalo besedu kolem kulatého stolu. Přizvali historika Karla Bartoška, profesora Právnické fakulty Františka Šamalíka, a spolu s nimi hovořili narychlo svolaní rozhlasové redaktoři Jiří Dienstbier, Karel Jezdinský, Josef Podaný a Ondřej Neff. Hovořilo se o obrovském zklamání, o přívalech rezolucí, které byly vzápětí odpovědí na oficiální komuniké o čs.-sovětském jednání.

Poněkud více prozradily až projevy L. Svobody a kolem půl šesté navečer A. Dubčeka, které následovaly. Zatímco prezident republiky mluvil spíše jako voják a vcelku optimisticky se snažil užívat slova o posilování humanistického charakteru našeho společenského řádu, přitom se ani slovem se nezmínil o odchodu okupantských vojsk, pak A. Dubček přistupoval k mikrofonu jako zlomený politik, který těžklo hledal slova, posléze v závěru se za to vše snaží jakoby omluvit:

Vážení posluchači, prosím, abyste mi prominuli, že někdy se projeví nějaká přestávka v tomto mém improvizovaném projevu, v tomto mém vystoupení. Myslím, že mě chápete, čím je to vyvoláno... Nezahyne národ, ve kterém se každý dokáže řídit svým rozumem a svým svědomím. Prosím vás všechny, drazí moji spoluobčané...zůstaňme jednotni, klidni a hlavně rozvážní…

Naše rozhlasové vysílání se během krátké chvíle s povoleným napětím proměňuje v lavinu protestů proti výsledkům moskevského jednání. Ozývají se nejen všechny stranické orgány, organizace podporované straníky, nestraníky, veškerým lidem.

Celý národ říká jednoznačné ne! Znovu voláme celý svět, všechny, kteří nám až dosud poskytovali podporu. My Češi a Slováci se nedáme pokořit! Nechceme se připojit k ujišťování o přátelství a bratrství, které bylo hrubě a bezostyšně pošpiněno!

Voláme všechny občany dělníky, rolníky, inteligenci a mládež nejen u nás doma, ale také v zahraničí. Vyjadřujte svými prostředky podporu našemu lidu, žádejte od svých vlád rozhodné akce, které by daly okupantům na vědomí, že svět není a nikdy nebude lhostejný k násilnostem. Odborní znalci mezinárodního práva nám pohotově doručili vyjádření k naší současné situaci, které předali rovněž státním, stranickým a ústavním orgánům. Zní:

1. Jakékoli ujednání delegace ČSSR, týkající se pobytu cizích vojsk na čs. území, je třeba podrobit souhlasu Národního shromáždění, jinak by bylo podle ústavy neplatné.

2. K invazi a násilné okupaci Československa vojsky pěti států došlo při hrubém porušení základních zásad mezinárodního práva, Charty OSN, Varšavské smlouvy a dalších ujednání mezi ČSSR a těmito státy. Od tohoto faktu nelze v žádném případě ustoupit a dodatečně jej sankcionovat.

3. Československo je svrchovaným státem, členem OSN, který je pod ochranou mezinárodního práva a má zejména právo na respektování jeho územní celistvosti a politické nezávislosti. To, že si zvolilo socialistickou cestu vývoje a dobrovolně v duchu internacionalismu spolupracovat s jinými socialistickými státy, nikterak neznamená, že se zřeklo své suverenity a že jiné socialistické státy tím dostaly právo se vměšovat ozbrojenou mocí či jinak do vnitřních záležitostí Československa.

Tak jako v prvních hodinách okupace, i nyní se znovu ozval Emil Ludvík, generální tajemník Společnosti pro lidská práva.

Byli jsme přinuceni ustoupit bezpříkladné věrolomnosti a hrubého násilí. Celý svět í, že jsme ustoupili jen proto, abychom uchovali národ, ale duchovními vítězi jsme zůstali my. Zůstali jsme především lidmi. Lidskou přirozenou touhu po svobodě nezlomí ani vraždění, ani nové zatýkání, ani nové mučení, které nám okupanti chystají...

Není divu, že zejména po těchto dvou provoláních odpovědných představitelů naší právní vědy a kultury se zvedl v celé veřejnosti nesouhlas. Svolávají se narychlo schůze¨, jimž se předkládají první verze peticí a rezolucí. Lokomotivní depo ČSD v Praze, pracovníci podniku Stavoservis, další a další telegramy, dálnopisy, telefonáty, vyjadřují nespokojenost nad dosud pronesenými projevy.

Člověk zatíná zuby a do očí se mu derou slzy bezmocného vzteku, píše se v letáků pracovníků z kovoprůmyslu, musíme ty zatnuté zuby udržet a zachovat klid. A v kom by snad ještě zbyly nějaké iluze, ať se jde podívat do márnic a pražských nemocnic. Mrtvý s ustřelenou hlavou, přičemž ošetřující lékař je u mnoha zranění přesvědčen, že k nim došlo po zásazích střelami dum-dum…“

V dokumentech, které se pře námi kupí, vyzývají naši občané, aby okupanti uhradili veškeré škody, způsobené republice, odmítají nazývat dále zrádce soudruhy a naopak odejmout funkce, které jim byly z vůle lidu přiděleny, žádají uskutečnit lidové hlasování, varují před znovuzavedením cenzury a požadují, aby napříště a vždycky mělo platit o nás a s námi! V legálním Rudém právu s datem 27. srpna píše spisovatele Jan Drda, jak se mu chvěje pero v ruce a hlas zadrhává. Díváme se „v hanbě a bezmoci, ale ne se zlomeným charakterem. Přežijeme tu ránu, překousáme tu hanbu zrady a podlosti,ale přičtěte do svému načalstvu a sami sobě, okupanti a zrádci, jestliže ze svých srdcí vyvrhneme slova o lásce a družbě. Jste bezectní okupanti a měl stokrát pravdu ten, kdo napsal na pražské zdi: Nezkřivte jim ani vlas, nepodejte jim ani kapku vody...“

Vysílání Svobodného vysílače z hloubětínského sklepa musí skončit. Spojení s předsednictvem ÚV KSČ je přerušeno a v tomto duchu už není žádoucí... Máme k dispozici ještě prohlášení ústředního výboru, který byl zcela legálně zvolen na XIV. mimořádném sjezdu.

Balíme své věci, složky, svršky, sbírám všechny zbylé papíry, popsané i prázdné, protože nás ukolébávají spojoví pracovníci Čs. televize, že je pro nás připraveno náhradní vysílací studio ve věžovém domě na Zahradním městě v Jabloňové ulici, kde také sídlí personální a osobní oddělení. Naposledy se rozhodujeme rychle a povzbuzeni zapínáme mikrofon:

Upozorňujeme naše posluchače, že ještě dnes večer obnovíme své vysílání na střední vlně 490 metrů při frekvenci 613 kHz... Tady Svobodný vysílač Čs. televize. Jsme s vámi, buďte s námi!

V 10. poschodí onoho věžáku na Jabloňové ulici nás vskutku čekalo miniaturní studio, s režisérským pultem a množstvím magnetofonových nahrávek. Přijeli sem nejen technici, ale dorazili z nejrůznějších míst Vladimír Škutina, Jaroslav Dietl, Jiří Malásek, režisér Ivo Paukert a další televizní spolupracovníci. Dozvídáme se, že také Jindra Fairaizl vysílal odkudsi z Prahy. Přicházejí kameramani, zvukaři, produkční, dramaturgové, redaktoři, sdělujeme si navzájem, kdo kde byl a vysílal, jak to šlo i nešlo, jak po nás pátrala s goniometrickými přístroji auta okupantů. Slyším tu zprávu o tom, že se vysílalo i z retranslanční stanice na Ještědu, kromě Václava Havla a Jana Třísky improvizovaně uváděl zprávy Miroslav Hladík, redaktor Libereckých výstavních trhů. Na Českomoravské vysočině přenášel naše rozhlasové zprávy vysílač na Javořici, kde celý týden působil jako hlasatel Jaroslav Roubínek z Telče, jinak radiokomunikační inženýr. Snad to bude jednou zmapováno...

Co na tom však záleží po tom všem, co jsme dneska slyšeli? Čteme si sami pro sebe a už jen mezi sebou ještě dokument z předsednictva ústředního výboru KSČ, zvoleného ve Vysočanech:

Naše veřejnost přijímá s hořkostí a pocitem zklamání komuniké o jednáních našich představitelů v Moskvě. Sdílíme tyto pocity a plně prožíváme vážnost této chvíle. Ustupujeme přesile, ale nikdy se nevzdáme požadavku suverenity a svobody.

Chápeme těžkou situaci, ve které soudruh Dubček a další s ním pracovali v Moskvě, odděleni na delší dobu bez nás. Soudruzi, bratři, přátelé! Nezoufejte, není všem, dnům konec. Socialismus s lidskou tváří zůstává posláním našich národů. Nepodařilo se svrhnout legální vládu, zničit náš politický systém a natrvalo okupovat naši vlast. Náš heroický postoj v posledních sedmi dnech umožnil mnohé zachovat pro budoucnost.

Komuniké ignoruje pocity, přání a požadavky 14 miliónů našich občanů, naproti tomu arogantně oznamuje mocenské požadavky vlastní, demagogicky vydávané za společenské zájmy všech socialistických zemí.

Vyzýváme vás ve jménu jednoty, která nás v uplynulých těžkých dnech spojovala, zachovejte klid, hrdost a rozvahu. Ústřední výbor jedná a promýšlí vzniklou situaci. Uděláme všechno, co je v našich silách, abychom společně našli východisko a pomohli vytvářet podmínky pro budoucnost našeho národa. Věřte nám, buďte s námi, my budeme s vámi!

Z neodvysílaných dokumentů ve složkách je mj. dopis Ústřední rady odborů, které vyslovuje ostrý protest proti váhavému postoji Světové odborové federace

Protest ministerstva zahraničních věcí Číny proti proniknutí sovětských vojáků na čínské velvyslanectví v Praze

Zpráva maďarské tiskové agentury MTI, že byly otevřeny hraniční přechody pro všechny zahraniční turisty nacházející se v Maďarsku

K. T. Mazurov (alias generál Trofimov) končí své poslání v Praze a vrací se do Moskvy, kde je mohutně uvítán L. Brežněvem

Japonská vláda v prohlášení k výsledkům moskevských jednání říká, že kompromisu bylo dosaženo pod tlakem vojenské intervence

Z iniciativy politických stran v Nizozemí (s výjimkou Komunistické strany Holandska) a odborových organizací byly v zemi vyhlášeny dvě minuty ticha jako veřejný protest proti okupaci Československa

Československá delegace v OSN požádala oficiálně o zastavení jednání o vstupu vojsk Varšavské smlouvy na čs. území...

Jenomže, naši lidé, všichni ti stateční občané, si zaslouží, aby jim byla řečena pravda, a všechny dohody, uzavřené v Moskvě, byly také projednány ústavními orgány státu. Kdy k tomu dojde?

1969 – Diplomatickému zástupci Čínské lidové republiky v ČSSR byla odevzdána nóta ministerstva zahraničních věcí proti zkreslování a překrucování pravdy o situaci v ČSSR v čínském tisku, rozhlasu, televizi a filmu.

Rudé právo otisklo rozhovor s O. Rytířem o dočasném pobytu sovětských vojsk na čs. území.

Na zasedání ústředního výboru Svazu mladých byl generálním sekretářem zvolen Zdeněk Kubín a předsedou ÚV Pavel Raus. Zasedání odsoudilo „řádění kontrarevolučních a chuligánských band v srpnových dnech“.

1995 – Zemřel Václav Ježek, česko-slovenský futbalista a tréner (* 1. října 1923)

2003 – Mars se přiblížil planetě Zemi nejvíce za posledních 60.000 let. Po několik týdnů zářil jako nejjasnější bod jižní oblohy.

Svátky:

Svátek mají Otakar a Monika.

Podle občanského kalendáře dnes bude oslavovat Otakar. Jméno je německého původu, základem je germánský Odowakar, což znamená "majetek střežící". Je zajímavé, že jméno Ottacarus chápali dříve souznačně s Přemyslem. Bylo to jméno královské a obě jména byla spojena v dynastii našich Přemyslovců.

Naše historie zná dva slavné panovníky, kteří se tak jmenovali. Životní osudy Přemysla II. Otakara (asi 1233-1278) jsou dostatečně známy, poněkud méně se toho ví o jeho předchůdci Přemyslu I. Otakaru (asi 1155-1230). Byl synem Vladislava II. a Judity Durynské. O jeho mládí není mnoho známo, avšak víme, že v letech 1173-79 pobýval ve vyhnanství na dvoře míšeňských Wettinů, kde se také oženil s Adlétou Míšeňskou. Jeho druhá manželka se jmenovala Konstancie Uherská a vzal si ji po dramatickém rozvodu v roce 1198. Ještě předtím, asi od poloviny 80. let 12. století, začal Přemysl zasahovat do české a moravské politiky, až se konečně v roce 1192 stal českým knížetem. Ovšem již za rok o trůn přišel a musel opět do ciziny. Mezitím se stal českým knížetem jeho mladší bratr Vladislav Jindřich. Ten se však zachoval opravdu státnicky a předal vládu opomenutému Přemyslovi. Tuto nevídanou dohodu uzavřeli oba bratři 6. prosince roku 1197. Přemysl I. Otakar byl skutečně dobrým diplomatem: rozporů mezi adepty na římskoněmecký trůn využíval tak dokonale, že 15. srpna 1198 získal královskou korunu a s ní i řadu důležitých privilegií pro sebe i celou zemi. Dokonale také využil slabosti nového římského krále Fridricha II., který mu 26. září roku 1212 potvrdil Zlatou bullou sicilskou dědičnost královské hodnosti v přemyslovském rodě, nemluvě o řadě dalších velmi důležitých ustanoveních, která zvyšovala prestiž celého státu. Dá se tedy říci, že dlouhá vláda Přemysla I. Otakara byla velmi úspěšná a dala základ pozdějšímu rozkvětu země.

V církevním kalendáři má dnes svůj svátek Monika. Původ jména i příběh Moniky, matky svatého Augustina, jsme si stručně připomenuli již 21. května, kdy slavil Moniku náš občanský kalendář.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze