Vzpomínáček - 27. listopadu - Alexander Dubček a Jiří Vala

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 27. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Horatius, pokus husitů o povstání v Bratislavě, Nobelova závěť, Alexander Dubček, Jiří Holý, Jiří Vala, Bruce Lee, Jimi Hendrix, politický proces s devíti pomocníky biskupů, politický proces s tzv. vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, nová ústava a vláda ČSSR, 27. listopadu 1968, celostátní dvouhodinová generální stávka, obnovení ČSSD, aféra v ODS s anonymními sponzory, protesty zemědělců... ..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

8 př. n. l. – Zemřel Quintus Horatius Flaccus, římský básník (* 8. prosince 65 př. n. l. )

Quintus Horatius Flaccus (8. prosince 65 př. n. l. Venusia – 27. listopadu 8 př. n. l. Řím) byl římský básník.

Horatius byl synem propuštěnce z Venussie, kde získal první vzdělání.

Později se přestěhoval do Říma, protože mu otec chtěl umožnit vzdělání lepší.

Roku 45 př. n. l. odešel studovat filosofii do Athén.

V roce 44 př. n. l. vstoupil do Brutovy armády, kde se stal tribunem, roku 42 př. n. l. se účastnil bitvy u Filip, kde byl Brutus poražen (Horatius se zachránil útěkem). Po amnestii se vrátil do Itálie, kde byl nucen živit se jako písař. V této době vznikly jeho první básně, především satiry. Roku 38 př. n. l. se seznámil s Gaiem Cilniem Maecenatem, který mu pomohl s vydáním prvních knih a který Horatiovi věnoval statek, aby se básník mohl věnovat pouze psaní. Později se jeho prostřednictvím seznámil s Octavianem a přestože byl bývalý bojovník proti němu, stal se z něj jeho stoupenec. V některých básních hlásal jeho slávu (dělal to dobrovolně). Nepřijal úřad jeho tajemníka, protože chtěl mít čas a svobodu na psaní. Horatius byl pohřben vedle Maecenata na Esquilinu.

1432 – Husité se pokusili o povstání v Bratislavě; jejich stoupenci ve městě jim měli otevřít městské brány (zejména Laurinskou); plán však byl prozrazen a vůdce, moravský rytíř Petr Kutěj, byl zajat a zahynul ve vězení.

1701 – Narodil se Anders Celsius, švédský vynálezce a astronom († 25. dubna 1744)

1895 – Alfred Nobel podepsal svou poslední závěť a odkázal 31 miliónů tehdejších švédských korun nafond každoročního oceňování vědeckých a jiných zásluh, z čehož pak vznikla Nobelova cena.

1920 – Pravice Československé sociálně demokratické strany uspořádala svůj XIII. sjezd; její pozice byla značně neutěšená, silnou členskou základnu si udržela jedině na Plzeňsku a na Ostravsku.

1921 – Narodil se Alexander Dubček, československý politik († 7. listopadu 1992)

Vrcholný představitel a nejoblíbenější politik "Pražského jara 68" Alexander Dubček se narodil ve slovenském Uhrovci (dalším slavným rodákem byl spisovatel Ĺudovít Štúr) v rodině truhláře Štefana Dubčeka, který okusil slasti i strasti života za velkou louží.

Malý Saša se ještě jako chlapec přestěhoval s rodiči -přesvědčenými komunisty - do sovětské Kyrgizie, poté do Gorkého, odkud se těsně před válkou všichni vrátili na Slovensko.

Po vyučení zámečníkem vstoupil mladý Alexander do tehdy ilegální KSS a velmi aktivně se zapojoval do dění Slovenského národního povstání. Bohužel, jeho starší bratr Julek v těchto bojích v lednu 1945 padl.

Hned po válce se Dubček (stejně jako spousta jiných odbojářů a partyzánů) začal aktivně věnovat politické kariéře a také se oženil se svou dlouholetou snoubenkou Annou, která mu byla po celý život velkou oporou.

Díky perfektní znalosti ruského jazyka odjel na studia do Moskvy (mezi jeho spolužáky patřil i Michail Gorbačov) a po návratu jeho politická hvězda stoupala strmě nahoru:

1951 - tajemník Okresního výboru KSS v Trenčíně,
1955 - člen Ústředního výboru KSS,
1958 - člen ÚV KSS i ÚV KSČ,
1960 - tajemník ÚV KSČ pro průmysl,
1963 - první tajemník ÚV KSS a člen předsednictva ÚV KSČ,
1968 - první tajemník ÚV KSČ. Zlomový byl r.1967, kdy se ještě mladý Dubček stal oponentem a tvrdým kritikem prezidenta A. Novotného a do pohybu se daly události Pražského jara - tzv. socialismus s lidskou tváří. Prezident Novotný odstoupil, na jeho místo byl zvolen Ludvík Svoboda, hrdina z 2. sv. války. A. Dubček se stal nejoblíbenějším politikem širokých mas právě proto, že se nenechal zastrašit výhrůžkami nejen konzervativních komunistů, ale i čelních komunistických představitelů spřátelených států a hlavně SSSR v čele s L. Brežněvem.

Sílící vliv nové vlny reformních politiků, výzva spisovatele Ludvíka Vaculíka - Dva tisíce slov - a obrovská podpora obyčejných lidí, volajících po změnách - to všechno vyústilo v tragickou srpnovou invazi spojeneckých vojsk, které předcházely tzv. Zvací dopisy zrádců českého národa - V. Bilaka, A. Indry, M. Jakeše, L. Štrougala a G. Husáka. Mezitím byla v Čierne nad Tisou zatčena a internována reformní vláda ve složení: Dubček, Smrkovský, Černík, Špaček, Šimon a Kriegel (který jako jediný nepodepsal) a tito čestní představitelé byli donuceni podepsat potupný protokol o normalizaci.

Opět byla zavedena cenzura, cestování jen na vízum, nastoupil husákovský - prosovětský režim. Dubček byl "odklizen" na místo velvyslance v Turecku, r. 1970 zbaven členství v KS a nakonec i degradován z plukovníka na vojína. Vrátil se s rodinou do Bratislavy, pracoval u Státní správy Slovenských lesů a byl nejhlídanějším objektem StB.

Teprve po 20ti letech, roku 1989, se dočkal své rehabilitace a také kandidatury na prezidenta republiky - nakonec se jím stal Václav Havel a Dubček zastával funkci předsedy Federálního shromáždění. Začátkem r. 1992 vstoupil do Sociální demokratické strany Slovenska jako jednomyslně zvolený předseda, bohužel dny jeho nejen politické, ale i životní pouti byly sečteny - v září 1992 byl při autonehodě u Humpolce smrtelně zraněn a po marném boji lékařů dne 7. 11. 1992 umírá - jen několik dnů před svými 71. narozeninami. Československo ztratilo podruhé a tentokrát navždy svého neohroženého hrdinu, který přesto, že stál na stupni nejvyšším, nezapomínal na lidi, stojící hluboko pod ním. Posmrtně získal Alexander Dubček čestné doktoráty slavných univerzit v Bruselu, Dublinu, Madridu, Bologni a Washingtonu.

1922 – Narodil se Jiří Holý, český herec, scénograf a výtvarník († 11. listopadu 2009)

1926 – Narodil se Jiří Vala, český herec († 15. listopadu 2003)

Jiří Vala se narodil 27. listopadu 1926 ve slovenském Popradu důstojníkovi z povolání.

Rodina se často stěhovala a už za studií tíhl k divadlu (statoval v pražské Uranii).

Opustil však v kvintě gymnázium a přešel jako herec stavěč kulis do Divadla pražských předměstí (1942 – 1943).

V roce 1943 se dostal na pražskou Konzervatoř, kterou absolvoval roku 1947. Poté vystřídal řadu rozličných angažmá.

Hrál v: Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1947 – 1948), Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1948 – 1949).

Za vojny v Armádním uměleckém souboru (1950 – 1951), ještě za vojny a po vojně ve Vinohradském divadle (1951 – 1966), Divadle E. F. Buriana (1967 – 1971) a v souboru činohry Národního divadla (1. srpen 1972 – 31. červenec 1999). V devadesátých letech musel vůli vážné nemoci svoji uměleckou činnost v ND omezit. Naposledy se na prknech ND objevil ke konci devadesátých let.

Do šedesátých let vytvářel na prknech různé postavy současných mladých hrdinů, mužných, energických a také důvěřivých. Vytvářel role Petra („Deník Anny Frankové“), Evžen Grant („K domovu se dívej, anděle…“). Později vyzrál k charakterním rolím nejlepších světových a českých dramatiků. Tyto postavy byly hluboce promyšlené a kladly důraz na projev (Jan Hus v Tylově „Janu Husovi“, Hakon Hakonssön v Ibsenově „Nápadnících trůnu“, Platonov v Čechově „Ach, ten Platonov“).

Skvěle se také zhostil komediálních rolí – například jako Petruccio v Shakespearově „Zkrocení zlé ženy“. V ND byly jeho nejvýznamnější postavy Antonína Havla (v Jiráskově „Vojnarce“), Pierra Bezuchova (v Tolstojově „Vojně a míru“) a Filipa Dubského (v „Našich furiantech“ Ladislava Stroupežnického). Řadu let působil jako pedagog na Konzervatoři Praha (1972 – 1986). V dobách své aktivní činnosti působil rovněž v kulturních brigádách a pomáhal zakládat soubory lidové tvořivosti.

Ve filmu se poprvé objevil v roli Mirka v agitce ZÍTRA SE BUDE TANČIT VŠUDE (1952). V padesátých a šedesátých letech vytvářel role mladých hrdinů: Miloše v Tomanově TANKOVÉ BRIGÁDĚ (1955), Mirka Helebrandta v ŽIŽKOVSKÉ ROMANCI (1958), Jana v TOUZE (1958) Vojtěcha Jasného, Zdeňka Lenharta v DOMĚ NA OŘECHOVCE (1959) Vladimíra Delonga, Františka Krále alias Franze Königa ve SMYKU (1960) – u tohoto filmu byl také spoluautor námětu a scénáře, Frantu ve Vávrově POLICEJNÍ HODINĚ (1960), kapitána Exnera v Novákově kriminálce POKLAD BYZANTSKÉHO KUPCE (1967). Jeho nejslavnější a nejvýznamnější rolí tohoto období, která se stala i jeho životní rolí, byla postava neohroženého pohraničníka strážmistra Karla Zemana v Kachyňově dramatu KRÁL ŠUMAVY (1959).

V pokročilejším věku se Vala objevoval na stříbrném plátně již jen sporadicky v rolích různých tatíků a starších pánů: trenér v METRÁČKOVI (1971), emigrant Hrdlička v BOUŘLIVÉM VÍNĚ (1976), Barbachán v Soukupově filmu VÍTR V KAPSE (1982) a naposledy jako Dr. Brousek ve Šteindlerově černé komedii VRAŤ SE DO HROBU! (1989). V devadesátých letech se již na našem stříbrném plátně neobjevil.

Svůj hlas skvěle uplatni v rozhlase. Více hereckých příležitostí mu neposkytl film, ale televize – v TV inscenacích WATERLOO (1967), DLOUHÉ DOPOLEDNE (1969), KLÍCKA (1971) aj. a zejména v seriálech (F. L. VĚK, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, LÉTO S KATKOU, DNES V JEDNOM DOMĚ, MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ, ROZPAKY KUCHAŘE SVATOPLUKA, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO atd.), kde vytvořil své dvě veliké role: tvrdého Martina Nedobyla ve SŇATCÍCH Z ROZUMU (1968) Františka Filipa podle Vladimíra Neffa a také v jeho pokračování s názvem ZLÁ KREV (1986) a svérázného avantgardního malíře Dlaska v dalším Filipově seriálu BYL JEDNOU JEDEN DŮM (1974).

Jiří Vala získal Vyznamenání Za vynikající práci (1967), v roce 1969 Čestné uznání za herecký výkon v seriálu SŇATKY Z ROZUMU (1968) a Cenu Československé televize (1983). Byl poctěn také titulem Zasloužilého umělce (1986) a Cenou Senior Prix (1997). Jiří Vala zemřel na rakovinu 15. listopadu 2003 v Praze. Pouhých dvanáct dnů před svými sedmdesáti sedmi narozeninami.

1940 – Narodil se Bruce Lee, americký herec († 1973)

1942 – Narodil se Jimi Hendrix, americký kytarista († 18. září 1970)

1950 – V Praze proběhl politický proces s devíti pomocníky biskupů v čele s olomouckým generálním vikářem a světícím biskupem dr. S. Zelou; všichni obžalovaní byli odsouzeni k vysokým trestům na svobodě (internace).

1952 – Vynesením 11 rozsudků smrti a tří doživotních trestů skončil zinscenovaný soudní proces s tzv. vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským.

Proces byl zkonstruován na výstrahu a varování všem komunistickým státům proti odchylkám od politiky Moskvy. Stalin chtěl znemožnit odcizení dalších lidově demokratických států, jako se podařilo Titovi v Jugoslávii.

K procesu došlo za podpory maďarských komunistů, kteří poukazovali na to, že odsouzení v procesu s László Rajkem (září 1949) měli kontakty s československými komunisty.

Aby byla výstraha co nejsilnější, byli vybráni komunisté z nejvyšších stranických míst.

Když Sovětský svaz ztratil možnost ovlivnit politiku Izraele skrz levicové hnutí po volbách v lednu 1949, sovětská politika navázala pro-arabské stanovisko a začala antisemitskou propagandu. Tento postoj také ovlivnil výběr obžalovaných v procesu se Slánským.

Obžalovaní:

• Rudolf Slánský (1901), generální tajemník KSČ (trest smrti)
• Vladimír Clementis (1902), ministr zahraničních věcí (trest smrti)
• Otto Fischl (1902), náměstek ministra financí (trest smrti)
• Josef Frank (1909), zástupce generálního tajemníka KSČ (trest smrti)
• Ludvík Frejka (1904), přednosta národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky (trest smrti)
• Bedřich Geminder (1901), vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ (trest smrti)
• Vavro Hajdů (1913), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
• Evžen Löbl (1907), náměstek ministra zahraničního obchodu (doživotí)
• Artur London (1915), náměstek ministra zahraničních věcí (doživotí)
• Rudolf Margolius (1913), náměstek ministra zahraničního obchodu (trest smrti)
• Bedřich Reicin (1911), náměstek ministra národní obrany (trest smrti)
• André Simone (1895), redaktor Rudého práva (trest smrti)
• Otto Šling (1912), vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně (trest smrti)
• Karel Šváb (1904), náměstek ministra národní bezpečnosti (trest smrti)

První zatčený, Evžen Löbl, náměstek ministra zahraničního obchodu, byl uvězněn a vyslýchán už na podzim roku 1949. Příští byl Otto Šling, brněnský tajemník KSČ, v říjnu 1950, a pak v lednu 1951 následovali další, Vladimír Clementis, ministr zahraničních věcí, Artur London, jeho náměstek, a Karel Šváb, náměstek ministra národní bezpečnosti.

Gottwald, pod hrozbou Moskvy že sám bude do spiknuti vtažen, dal v listopadu 1951 souhlas k tomu aby byl zatčen jeho přítel Rudolf Slánský, generální tajemník KSČ.

Sovětští poradci s pomocí StB zahrnuli do "spiknutí" škálu osobností: od stalinistů Slánského, Švába aReicina, přes umírněné komunisty Clementise a Franka, až po neangažující se profesionální experty, jako byli Margolius a Frejka.

Po měsících fyzického nátlaku a nekonečných výslechů se obžalovaní poprvé sešli u soudu konaném v hlavní pražské soudní síni na Pankráci. Soud se konal od 20. listopadu do 27. listopadu 1952. Hlavním prokurátorem byl Josef Urválek. Byli obviněni ze špionáže, trockismu, titoismu, spiknutí proti republice a záškodnictví, a byli popsáni jako nepřátelé československého lidu a sionističtí,buržoazně nacionalističtí zrádci. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno jako židovského původu. Clementis byl Slovák, Šváb a Frank Češi. Všichni obžalovaní se museli naučit nazpaměť své výpovědi, které jim byly napsány jejich vyšetřovateli, a než nastalo hlavní soudní líčení, byli z nich několikrát zkoušeni. Proces měl v Československu velký ohlas; rozsudky podporovalo přes 8 500 peticí a většina z nich žádala smrt pro všechny obžalované.

Jedenáct obviněných bylo odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí – což byl (za hranicemi SSSR) nejvyšší počet takto tvrdých trestů, udělených v jediném procesu. O vině a trestu se rozhodlo na ÚV KSČ a v Moskvě – ne u soudu. Gottwald odmítl odsouzené omilostnit, poprava se konala v ranních hodinách 3. prosince 1952 v Pankrácké věznici. Popel odsouzených byl rozmetán příslušníky StB kdesi za Prahou.

V roce 1963 byli všichni obžalovaní stranicky i soudně tajně rehabilitováni. Teprve až v roce 1968 se tuto skutečnost dozvěděla československá veřejnost.

1960 – Národní shromáždění schválilo novou ústavu (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.). Ústava se pokusila vyjádřit změny, které proběhly po únoru 1948 v československé společnosti. Stát dostal nový název - Československá socialistická republika (ČSSR) a článek čtvrtý zakotvil vedoucí úlohu KSČ ve společnosti. Ústava na jedné straně upevňovala státní centralismus, zejména vůči Slovensku (zrušila sbor pověřenců), a na druhé straně provedla dílčí právní úpravy (například zmírnila tvrdost trestního zákona a řádu). Článek 110 deváté hlavy podstatně změnil státní znak Československa, a to tak, že byl zcela proti pravidlům heraldiky.

Byla jmenována první vláda ČSSR; premiérem se stal V. Široký.

Narodila se Julija Tymošenková, ukrajinská ekonomka a politička

1963 – V Moskvě byl podepsán protokol o prodloužení platnosti Smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSSR a SSSR na dalších 20 let; Národní shromáždění schválilo prodloužení 4. prosince t. r. a prezident republiky provedl ratifikaci o tři dny později.

1968 – Místopředseda vlády P. Colotka projednal s vedením redakce Reportéra okolnosti, které vedly k zastavení vydávání časopisu a na základě tohoto jednání Úřad pro tisk a informace rozhodl uvolnit další jeho vydávání.

E. Erban přijal delegaci Svazu vysokoškolského studentstva a projednal s ní možnosti zlepšení styků s Národní frontou.

Okresní výbor KSČ Praha 1 vydal prohlášení, v němž odmítá obvinění uveřejněná v ilegálních tiskovinách a vysílačkách, kde je jeho činnost označována jako revizionistická. Žádá proto vyšší stranické orgány, aby tyto záležitosti prošetřily.

1969 – Programové prohlášení federální vlády ukládalo přistoupit na všech ministerstvech a v ústředních orgánech k služebně politickému hodnocení všech pracovníků s cílem odstranit reformně smýšlející pracovníky a provést očistu od "pravicově revizionistických sil".

1970 – Zemřel Jan Drda, český prozaik a dramatik (* 4. dubna 1915)

1989 – Proběhla celostátní dvouhodinová generální stávka.

Došlo k obnovení Československé strany sociálně demokratické; předsedou přípravného výboru se stal S. Klaban, programové prohlášení bylo vydáno 5. prosince 1989. Obnovovací sjezd (XXIV.) se konal 25. března 1990, předsedou se stal J. Horák.

1997 – Vrcholila aféra v ODS s anonymními sponzory a skandál kolem tajného konta této strany ve Švýcarsku; následovala hluboká vnitrostranická krize.

1998 – Traktory a nákladními auty zablokovali mezi 13. a 14. hodinou zemědělci silniční "tahy" na celém území republiky (s výjimkou Prahy), aby tak protestovali proti dotovaným dovozům zemědělských produktů ze zemí EU a upozornili na kritickou situaci v českém zemědělství.

2001 – Hubbleův teleskop zaznamenal sodík v atmosféře exoplanety HD 209458 b, čímž byla objevena první atmosféra planety mimo Sluneční soustavu.

2004 – Ukrajinský parlament prohlásil druhé kolo voleb za neplatné

Svátky:

Svátek mají Xenie, Oxana, Virgil a Josafat (z Indie).

Xenie, která má dnes svátek v občanském kalendáři, se překládá většinou jako "pohostinná" či "milující hosty". Základem jména je totiž řecké přídavné jméno xenois. Toto jméno u nás asi nejvíce proslavila stejnojmenná princezna ze seriálu Arabela. Stejného základu je i druhé dnes oslavované jméno, Oxana, a ze stejného jazykového kmene pochází i Polyxena, která měla svátek již 23. září. Podobný význam jako tato uvedená jména má konečně i hebrejská Marta.

V českém církevním kalendáři má dnes svátek Virgil, ačkoli v římském tomu tak bylo již 24. září. Virgil je patronem solnohradského arcibiskupství, ale zvláště ochraňuje děti a rodičky, kterým pomáhá při porodu. Celým jménem se nazývá Virgil Salzburský a narodil se kolem roku 700 v Irsku. Již v mládí se stal mnichem a odešel jako misionář do Evropy. Roku 743 jej vévoda Odilo Bavorský pověřil vedením salzburského biskupství. Irský mnich byl ovšem zprvu jen opatem kláštera sv. Petra a biskupské svěcení přijal až roku 755.

Byl to člověk s vlastním rozumem, a tak skoro zákonitě brzy narazil. Pro odlišné názory na různá církevní témata se Virgil dostal do sporu i se sv. Bonifácem, apoštolem Germánů. Tvrdil, že Země nemá tvar ploché desky, ale je kulatá - a že také druhá polovina této zeměkoule je obydlena lidmi, našimi protinožci. To bylo v 8. století velice odvážné, a tak na sebe obžaloba nenechala dlouho čekat.

Virgil se musel obhajovat až v Římě. Zde s ním polemizoval samotný papež Zachariáš, který však moudře rozhodl, že spor bude odsunut do budoucnosti. Tehdy se totiž ještě za jiné názory, než byly oficiální, neupalovalo ani nevěznilo. Své myšlenky tedy Virgil dokázal ubránit, což je jistě obdivuhodné. Mohl se vrátit zpět do diecéze a pracovat na svém díle. Jeho největší zásluhou byly bezesporu velmi časté a úspěšné misie v Korutanech. Spolu s ním zde působilo i několik kněží z jeho diecéze a biskup Modest. Do dějin však Virgil vešel především stavbou prvního salzburského dómu, kam nechal 24. září roku 774 přenést ostatky biskupa Ruperta, Chunialda a Gislara. Také Virgil sám našel po své smrti, která přišla 27. listopadu 784, v tomto chrámu svůj poslední odpočinek. V roce 1233 byl Virgil svatořečen.

Dnes bychom v kalendáři našli ještě Josafata z Indie. Podle vyprávění Jana Damašského byl synem indického monarchy. Žil si jako v bavlnce až do dne, kdy jej mnich a poustevník Barlaam obrátil ke křesťanství a přivedl ho k mnišství. Janův spis byl v 11. století přeložen do latiny a ve 12. století do řečtiny. Potom se již šířil bez problémů všude a byl velmi oblíben. Bohužel, dnes už nedokáže nikdo z jistotou říci, zda Josafat a Barlaam skutečně žili, nebo zda se jedná jen o literární postavy.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze