Vzpomínáček - 23. srpna - Libuše Švormová a Jiřina Šejbalová

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 23. srpna. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Zánik západořímské říše, William Wallace, přátelská smlouva Jana Lucemburského s Ludvíkem IV., král Zikmund přijel do Prahy, bartolomějský sněm, jazykový dekret, Alois Jirásek, mírová smlouva mezi Pruskem a Rakouskem, rota Nazdar, bitva u Tannenbergu, bitva u Krašniku, bitva u Monsu, sázavská aféra, hebronský masakr, Libuše Švormová, pakt Molotov-Ribbentrop, Světová rada církví, Karel Plíhal, Jan Antonín Baťa, 23. srpen 1968 hodinu po hodině, Jiřina Šejbalová, lidský řetěz mezi městy Vilnius a Tallinn..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

476 – Zánik západořímské říše - sesazen císař Romulus Augustulus

1305 – Vůdce skotského povstání proti Angličanům William Wallace byl v Londýně po krutém mučení popraven.

1332 – Přátelská smlouva českého krále Jana Lucemburského s císařem Ludvíkem IV., v níž slíbil Jan pomoc při smíření císaře s papežem.

1436 – Král Zikmund přijel do Prahy a o tři dny později zde přijal slib poslušnosti pražských měst.

1547 – V Praze se sešel tzv. bartolomějský sněm, jemuž Ferdinand předložil tyto požadavky: 1. zrušení všech závazků stavovského spolku a všech usnesení z března t. r.; 2. zákaz všech stavovských spolků; 3. královské právo při obsazování zemského soudu a zemských úřadů; 4. právo korunovace králových dědiců již za života krále (bez vědomí a souhlasu stavů); 5. rozšíření komorního pozemkového majetku a převedení cínových a stříbrných dolů do rukou Ferdinanda. Sněm významně posílil postavení panovníka vůči stavům a odsoudil stavovskou opozici k defenzivní politice. Byl vydán zákaz krajského uspořádání v Čechách (od poloviny 15. století se ustálil systém 14 krajů - Kouřimský, Slánský, Žatecký, Litoměřický, Boleslavský, Hradecký, Chrudimský, Čáslavský, Bechyňský, Prácheňský, Plzeňský, Vltavský, Podbrdský, Rakovnický) a dvou krajů "zevnějších" (Trutnovský a Loketský).

1816 – Dekretem dvorské studijní komise se nařizovalo, aby na gymnáziích v tzv. utrakvistických městech (kde žili společně Češi a Němci) se navrhovali za prefekty (ředitele) a profesory jen ti uchazeči, kteří znají češtinu; čeština se tam měla stát vyučovacím předmětem. Tento jazykový dekret byl sice uvítán českými vlastenci oslavnými ódami, avšak již nařízením z 16. února 1821 byla jeho platnost v podstatě anulována.

1851 – Narodil se Alois Jirásek, český spisovatel († 12. března 1930)

1866 – V salonku pražského hotelu U modré hvězdy byla podepsána mírová smlouva mezi Pruskem a Rakouskem; 30. srpna t. r. byla smlouva ratifikována. Rakousko vyslovilo souhlas s rozpuštěním Německého spolku a zavázalo se nevměšovat do dalšího uspořádání Německa, tj. do vytvoření tzv. Severoněmeckého spolku se státy na sever od řeky Mohanu (Prusku se tak otevřela cesta ke sjednocení Německa). Do konce září 1866 opustila pruská vojska habsburskou monarchii.

1914 – Ve Francii vznikla první česká dobrovolnická vojenská jednotka - rota Nazdar; tvořilo ji 300 dobrovolníků z řad našich krajanů žijících ve Francii. Rota byla součástí cizinecké legie (1. setnina 3. praporu 1. pochodového pluku). Velitelem roty byl kpt. Sallé, dvouměsíční výcvik prodělala rota v jihofrancouzském Bayonnu. 23. října byla rota Nazdar převelena na champagnské bojiště (k městu Remeš) a stala se součástí Marocké divize (zúčastnila se 9. května 1915 bitvy u Arrasu).

Začala bitva u Tannenbergu.

Došlo k prvnímu střetnutí mezi rakousko-uherskou a ruskou armádou v bitvě u Krašniku.

V bitvě u Monsu porazila německá 1. armáda o síle 170 000 mužů britský expediční sbor čítající 70 000 vojáků.

1927 – Vypukla tzv. sázavská aféra, kdy čtyři členové Omladiny, mládežnické organizace Národní obce fašistické, přepadli na Sázavě vilu dr. Vorla, pracovníka ministerstva obrany, aby se zde zmocnili dokumentů, které svědčily proti generálu R. Gajdovi. Výsledkem bylo zbavení Gajdy poslaneckého mandátu a jeho odsouzení na 2 měsíce.

1929 – Arabové při hebronském masakru brutálně povraždili 67 ortodoxních Židů v Hebronu.

1935 – Narodila se Libuše Švormová, česká herečka

Libuše Švormová vystudovala UMPRUM, poté nastoupila na DAMU, kterou absolvovala v roce 1959. Její herecká kariéra začala v divadle v Pardubicích, od roku 1961 pak byla více než třicet let členkou hereckého souboru Městských divadel pražských, dnes hraje pohostinsky v zájezdových představeních. Vynikla v divadelních hrách Jean a já, Kupec benátský, Bláznivá ze Chaillot, Lavička a v mnoha dalších.

Již v roce 1959 se objevila ve filmu, a to hned ve čtyřech rolích (DŮM NA OŘECHOVCE, PĚTZ MILIONU, PROBUZENÍ, ŽIVOT PRO JANA KAŠPARA), také v dalších letech hrála minimálně v jednom filmu ročně, nicméně přes obdiv divadelních kritiků a chválu jejího kultivovaného hereckého projevu nedostala nikdy větší roli.

Z filmových úloh stojí za zmínku JARNÍ POVĚTŘÍ (1961), AFÉRY MÉ ŽENY (1972) nebo MILENCI V ROCE JEDNA (1973). Dostala příležitosti také v televizi (KINOAUTOMAT, 1967; ROMEO A JULIE NA KONCI LISTOPADU, 1971), hrála také v seriálech (BYL JEDNOU JEDEN DŮM, 1975; TŘICET PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, 1975), z komediálních rolí je na místě připomenout filmy LÉTO S KOVBOJEM (1976) nebo MAREČKU, PODEJTE MI PERO! (1976). V devadesátých letech Švormová filmování a práci pro televizi výrazně omezila, v posledních letech jsme ji ale mohli vidět ve velkých seriálových projektech televize Nova, POJIŠŤOVNA ŠTĚSTÍ (2004), kde hrála nervově labilní paní Jánskou, nebo ULICE (2005).

Libuše Švormová účinkovala také v rozhlase, neméně významné je její působení v dabingu. Zde je nutno připomenout legendární ságu o markýze Angelice ze 60. let, jíž Švormová svým hlasem dodala neopakovatelný půvab. V roce 2005 získala Libuše Švormová Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu. V současnosti je také členkou Herecké asociace a pracuje pro Nadaci Život umělce.

Jejím dlouholetým životním partnerem byl spisovatel Jan Otčenášek (1924-1979), který byl mj. autorem řady scénářů k filmům a seriálům, v nichž Švormová hrála. V roce 1982 se pak provdala za Jana Pateru. [zdroj]

1939 – V Moskvě byl podepsán pakt Molotov-Ribbentrop – smlouva o neútočení mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem.

1948 – Byla založena Světová rada církví.

1958 – Narodil se Karel Plíhal, písničkář

1965 – Zemřel Jan Antonín Baťa, český podnikatel a národohospodář (* 7. března 1898)

1968 – V časných ranních hodinách byla zachycena ze švýcarského rozhlasu povzbudivá citace listu Neue Züricher Zeitung: Obdivuhodná odvaha a neslýchaná obratnost, s níž dokázaly československé rozhlasové stanice informovat vlastní národy a celou světovou veřejnost o průběhu sovětské intervence, musí být i nám ve Švýcarsku podnětem k vážnému zamyšlení.

Český příklad ukazuje, že i všemi technickými prostředky vybavená okupační armáda má velké potíže při rušení a vyřazování dobře připravené vysílací sítě z provozu. Ukazuje se především znovu velký význam informací pro vůli národa udržet a zachovat sílu k odporu.

Článek dokonce doporučuje švýcarské vládě přezkoumat a zlepšit systém rozhlasových a televizních vysílačů a přijímačů pro případ náhlého ohrožení a zaměřit se zejména na výrobu dostatečného množství tranzistorových baterií a na krátkovlnné rozhlasové přístroje...

Do informačního systému je nutno zahrnout i televizi. Také zde čeští kameramani dokázali, co může televize dokázat za okupačního pořádku příkladným nasazením všech prostředků...

Navzdory štvavým vysílačkám, které pracují na čs. území, navzdory rušičkám okupantských vojsk, nedaří se umlčet svobodné vysílání rozhlasu.

S radostí Svobodný vysílač „Jsme s Vámi – buďte s námi!“ zaznamenává, že lze poslouchat stanici Československo I, slyšet jsou i kolegové ze Svobodného vysílače Dunaj a svobodného vysílače Severního Slovenska. „Uvítáme zprávy o tom, jak vypadá příprava na sjezd Komunistické strany Slovenska. Jednota našich národů v současném boji za svobodu a suverenitu - to je dnes nejdůležitější, co potřebujeme“, vzkazuje Svobodný vysílač z Prahy-Hloubětína na Slovensko.

07:00 hod. – Svoji činnost obnovila agentura ČTK, zejména pak její pracovníci v nových podmínkách.

Byly k dostání všechny deníky, z týdeníků Květy, Stadión, Signál, Svět v obrazech, Mladý svět, Politika. Svobodný vysílač cituje úryvky z článků a komentářů: Co vidí agresoři a okupanti? Jednotný ukázněný lid jako nikdy předtím. Národy našich zemí, které se naučily v době staletého útlaku umění nalézat nejvhodnější formy odporu, této své přednosti využívají nyní v maximální míře. My všichni víme, co chceme, víme, jak se chovat ke kolaborantům a zrádcům, kteří se mezi námi najdou, ale kterých nebude mnoho, rozhodně jich není přesila.

V komentářích k zasedání mimořádného XIV. sjezdu uvádějí listy mj.: Co může být větším morálním políčkem okupantům, než fakt, že nově zvolený ústřední výbor KSČ, vláda republiky a její prezident stojí jednotně se svým lidem proti agresi! Země má k dispozici tak silnou zbraň politického boje, jakým je generální stávka a poslední slovem v této velké zkoušce může být pasivní rezistence. Ta rozložila už před půl stoletím c. k. mocnářství Rakousko-Uherska, před 23 lety tehdejší „Protektorát Čechy a Morava“, a nyní je s to porazit v nerovném boji i cizí okupaci v letošním roce 1968.

Dnes se objevilo v Praze také první číslo časopisu Tribuna, který vychází na základě usnesení ÚV KSČ. Jsou v něm sjezdové dokumenty a názory některých delegátů na další politiku strany po XIV. mimořádném sjezdu.

08:00 hod. – Zasedá Národní shromáždění – projednává zprávu o situaci v zemi, dopis prezidentu republiky, provolání k pracovníkům hromadných sdělovacích prostředků, dále k pracovníkům potravinářského průmyslu a v zásobování, další provolání k pracovníkům ve zdravotnictví, dopravě, energetice a službách. V dopisu Národní shromáždění píše nově zvolenému ústřednímu výboru KSČ, že ho respektuje jako nejvyšší orgán strany a věří, že bude dále rozvíjet demokracii naší společnosti, že se bude opírat o úzkou spolupráci se všemi společenskými organizacemi Národní fronty.

Národní shromáždění vydalo dále prohlášení, v němž oceňuje činnost rozhlasových a televizních pracovníků, redaktorů tisku a pracovníků polygrafického průmyslu.

Předsednictvo Čs. strany socialistické upřímně blahopřeje k výsledkům XIV. sjezdu KSČ, ujišťuje dále svou plnou podporou.

Příval telegramů, dálnopisů a dopisů neustává. Jsou nejen ze všech krajů a průmyslových závodů, ale přicházejí také z vesnic, Jednotných zemědělských družstev a státních statků.

08:45 hod. – Vysílá rozhlas projev prezidenta Svobody, který oznamuje svoji cestu do Moskvy. Prohlásil, že odolá nátlaku, že věří v úspěch jednání a že nepodepsal žádné návrhy na novou vládu.

09:30 hod. – Do Moskvy doprovázejí prezidenta republiky členové vlády M. Dzúr a B. Kučera, dále prezidentův zeť M. Klusák, přednosta jeho kanceláře L. Svoboda. Dále odcestovali J. Piller, A. Indra a V. Biĺak. Při mezipřistání v Bratislavě se k delegaci připojuje G. Husák.

Zahraničně politický komentátor Televizních novin Vladimír Tosek pro rozhlas řekl ve svém komentáři: Ještě před odletem prezidenta republiky do Moskvy chtěl jsem vám říci něco, co se mi již nepodařilo vyslovit před televizní kamerou. Odletěl tam nuceně ve zčásti velmi špatné společnosti, mj. v doprovodu tři lidi nezaujímajících žádnou státní funkci, nezvolené právoplatným XIV. sjezdem KSČ do žádné funkce, a tedy nereprezentují nikoho, než své vlastní proradné osoby a nezvanou soldatesku z ciziny. A chtěl bych dodat, že s čímkoli prezident Svoboda z Moskvy přijede, nemohu ničemu důvěřovat, dokud neuvidím a neuslyším na svobodě Dubčeka, Kriegla, Císaře, Špačka, Pavla a další čestné vlastence, právoplatné vůdce naší společnosti. A za druhé, dokud se nestane opět svobodná akceschopná KSČ a její legální XIV. sjezd a na něm zvolený ústřední výbor s Alexandrem Dubčekem v čele, do té doby pokládám všechna slova a činy okupantů a jejich nájemných vrahů za neplatné, našemu lidu škodlivé a nezákonné.

V dopoledních hodinách obsadily sovětské jednotky v Praze Karolinum, Hlavní správu Veřejné bezpečnosti v Bartolomějské ulici, budovu Státní banky a všechny její obvodní pobočky, stejně tak ostatní objekty – Obchodní, Živnostenské a Investiční banky. Obsazena jsou všechna pražská nádraží, Hlavní pošta a všechny poštovní úřady, městská telefonní a telegrafní ústředna, městská telekomunikační správa.

Bylo dokončeno obsazení redakcí všech deníků včetně tiskáren, všechny státní orgány čs. vlády a její ministerstva. V rukou okupantů jsou všechny mosty, všechny čerpací stanice benzinu a obě letiště v Praze-Ruzyni a ve Kbelích.

Čs. akademie věd vydala „Provolání k vědcům celého světa“.

Potravinářský průmysl pracuje zhruba na dvě třetiny své kapacity, rozvoz zboží vázne, v obchodech začíná chybět chléb a brambory. Tvoří se fronty. Katastrofální je nedostatek pohonných hmot.

Autobusy ČSAD jezdí jen na dělnických linkách, dálkové spoje nejsou v provozu.

V železniční dopravě končí všechny vlaky na okrajových nádražích v Praze – tj. Vršovice, Libeň, Bubny a Smíchov.

V nemocničním ošetření je 90 raněných, osm osob zemřelo na následky okupačních zranění a v 307 případech šlo o ambulantní vyšetření.

Ze Severočeského kraje hlásí šest mrtvých.

Ve Středočeském kraji v Dolních Kralovicích najelo obrněné vozidlo okupantské armády do prodejního stánku a zabilo přitom dva občany.

V Západočeském kraji zjistili pracovníci krajských orgánů ve spolupráci s okresy předběžnou výši škod, napáchaných okupanty, zejména na silnicích hlavních tahů: okres Horažďovice 35 miliónů Kčs, Plzeň-jih 15 mil. Kčs, Plzeň-sever 45 mil. Kčs, Domažlice hlásí poškození 35 hektarů polí, na nichž byla zakopána vojenská technika.

Ozvali se až z Východoslovenského kraje: v Košicích je z doby prvních dnů šest obětí okupace a 66 zraněných, v Popradu jeden mrtvý a osm zraněných, v Rožňavě jeden mrtvý a šest zraněných.

V rozhodujících podnicích kraje došlo k poklesu výroby až o 50 procent. Ve Východoslovenských železárnách museli odstavit jednu vysokou pec pro nedostatek materiálu, rovněž se zastavuje provoz ve válcovně. Východoslovenské strojírny nepracují vůbec, jsou obsazeny okupačními vojsky.

Z Lovosických chemických závodů hlásí, že jedou naplno ve všech třech směnách. Pokud zásoby surovin stačí, budou vyrábět zejména hnojiva pro zemědělské podniky. Dojdou-li zásoby, chystají se lidé z lovosické chemičky na sklizeň chmele a jiné zemědělské práce.

Hradec Králové je zatím jedno z mála míst, které není obsazeno vojsky okupantů. Polská armáda se zdržuje jen v okolí města.

Textilní závody Východočeského kraje vyzývají zejména ženy k nástupu do práce.

Vojenský velitel okupačních jednotek v Plzni se omluvil za obsazení redakce krajského deníku Pravda. Okupanti redakci i tiskárnu opustili, takže Pravda v Plzni mohla vyjít. Je otázka, zda se okupační vojska do redakce nevrátí.

Pražské ulice jsou na mnoha místech zle poničen tanky a dalšími obrněnými vozy okupační moci. Úplným protikladem je však „péče“ o vzhled ulic, kdy okupanti v cizích uniformách strhávají nápisy, plakáty, zamazávají hesla a transparenty. Po pravdě řečeno – to nezvaným hostům zrovna nelichotí, že se stali „počišťovači“ se samopaly na zádech!

11:00 hod. – Podle informací z čs. velvyslanectví v Moskvě byl A. Dubček ze svého dočasného vězení kdesi na Ukrajině převezen letadlem k jednání do Moskvy.

12:00 – 13:00 hod. – V celé republice na výzvu XIV. sjezdu KSČ byla uskutečněna protestní generální stávka. Uprostřed ní rozhlas vysílá výzvu k železničářům, aby zastavili vlak číslo 5579, který projíždí Českou Třebovou a veze rušící a zaměřovací přístroje směrem na Prahu.

Dočasný zástupce A. Dubčeka – Věnek Šilhán má projev ve Svobodném vysílači, k němuž ho pověřilo nově zvolené předsednictvo ÚV KSČ, v němž mj. praví: Zcela jednoznačně trváme na obnovení plné suverenity našeho státu... její hrubé porušení vážně narušilo základní hodnoty, na nichž bylo budováno naše mezinárodní postavení. Nelze se proto divit, že na různých místech republiky vyhlásili neutralitu naší země... Nemůže být svobodný ten národ, jenž druhému národu svobodu odpírá. Národní a státní orientaci Československa ve velkém společenství evropských národů nelze vyjádřit a realizovat prostým požadavkem neutrality. Víme ostatně, že neutralita sama o sobě ještě národní a státní suverenitu nezajišťuje. Mír a klid v Evropě vyžaduje houževnaté úsilí a posílení snahy čelit všemu, co narušuje politickou rovnováhu a provokuje nová ohniska mezinárodního napětí... Víme také dobře, že nezávisí jen na nás, zda budou obnoveny hodnoty a jistoty, které byly pošlapány...

Okamžitě se mezi veřejností a občany hovořilo o další pasáži Šilhánova projevu, kde ocenil mravní sílu našich národů, vnitřní myšlenkovou jednotu, občanskou statečnost, vyspělost a vynalézavost, překvapující akceschopnost, snahu podílet se alespoň kouskem na společném obtížném díle – to jsou pojítka, která jsme v minulých letech velice postrádali. Vytvořila se v nejtěžších dnech našeho společného života... V závěru vyzval V. Šilhán k zachování nejvyšší možné míry legality. Pracujeme ve své vlastní zemi a pro tuto zemi. Nepodléhejme psychóze ilegality. Bez vážných důvodů nesahejte po ilegálních metodách práce. Jednoznačná vnitřní jednota, prokazovaná činy za nejtěžších podmínek se stala mezinárodní hodnotou, kterou musíme všichni společně chránit a rozvíjet...

V rozhovoru s redaktory Svobodného vysílače sdělil V. Šilhán usnesení předsednictva, které zasedalo v dopoledních hodinách, že byl zproštěn funkce šéfredaktora Rudého práva Oldřich Švestka a jmenovalo novým šéfredaktorem Jiřího Sekeru; do funkcí jeho zástupců novináře Emila Šípa a Zdislava Šulce.

Na tomtéž předsednictvu bylo rozhodnuto vzít pod svou ochranu vysílání Svobodného vysílače z podniku Tesla Hloubětín.

14:00 hod. – Hlasatel Svobodného vysílače Richard Honzovič (který před několika hodinami rozšířil jeho řady, když předtím přerušil dovolenou a první jeho cesta vedla za kolegy Televizních novin, z nichž se stali „rozhlasáci“, jakým byl on sám v minulých letech) čte usnesení předsednictva Svazu českých novinářů, které se sešlo dnes dopoledne a bylo rozšířeno o šéfredaktory deníků a zástupce koordinačního výboru tvůrčích svazů. Mj. v tomto usnesení se říkalo: „Děkujeme všem, kteří s nesmírnou obětavostí umožňují, aby noviny vycházely, rozhlas mluvil a rovněž náhradní televizní vysílání pokračovalo. Děkujeme technickým a organizačním pracovníkům spojů, rozhlasu a televize. Děkujeme zaměstnancům tiskáren a Poštovní novinové službě. Děkujeme dobrovolným kolportérům. Věříme, že i nadále všichni v této vlastenecké činnosti vytrvají.“ Předsednictvo projednalo též mimořádné podmínky pro vydávání svobodných novin a informací.

14:15 hod. – Členská schůze závodní organizace KSČ Vojenského historického ústavu vyloučila ze svého kolektivu gen. O. Rytíře pro kolaboraci s okupanty.

Byl zachycen rozkaz velitele intervenčních vojsk gen. Pavlovského: neodzbrojovat jednotky čs. armády, nerozmisťovat sovětská vojska v kasárnách čs. armády, hlavní síly rozmisťovat mimo hranice obcí, nežádat u posádek čs. armády dodávky pohonných hmot, potravin, ale zásobovat se z vlastních zdrojů.

Letadlo s prezidentem ČSSR L. Svobodou a doprovodem přistálo na letišti Vnukovo u Moskvy. Byli slavnostně uvítáni Brežněvem, Kosyginem a Podgorným. Poté projížděli všichni v otevřených vozech ulicemi Moskvy do Kremlu.

15:00 hod. – Čs. ministerstvo zahraničních věcí rozeslalo depeše všem čs. velvyslanectvím s úplným textem prohlášení XIV. sjezdu KSČ.

Agentura TASS šíří do světa po celý den s úpornou pravidelností lživé zprávy, že „...skupiny čs. kontrarevolucionáři v motorových vozidlech vyjíždějí všude do ulic... sovětská vojska je zneškodňují bez užití zbraní... nacházejí při prohlídkách objektů štvavé letáky, zbraně, munici, mezi jiným také těžké kulomety...“

Ve spojení se Svobodným vysílačem reaguje okamžitě stanovisko předsednictva ÚV KSČ: „Skutečností je, že sovětská okupační vojska střílí bez váhání na náhodné chodce, kteří se nestačili vrátit do svých domovů do uzavírací hodiny, ale i po civilních automobilech. Objevují se zprávy, že okupanti chystají v Praze na Náměstí republiky výstavu zbraní, o nichž chtějí tvrdit, že byly zabaveny při kontrarevoluci. Jejich zdrojem jsou prý sklady zbraní Lidových milicí v budově ÚV KSČ a na jiných místech, kde se cizí armády zmocnily všech zásob zbraní a střeliva... Předsednictvo ÚV KSČ upozorňuje příslušníky Čs. lidové armády a Lidových milicí, že je vážné nebezpečí provokací, jež by mohly vést ke zbytečnému krveprolití...“

17:25 hod. – Vysílá rozhlas zprávu, že v Praze se očekává zatýkání. Občané se proto vyzývají, aby zamalovávali a strhávali názvy ulic a čísla domů, jakož i vizitky u bytů, a přemalovávali orientační tabule a ukazatele na ulicích a v obcích celé země. Výzva končí: Až budeme zase doma svými pány, dáme vše do pořádku.

Ministr J. Hájek odletěl z Vídně do New Yorku.

Noviny ve svých vydáních s datem 23. srpna uveřejňují informaci o průběhu jednání předsednictva ÚV KSČ z 20. na 21. srpna, kterou redakce obdržely od D. Havlíčka ze sekretariátu ÚV KSČ.

Ze souhrnu večerních a nočních zpráv: Rada bezpečnosti hlasovala o návrhu rezoluce odsuzující vojenskou intervenci v Československu. Pro její přijetí se vyslovilo 10 hlasů proti dvěma (SSSR a Maďarsko), hlasování se zdržely Alžírsko, Indie a Pákistán.

Podle zprávy z Hongkongu označila vláda Číny sovětskou invazi do Československa za obrovský podvod, který odhaluje politiku Kremlu. „Událost by mohla urychlit rozpad ruského satelitního systému v Evropě“, jak se uvádí ve zprávě.

Čs. velvyslanec Londýně dostává denně mnoho nabídek finanční pomoci čs. turistům ve Velké Británii od jednotlivých britských občanů. Včera 22. srpna takových nabídek přišlo na osm set!

Zpravodaj americké agentury UPI James. O. Jackson přinesl rozsáhlé líčení z Prahy, kde nechybějí mrtvá těla a houkající sanitky, popisuje kouřící a ohořelý ruský tank, na němž je ostře červenou barvou namalovaný hákový kříž. Připomíná ve své reportáži datum, kdy se tak velká zrada na českém národu stala naposledy: Mnichov 1938.

Demonstrace na podporu čs. samostatnosti dosáhly nezvyklého rozmachu také ve Švýcarsku. V Bernu protestovalo proti okupaci Československa na 15 tisíc občanů, velké demonstrace se konaly též v Curychu a Basileji.

Dnešní moskevská Pravda chválí dva členy předsednictva ÚV KSČ (ovšem již bývalého – to už neříká), kteří prý zůstali věrni ideálům marxismu-leninismu, a to Vasil Biĺak a Oldřich Švestka. Naproti tomu Pravda útočí na „temné živly“, mezi kterými uvádí jmenovitě Věnka Šilhána, a jímž pravověrné komunisté nedovolí, aby se zmocnili strany.

Albánský tisk uveřejnil rozporuplné prohlášení Albánské strany práce a rady ministrů, které odsuzuje agresi proti Československu a zároveň odsuzuje „revizionistické zrádné vedení strany a vlády, že zastrašené silou agresorů kapitulovalo nejhanebnějším způsobem“.

Ministerský předseda Číny Čou-En-lai ostře odsoudil „vojenské obsazení Československa sovětskou revizionistickou klikou“.

Vláda Francie požaduje okamžitý odchod sovětských vojsk a jejich spojenců z území čs. republiky.

Na zasedání ÚV SED v Německé demokratické republice měl hlavní referát W. Ulbricht a po něm byla schválena „pomoc“, kteropu poskytne ČSSR pět členských států Varšavské smlouvy.

Kubánský vůdce Fidel Castro v televizi označil vojenský zásah pro Československu za nevyhnutelný, protože neexistovala jiná možnost, jak zabránit kontrarevoluci.

Jevgenij Jevtušenko napsal na Krymu báseň Tanky se valí Prahou.

Čs. spisovatelům posílá 88 moskevských spisovatelů dopis solidarity: „Odpusťte nám a odpusťte Rusku, věřte, že ono není vinno tím, že vy dnes pláčete...“

V Moskvě byla zahájena čs. – sovětská jednání.

Po půlnoci končí své vysílání Svobodný vysílač Tesla Hloubětín verši Františka Halase:

Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Bach
co my tu zahrajem
až přijde čas, až přijde čas
Kůň bronzový kůň Václavův
se včera v noci třás
a kníže kopí potěžkal
Myslete na chorál!
Malověrní
Myslete na chorál!

1969 – Rudé právo otiskuje „Návrh politicko-organizačních opatření k současné vnitropolitické situaci“, který pro předsednictvo 20. 8. 1968 vypracovali D. Kolder a A. Indra.

1981 – Zemřela Jiřina Šejbalová, česká herečka (* 17. září 1905)

Výrazná herečka s charakteristickým hlasem pocházela z úřednické, ale umělecky založené rodiny.

Jeden dědeček měl sochařskou dílnu, druhý byl operním korepetitorem a ve volném čase skládal písničky.

Tatínek studoval mnichovskou malířskou akademii a hrál na několik hudebních nástrojů. A maminka vynikala dobrým sopránem.

Mladá Jiřina od dětství ráda zpívala a projevovala herecký talent. Cesta na konzervatoř jí byla pochopitelně v takové rodině otevřená.

V letech 1920 - 1925 navštěvovala operní oddělení konzervatoře, které absolvovala u profesorky Branbergrové. Dva roky také navštěvovala dramatické oddělení.

Mezi jejími spolužáky najdeme zvučná jména jako Jaroslav Ježek, nebo Emil František Burian. Hned po absolutoriu v roce 1927 úspěšně pohostinsky vystupovala v opeře Státního divadla v Brně.

Přestože ji legendární Karel Hugo Hilar nabídnul roli i angažmá v Národním divadle, Šejbalová odmítla a spokojila se s občasným hostováním v drobných úložkách na této scéně. Svoji píli raději plně věnovala avantgardní scéně Dada Jiřího Frejky (1927 - 1928). Ale angažmá v Národním divadle na sebe nenechalo dlouho čekat. Toto dlouhé a plodné angažmá trvalo nepřetržitě od roku 1928 až do roku 1971, kdy Šejbalová odešla do důchodu. Od roku 1967 působila též jako profesorka jevištní řeči na HAMU. Z jejích neslavnějších rolí jmenujme Lady Chilternovou (O. Wilde - Ideální manžel), Donu Angelu (Calderon de la Barca - Dáma skřítek), Chrobačku (Čapkové - Ze života hmyzu), nebo Phoebe Ricovou (Osborne - Komik).

Herecký růst Jiřiny Šejbalové byl sice pozvolný, ale u filmového diváka muselo dojít k dojmu obrovského růstu této herečky. Zatímco v předválečném filmu byla Šejbalová ovlivněna Frejkovou avantgardou a vytvářela postavy co nejprostěji a nejrealističtěji, v poválečném filmu a v období 50. let vynikla hned v několika filmových rolí stárnoucích žen, k jejichž tvorbě přistupovala již jinak. Šejbalová ve zralém věku vytvářela tragické postavy žen, ze kterých šel divákům mráz po zádech. Podstata změny spočívala v tom, že Šejbalová vytvářela postavy svých tragických hrdinek sice opět nekomplikovaně a soustředěně na podstatné rysy postavy, ale tentokrát podtrhovala charaktery postav značnou přímostí a neváhala dokonce u každé postavy záměrně vyzdvihnout právě odpudivé charakterové rysy a tím docílit větší sugestivnosti.

Film nabídnul Jiřině Šejbalové spoustu krásných a rolí. Začalo to však neslavně. První roli dostala Šejbalová v němém, velmi nenáročném a dnes již nedochovaném filmu HANKA A JINDRA z roku 1929. Ve třicátých letech hrála ve spoustě filmů role mladých, krásných, ale většinou povrchních žen. Jmenujme Helenu Titěrovou v komedii SŇATKOVÁ KANCELÁŘ, Evu Plužnou v ROZVODU PANÍ EVY, přelétavou Mílu v KVOČNĚ, nevěrnou manželku Františka Smolíka Žofku Tříškovou v komedii CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH, nebo hraběnku Angelyovou v MASKOVANÉ MILENCE.

Po osmileté přestávce se v roce 1948 k filmu vrátila rolí hostinské Boženky Tatrmužové v komedii HOSTINEC U KAMENNÉHO STOLU. Po pár nevýrazných rolích v první polovině padesátých let se Šejbalová v roce 1957 dočkala patrně své životní filmové role v dramatu režiséra Jiřího Weisse a spisovatelky Jarmily Glazarové VLČÍ JÁMA. Byla to role stárnoucí a zlé Kláry, ženy starosty Rýdla (Miroslav Doležal), který se zamiluje do jejich schovanky Jany (Jana Brejchová). Když pomineme, jaký úspěch měla role u diváků, sama Šejbalová měla tuto roli velmi ráda. Vytvořila postavu sice zlé maloměšťačky, která si však zaslouží divákovo zamyšlení, pochopení a politování. Přestože byla Šejbalová na MFF v Benátkách v roce 1958 nejvýraznější favoritkou na hlavní cenu za herecký výkon, o jediný hlas ji nakonec porazila Sophia Lorenová s filmem ČERNÁ ORCHIDEJ. Sám ředitel festivalu byl z toho zarmoucený a proto udělil Šejbalové speciální cenu (zvláštní medaile Biennale za herecký výkon).

Po tomto výrazném úspěchu následovaly další velké role. V roce 1959 to byla role krejčové Jarmily Rumlerové v dramatu ROMEO, JULIE A TMA a o rok později si ve filmu zopakovala svou divadelní kreaci v roli Marie Vachové v Hrubínově SRPNOVÉ NEDĚLI. V 60. letech se Šejbalová přehrála do babičkovských rolí a to především v komediálních filmech. Byla babičkou v dětském filmu TÁTO, SEŽEŇ ŠTĚNĚ, podvodnicí Trčkovou v Podskalského SVĚTÁCÍCH, nebo sousedkou Bernardovou v dramatu DEN PRO MOU LÁSKU. Několikrát vytvořila filmovou dvojici s divadelním kolegou Bohušem Záhorským. Po již zmiňované SRPNOVÉ NEDĚLI to byly také staří manželé Kubzovi slavící ZLATOU SVATBU a staří manželé v komedii NÁŠ DĚDEK JOSEF. Poslední filmovou rolí Jiřiny Šejbalové byla Marie Hahnová ve filmu SÓLO PRO STAROU DÁMU z roku 1978.

Také televize věnovala Šejbalové pěknou hrstku krásných, velkých rolí, kterých tato herečka dokázala využít ve svůj prospěch. Tou nej... byla asi role stárnoucí, nemocné a na invalidní vozík upoutané bohaté paničky Stevensonové, jejíž manžel si objedná její vraždu, zatímco ona to slyší v telefonu. Sama nakonec vrahovi podléhá. Tento televizní film PROMIŇTE, OMYL... Jiřího Weisse byl v zahraničí velmi ceněn kritikou. Z dalších rolí vyberme například matku Selvinovou v dalším Weissově filmu SPRAVEDLNOST PRO SELVINA, babičku Rokosovou cestující od rodiny za svým mládím v komedii BABIČKA JE RÁDA, Blaženku, nejmilovanější a zároveň "nejnenáviděnější" ženu Jana Pivce v komedii LÁSKA JAKO TRÁM, spolužačku Andulu v úspěšných NEZRALÝCH MALINÁCH nebo svéráznou babičku Jonášovou v TCHÝNI (1969). Hereckou kreaci manželů Váchových vytvořila spolu s Milošem Nedbalem v seriálu SŇATKY Z ROZUMU a jako rýpavá a věčně nespokojená tetička Otýlie Krásná se stala manželkou účetního Jana Koníčka v podání Oldřicha Nového v legendárním komediálním seriálu TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA. K práci v televizi se pochopitelně přidružila i práce v rozhlase.

Kromě mezinárodního ocenění za roli ve filmu VLČÍ JÁMA získala v Československu Šejbalová titul Zasloužilá umělkyně (1958) a následně i titul Národní umělkyně (1965). [zdroj]

1989 – Dva miliony lidí z Estonska, Lotyšska a Litvy vytvořily lidský řetěz mezi městy Vilnius a Tallinn, aby vyjádřily touhu pobaltských národů po nezávislosti na Sovětském svazu.

Svátky:

Svátek mají Sandra, Růžena (z Limy).

V občanském kalendáři má dnes svátek Sandra. Toto jméno je řeckého původu a u jeho počátku stojí Alexander, znamená proto "ochránkyně mužů".

Toto jméno je oblíbené i u mužů, kde zní Sandro. Jeho význačným nositelem byl slavný italský malíř Botticelli (vlastním jménem Alessandro di Mariano Filipepi, asi 1445-1510), který byl jedním z nejvýznamnějších představitelů florentské renesance quattrocenta. Mezi jeho vrcholná díla patří rané obrazy Klanění Tří králů, Primavera a Zrození Venuše. Kompozičně náročnější fresky v Sixtinské kapli představují Výjevy ze života Mojžíšova, Kristovo pokušení a Potrestání Koraha a jeho druhů. Z pozdního díla jsou za vrchol považovány obrazy Zvěstování a Kladení do hrobu.

V církevním kalendáři má svátek Růžena, která má dnes přívlastek z Limy. Růžena se narodila 20. dubna 1586 v peruánském hlavním městě Limě ve španělské rodině. Při křtu dostala jméno Izabela; protože však její matka brzy po porodu spatřila, jak se nad kolébkou dcery vznáší růže, začali jí všichni říkat Růžena (Rosa). Už jako dítě vynikala Růžena až neskutečným sebeovládáním. Zranila se tak nešťastně, že jí musel lékař amputovat prst. Podle svědectví nepřešel při tomto zákroku přes její rty ani hlásek. Růžena vyrostla v krásnou dívku a rodiče ji chtěli provdat. To se jí však nezamlouvalo, a tak rozhodla se pro radikální řešení - ustřihla si své krásné dlouhé vlasy a prohlásila, že se chce stát řeholnicí. Pro rodiče to byl obrovský šok, nechtěli jí to dovolit. Až v roce 1606 dospěla Růžena konečně do cíle svých přání a podařilo se jí stát se dominikánskou terciářkou. V zahradě svého rodného domu si zřídila dřevěnou chýši, v níž od té doby žila a oddávala se mystickým modlitbám. V té době již téměř nepřijímala potravu a skoro nespala. Nejtěžší duševní a tělesné bolesti, kterými trpěla, snášela s nevýslovnou trpělivostí, až 24. srpna 1617 vysvobodila Růženu z Limy z jejích těžkých utrpení smrt. Byla pochována v dominikánském kostele v Limě. Papež Klement X. prohlásil Růženu z Limy v roce 1671 za svatou.

Již brzy po její smrti vznikly nesčetné obrazy zachycující její příběh. Téměř vždy byla Růžena znázorňována jako mladá žena v řádovém hábitu, obyčejně nese na hlavě věnec růží; někdy drží věnec a dítě Ježíše (Claudio Coello, Prado, Madrid). Růžena z Limy je uctívána jako patronka Peru a hlavního města Limy, jakož i celého kontinentu.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze