Vzpomínáček - 23. října - Václav Neckář a Jára Kohout

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 23. října. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Stvoření světa, zrod rakouského soustátí, opavský kongres, připojení Podkarpatské Rusi, druhý pokus excísaře Karla I. zmocnit se vlády v Maďarsku, Stráž obrany státu, Zane Grey, Pelé, bitva u El Alamejnu, Václav Neckář, Bitva u Leyte, Bruselský pakt rozšířen, Maďarské povstání, Šmoulové, 23. říjen 1968, Jára Kohout, krize vládní koalice, politická aféra mezi V. Havlem a H. Zilkem, Čečenští teroristé obsadili moskevské divadlo..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

4004 př. n. l. – Podle výpočtu arcibiskupa Jamese Usshera byl tohoto dne večer stvořen svět.

1526 – Na českém sněmu (sešel se 8. října) ve Svatováclavské kapli Svatovítského chrámu byl jednomyslně zvolen českým králem manžel princezny Anny (sestry krále Ludvíka) Ferdinand I. Habsburský [1526-1564], arcikníže rakouský (od 28. dubna 1521 regentem v Rakousích), mladší bratr španělského krále a římskoněmeckého císaře Karla V.; částí uherské šlechty byl také zvolen v Prešpurku 16. prosince t. r. uherským králem (měsíc předtím zvolen rovněž uherským králem sedmihradský vévoda Jan Zápolský).

Uprostřed Evropy se tak zrodilo mohutné soustátí.

1820 – Jednal tzv. opavský kongres zástupců pěti evropských velmocí (Rakouska, Pruska, Ruska, Anglie a Francie) o vojenském zákroku proti revoluci v Neapolsku; 19. listopadu přijal předběžný protokol (podepsaly pouze Rakousko, Prusko a Rusko) opravňující právo velmocí na intervenci proti revoluci v kterékoliv zemi. Jednání pokračovalo v Lublani (11. ledna-26. února 1821).

1918 – Na sjezdu Demokratické unie střední Evropy (sdružující 11 národů) ve Filadelfii bylo zahájeno jednání amerických Rusínů v čele s dr. G. Žatkovičem s T. G. Masarykem o připojení Podkarpatské Rusi k novému československému státu.

1921 – Druhý pokus excísaře Karla I. zmocnit se vlády v Maďarsku; Karel se za pomoci monarchisticky naladěných důstojníků pokusil získat na svou stranu armádu. Protestovala Dohoda, ČSR vyhlásila částečnou mobilizaci. Karlovi stoupenci nebyli jednotni, 24. října byly jejich jednotky odzbrojeny. Karel byl internován a 5. listopadu byl maďarským parlamentem oficiálně zbaven trůnu.

1936 – Začaly se vytvářet jednotky Stráže obrany státu (SOS), složené z příslušníků četnictva, policie a také armády, finanční stráže a civilních dobrovolníků, jejichž úkolem bylo střežit hranice a udržovat v pohraničních oblastech klid a pořádek. Jednotky SOS (podléhající ministerstvu vnitra) úzce spolupracovaly s jednotkami československé armády.

1939 – Zemřel Zane Grey, americký spisovatel (* 31. ledna 1872)

1940 – Narodil se Pelé, brazilský fotbalista

Edison Arantes do Nascimento (* 23. října 1940), známý pod přezdívkou Pelé, je bývalý brazilský fotbalista, který je často označován jako nejlepší fotbalista všech dob. S brazilskou reprezentací získal 3 tituly mistra světa. Svou kariéru ukončil v roce 1977. Na mistrovství světa MS 1958 , MS 1962, MS 1966, MS 1970 odehrál 14 zápasů a vstřelil 12 branek.Za svou kariéru vstřelil 1284 gólů.

1942 – Britská 8. armáda pod velením generála Montgomeryho zaútočila u El Alamejnu na německý Afrikakorps generála Rommela. Bitva skončila 5. listopadu vítězstvím Britů.

1943 – Narodil se Václav Neckář, český zpěvák a herec

Václav Neckář se narodil 23. října 1943 v Praze. Pochází z umělecké rodiny, již od mládí vystupoval v dětských operních rolích v inscenacích Státního divadla Zdeňka Nejedlého v Ústí nad Labem. Po maturitě v roce 1962 se stal elévem Divadla pracujících v Mostě, roku 1964 byl angažován do plzeňského písničkového divadla Alfa. V té době začal nahrávat pro Československý rozhlas (Až louky rozkvetou, Jen tak).

Později byl přijat za člena divadla Rokoko, kde účinkoval ve hrách Čekání na slávu, Konvenční vražda nebo Filosofská historie, většinou spolu s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou.

V letech 1968 až 1970 bly společně s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou členem pěvecké skupiny Golden Kids (Zlatá kůzlata).

Od roku 1971 účinkoval s vlastní skupinou Bacily, jejímž vedoucím byl zpočátku Ota Petřina a od roku 1974 Jan Neckář (bratr Václava Neckáře). V listopadu 2002 postihla Václava Neckáře mozková mrtvice, která měla za následek výpadky řeči. Po dlouhé rehabilitaci se opět vrátil na koncertní pódia a po sedmnácti letech vydal nové řadové album Oči koní.

Přelom 70. a 80. let lze označit za Neckářův umělecký vrchol. Jeho další alba již nebyla tak úspěšná a dodnes nejsou ve Vaškově diskografii příliš známá, například Atlantida 99 nebo Pod komandem lásky. Dovedl se však přerodit ve zpěváka písní hlubšího záběru a tím překonat bariéru, která mu jako stárnoucímu muži skoro neodvratně hrozila. Po roce 1989 a pádu železné opony založil se svým bratrem hudební vydavatelství Ne a Ne Records, které vydalo výběr, Časy se mění a účinkovali na něm kromě Vaška i jiní čeští interpreti, kteří se skupinou Bacily za léta jejich existence zpívali.

90. léta nepřinesla již žádné nové Vaškovo profilové album, pouze výběry Jak ten čas letí a Zlatej Vašek a několik reedicí jeho starších alb. Došlo dokonce i ke znovu vzkřísení tria Golden Kids, i to však nemělo dlouhého trvání. Se vstupem do nového tisíciletí však přišel i Vaškův comeback.

Jako herec se proslavil především rolí ve filmu Jiřího Menzela Ostře sledované vlaky, na motivy stejnojmenné novely Bohumila Hrabala, ale hrál i hlavní role ve filmech Skřivánci na niti a Šíleně smutná princezna, Kulhavý ďábel, Ta naše písnička česká.

1944 – Začala Bitva u Leyte mezi Japonskem a USA s Austrálií. Bitva skončila 26. října porážkou Japonců.

1954 – Pařížská dohoda rozšířila Bruselský pakt o západní Německo a Itálii, čímž vznikla Západoevropská unie.

1956 – Statisíce Maďarů protestovalo proti sovětské moci, počátek protikomunistického Maďarského povstání.

Maďarské povstání, nebo také Maďarská revoluce, bylo celonárodním povstáním proti stalinistické diktatuře a sovětské okupaci Maďarské lidové republiky od 23. října do 10. listopadu 1956.

Po východoněmeckém povstání z roku 1953 a povstání dělníků v Poznani v roce 1956 se jedná o v pořadí třetí velký a násilně potlačený konflikt lidu s komunistickým režimem nebo přímo s okupační mocností v bývalých evropských satelitech SSSR.

Povstání vypuklo 23. října, kdy poklidná demonstrace solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému (stalinskému) režimu. Ve večerních hodinách padly u budovy rozhlasu první výstřely. Od druhé hodiny ranní následujícího dne vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Došlo k prvním bojům mezi maďarskými povstalci a sovětskými okupanty. 25. října proběhla před budovou parlamentu obrovská demonstrace za odstoupení Ernő Gerőa. Příslušníci tajné policie ÁVH ukrytí na střechách začali střílet do bezbranného davu. Imre Nagy později představil novou vládu, v níž figurovali i někteří bývalí vůdcové pravicové FKgP jako Zoltán Tildy a Béla Kovács. O den později 28. října uznal povstání za národně demokratické hnutí. 30. října se sovětské jednotky začaly stahovat z hlavního města, zároveň se však sovětské velení tajně připravovalo na další ozbrojený útok. 31. října vedení Sovětského svazu rozhodlo o potlačení revoluce vojenskou cestou. Když byl Imre Nagy informován o aktivizaci sovětských jednotek naléhal na OSN a 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy. Za rozbřesku 4. listopadu začala ofenzíva proti hlavnímu městu. Zuřivé boje povstalců pokračovaly v Budapešti i v dalších městech asi týden. János Kádár přijel 7. listopadu, v čele své promoskevské vlády, na sovětských tancích do Budapešti. Houževnaté boje Maďarů trvaly až do 10. či 11. listopadu.

Po tři desetiletí bylo o tomto období v MLR zakázáno mluvit. Až koncem 80. let došlo ke změně. A v den výročí počátku protikomunistického Maďarského povstání 23. října 1989 byl předseda parlamentu Mátyás Szűrös zvolen prozatímním prezidentem a v pravé poledne z balkónu Országházu slavnostně vyhlásil svobodnou Maďarskou republiku (Třetí Maďarská republika), čímž skončil komunistický režim v Maďarsku.

Dne 23. října se v Budapešti konala asi 200 tisícová demonstrace na podporu změn, ke kterým dochází v Polsku. Dav se nejprve shromáždil u sochy maďarského revolučního básníka Sándora Petőfiho, kde bylo přečteno Šestnáct požadavků maďarských studentů, které byly sepsány členy MEFESZ, a poté byly zpívány národní písně, například Nemzeti dal, která 15. března 1848 odstartovala Maďarskou revoluci a boj za svobodu v letech 1848-1949. Krátce na to se dav vydal k pomníku generála Józefa Bema hrdiny nejen polských povstání, ale též Maďarské revoluce 1848-49, (tedy osoby, která symbolizuje protirusky orientovanou polsko-maďarskou spolupráci). Manifestace přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému (stalinskému) režimu. Lidé se dožadovali okamžitého odchodu sovětských vojsk, svobodných voleb, zrušení cenzury a vytvoření nové vlády a za vykřikování hesel: "Maďaři, pojďte s námi – Rusové, táhněte domů" a "Rákosi do Dunaje - Nagy do vlády" se přesunuli před budovu parlamentu. Zde došlo nejprve ke zhasnutí rudé hvězdy na střeše Országházu a poté k projevu Imre Nagye. Avšak obecný projev bývalého premiéra příliš neuklidnil atmosféru. Lidé proto začali zpívat Himnusz. (Od roku 1949 se totiž státní hymna hrála pouze v instrumentální verzi, jelikož její text se obrací k Bohu a to bylo pro komunistické vedení MLR samozřejmě nepřípustné).

Mezitím na Hősök tere došlo ke svržení 25-ti metrové sochy Stalina. Bylo zde možno vidět i milicionáře a funkcionáře MDP a muže pohraniční stráže. Asi stotisícový dav se sjednotil a křičel jako jedním hlasem: Svrhnout pomník! Rusáci domů, Rusáci domů! Demonstranti hodili silné ocelové lano na krk dvaceti pěti metrové sochy Stalina, jiní přijížděli s náklaďáky naloženými kyslíkovými bombami a hořáky na řezání kovu a věnovali se bronzovým botám. O hodinu později socha spadla z pilíře na Náměstí hrdinů. Díky opatrnosti lidí se vše obešlo bez obětí, nikdo nebyl jakkoliv zraněn.

Zhruba ve stejnou chvíli se část studentů pokoušela dostat do budovy rozhlasu a nechat odvysílat své požadavky, takzvaných 16. bodů. Byli však zajati příslušníky ÁVH. Večer v rádiu promlouvil tajemník Maďarské strany pracujících - Ernő Gerő, který označil demonstranty za nepřátele národa a fašisty. Krátce nato došlo k prvním výstřelům. Členové ÁVH začali střílet na demonstranty dožadující se propuštění studentů před budovou rozhlasu. Někteří demonstranti se zmocnili zbraní a došlo k první přestřelce. Na zem padly první oběti boje za svobodu. Když poté v sanitkách přijely z ústředí ÁVH další posily, rozběsněný dav jim zbraně sebral. O několik hodin později už bojovníci dostávali zbraně nejen od sympatizujících policistů a vojáků, ale i z jiných arzenálů.

Zpráva o tom se rychle rozšířila a veřejné protesty se přenesly z Budapešti na celé Maďarsko.

V noci Ernő Gerő (předseda MDP) požádal Sovětský svaz o vojenský zásah. Zhruba ve stejnou chvíli byl Imre Nagy kooptován do politbyra a jmenován ministerským předsedou. Nějakou dobu ale trvalo, než se vedení strany vzpamatovalo z nastalého zmatku, a proto se designovaný ministerský předseda ujal funkce až ráno následujícího dne 24. října .

Českoslovenští vedoucí činitelé označili maďarské národní povstání, které právě vypuklo, za kontrarevoluční a posléze souhlasili se zásahem sovětských vojsk; dokonce 26. října navrhovali vojenskou spoluúčast ČSR (opět se čs. vedení - A. Novotný a V. Široký - přimlouvalo za urychlenou vojenskou intervenci na poradě se sovětskými politiky 2. listopadu). Novotného vedení stálo v sovětském bloku na nejkonzervativnějším a nejdogmatičtějším křídle; od 24. října organizovalo kampaň veřejných schůzí a rezolucí, vyslovujících mu plnou důvěru a též díky SSSR za intervenci v Maďarsku.

1958 – Belgický kreslíř Peyo představil komiksové postavičky – Šmouly.

1968 – Sekretariát ÚV KSČ projednal předběžnou zprávu o vývoji mimořádných událostí v ČSSR od 15. 6. do 30. 9. 1968 (zabito 94 osob, celkem postiženo 924 osob, přímé zjevné škody na státním majetku 1 431 miliónů Kčs, největší škody představují poničené veřejné komunikace a prostranství, dále budovy, stroje a zařízení). Vydal též dementi ke zprávě zahraničních agentur o Z. Mlynářovi.

A. Dubček přijal „nejvyššího protektora“ V. V. Kuzněcova.

V Moskvě byla podepsána dohoda o dodávkách sovětského obilí do ČSSR v roce 1969, budou o 300 000 tun vyšší než v roce 1968.

Ústřední výbor Svazu čs. spisovatelů se rozhodl na základě federalizace vytvořit dva samostatné národní svazy Svaz českých spisovatelů a Svaz slovenských spisovatelů. K půlstoletí dějinného vývoje českého a slovenského národa a společného státu vydali účastníci schůze, která se konala v Bratislavě, prohlášení, jímž vyjádřili možnost nové názorové a umělecké integrace, spočívající na vyznání společných principů svobody tvorby, svobody obou našich národů a suverenity našeho státu.

Sovětská Liternaturnaja gazeta otiskla otevřený dopis sovětských spisovatelů, kteří ujišťují čs. kolegy o bratrských citech sovětského lidu i spisovatelů k čs. lidu a vyslovují přesvědčení, že k dosažení velikých cílů socialismu a komunismu mohou přispět těsné styky spisovatelů obou zemí.

Okupantské jednotky, rozmístěné u letiště Praha-Ruzyně, byly odsunuty do Bulharska.

1969 – Bylo oznámeno vyloučení novináře K. Kyncla z KSČ.

Z funkce předsedy Čs. akademie věd byl odvolán F. Šorm a nahrazen J. Kožešníkem.

1992 – Akihito se stal prvním japonským císařem, který vstoupil na čínské území.

1994 – Zemřel Jára Kohout, český herec a zpěvák (* 9. prosince 1904)

Jára (Jaroslav) Kohout se narodil 9. prosince 1904 v Praze. Narodil se do dobře situované rodiny úředníka pražské kaolínky. Učil se hře na housle a tanci. Jako ochotník stanul na divadelních prknech v osmi letech.

V sedmnácti letech při studiu vinohradské reálky spoluzaložil studentský kabaretní sdružení Sketch. Na otcovo přání se vyučil zubním technikem, kterému se i nějaký čas věnoval. Na profesionální kabaretní dráhu ho přivedl Ferenc Futurista.

Hrál v kabaretu U Znamenáčků, poté vystupoval či řediteloval ve smíchovské Aréně (1923 – 1926), karlínském Varieté (1926 – 1928), Rokoku (1929 – 1931), Červeném esu (1932), Tylově divadle v Nuslích (1934 – 1935), vlastním Švandově divadle (1932 – 1933, 1936 – 1937) a od Voskovce a Wericha jím odkoupeném Divadle U Nováků (1939 – 1945). Kromě vlastního divadla provozoval biograf, vinárnu U Kohouta, výrobnu filmů, půjčovnu kostýmů aj.

Za provokace proti Němcům byl za okupace zatčen a vyslýchán v pankrácké věznici. Z vězení ho nakonec dostal jeden esesman, který měl rád jeho filmy. Byl donucen účinkováním v pronacistických rozhlasových skečích. Po válce bylo jeho divadlo zestátněno a Kohout se stal vedoucím Tylova divadla v Nuslích a jezdil po republice se svými pásmy a fraškami. Před válkou (později i v emigraci v USA) často působil v rozhlase, vydával gramodesky a psal různé divadelní hry, frašky (např. „Max a Moritz“, „Kikiriki“, „Lojzička“ aj.), výstupy, kuplety, novinové články a humorné povídky. Byl také nadaný i šikovný malíř.

Kohout dosáhl nevídané popularity díky své plebejské, svérázné a groteskní komice, kterou podtrhoval ještě klaunským humorem a nevídanou slovní spontánností s imitačními schopnostmi a pohybovými dovednostmi. Základem byla jeho divoká mimika tváře a čiperná očka. Jeho bratr byl filmový střihač Jan Kohout (1906 – 19??). Od roku 1926 byl ženatý s tanečnicí Mimi (Boženou) Grünwaldovou – Kohoutovou (1903 – 1979) a se kterou měl děti Danielu, Alenu, Zuzanu a předčasně zemřelého Jaroslava.

Ve filmu debutoval v roce 1922 v Innemannově polodochované komedii VENOUŠEK A STÁZIČKA, kde hlavní roli ztvárnila režisérova manželka Zdena Kavková.

V němém období sehrál (často ve spolupráci svých jevištních kolegů Emana Fialy a Ference Futuristy): VDÁVALA SE JEDNA PANNA (pekař), PRACH A BROKY (nadlesní Mrázek), VE DVOU SE TO LÉPE TÁHNE (spisovatel Jaroslav Hašek), MODRÝ DÉMANT (detektivův pomocník), NEVIŇÁTKA (Snob) a UTRPENÍ ŠEDÉ SESTRY (sluha Alois).

Teprve zvukový film mu dokázal přinést ještě větší popularitu u toho nejprostšího publika. Hrál komické a excentrické epizodky tajemníka kabaretu (EXEKUTOR V KABARETU), Narcise Straky (Z BLÁTA DO LOUŽE), námořníka (TŘI KROKY OD TĚLA), dragouna Frantíka (POSLEDNÍ MUŽ), harmonikáře (KRÁL ULICE), pana Klandra (BARBORA ŘÁDÍ), komisaře (ULIČNICE), listonoše Jirky (LOJZIČKA), Vendelína Pletichy (FALEŠNÁ KOČIČKA), strýce Ambrože (SLÁVKO, NEDEJ SE!), starosty (KOMEDIANTSKÁ PRINCEZNA), policajta Koníčka (FILOSOFSKÁ HISTORIE), úředníka Špargla (DŮVOD K ROZVODU), trenéra Hájka (KLAPZUBOVA XI.), radního (LÍZINO ŠTĚSTÍ) či zloděje Šišky (NEVIDĚLI JSTE BOBÍKA?).

Větší příležitost Kohoutovi dali Martin Frič, Karel Lamač a další ve svých komediích: správce velkostatku Kohout v Longenově frašce MILÁČEK PLUKU (1931), zákazník hledající melodii v komedii ŽIVOT JE PES (1933), správce domu Kulich ve Slavínského komedii VDAVKY NANYNKY KULICHOVY (1935), podváděný pokladník Rousek v JEDENÁCTÉM PŘIKÁZÁNÍ (1935), hudebník Klásek v LUCERNĚ (1938), poťouchlý úředník Novotný v KRISTIÁNOVI (1939), zřízenec hlídací společnosti v HOTELU MODRÁ HVĚZDA (1941) a neschopný punčochář a konšel Hypolit Kostík v POČESTNÝCH PANÍ PARDUBICKÝCH (1944), který dlí pod pantoflem své manželky (Meda Valentová).

Pro něj životní roli připravil právě Karel Lamač v operetce NA TÝ LOUCE ZELENÝ (1936), kde skvělým způsobem ztvárnil věčně nachmeleného, ale jinak v jádru dobrého hajného Štětivce, kterého si několikrát úspěšně zopakoval v pozdějším věku i na divadelních podiích.

Po válce hrál již jen ve čtyřech snímcích malé epizodky exekutora (TŘI KAMARÁDI), Zuzanina otce (PAROHY), živnostníka Josefa (ČAPKOVY POVÍDKY) a pacienta u zubaře (POLIBEK ZE STADIONU). Následně se rozhodl z politických důvodů emigrovat. I odchod za hranice uskutečnil způsobem sobě originálním.

Přítel a divadelní agent František Spurný mu vyjednal 3. října 1948 pohostinské vystoupení pro celníky v Aši. Před vystoupením převaděč převedl Kohoutovu ženu a dcery do Západního Německa. Kohout tři sta celníkům a jejich ženám na střelnici hrát hru „Na tom našem dvoře“, kterou celou hrál v dokonalém kostýmu kohouta. V půli představení utekl, stále oblečen v masce kohouta, do lesa k hranicím. Byl tak oblečen pro případ, že kdyby ho chytili, aby mohl předstírat, že se zbláznil. Útěk přes hranice se mu tak nakonec povedl.

V Německu se ocitl v Ludwigsburgu, v lágru pro utečence. Musel jezdit po ostatních táborech a bavit české utečence, aby vůbec měla jeho rodina co jíst. Dostal nabídku z francouzského rádia, které mělo vysílat česky a odešel s rodinou do Paříže. V Paříži získal možnost předvádět pantomimu ve známém nočním podniku El Monico na Place Pigalle. V podniku se seznámil také s Josephine Bakerovou, Edith Piaf nebo Yvesem Montandem. V roce 1951 dostal pozvání od Pavla Tigrida k účinkování do nově vznikajícího rozhlasu Svobodná Evropa v Mnichově. Přestěhoval se zpátky do Německa, ale po krátké době přešel jako redaktor a hlasatel do pobočky RFE v New Yorku, kterou vedl Ferdinand Peroutka.

Kohout jezdil se zábavným programem pro krajany po celých USA a po světě (např. v Austrálii a v Kanadě). Se začínající Barbrou Streisand se uplatnil na Broadwayi v Čapkově dramatu „Ze života hmyzu“. Po delším čase získal možnost návratu v epizodních roličkách před filmovou kamerou, tentokrát ne na Barrandově, ale v Hollywoodu. Hrál ve snímcích WHAT´S SO BAD ABOUT FEELING GODD? (ŠTĚSTÍ V NEW YORKU; 1968), THE PROJECTIONIST (PROMÍTAČ; 1971), TAKING OFF (1971), THE COMEBACK TRAIL (ZPÁTEČNÍ CESTA; 1982). Zahrál si i v několika reklamách a měl původně hrát i v PŘELETU NAD KUKAČČÍM HNÍDEM, ale jeho roli nakonec převzal Danny DeVito, poněvadž mu vedení rádia Svobodná Evropa neudělilo povolení. K osmdesátým narozeninám obdržel blahopřání od prezidenta Ronalda Reagana a k osmdesátým pátým narozeninám od prezidenta George Bushe st.

Po sametové revoluci se Jára Kohout vrátil 3. dubna po dvaačtyřiceti letech do Československa, nejdříve na návštěvu, a pak natrvalo. Okamžitě po návratu hostoval v Semaforu v inscenaci „Strejček z Ameriky“ a v Karlínském divadle jako hajný Štětivec ve operetce „Na tý louce zelený“.

Po několika desítkách let se objevil i v českém filmu. Bohužel jen v „blbinkách“, jak sám v žertu říkal: v komediích JEŠTĚ VĚTŠÍ BLBEC, NEŽ JSME DOUFALI (strýček z Ameriky) a DIVOKÉ PIVO (opilec Láďa). Pořádal přednášky, zájezdy a rozhlasová a televizní vystoupení. V Praze také poznal o šedesát let mladší novinářku Marcelu, kterou si roku 1992 vzal.

Byl taktéž autorem několika vzpomínkových a humorných knížek „Páté přes deváté“ (1937), „Průvodce moderního muže“ (1946), „Jak na to“ (1950), „Attention Comrades“ (1950), „Od A do Z“ (1962), „Hop sem, hop tam“ (1978, 1991), „Bouračka“ (1994) a posmrtně vyšla kniha rozhovorů s druhou manželkou Marcelou Kohoutovou „Malý velký komik aneb Kdo má v uzlíčku zaječí pacičku“ (1994).

Jára Kohout, legenda české divadelní a filmové komiky, zemřel na rakovinu prostaty 23. října 1994 v Praze v úctyhodném věku nedožitých devadesáti let. Je pohřben na Vyšehradě mezi největšími českými kulturními osobnostmi, mezi něž bezpochyby patří i on sám.

1997 – Poslanecká Sněmovna schválila 128 hlasy vznik 14 vyšších územních samosprávních celků v ČR (o vzniku krajů či zemí hovoří Ústava ČR); ústavní zákon nepodpořila KSČM (navrhovala jen 9 krajů) a SPR-RSČ (žádala spolkové uspořádání - Praha, Čechy, Morava) a část poslanců ODS (prosazovala 27 krajů). Nové územní uspořádání se má realizovat od roku 2000.

Dosavadní ministr zahraničí a místopředseda vlády J. Zieleniec (ODS) nečekaně rezignoval ze svých funkcí; jeho nástupcem v ministerské funkci se stal 8. listopadu J. Šedivý (došlo také k jmenování dalších dvou nových ministrů). Krize vládní koalice se výrazně prohloubila.

1998 – Informace, že prezident V. Havel neudělí bývalému vídeňskému starostovi H. Zilkovi kvůli podezření ze spolupráce s StB navržený Řád bílého lva IV. třídy, odstartovala politickou aféru; ta byla "ukončena" Zilkovou cestou do Prahy 8. prosince 1998 a přijetím u V. Havla, který vyjádřil politování nad aférou a omluvil se H. Zilkovi za "ten díl viny, který nese jeho kancelář".

2002 – Čečenští teroristé obsadili moskevské divadlo a zajali asi 700 rukojmích.

Svátky:

Svátek mají Teodor a Jan (Kapistránský).

V občanském kalendáři má dnes svátek Teodor nebo - jak se psávalo dříve - Theodor. Jméno pochází z řeckého Theodóros a znamená "Boží dar". Slovanskou podobou jména by mohli být Bohdan a Božidar.

Teodorů je v kalendáři opravdu hodně. My si dnes připomeneme biskupa Theodora, který má ve světovém církevním kalendáři svátek 16. srpna. Tento Theodor byl prvním známým biskupem ve švýcarském Wallisu a sídlil v Octoduru (dnes Martigny). Traduje se o něm, že se v roce 381 účastnil synody v Aquileji a roku 396 i synody v Miláně. Údajně to byl také on, kdo našel ostatky sv. Mauricia a jeho druhů (takzvané "thébské legie") a uložil je v bazilice sv. Mořice v Agaunu, kterou sám vybudoval. Theodor zemřel někdy na přelomu 4. a 5. století a na místě jeho hrobky vzniklo v Sittenu významné poutní místo. Biskupovy ostatky jsou od roku 1789, kdy město obsadila francouzská revoluční armáda, nezvěstné.

V církevním kalendáři má dnes svátek další z mnoha Janů. Toto jméno je hebrejského původu (Jochánán) a znamená "Bůh je milostivý". Dnešní oslavenec se jmenoval Jan Kapistránský a narodil se 24. června roku 1386 v abruzzském Capestranu (východně od L'Aquily, Itálie) v rodině přistěhovalého barona. Vystudoval práva v Perugii, oženil se a jako velice schopný člověk se již ve svých 26 letech stal v tomto městě správcem. Itálie byla tehdy sužována válkami, ve městě vypukla vzpoura a Jan skončil v těžkém vězení. Zde si probral svůj dosavadní život a rozhodl se, že když z vězení vyjde, bude se věnovat řeholnímu životu a boji za mír. Skutečně byl za velké výkupné propuštěn a po dohodě s manželkou vstoupil roku 1415 k františkánům. V roce 1420 se nechal vysvětit na kněze a stal se z něho putující kazatel. Cestoval po celé Evropě, kde jeho proslovy poslouchaly tisíce lidí. Pomáhal také se zakládáním klášterů reformovaných františkánů (observantů), byl pověřován mnoha misemi a proslul také jako smiřovatel mnoha sporů. V roce 1451 se objevil i v Čechách, ale král Jiří z Poděbrad mu příliš nedůvěřoval, a nedovolil mu proto vstoupit do Prahy, natož aby jej přijal. Kapistrán se však nevzdal a obcházel zbytek země, kde byl především hostem pánů z Rožmberka, kteří jeho snahy podporovali. Prošel celé Čechy i Moravu. V těchto letech kázal například v Brně, Olomouci, Chebu, ale odskočil si i do Durynska, Saska, Míšeňska, Bavorska, Vratislavi a na žádost krále Kazimíra i do Polska. Mezitím se jižní Evropa začala otřásat pod tureckým náporem a Jan Kapistrán se připojil k vojsku Jana Hunyadyho, které mělo Turky zastavit. Jeho povzbuzování a osobní příklad dodávalo vojákům v bitvě u Bělehradu takový elán, že křesťanské vojsko dne 22. července slavně zvítězilo. O několik měsíců později (23. října 1456) však oba Janové, Kapistrán i Hunyadi, zemřeli na mor. Ostatky Jana Kapistrána jsou sice nezvěstné, přesto jej papež Alexander VIII. prohlásil roku 1690 za svatého.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů a další zdroje