Vzpomínáček - 23. listopadu - Klement Gottwald a Philippe Noiret

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 23. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Dobytí Sevilly, Ladislav Pohrobek, bitva u Hennersdorfu, Václav Kliment Klicpera, první jukebox, Klement Gottwald, patent na ořezávátko, Franco Nero, Jiří Stivín, 23. listopadu 1968, volby do zastupitelstev měst a obcí 1990, Freddie Mercury oznámil, že má AIDS, Eduard Ševardnadze rezignoval, Philippe Noiret..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1248 – Křesťanské jednotky pod vedením krále Ferdinanda III. Kastilského dobyly Sevillu.

1457 – Uprostřed svatebních příprav náhle zemřel Ladislav Pohrobek; jeho smrtí se rozpadlo nedávno vytvořené habsburské česko-rakousko-uherské soustátí.

Hned po pohřbu se rozšířila (a po staletí se tradovala) obvinění z královraždy, přičemž temný stín podezření z otravy padl zejména na Jiřího z Poděbrad. Novodobý průzkum zbytků kostí a tkání Pohrobkových pozůstatků na konci 80. let 20. století prokázal zhoubnou leukémii (rakovinné bujení kostní dřeně).

Smrtí Ladislava vymřela albertinská větev Habsburků (někdy bývá také uváděn jako poslední Lucemburk na českém trůnu z matčiny strany). Hned po Ladislavově smrti propustil Jiří z Poděbrad na svobodu Matyáše Korvína (vězněn v Praze od roku 1452) a dopomohl mu k uherskému trůnu (24. ledna 1458 zvolen).

1620 – Fendinand II. po porážce českého stavovského povstání zrušil platnost Rudolfova Majestátu (1609) jeho přestřižením.

1745 – Další Fridrichova vítězná bitva - u Hennersdorfu v Horní Lužici nad saskými vojsky dříve, než se spojila s rakouskou armádou. Karel Lotrinský ustoupil bez boje a v značném chaosu přes severovýchodní Čechy do Saska, kde mělo padnout rozhodnutí.

1792 – Narodil se Václav Kliment Klicpera, český spisovatel a dramatik († 15. září 1859)

1889 – V americkém San Franciscu byl nainstalován první jukebox na světě.

1896 – Narodil se Klement Gottwald, československý politik, prezident († 14. března 1953)

Klement Gottwald (23. listopadu 1896 asi Dědice u Vyškova – 14. března 1953 Praha) byl československý komunistický politik.

Od roku 1929 zastával úřad poslance Národního shromáždění, po druhé světové válce vykonával nejdříve funkci premiéra (první a druhá vláda), a čtyři měsíce po únorovém komunistickém převratu v roce 1948 se stal prezidentem Československé republiky.

První komunistický prezident Československa přišel na svět v Dědicích jako nemanželský syn chudé zemědělské dělnice Marie Gottwaldové.

Před první světovou válkou se Gottwald vyučil ve Vídni truhlářem, zároveň se zúčastňoval činnosti v dělnickém tělovýchovném hnutí a mezi sociálnědemokratickou mládeží.

V letech 1915 - 1918 byl vojákem rakousko-uherské armády, ale v létě roku 1918 dezertoval. Bojoval v bitvě u Zborova, kde proti němu na straně legií stál budoucí generál Ludvík Svoboda. Po vzniku samostatného Československa sloužil dva roky v Československé armádě. V letech 1920 - 1921 pracoval v Rousínově jako stolařský dělník.

Do roku 1926 byl Gottwald funkcionářem komunistické strany na Slovensku a redaktorem komunistického tisku. V letech 1926 - 1929 pracoval v pražském sekretariátu KSČ a podařilo se mu zformovat promoskevskou opozici proti jejímu tehdejšímu vedení. Od roku 1928 byl členem vedoucího orgánu Kominterny, její exekutivy, tj. její výkonné složky.

V únoru roku 1929, na jednání V. sjezdu KSČ, se Gottwald společně s Guttmannem, Švermou, Slánským, Kopeckým a Reimanem dostali do vedení strany.

Ve 2. polovině 30. let provedl Gottwald v politice KSČ řadu změn podle změn zahraniční politiky Sovětského svazu, konkrétně politiky lidové fronty a obrany proti fašismu určené na VII. kongresu Kominterny v létě roku 1935. V září a říjnu roku 1938 patřil k hlavním představitelům opozice proti přijetí Mnichovského diktátu.

Po zákazu KSČ emigroval Gottwald v listopadu roku 1938 do Sovětského svazu, kde pak až do roku 1941 zastával politiku odpovídající sovětsko-německému paktu ze srpna roku 1939. Po napadení Sovětského svazu v roku 1941 bral vytváření protihitlerovské koalice jako svoji velkou příležitost prosadit se a začínal promýšlet pozdější převzetí moci v Československu.

V prosinci roku 1943 se Gottwald dohodl s představitelem londýnské emigrace prezidentem Dr. Edvardem Benešem na sjednocení domácího a zahraničního protinacistického odboje. Po skončení války se mu pak podařilo zajistit komunistům zásadní vliv na poválečné uspořádání Československa.

10. května roku 1945 se Gottwald vrátil do Prahy jako místopředseda československé vlády a předseda Národní fronty. Od stejného roku až do své smrti byl zároveň předsedou KSČ. Po vítězství KSČ v částečně demokratických volbách roku 1946 se stal předsedou vlády.

Na podzim roku 1947 už je zřejmé, že komunisti jsou hrozbou pro demokracii. V únoru roku 1948 se demokratické vládní strany odhodlaly k odporu, ale KSČ již ovládala armádu (hlavně prostřednictvím generála Svobody) a Sbor národní bezpečnosti (policii), navíc si zřídili nelegální ozbrojené bojůvky, Lidové milice.

14. června roku 1948 byl Gottwald po abdikaci prezidenta Dr. Edvarda Beneše, který odmítl podepsat komunistickou ústavu 9. května, zvolen do funkce československého prezidenta. V zemi pak začali rozhodovat a fakticky vládnout sovětští poradci: v ekonomice byla prosazena koncepce těžkého průmyslu a násilná kolektivizace zemědělství, byl zaveden monopol komunistické moci na školství, vědu a kulturu. Hlavní zájem poradců byl soustředěn hlavně na bezpečnost, armádu, prokuraturu a soudy.

Za Gottwaldovy vlády došlo na počátku padesátých let k mnoha politickým vykonstruovaným procesům, byl rozpoután politický teror: bylo vyneseno přes 230 rozsudků smrti, přes sto tisíc občanů bylo odsouzeno k doživotí či mnohaletým vězením. Kárnými vojenskými jednotkami PTP (Pomocné technické prapory) prošly desítky tisíc „protistátních živlů“. Nakonec Gottwald poslal na šibenici i jedenáct ze svých nejbližších předních komunistických funkcionářů v čele s R. Slánským.

11. března 1953 se první dělnický prezident vrátil leteckým speciálem z pohřbu Stalina. Spolu s účastníky pohřbu přiletěli do Prahy i dva sovětští odborníci na mumifikaci těl. Gottwald si po přistání postěžoval předsedovi vlády Antonínu Zápotockému, že mu není příliš dobře. Myslel si, že má jen chřipku, ale skutečnost byla vážnější. Ačkoliv to bylo přísně tajeno, byl závislý na alkoholu a trpěl syfilidou. Tyto problémy byly zřejmě příčinou aneurysmatu, tedy výdutě srdeční aorty, na jehož následky o tři dny později, tj. 14. března 1953, zemřel.

Jeho tělo bylo uloženo v mauzoleu v uzpůsobeném Národním památníku na pražském vrchu Vítkově. Tělo bylo v letech 1953 až 1962 vystavováno návštěvníkům podobně jako Leninovo. Tělo Klementa Gottwalda se na přelomu 50. a 60. let začalo (v důsledku mumifikace provedené příliš pozdě po smrti) pomalu rozpadat. To se zpočátku řešilo výrobou náhražek příliš poškozených částí těla (nohy, ruce, trup) ve filmových ateliérech Barrandov, časem se však ukázalo, že se tělo nepodaří zachovat. Ke zpopelnění těla v roce 1962 vedle rozkladu přispělo i politické rozhodnutí související s kritikou kultu osobnosti v ČSSR. Po Sametové revoluci byly jeho ostatky uloženy na Olšanských hřbitovech.

Dne 23. dubna 2007 byl posmrtně zbaven čestného občanství města Vyškova, což odhlasovalo 27 členné městské zastupitelstvo.

Klement Gottwald se ve skutečnosti možná narodil v Hošticích. Jeho rodný domek v Dědicích u Vyškova byla naaranžovaná komunistická smyšlenka.

Podle Klementa Gottwalda dostalo název několik jednotek československých interbrigád ve Španělsku. Například četa Klementa Gottwalda, což byla první skutečně československá jednotka v interbrigádách.

1897 – Andrew Jackson Beard si nechává patentovat ořezávátko.

1914 – Úředně bylo oznámeno, že téhož dne byl podle rozsudku vojenského velitelství v Moravské Ostravě popraven úředník S. Kratochvíl z Přerova, protože rozšiřoval protirakouské letáky. Rozhodnutím stejného soudu z podobných důvodů byl zastřelen 9. prosince t. r. krejčí E. Matějka a 23. prosince t. r. J. Kotek z Prostějova. Tyto exemplární popravy byly výstrahou narůstajícím rusofilským náladám na veřejnosti po úspěchu vojsk v Haliči (vyjádřeno mezi lidem úslovím: Pečte hus - přijde Rus).

1915 – Rozpuštěna Česká obec sokolská a Svaz slovanského sokolstva.

1918 – M. Hodža vyjednával v Budapešti o odchodu maďarských vojsk ze Slovenska; 6. prosince podepsal s maďarským ministrem pro národnosti O. Jászim (bez pověření vlády) smlouvu o zatímní demarkační čáře (kryje se víceméně s dnešní slovensko-maďarskou hranicí).

1941 – Narodil se Franco Nero, italský herec

1944 – osvobozen koncentrační tábor Natzweiler-Struhof.

Narodil se Jiří Stivín, český jazzový hudebník

1968 – V Praze se konal III. junácký sněm, který zvolil ústřední radu Českého junáka – starostu Antonína Suma, náčelníka R. Plajnera a náčelnici V. Machovou. Zároveň schválil stanovy Českého junáka a stanovil zásady junácké výchovy.

A. Dubček promluvil ve Štúrovu na slavnostním ukončení první etapy výstavby kombinátu na výrobu papíru a celulózy.

Na Slovensku ustavili pět nových národních odborových svazů a zvolili jejich předsedy.

Týdeník Listy ve svém 3. čísle z 21. 11. přinesl veřejné prohlášení literárních vědců, pedagogů a překladatelů k současné situaci Svazu čs.- sovětského přátelství, které poskytuje platformu frakčním skupinám, jež jsou v rozporu s míněním naprosté většiny občanů a vystupují proti polednové politice. Zároveň signatáři prohlašují jako lidé, kteří jsou trvale spjati pracovně s ruskou kulturou , že nemají nic společného se současnou aktivitou Svazu čs. - sovětského přátelství. Hrubě odporuje tradicím dávné náklonnosti našich národů k Rusku a nemá také nic společného s bytostně humanistickou podstatou opravdové ruské kultury.

1990 – Proběhly volby do zastupitelstev měst a obcí; v ČR (24. listopadu) se jich účastnilo 51 stran a hnutí, nejvíce hlasů získalo OF (35,6 %), KSČM (17,2 %) a ČSL (11,5 %) při účasti 73,55 % oprávněných voličů.

1991 – Freddie Mercury, předák kapely Queen, veřejně oznámil, že má AIDS. Den poté zemřel.

2003 – Gruzínský prezident Eduard Ševardnadze rezignoval po protestech proti zfalšovaným volbám.

2006 – Zemřel Philippe Noiret, francouzský herec (* 1. října 1930)

Philippe Noiret se narodil v říjnu 1930 v severofrancouzském městě Lille. Rodina se živila obchodem s konfekcí a patřila k dobře situované střední vrstvě.

Otec miloval literaturu a tuto lásku se snažil předat i synovi. Dětství trávil Noiret na jihu Francie v Toulouse. Kvůli vysokoškolskému vzdělání se odstěhoval do Paříže, kde začal navštěvovat College Janson-of-Sally. Už tehdy se ale mnohem víc zajímal o herectví, což se projevilo na jeho prospěchu.

Třikrát propadl u bakalářských zkoušek a studium nakonec nedokončil. Raději začal pod vedení Rogera Blina studovat herectví ve Western Drama Theatre. Krátce nato debutoval v představení po bodu Gerarda Philipa. V té době se živil jako bavič v nočním klubu.

V letech 1953-60 patřil mezi stálé členy hereckého souboru Théatre National Populaire v Paříži. Zde ztvárnil před čtyřicet divadelních rolí pod vedením Jeana Vilara.

S divadlem také v roce 1955 navštívil Prahu. V souboru se seznámil i se svou budoucí ženou Monique Chaumette, kterou si vzal v roce 1962. Z jejich svazku se narodila dcera Frédérique. V 60. letech vytvořil komediální dvojici s Jeanem Pierrem Darrasesem a spolu objížděli noční kluby (pochopitelně se svým programem).

První filmovou zkušenost získal už v roce 1949, kdy se objevil v komedii GIGI. I když svou budoucnost spojoval v následujících letech s jevištěm a na film se díval přezíravě jako na povrchní zábavu pro masy, z finančních důvodů přijímal další role. Kvůli svému všednímu zjevu ani nepředpokládal, že by jej ve filmovém průmyslu čekala velká kariéra. Přišla ale francouzská nová vlna, která požadovala zobrazení reálného života a přirozených lidských typů. Francouzští režiséři v Noiretovi objevili ideálního představitele obyčejných tuctových Francouzů. Nikdy nehrál akční hrdiny a obvykle nepředstavoval ani romantické typy. Jeho nenápadný zevnějšek a civilní herecký projev se nicméně hodil jak do psychologických dramat, detektivních příběhů, tak i komedií a Noiret si na rozmanitost svých postav rozhodně nemohl stěžovat. První hlavní rolí se stal inspektor Lui ve snímku LA POINTE COURTE, ale úspěch přišel až s filmem ZAZIE V METRU v roce 1960.

Do postavení filmové hvězdy jej katapultovala titulní role ve snímku ALEXANDRE LE BIENHEUREUX z roku 1967. Dalším mezníkem v kariéře se stalo alegorické podobenství konzumní společnosti nazvané VELKÁ ŽRANICE z roku 1973 a především hlavní role lékaře, jehož rodinu vyvraždí nacisté, ve válečném dramatu STARÁ PUŠKA (1975). Za tuto postavu obdržel svého prvního Césara. V dobrodružné komedii AFRIČAN se objevil coby podivínský ochránce přírody Victor po boku Catherine Deneuve. Vrchol divácké popularity přišel s komedií PROHNILÍ, která si vzala na paškál korupci v policejním sboru. Role úplatného policisty Reného Boisronda byla Noiretovi přímo šitá na tělo, mohl v ní uplatnit smysl pro ironii a nadsázku. Komerční úspěch filmu si vyžádal další dvě pokračování.

Celosvětovou slávu přinesla herci vedlejší role Alfreda v romantickém dramatu BIO RÁJ (1988). Za hlavní roli majora Delaplana ve filmu LA VIE ET RIEN D'AUTRE obdržel svého druhého Césara. Úspěšný byl i portrét chilského básníka Pabla Nerudy v dramatu POŠŤÁK (1994). V České republice natočil snímek PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA, při kterém se seznámil s B. Hrabalem. Mimo jiné byl Noiret též hostem karlovarského festivalu.

Celkem hrál ve 125 filmech, jeho častou hereckou partnerkou byla Annie Girardotová (NĚŽNÉ KUŘE, UKRADLI TORZO JUPITERA). Často spolupracoval s Bertrandem Tavernierem, který mu svěřoval psychologicky náročné role v detektivkách (HODINÁŘ OD SVATÉHO PAVLA, SOUDCE A VRAH) i v kostýmních historických filmech (SLAVNOST ZAČÍNÁ). Philippe de Broca a Claude Zidi s oblibou obsazovali Noireta do komedií, Pierre Garnier-Deferre do detektivek.

Za své zásluhy o francouzskou kulturu byl jmenován Rytířem čestné legie. Kromě herectví se zajímal o výtvarné umění a literaturu. Třicet let žil na venkově, obýval rozlehlý dům ve vinařské oblasti poblíž starověkého města Carcassone. Věnoval se chovu koní, byl též vášnivým gurmánem. Zemřel na rakovinu v listopadu 2006 a je pohřben v Paříži.

Svátky:

Svátek mají Klement a Lukrécie.

Dnes se kupodivu shodují oba kalendáře na tom, že má svátek Klement či Kliment. Jméno latinského původu znamená "vlídný, milostivý, laskavý a mírný".

Dnes si připomínáme patrona Sevilly, Aarhusu, Compagne a Krymu, ale také kameníků, pracovníků s mramorem, kloboučníků a námořníků, kterým je Klement I. Tento Říman přišel na svět uprostřed 1. století a byl vychován v pohanské víře. Jednoho dne však slyšel kázání apoštola Barnabáše a náhle jako by našel, co vždycky hledal. Dal se od něho pokřtít a přišel k dalšímu apoštolu Petrovi. Tomu se jinoch velice zamlouval, učil jej a nakonec Klementa navrhl za svého nástupce. Avšak po Petrově smrti (64) se Klement zdráhal papežský stolec přijmout, takže byli papeži zvoleni nejprve Linus a po něm Anakletus. Teprve roku 90 nebo 92 se Klement podvolil tlaku křesťanů a úřad konečně přijal.

Tradice vypravuje, že koncem století byl poslán do vyhnanství a musel pracovat v pověstných mramorových dolech v Chersonésu na Krymu. V lomech lidé velmi těžce pracovali, navíc je všechny sužovala nepředstavitelná žízeň. Jako veliký znalec přírody si Klement všiml, že jakési jehně hrabe na jednom místě kopytem. Přispěchal mu na pomoc a ze země opravdu vytryskl ohromný proud vody. Rozběsnění dozorci Klementa okamžitě uvěznili a v roce 101 jej s kotvou na krku svrhli do moře. Jeho přátelé tělo nalezli a pohřbili, ale časem se na místo zapomnělo. Až apoštolové Slovanů Cyril a Metoděj v roce 868 Klementovy ostatky nalezli a přinesli je zpět do Říma, kde byl konečně tento papež pohřben.

Kostel sv. Klimenta v Římě leží na silnici vedoucí od Colossea k Lateránskému paláci a patří ke kulturněhistoricky nejdůležitějším stavbám vůbec. To proto, že si nejlépe ze všech zachoval charakter raně křesťanské baziliky. Stavba, která je zvenku téměř nenápadná, se zvedá nad jedním z nejstarších křesťanských shromaždišť Říma a také nad rodným Klementovým domem. Dolní kostel, o němž existují zmínky již ze 4. století, je od roku 1108 nastaven horním kostelem. Dlouhou dobu byla stavba kostela v hloubce zcela zapomenuta, až ji roku 1857 znovu náhodně odkryli a uvolnili stavebníci. Dnes patří toto jedinečné dílo k největším pozoruhodnostem města Říma. Ostatky velkého papeže Klementa I. jsou uchovávány nad hlavním oltářem horního kostela.

V kalendáři bychom dnes našli také překrásné a tajemné jméno Lukrécie. Jeho význam je ovšem zcela prozaický: označuje ženu, která pocházela z římského rodu Lucretiů.

Asi nejvíce toto jméno proslavila jedna členka tohoto rodu, jejíž tragédie vstoupila do římských dějin a zároveň i do dějin malířství. Po staletí byla s oblibou malována překrásná žena, která si dýkou probodává svou nádhernou hruď. Podle vyprávění se tak stalo poté, co ji znásilnil Sextus, syn římského krále Tarquinia Superba čili po našem Zpupného. Mladík se domníval, že jako syn bohatého vládce si může dovolit úplně všechno.

Hrdá Lukrécie však svou pohanu neunesla, sdělila vše manželovi i otci a vyzvala je k pomstě. Potom zvolila dobrovolnou smrt. Ta otřásla Římem natolik, že královská zvůle byla ihned potrestána: došlo k povstání a Římané vyhlásili republiku. Lidé se dějinami ale stejně nepoučili, a tak si každý, kdo je u moci, po celá staletí pořád dělá, co chce. Čas od času lidé sice nemilované pány svrhnou, ale vše se neustále a dokola opakuje, takže nám nakonec zůstanou vždy jenom obrazy s překrásnou Lukrécií.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze