Vzpomínáček - 22. listopadu - Charles de Gaulle a John F. Kennedy

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 22. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Charles de Gaulle, Jack London, systém vázaného hospodářství, Jana Drbohlavová, Jamie Lee Curtis, atentát na Johna F. Kennedyho, 22. listopadu 1968, po smrti Franca Juan Carlos I. prohlášen španělským králem, Londýn – New York = Concorde, Margaret Thatcherová, senátní volby 1996, Oranžová revoluce na Ukrajině, Angela Merkelová první kancléřkou..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1348 – Uzavřena smlouva mezi českým králem Karlem a polským panovníkem Kazimírem.

1848 – V arcibiskupském zámku v Kroměříži bylo obnoveno jednání ústavodárného říšského sněmu; hlavním bodem se stal "návrh práv základních", tedy jednání o nové rakouské ústavě.

Z celkového počtu 29 navržených paragrafů jich bylo projednáno patnáct, návrh ústavy byl předložen 21. prosince k prvému čtení.

Nová konstituce měla vycházet ze zásad francouzského a amerického liberalismu a zavádět řadu demokratických zásad: rovnost občanů před zákonem, zrušení šlechtických výsad, uzákonění všeobecné branné povinnosti, odstranění trestu smrti apod.

1890 – Narodil se Charles de Gaulle, francouzský politik a generál († 9. listopadu 1970)

Charles André Joseph Marie de Gaulle (22. listopadu 1890 Lille – 9. listopadu 1970 Colombey-les-Deux-Églises) byl významný francouzský státník a vojenský činitel.

Narodil se v rodině právníka a profesora filosofie, který se účastnil již války s Pruskem v roce 1870. Střední školu absolvoval v Paříži a roku 1911 vstoupil do vojenského učiliště v Saint-Cyru.

V první světové válce byl roku 1916 těžce raněn a zajat Němci, ze zajetí se neúspěšně několikrát pokusil utéci. Velitel Pétain se domníval, že de Gaulle zahynul, a in memoriam mu udělil Řád čestné legie.

V květnu 1919 vstoupil v Sillé-le-Guillaume, jako účastník francouzské mise v Polsku, k 5. pluku polských myslivců.

S ním putoval až do Východní Haliče, kde bojoval proti ukrajinským nacionalistům. Po obsazení Haliče odešel do bývalé školy carské Imperiální stráže v Rembertówě u Varšavy, kde přednášel teorii taktiky.

V červenci až srpnu se účastnil na bojových akcích proti Sovětskému Rusku a byl povýšen na majora. Po svém návratu do Francie v roce 1920 působil v Saint-Cyru jako učitel vojenských dějin.

V roce 1925 se stal pobočníkem H. P. Pétaina. Od roku 1929 byl důstojníkem francouzského sboru v Bejrútu. V meziválečném období se věnoval publikační činnosti, nejvýznamnějším dílem je esej „Vers l'armée de métier“ (O válečném řemesle) z roku 1934, v níž navrhoval nahradit armádu založenou na branné povinnosti početně omezeným plně profesionálním sborem, plně motorizovaným a dostatečně vybaveným obrněnou technikou, zároveň v ní formuloval požadavky na moderní doktrínu vedení mobilní války; která způsobila jeho značnou nepopularitu mezi francouzskou veřejností i důstojnickým sborem. Před začátkem války byl povolán zpět do Francie jako člen Národní obranné rady.

V roce 1939 byl velitelem tankového pluku. V květnu 1940 se stal velitelem nově formované 4. tankové divize, a za bojové úspěchy a projevenou statečnost byl 25. května 1940 povýšen na brigádního generála. Po porážce Francie uprchl 17. června do Anglie. V Londýně generál začal budovat hnutí Svobodných Francouzů, jehož symbolem se stal lotrinský kříž. Vedle mnohatisícové armády v koloniích se mu prostřednictvím legendárního odbojáře Jeana Moulina podařilo sjednotit podzemní skupiny do Národní rady odboje čítající kolem sta tisíc lidí. De Gaulle zastával názor, že jeho hnutí, od roku 1942 nazývané Bojující Francie, je reprezentantem Francie. 25. srpna 1944 triumfálně vstoupil do Paříže a převzal politickou moc. De Gaulle se tak v září 1944 stal předsedou prozatímní francouzské vlády. Díky šikovné zahraniční politice se mu pak podařilo znovu vyzbrojit armádu, získat německou okupační zónu a stát se stálým členem Rady bezpečnosti OSN.

Ale již v lednu následujícího roku rezignoval. Nesouhlasil s návrhem nové ústavy pro tzv. čtvrtou republiku. Nelíbila se mu přílišná moc parlamentu a v něm zastoupených politických stran a naopak slabá pozice prezidenta republiky. V roce 1947 tak de Gaulle založil politické hnutí Sdružení francouzského lidu (RPF), které ale ve volbách nezvítězilo a jeho vůdce odešel do politického ústraní. Poválečná francouzská politika vykazovala velkou nestabilitu - časté výměny vlád a problémy v koloniích. A povstání v jedné z nich – Alžírsku – přispělo k de Gaullovu návratu. Vytvořil zcela nový ústavní režim, pro který se v učebnicích politologie vžil název poloprezidentský nebo gaullismus. V reakci na to vytvořila radikální opozice Organizaci tajné armády (OAS), jejímž cílem se stala destabilizace Francie a atentát na de Gaulla. V roce 1966 také Francie vystoupila z vojenských struktur NATO.

Největším otřesem jeho autority se staly studentské nepokoje během pařížského května 1968, kdy už to vypadalo, že odstoupí. Avšak 30. května vypsal předčasné volby a jeho strana drtivě vyhrála. Abdikoval v roce 1969 po oznámení odmítavého výsledku referenda o přesunu některých kompetencí na kraje a o transformaci Senátu, když předtím setrvání ve funkci spojil s přijetím těchto reforem.

Charles de Gaulle zemřel v roce 1970 dva týdny před svými osmdesátými narozeninami.

1916 – Zemřel Jack London, americký spisovatel (* 12. ledna 1876)

1918 – Vláda zřídila komisi pro dovoz a vývoz; od začátku listopadu budován systém vázaného hospodářství.

Rakouské Národní shromáždění se usneslo na zákonu, jímž všechny čtyři německé provincie vyhlásilo za součást svého státu (včetně moravských měst Brna, Olomouce, Jihlavy).

1940 – Narodila se Jana Drbohlavová, česká herečka

1958 – Narodila se Jamie Lee Curtis, americká herečka

1963 – Zemřel John F. Kennedy, 35. prezident USA (* 29. května 1917)

John Fitzgerald Kennedy narozený 29. května 1917, často označovaný též jako Jack Kennedy či JFK, byl 35. prezident USA (1961-1963).

JFK je považován za ikonu amerického liberalismu. Je jediný prezident v historii USA, který se hlásil ke katolické církvi a poslední demokratický kandidát ze severních států, který byl zvolen za prezidenta.

Dosud je i nejmladším zvoleným prezidentem (nejmladším prezidentem je Theodore Roosevelt, který nastoupil do úřadu ve 42 letech po atentátu na svého předchůdce).

Americká veřejnost jej považuje za jednoho z největších prezidentů, historikové jsou opatrnější a mluví spíše o mírně nadprůměrném. Během jeho vlády, ukončené kulkou atentátníka, proběhla Invaze v Zátoce sviní, Karibská krize, byla vybudována Berlínská zeď a začaly první střety Války ve Vietnamu.

Dále pokračovalo vesmírné soupeření mezi USA a SSSR a ve svém tažení pokračovalo v Evropě i v USA Hnutí za lidská práva.

John Fitzgerald Kennedy se narodil se 29. května 1917 Rose Fitzgerald Kennedyové a jejímu autoritativnímu manželu Josephu Kennedymu. Měl postupem času osm mladších sourozenců a jednoho staršího bratra. Otec Joe, „velvyslanec“, byl autoritativní, ctižádostivý a nevěrný patriarcha kennedyovského klanu, který dokázal svou přítomností vybičovat své potomky k mimořádnému úsilí, které sledovalo jediný cíl: zavděčit se otci. Vychovával své děti k mimořádné ctižádosti, soutěživosti a snaze za každou cenu vyhrát. Jackova matka byla zbožná katolička, o jejíž výchově literatura udává, že byla pedantská a neláskyplná. Podle oficiálních životopisů se v domácnosti Kennedyů na Abbotsford Road v Brookline v Bostonu k sobě lidé chovali slušně, ale v čistém slova smyslu se nemilovali, existovali vedle sebe, žili spolu a děti mezi sebou soutěžily o přízeň rodičů.

Po absolvování Choate School ve Wallingfordu ve státě Connecticut nastoupil JFK, stejně jako jeho starší bratr Joe ml., na Harvard, který v roce 1940 absolvoval s vyznamenáním. Jeho disertační práce Proč Anglie spala, se díky jeho otci stala bestsellerem. Původně se jmenovala Setkání v Mnichově, ale na radu otce název změnil. Pojednává o Mnichovské dohodě. V USA se prodalo 55 000 a v Anglii 35 000 výtisků. V roce 1941 nastoupil přes svůj chatrný zdravotní stav do armády v hodnosti podporučíka. Působil v oblasti Šalamounových ostrovů, kde vedl jako poručík posádku torpédového člunu PT-109, který byl přepůlen a potopen po kolizi s japonským člunem Amagiri. Zde utrpěl další vážné zranění zad (první měl již z amerického fotbalu). Několik dní se se svou posádkou skrývali bez jídla na březích ostrůvku, než byli zachráněni. Tuto kritickou událost mu později připomínal kokos na jeho pracovním stole. Následně obdržel Řád purpurového srdce. Po válce pracoval krátce jako novinář (přítomen byl při mírových rozhovorech v Postupimi,na zakládací schůzi OSN v San Francisku). Během celého dětství a dospívání prošel JFK několika školami a prodělal snad všechny možné dětské nemoci. Lze říci, že s menšími či větším přestávkami v mládí, měl zdravotní problémy téměř pořád. Později lékaři zjistili, že trpí Addisonovou nemocí, která mu pomalu likvidovala nadledviny a imunitní systém a nutila ho brát pravidelně injekce. Po válečném zranění měl vleklé problémy se zády, kvůli nimž musel prodělat několik operací.
Již v pubertě se začal zajímat o ženy, což mu vydrželo celý život. 12. srpna 1944 tragicky zahynul jeho starší bratr Joe v letecké vojenské akci. Joe Kennedy ml. pilotoval bombardér PB4Y Liberator. Měl splněno 25 ostrých akcí a tím příležitost odcestovat zpět do USA. Přesto se na poslední let v operaci Afrodita přihlásil jako dobrovolník a před uvolněním bomby (o hmotnosti 9,6 tuny) z bombardéru došlo k její explozi na palubě letadla. JFK tak zaujal místo nejstaršího syna a tím i břemeno politických ambicí svého otce.

Po druhé světové válce se začal věnovat politice a v roce 1947 se stal kongresmanem. V roce 1953 se stal poprvé senátorem (znovuzvolen 1958) za stát Massachusetts, když vyhrál o 70 000 hlasů nad republikánským senátorem Henry Cabotem Lodgem. Právě Lodge byl v roce 1960 nominován jako kandidát na viceprezidenta v republikánské straně a opět proti Kennedymu prohrál. V roce 1963 ho JFK jmenoval velvyslancem v Jižním Vietnamu. V roce 1956 se JFK pustil do budování svého vlivu a popularity v očích amerického národa. Byl rozhodnut stát se prezidentem. V jeho úsilí ho bezvýhradně podporovala celá rodina a jeho kampaně se i přes svůj odpor k politice účastnila i jeho manželka Jackie, která v tomto období prodělala dvě riziková těhotenství. V tomto období prošlo jejich manželství krizi, během níž jeho žena jednou potratila a po druhém rizikovém těhotenství se jim 27. listopadu 1957 narodila dcera Caroline. Kennedy měl vlastně štěstí, že nezískal v roce 1956 demokratickou nominaci na úřad viceprezidenta USA , o kterou usiloval. Tím by získal nálepku toho, kdo prohrál s Eisenhowerem. K zisku nominace potřeboval 686,5 hlasů, ale získal 654,5 hlasů. Nakonec byl na sjezdu v Chicagu místo něj navržen Estés Kefauer, který vytvořil neúspěšný tandem s Adlaiem Stevensonem. V listopadu 1960 získal John Kennedy těsnou nadpoloviční většinu v prezidentských volbách. Nixona porazil o 119 450 hlasů, když získal 34 227 096 hlasů voličů. Vyhrál ve 23 státech Unie a na hlasy volitelů poměrem 303:219. 20. ledna 1961 se oficiálně stal prezidentem Spojených států. V témže roce (1960) se narodil i jeho další syn John junior.

V roce 1961 se po JFK uprázdnilo křeslo v Senátu USA. Otec Joe P. Kennedy chtěl tento post ponechat pro nejmladšího z bratrů Edwarda Moorea Kennedyho, kterému v té chvíli ještě nebylo 30 let (nar. 22.2.1932), tedy nesplňoval věkovou hranici pro senátora. Proto hlava rodiny přesvědčila massachusettského guvernéra, aby do Senátu dočasně jmenoval rodinného přítele Kennedyů Benjamina Smithe, který se mandátu vzdal ve prospěch Edwarda Kennedyho v roce 1962. Ten byl zvolen v řádných senátních volbách v roce 1964 a znovuzvolen v letech 1970,1976,1982,1988,1994,2000 a 2006. Dnes (2008) je druhým nejdéle sloužícím senátorem v Kongresu USA po západovirginském senátorovi Robertu Byrdovi.

Těsný rozdíl ve volbách s Richardem Nixonem napovídal, že jeho prezidentství bude nesmírně obtížné. Zejména v domácích problémech se plně nemohl opřít ani o Sněmovnu reprezentantů a Senát, přestože v nich demokraté měli většinu. Mnoho z nich totiž bylo ze starého Jihu a v celé řadě otázek neměli daleko k postojům konzervativních republikánů, v oblasti lidských práv jim rozhodně chyběla snaha provést potřebné reformy. Prvními zkouškami prošel JFK již při vytváření vlády a dosazování lidí do administrativy, kde se mu nakonec podařilo prosadit do funkce ministra spravedlnosti svého bratra Roberta ("Bobbyho") Kennedyho, který se na jeho stranu postavil prakticky ve všech krizových situacích v průběhu jeho vlády.
John F. Kennedy společně s generálním tajemníkem ÚV KSS Nikitou S. Chruščovem při setkání ve Vídni v červnu 1961.

Po celou dobu svého nedokončeného mandátu měl poměrně vysokou a stabilní důvěru v oblasti zahraniční politiky, důvěra v domácí politice měla výrazně větší výkyvy a nebyla tak velká. Prvním problémem, který je čekal byla snaha o oživení americké ekonomiky s jejíž stagnací se projevil i problém poměrně vysoké nezaměstnanosti. Tuto situaci řešila jeho vláda pomocí daňových reforem, jejichž dopad na ekonomiku USA, je hodnocen jako pozitivní. Některé body jeho volebního programu se mu dařilo prosazovat velmi obtížně, těmito body byla především nová koncepce ve školství, zdravotnictví a bydlení.
Velkým problémem byla otázka občanských práv. Segregace černošského obyvatelstva na Jihu se projevila v několika krizích, zejména pak při zákazech přístupu černošských studentů na některé jižanské univerzity (např. v květnu 1960 v Alabamě, v září 1962 v Mississippi nebo v květnu 1963 opět v Alabamě). Několikrát musely zasahovat federální složky a několikrát musel Robert Kennedy z titulu ministra spravedlnosti silně intervenovat, aby situaci uklidnil. Přestože Kennedy podporoval myšlenku rovnosti všech lidí (podpořil například demonstraci za občanská práva u Lincolnova památníků 28. srpna 1963, kde Martin Luther King přednesl svůj nejslavnější projev Mám sen…), podařilo se mu díky slabé pozici v rámci politického rozložení sil prosadit jen minimum nových zákonů o občanských právech.

Po celou dobu svého mandátu se JFK snažil tajit nejen své zdravotní problémy, ale i své mimomanželské aktivity k čemuž neváhal využít i svého vlivu na Hooverovu FBI. Zdá se, že jeho žena byla ochotna tento jeho povahový rys tiše tolerovat, alespoň co se veřejné podpory týče. Na své postavení první dámy si nějakou dobu zvykala, ale měla zálibu v umění a kultuře, což ji pomohlo se adaptovat. Brzy v Bílém domě pořádala mnoho večírků za přítomnosti hollywoodských celebrit a dá se říci, že pro svůj moderní styl, byla u veřejnosti (ostatně stejně jako JFK sám) velmi oblíbená. Stejně tak měla mnoho fanoušků v zahraničí, což se projevovalo při zahraničních cestách s prezidentem, například při cestě do Francie, velkou vřelostí Evropanů k prezidentskému páru. J. F. Kennedy byl oblíben u veřejnosti i u novinářů také díky svému pozitivnímu přístupu k nim, včetně svého pověstného humoru. Jako první začal pořádat tiskové konference prezidenta v přímém přenosu, což mu u občanů přineslo velkou oblibu. Když se ho ptali na jeho pocity z prezidentování v roce 1963, místo velkých slov, která rád používal ve svých projevech, zavtipkoval: „Mám krásný dům, do kanceláře to není daleko, plat je dobrý.“ Tento příklad, stejně jako mnoho dalších, naznačuje, že Kennedy měl cit pro práci s veřejným míněním a uměl ho využívat.
Zahraniční politice, ve které se JFK cítil silnější, dominovalo soupeření se Sovětským svazem. Studená válka a celkové rozložení sil dvou velmocí mělo ovšem vliv na to, že i ostatní problémy (politika v Latinské Americe, politika vůči Kubě, otázky Západního Berlína, Laosu, Vietnamu i spolupráce se západoevropskými spojenci) byly do velké míry vždy otázkami soupeření s vlivem Sovětského svazu a komunismu jako takového. JFK byl v zásadě odpůrcem zbrojení, nicméně neústupnost N. S. Chruščova času vedla k nutnosti zvyšovat výdaje na obranu. Velkým neúspěchem jeho zahraniční politiky byl pokus o svržení Castrova režimu za pomoci kubánských emigrantů v dubnu 1961 (tzv. invaze v Zátoce sviní). Díky naprosto nedokonalé přípravě a špatnému odhadu politických, vojenských i špionážních složek, akce selhala.

Dalším problémem bylo jednání se sovětským vůdcem Chruščovem. Na schůzce ve Vídni v červnu 1961, byl Kennedy zklamán jeho neústupným a mnohdy otevřeně nepřátelským postojem, zejména pak v otázce všeobecného odzbrojování a v otázce Německa a Západního Berlína. To se projevilo při první velké krizi, v červenci a srpnu 1961, kdy došlo k postavení tzv. berlínské zdi. Kennedy dal ovšem již při televizním projevu 25. července 1961 Moskvě striktně najevo že svobodu Západního Berlína, je připraven bránit i vojensky. Druhou a ještě závažnější, byla tzv. karibská krize. V květnu a červnu 1962 se Sověti rozhodli umístit na Kubě rakety, které by jim umožňovaly útok na východní pobřeží USA. Poté co zpravodajské služby zjistily budování základen, rozmísťování těchto raket a současně jejich dopravu sovětskými loděmi na Kubu, stál Kennedy před otázkou, jak tuto krizi vyřešit. Přestože tlak zejména ze strany armádních kruhů na přímý zásah, bombardování, invazi či jiný vojenský způsob konfliktu byl poměrně silný, rozhodl se Kennedy nakonec tváří v tvář hrozbě nukleární války, zahájit námořní blokádu Kuby a vyzvat Sověty veřejně, aby ustoupili.[1] V televizním projevu 22. října 1962, který sledovalo 100 miliónů lidí, varoval Chruščova, před uvrhnutím světa do války a řekl, že Spojené státy nemohou takovéto ohrožení své bezpečnosti tolerovat. Usvědčil Sověty ze lživého tvrzení, že na Kubu jsou dopravovány pouze obranné prostředky. Sověti evidentně s takovou reakcí nepočítali a byli zaskočeni, 28. října po diplomatických jednáních své rakety z Kuby stáhly výměnou za veřejnou záruku USA, že neprovedou invazi na Kubu a za skryté ujednání, v rámci něhož USA stáhly jaderné střely ze základen v Turecku

J.F.Kennedy spolu s viceprezidentem Lyndonem Johnsonem a francouzským politikem André Malrauxem společně pod obrazem Mona Lisy v Národní galerii ve Washingtonu DC - 8. ledna 1963
Po této krizi došlo ke snaze obou stran k jednání o určité formě odzbrojení, JFK byl v tomto směru velmi aktivní a v květnu 1963 pronesl slavný tzv. mírový projev, kde požadoval mír pro muže a ženy celého světa, mír nejen pro tuto dobu, ale i jednou provždy a to z vůle všech, který by nebyl být nikomu vnucován zbraněmi. Během léta 1963 po mnoha jednáních pak Sovětský svaz vyslovil souhlas s první smlouvou o zákazu zkoušek jaderných zbraní mezi oběma velmocemi. Součástí americko-sovětského souboje byl také souboj v dobývání vesmíru. Po sovětských úspěších byl nucen Kennedy reagovat a v květnu 1961 představil ve zvláštním poselství v Kongresu, ve své době smělý a neuvěřitelný plán, do konce desetiletí poslat lidskou posádku na Měsíc a zajistit její bezpečný návrat. Tím de-facto odstartoval program Apollo, který byl završen 20. července 1969 první krokem člověka na Měsíci (Neil Armstrong při letu Apolla 11).

Na podzim roku 1963 Kennedy začal pracovat na přípravě souboje o své druhé volební období. Přes některé neúspěchy cítil, že má velkou šanci uspět i v dalších volbách. V listopadu 1963 jeho další plány tragicky přerušil atentát při jeho cestě Dallasem.

Pro veřejnost byl Kennedy mladý a charizmatický člověk, jehož reprezentativní vzhled a šarm působil na velké procento žen. Byl okouzlující, inteligentní a žádaný. V soukromém životě byl především nemocný člověk, nepolepšitelný sukničkář, ohleduplný manžel a oddaný syn.
Svou budoucí manželku Jacqueline Bouvierovou poznal v květnu 1951 na večeři u manželů Bartlettových. Oba na sebe navzájem zapůsobili, ale rozešli se bez dalšího významnějšího zájmu. V té době se také Kennedy intimněji seznámil s Audrey Hepburnovou a o něco později s Marilyn Monroe. S Jackie se zasnoubil až 23. června 1953 a 12. září se v kostele Panny Marie v New Portu vzali. Jackie byla zajímavá žena. Vysoce inteligentní, okouzlující, vtipná a reprezentativně působící. Na veřejnosti projevovala své emoce minimálně, byla dokonalá herečka a dokázala se stejně jako její manžel až nadlidsky ovládat. V rodinném prostředí však byla schopna vyvolat hysterické scény, zejména pokud šlo o bránění soukromí jejích dětí. Když se rodina nastěhovala do Bílého domu, Jackie celé zařízení s velkým vkusem přestavěla a vedla prezidentskou domácnost s velkou zodpovědností.

Na podzim roku 1954 prodělal JFK složitou operaci páteře, která ho téměř stála život. Jeho manželka ho v té době velmi podporovala a starala se o něj v době jeho dlouhé rekonvalescence. Během tohoto období napsal JFK i svou první opravdovou knihu Profily odvahy, se kterou mu Jackie velmi pomohla a která byla oceněna Pulitzerovou cenou.
J. F. Kennedy patří mezi nejpopulárnější z amerických prezidentů, tuto jeho stálou popularitu způsobilo několik faktorů mezi nimiž je na předním místě jeho schopnost pracovat s médii, jeho zásluha o znovu získané americké sebevědomí (odvaha v Karibské krizi, zahájení projektu Apollo) a také skutečnost, že byl zastřelen, čímž se stal obětí.

Život JFK ukončil atentát 22. listopadu 1963 na Dealey Plaza v Dallasu ve státě Texas. Výstřely zazněly ve 12:35 hodin místního času a prohlášen za mrtvého byl ve 13:00 hodin v Parklandské nemocnici. Ačkoli byl velmi rychle vypátrán a oficiálně za vraha uznán Lee Harvey Oswald, který byl krátce poté taktéž zastřelen, o tom, proč a kým byl JFK zavražděn, vznikla řada teorií, z nichž některé lze označit jako konspirační (zavraždila ho CIA, mafie, vláda, …), což kolem něj vytvořilo posmrtný kult, který napomohl jeho posmrtné popularitě. Při analýze autentického Zapruderova filmu je pravděpodobné, že kulka, která způsobila smrtelná poranění mozku v pravé temporo-parietální krajině, nemohla být vystřelena zpoza sedícího Kennedyho. Existuje i další amatérský Nixův film, na kterém je po zvětšení vidět střelec za plotem vpravo před kolonou. Ovšem o hodnověrnosti faktů jsou stále vedeny diskuze. Lze tvrdit, že pro americkou veřejnost byl úspěšný atentát na prezidenta šok a vysvětlení i postupy a výsledky vyšetřování Kennedyho vraždy nebyly všeobecně přijaty.

1968 – Na aktivu náčelníků ministerstva vnitra hovořil L. Štrougal.

V Praze začalo společné jednání tvůrčích svazů a Čs. akademie věd, aby vyjádřilo protest proti opouštění linie polednové politiky.

Ministr kultury M. Galuška jednal s předsedou rumunské vlády I. G. Maurerem v Bukurešti o nové kulturní dohodě mezi ČSSR a Rumunskem.

Trestní senát okresního soudu Litoměřice vynesl rozsudek nad 26 nejaktivnějšími účastníky vzpoury vězňů v Minkovicích (došlo k ní v srpnu a stala se později argumentem v poučeních o krizových letech české společnosti).

1975 – Po smrti generála Franca byl Juan Carlos I. prohlášen španělským králem.

1977 – British Airways zavedly lety Londýn – New York nadzvukovým letounem Concorde.

1990 – Margaret Thatcherová rezignovala na post premiérky Spojeného království.

1996 – Ve II. kole senátních voleb bylo zvoleno všech zbývajících 77 senátorů, čímž došlo k naplnění Senátu na stav 81 senátorů (ODS - 32 křesel, ČSSD - 25, KDU-ČSL - 13, ODA - 7, KSČM - 2, DEU - 1 a dále 1 nezávislý senátor). Účast voličů v tomto kole byla ještě nižší než v I. kole (o půl milionu - 30,63 %).

2003 – V gruzínském Tbilisi obsadili oponenti prezidenta Šavarnadzeho budovu parlamentu a požadovali jeho demisi.

2004 – V reakci na zfalšování prezidentských voleb na Ukrajině začíná tzv. Oranžová revoluce, jež vyústila v opakování voleb a vítězství Viktora Juščenka nad Viktorem Janukovyčem.

2005 – Angela Merkelová se stala první ženskou německou kancléřkou.

Svátky:

Svátek má Cecílie.

Dnes má v obou kalendářích svátek Cecílie. Jméno je latinského původu a základem je slovo caecus. Latiníci potvrdí, že český význam tohoto slova je "krátkozraký" až "slepý". Co k tomu dodat.

Patronka tohoto jména však slepá určitě nebyla. Musela to být žena umělecky silně založená, protože je patronkou chrámové hudby, hudebníků, výrobců hudebních nástrojů, pěvců, varhanářů a básníků. Nevíme, zda skutečně existovala, ale Legenda o sv. Cecílii patří k nejkrásnějším a nejdojímavějším básnickým výtvorům křesťanského starověku.

Příběh sděluje, že dívka pocházela z římského šlechtického rodu Cecilů a už jako dítě se tajně zasnoubila s Ježíšem Kristem. Stala se křesťankou v době, kdy to znamenalo smrtelné ohrožení života. Když Cecílie vyrostla v krásnou mladou dívku, musela se na příkaz svých rodičů vdát za pohanského mladíka jménem Valerián. Při svatební noci přiznala Cecílie svému muži, že slíbila věčnou čistotu, a požádala jej, aby se také stal křesťanem. Valerián této výzvě skutečně brzy nato vyhověl a přijal svátost křtu. Když se vrátil k Cecilii, spatřil svou mladou ženu, jak právě přijímá růže od anděla, který stojí vedle ní. Tímto zážitkem a velkou silou přesvědčení, jež z Cecílie vycházela, byl tak uchvácen, že se z něho stal jeden z nejhorlivějších křesťanů vůbec a obrátil na víru ještě svého bratra Tiburtia. Všichni tři usilovně pomáhali pronásledovaným souvěrcům, ale i jejich osud se začal naplňovat. Valerián a Tiburtius byli zatčeni a na rozkaz prefekta Almachia sťati. Při zabavování majetku obou popravených narazil Almachius na Cecílii, která se mu neohroženě postavila do cesty a přiznala své křesťanství. Rozzuřen takovou odvahou a statečností, nechal vztekem soptící Almachius mladou ženu hned v jejím domě vsadit do vařící vody. Avšak ženě se nic nestalo. Ani katovi se nedařilo lépe: třikrát sekl mečem a Cecílie dál žila. Těžce raněna ležela mučednice ještě tři dlouhé dny ve svém domě, až nakonec zemřela 22. listopadu 230.

Papež Urban I. pochoval její tělo v Kallixtových katakombách v Římě, hned vedle hrobů biskupů. Dům mučednice posvětil jako kostel a o sto let později zde vyrostl skutečný chrám. Když v roce 822 našli v katakombách její pohřbené tělo, nechal je papež Paschal I. přenést do kostela sv. Cecílie a tam pochovat. Při otevření rakve roku 1595 bylo prý její tělo nalezeno tak, jak bylo kdysi pohřbeno. Stefano Maderna zvěčnil tento úchvatný pohled ve své nezapomenutelné mramorové soše. Cecíliiny ostatky jsou kromě Říma uchovávány také v Hildesheimu a v Albi.

Cecílie patří dodnes ke zvláště oblíbeným světicím. Jméno Cecílie bylo v dřívějších dobách jedním z nejčastějších dívčích jmen. Svátek sv. Cecílie se slavil v kostele v Trastevere v Římě již roku 545. Po všechna staletí patřila Cecílie k nejčastěji znázorňovaným světcům. Známým znázorněním Cecílie, symbolizujícím její vztah k hudbě, je nástropní freska (kolem 1510) v katedrále v Albi. V Louvru v Paříži visí malba od Domenichina (kolem 1620), která ukazuje Cecílii s violoncellem. Na malbě od Moreta (kolem 1530) v kostele sv. Klimenta v Brescii je vidět Cecílii, jak hraje na varhany. Jedním z nejstarších znázornění je mozaika v kostele sv. Apolináře Nuovo v Ravenně, která pochází z doby kolem roku 570 a ukazuje Cecílii jako mučednici s korunou mezi palmami. Spolu s Tiburtiem a Valeriánem znázornil Stefano Maderna Cecilii v bronzové postavě (16. století), dnes ve strasbourském chrámu. Maderna vytvořil také asi nejslavnější Ceciliino znázornění, kamenný náhrobek v kostele sv. Cecílie v Římě.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze