Vzpomínáček - 21. září - Luba Skořepová a Daniela Kolářová

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 21. září. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Publius Vergilius Maro, v Horní Lužici uznali Jiřího z Poděbrad, korunovace Vladislava II. Jagellonského uherským králem, obklíčení Vídně Turky, bitva u Benátek, podpis tzv. zatímního recesu, Walter Scott, Herbert George Wells, Toyen, Věra Ferbasová, první číslo Rudého práva, Luba Skořepová, vydána kniha Hobit aneb cesta tam a zase zpátky, výbor na obranu republiky, zrušeno placení školného na státních středních školách, Daniela Kolářová, Stephen King, Václav Malý, 21. září 1968 a 1970, Deep Space 1..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

19 př. n. l. – Zemřel Publius Vergilius Maro (* 15. října 70 př. n. l.)

1459 – Krále Jiřího z Poděbrad uznali za svého pána v Horní Lužici.

1490 – Ve Stoličném Bělehradě se konala korunovace Vladislava II. Jagellonského uherským králem.

1529 – Obklíčení Vídně Turky; pod velením zemského hejtmana Jana z Pernštejna a osmičlenné vojenské rady postavili Moravané do boje proti nim 20 tisíc pěšáků a 1600 jezdců. Turecké oddíly upustily od obléhání 14. října.

1625 – Odehrála se bitva u Benátek, císařský velitel Pappenheim porazil francouzská vojska.

1649 – Došlo k podpisu tzv. zatímního recesu (dohody o lhůtách výplaty smluvené válečné náhrady Švédům a o postupném odchodu švédského vojska z českých zemí); reces byl ještě v říjnu t. r. doplněn zvláštní smlouvou s podrobnými instrukcemi.

1832 – Zemřel Walter Scott, skotský básník a prozaik (* 15. srpen 1771)

1866 – Narodil se Herbert George Wells, anglický spisovatel († 13. srpna 1946)

1902 – Narodila se Toyen, česká malířka († 9. listopadu 1980)

1913 – Narodila se Věra Ferbasová, česká herečka († 4. srpna 1976)

1914 – L. Sychrava, člen státoprávně pokrokové strany, odešel jako první český politik do emigrace (odjel do Švýcarska, kde se usadil v Ženevě) s posláním informovat dohodový a neutrální tisk o české otázce a navázat kontakty s emigrací. V listopadu jej následoval P. Baráček a v prosinci V. Štěpánek, oba státoprávní pokrokáři. V září 1915 odešel do emigrace i E. Beneš.

1919 – V Olomouci založena sloučením různých nacionalisticky orientovaných skupin Deutsche Nationalpartei (Německá národní strana); byla to strana německých velkopodnikatelů s jasným negativistickým programem (protičeskoslovenská). V jejím čele stál R. Lodgmann von Auen.

1920 – Poté, co soud zakázal levicovým stranám vydávat list Právo lidu, vyšlo první číslo Rudého práva.

První číslo Rudého práva vyšlo v úterý 21. září 1920. Již večer předchozího dne se ale v ulicích objevil Večerník Rudého práva. Duchovním otcem názvu nového listu byl tehdejší dlouholetý redaktor Práva lidu a vedoucí redaktor jeho večerníku Jan Skála. Spor o užívání Lidového domu (který oficiálně nepatřil sociální demokracii, ale tiskárně psané na jméno Josefa Skaláka, pozdějšího prvního pokladníka komunistické strany), tím ale teprve začal.

V pozadí se soupeřilo o budoucnost celé sociální demokracie, která v dubnu 1920 vyhrála volby do sněmovny a její zástupce Vlastimil Tusar pokračoval jako předseda vlády. Na září pak byl plánován sjezd ČSSD, většinu mezi delegáty ale získalo levicové křídlo, což dosavadní vedení strany vnímalo jako hrozbu. V polovině září proto Tusar a s ním i celý kabinet rezignoval a termín sjezdu odložil na listopad. Už 16. září ale stranická levice zabrala Lidový dům i s redakcí Práva lidu a dále chystala sjezd na konec září.

Sjezd, organizovaný marxistickou částí sociální demokracie, se nakonec uskutečnil a zúčastnila se jej nadpoloviční většina delegátů. Jeho výsledky však dosavadní vedení neuznalo (pro kandidáty sice hlasovala většina přítomných, z celkového počtu možných delegátů ale hlasy tvořily jen zhruba polovinu) a v listopadu se konal druhý sjezd strany, také 23. v pořadí. Jeho výsledky, pro levici ovládající v tu dobu Lidový dům nepříznivé, se odrazily i v dalších osudech Rudého práva.

Začátkem prosince soud odebral představitelům levicového křídla strany koncesi k provozování tiskárny a za asistence četnictva byl nakonec 9. prosince 1920 Lidový dům vyklizen. Levice na to ještě v prosinci reagovala opakovanou výzvou ke generální stávce, která se uskutečnila mezi 10. a 17. prosincem 1920. Přes nepokoje, které vypukly na některých místech mladé republiky, ale nebyla stávka úspěšná a vládě se ji i za pomoci vojska podařilo rychle potlačit.

Zásah proti stávkujícím ale ještě více vyhrotil rozpory v sociální demokracii, které nakonec vedly v květnu 1921 ke vzniku Komunistické strany Československa. Ta převzala kromě velké části členů ČSSD i vydávání Rudého práva, jež se přestěhovalo nejprve do Myslíkovy ulice a později do Karlína a které se stalo oficiálním stranickým deníkem. List se ale kvůli svému politickému zaměření často potýkal s cenzurou, nezřídka vycházel s velkými bílými plochami místo závadných článků.

Vydávání Rudého práva bylo také několikrát pozastaveno a konečného zákazu se list dočkal na začátku druhé republiky. Jako ilegální tiskovina komunistické strany ale vycházel i za protektorátu a od května 1945 se opět začal objevovat také na novinových stáncích. Význam Rudého práva jako ústředního deníku komunistické strany prudce vzrostl po únoru 1948, po sloučení sociální demokracie s KSČ v červnu 1948 se navíc pod jeho křídly ocitlo také Právo lidu.

Deník velkého formátu, jehož založení se před listopadem 1989 slavilo jako Den tisku, rozhlasu a televize, byl nejdůležitější tiskovinou komunistického Československa, jeho náklad se v 80. letech pohyboval kolem milionu výtisků. Význam novin, které se nejprve z "Listu Komunistické strany Československa" přeměnily na "Levicový list" a v roce 1995 se přejmenovaly na Právo, však po roce 1989 výrazně klesl. Zůstávají ale čtvrtým nejprodávanějším deníkem v ČR a jako jediný z hlavních titulů nepatří pod žádný zahraniční vydavatelský dům.

1923 – Narodila se Luba Skořepová, česká herečka

Luba Skořepová se narodila 21. září 1923 v Náchodě. Její otec byl uznávaným majitelem pily. Její původní křestní jméno, které jí dali rodiče je Libuše, ale i oni jí přezdívali zkráceným Lubo či Ljubo. I dnes jí nikdo jinak neřekne.

Své dětství trávila u babičky v Podkrkonoší, kde v přírodě začínají její první představení, která hrála sama sobě a němému okolnímu světu.

V náchodské taneční škole se pilně věnovala tanci a získala zde osvědčení k tomu, že tanec může sama učit.

Svými rodiči byla přísně vedena a přáli si, aby šla studovat medicínu. Jí však lákalo herectví, které si nechtěla dát vymluvit.

Nakonec rodiče přislíbili, že pokud Luba odmaturuje s vyznamenáním , tak jí dovolí odejít do Prahy na konzervatoř. Největší strach měla z matematiky, ale nakonec opravdu s vyznamenáním odmaturovala, studium na gymnáziu tak úspěšně ukončila a rodičům nezbývalo nic jiného než dodržet daný slib.

Roku 1944 úspěšně ukončila i vytoužené studium herectví na pražské konzervatoři.V roce 1945 dostala své první angažmá v souboru J. Honzla ve Studiu Národního divadla. Sem ji přivedl její kamarád a později i manžel Josef Pehr (1919 – 1986), který byl také hercem a navíc i loutkářem. Seznámili se v těžkých časech okupace a po osvobození se vzali. V té době bylo Lubě pouhých 23 let a byla temperamentnější než Josef. Měli však řadu důležitých věcí společných, např. lásku k dětem. Luba odjakživa toužila po tom mít spoustu dětí a dokonce měla vybráno i několik jmen v kalendáři. Podobné to bylo i s Josefem, který děti miloval – o čem napovídalo i jeho povolání – hrál pro děti loutkové divadlo, což se Lubě také velmi brzy zalíbilo. Jednoho dne však jela na vystoupení s kolegy z Národního divadla a cestou se stala nehoda, která ji už navždy poznamenala. Vozidlo, které herce převáželo, havarovalo a Luba utrpěla zranění, následkem něhož už nikdy nemohla mít vlastní děti. To byla pro ni i pro jejího manžela velká rána. Důsledkem bylo, že se jejich manželství časem rozpadlo. Tento strašlivý stesk a smutek zaháněla prací.

Od roku 1948 získala stálé angažmá v činohře Národního divadla, kde jí bylo dopřáno mnoho krásných a vysněných rolí. Zlaté kapličce zůstala věrná dodnes. Hrála zde nádherné role, byla tehdy jedinou mladou komediální herečkou na jeho scéně. Byla často obsazována režiséry Honzlem, Nedbalem, Laurinem, Schromem, Potužilem i jinými. Kolegyní, kamarádkou a učitelkou jí byla Zdenička Baldová. Za neuvěřitelných 60 let zde vytvořila na 60 velkých i menších rolí. Sama také napsala hru Kam jste ukryla svá křídla, paní Marie (o Marii Hübnerové). Kromě kamenné scény experimentuje Luba Skořepová s komorními divadly – hraje v Divadle v Řeznické, Divadle U Valšů, v Rokoku či Ypsilonce.

Následovalo druhé manželství se spisovatelem a scenáristou Pavlem Hanušem (1928 – 1991). Do něj oba vstupovali s vědomím, že spolu děti nikdy mít nebudou. Ale moc dlouho o životě bez dětí nestihli přemýšlet. Krátce po jejich sňatku se totiž rozvedla Lubina sestra, která měla dva malé syny. Luba tehdy neváhala a po dohodě s manželem si sestru i obě děti vzala k sobě. Kluky milovala tak, jako by byli její vlastní a oni ji skutečně vnímají jako svou druhou mámu.

Své herecké nadání velmi dobře uplatnila v rozhlase, televizi a filmu a se všemi těmito médii spolupracuje i nadále. První filmovou roličku (divačka na jízdě smrti) jí nabídl režisér Vladimír Slavínský v komedii s Jaroslavem Marvanem PRÁVĚ ZAČÍNÁME (1946). Ve filmu se uchytila stejně rychle jako v divadle. Roli pekařovy ženy ztvárnila ve filmu NĚMÁ BARIKÁDA (1949) režiséra Otakara Vávry. V 50. a 60.letech se objevovala většinou ve vedlejších rolích avšak ve významných filmech jako např. ZDE JSOU LVI (1958), VYŠŠÍ PRINCIP (1960) a se známými hereckými jmény (Jana Brejchová, Petr Kostka, Karel Höger, Dana Medřická ad.).

Také pro televizi se stala nepostradatelnou. Zahrála si v mnoha seriálech, filmech a inscenacích: služka v legendárních SŇATCÍCH Z ROZUMU (1968), nepřekonatelná Aranka z CHALUPÁŘŮ (1977), paní Plecitá z NÁMĚSTÍČKA (2004), NÁVSI (2005) a PŘÍKOPŮ (2006) atd. Za zmínku též stojí také vedlejší role v divadelní hře KOČIČÍ HRA mnohokrát uváděné v televizi. Zde Luba Skořepová výborně sekunduje naprosto úžasné Dané Medřické. Ve filmu se i nadále objevovala spíše ve vedlejších rolích: paní Piklová – „JÁ UŽ BUDU HODNÝ DĚDEČKU!“ (1978), Agáta – ČAROVNÉ DĚDICTVÍ (1985), Majčina matka – DOBRÉ SVĚTLO (1986), Hraběnka – PŘÍLIŠ HLUČNÁ SAMOTA (1994), babička – CESTA Z MĚSTA (2000) atd.

Pojmenovat herectví Luby Skořepové není jednoduché, je mnohobarevné, její touha po nových rolích je stále nenasytná a neutuchající. Sama říká: "Mám od života spoustu darů a za ty jsem musela něco obětovat." K darům jednoznačně patří její herecký talent i nadprůměrné zdraví a neuvěřitelná vitalita, stejně jako štěstí, které jí umožnilo dostat se do Prahy na konzervatoř a do světa velkých a zářivých hvězd. Život bere takový, jaký je a umí se z něj radovat. Napsala osm půvabných knih o přírodě, divadlu a hercích, astrologii, magii, zajímá se o zahradnictví, léčitelství, sbírá léčivé bylinky… Je toho mnoho, co Luba Skořepová za svůj dosavadní život stihla a je toho ještě více, co má naplánováno do dalších let. Až se tají dech, že letos oslaví 88. narozeniny. [zdroj]

1934 – Narodil se Leonard Cohen, kanadský písničkář

1937 – V angličtině byla vydána kniha Hobit aneb cesta tam a zase zpátky od spisovatele J. R. R. Tolkiena.

1938 – Skupina poslanců Národního shromáždění různého politického zaměření vytvořila neoficiální orgán, tzv. výbor na obranu republiky; byli mezi nimi například L. Rašín (předseda), V. Klíma, J. Stránský, B. Stašek, K. Gottwald, J. Šverma. Rychlý vývoj událostí mu však neumožnil rozvinout činnost.

Britský vyslanec Newton a francouzský vyslanec de Lacroix požádali ultimativně prezidenta Beneše, aby vláda změnila svůj negativní postoj k odstoupení pohraničí. Vláda poté vyslovila souhlas s britsko-francouzskou smlouvou. Zpráva vyvolala mohutnou demonstraci v Praze i v mnoha českých městech.

V plénu Společnosti národů vystoupil sovětský ministr zahraničí M. Litvinov na obranu Československa.

1945 – Zrušeno placení školného na státních středních školách s platností od 1. září 1945.

1946 – Narodila se Daniela Kolářová, česká herečka

Přední česká herečka Daniela Kolářová se narodila 21. září 1946 v Chebu, ve znamení panny.

Když jí byl rok, její rodiče se rozvedli a krátce na to se s matkou přestěhovaly do Karlových Varů, která zde získává místo mzdové účetní. Svého otce vidí Daniela znovu až ve svých pěti letech, kdy se také poprvé setkává se svojí mladší nevlastní sestrou Věrou, která emigrovala v roce 1968 do Nizozemska.

Před kamerou debutovala ve dvaceti letech televizním snímkem KONEC VELKÉ EPOCHY (1967) a před filmovou kamerou pak o rok později filmovým zpracováním Páralova románu SOUKROMÁ VICHŘICE, kde ztvárnila jednu z hlavních postav Bohunky Augustové.

V roce 1968 se objevuje ve čtvrtém díle televizního seriálu SŇATKY Z ROZUMU a ve stejném roce úspěšně absolvuje pražskou DAMU. O rok později, v roce 1969 se poprvé před kamerou potkává s Jaromírem Hanzlíkem ve filmu SLASTI OTCE VLASTI, kde ztvárnila první manželku Karla IV. – Blanku z Valois.

V roce 1971 získává svojí první výraznější roli v TV seriálu TAKOVÁ NORMÁLNÍ RODINKA, kde si zahrála manželku Jaromíra Hanzlíka – Kateřinu. Po této roli se stává populární a posléze se objevuje ve svých nejslavnějších filmech: s J.Hanzlíkem v NOCI NA KARLŠTEJNĚ (1973) a v LÉTĚ S KOVBOJEM (1976), se Zdeňkem Svěrákem NA SAMOTĚ U LESA (1976), s Oldřichem Kaiserem v SETKÁNÍ V ČERVENCI (1977) a s Josefem Abrhámem v KULOVÉM BLESKU (1978). Těmito rolemi a televizními seriály: ŽENA ZA PULTEM (1977), typickým komunistickým seriálem a NEMOCNICÍ NA KRAJI MĚSTA si zajistila velkou popularitu a společně s Janžurovou, Šafránkovou, Bohdalovou, Medřickou a Brejchovou se stává nejoblíbenější českou herečkou 70. let.

V 80. letech jsme ji mohli vidět v oblíbených seriálech MY VŠICHNI ŠKOLOU POVINNÍ (1984) a SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE (1986) a v dětských filmech LUCIE POSTRACH ULICE (1984) a A ZASE TA LUCIE (1984) v roli ústřední postavy maminky malé Lucky, před kamerou opět vytvořila pár s J.Hanzlíkem. Díky této postavě se stává oblíbenou i mezi dětským publikem. Dále se objevila v dramatech TA CHVÍLE, TEN OKAMŽIK (1981) jako manželka Františka Němce, který ji podvádí (natočeno podle novely Otakara Chaloupky) a v dramatech o dospívání mládeže JSI FALEŠNÝ HRÁČ (1986) a HORKÁ KAŠE (1988).

Na začátku 90. let vstupuje do politického života jako poslankyně, z politiky odchází v polovině 90. let připravena o ideály férové české politiky. Nicméně i přes svůj politický mandát si nachází čas na natáčení Svěrákovské OBECNÉ ŠKOLY (1991) i na rozporuplný film Jana Svěráka AKUMULÁTOR 1 (1994) či na televizní počin POPRASK NA LAGUNĚ (1996) zfilmovaný podle stejnojmenné divadelní hry Carla Goldoniho. V roce 2000 pak ztvárňuje matku jejíž dospívající děti se dopouštějí incestu ve snímku OBĚTI A VRAZI (2000), o rok později je obsazena opět dvojicí Svěrákových do válečného filmu TMAVOMODRÝ SVĚT (2001) coby matka Haničky (Linda Rybová), lásky Ondřeje Vetchého. Také si zahrála v nevydařeném pokračování Nemocnice – NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA PO DVACETI LETECH (2003) coby manželka Mudr.Sovy mladšího. V současné době ji můžeme vidět ve vydařených VRATNÝCH LAHVÍCH (2007), kde si zahrála postavu Elišky – manželky Zdeňka Svěráka.

Daniela Kolářová je i významnou divadelní herečkou. Od absolvování DAMU do roku 1971 byla členkou divadla S.K. Neumanna, od roku 1971 je ve stálém angažmá v divadle na Vinohradech a od konce 90. let hostuje v Pražském komorním divadle (Divadlo Komedie). V těchto divadlech vytvořila řadu významných postav v inscenacích: Loupežník, Hamlet, Drobečky z perníku, Pobřeží, Předtím/potom, Hořké slzy Petry von Kantové, Lidumor aneb má játra beze smyslu s Karlem Rodenem a U cíle, za což dostala Cenu Alfreda Radoka za nejlepší hlavní ženský divadelní výkon roku 2004, za ztvárnění matky tyranky a manipulátorky. V současnosti ji můžeme vidět v divadle na Vinohradech ve hrách Richard II. (W.Shakespeare) a Jistě, pane ministře, hrou inspirovanou stejnojmenným slavným britským sitcomem z druhé poloviny 80. let.

Pracuje také pro Český rozhlas, kde namluvila více jak 80 inscenací. V roce 2001 získala 1. místo v anketě Neviditelný herec, za namluvení hlasu Irene, manželky Soamese z vynikajícího románu Sága rodu Forsytů, který napsal John Galsworthy.

Daniela Kolářová je vdaná za herce a režiséra divadla Na zábradlí Jiřího Ornesta, s nímž má dva syny: dvaatřicetiletého Šimona, který pracuje v Jedličkově ústavě a devětadvacetiletého Matěje, jenž je počítačovým expertem. Jejím největším koníčkem je zahradnictví, je také silnou kuřačkou. Věnuje se i charitě, je předsedkyní správní rady nadace pečující o dospělé lidi s mentálním postižením. Patří mezi nejlepší současné filmové a divadelní herečky. [zdroj]

1947 – Narodil se Stephen King, americký spisovatel

1950 – Narodil se Václav Malý, římskokatolický duchovní, biskup, římskokatolický teolog

1968 – Prezident republiky přijal početnou skupinu nejznámějších čs. zpěváků, skladatelů, textařů, konferenciérů a herců.

Ministerstvo vnitra schválilo organizační řád Svazu vysokoškolského studentstva Čech a Moravy.

Ve slovenské Myjavě se konaly slavnosti se vzpomínkou na slovenské povstání v letech 1848 – 49, kdy byla také vyhlášena Slovenská národní rada jako představitelka politické a vojenské moci na Slovensku.

1970 – V pražském paláci Lucerna bylo slavnostní shromáždění k 50. výročí Rudého práva, kde hlavní projev měl G. Husák. Deníku bylo uděleno vyznamenání Řád Klementa Gottwalda.

Na Pražském hradě byly předány Čs. novinářské ceny, které obdrželi O. Švestka (Tribuna, bývalý šéfredaktor Rudého práva), Zd. Hoření a St. Oborský (Rudé právo) a J. Podhradský z bratislavské Pravdy, která byla založena rovněž před 50 lety - 15. září 1920 jako Pravda chudoby. Řádem práce byli vyznamenáni K. Douděra (Rudé právo), B. Chňoupek (Čs. rozhlas, ale v té době již velvyslanec ČSSR v SSSR), M. Moc a F. Ryba (Rudé právo), dále též L. Šulc (Pravda Bratislava, v té době již pracovník oddělení stranické práce ve sdělovacích prostředcích na ÚV KSČ).

U příležitosti 50. výročí založení Rudého práva a Dne tisku, rozhlasu a televize se konala v Praze schůze Ústředí čs. novinářů, kterou řídil její předseda M. Marko. Novým ústředním tajemníkem byl jmenován Marcel Nolč. O programu oslav k 50. výročí Rudého práva hovořil první místopředseda Ústředí čs. novinářů J. Valenta.

2001 – Americká sonda Deep Space 1 prozkoumala při blízkém průletu Borrellyovu kometu.

Svátky:

Svátek má Matouš.

Dnes se shodují kalendáře v tom, že má svátek Matouš. Toto velice oblíbené jméno je hebrejského původu a stejně jako Matěj znamená "dar Boží". Základem obou jmen - a Matyáše k tomu - je totiž jméno Mattithjáh, které se rozšířilo díky tvarům Matthaios (Matouš) a Matthíás (Matyáš, Matěj). Tato jména mají tolik společného, že je mnohé jazyky ani nerozlišují.

Matouš, autor prvního evangelia, se původně jmenoval Levi a byl celníkem v Kafarnau na Genezaretském jezeře. Jednoho dne jej prý navštívil Ježíš a řekl mu: "Levi, následuj mne." Oslovený tak bez rozpaků učinil a Ježíš jej přijal mezi apoštoly. Od tohoto dne nesl celník Levi jméno Matouš. Jeho další životní osudy jsou už známé méně. Okolo roku 42 prý opustil Palestinu a odešel hlásat křesťanskou víru do Egypta a Etiopie. Proslavil se i jako člověk nadaný uměním uzdravovat. Jak dlouho žil a jak zemřel, není jisté. Podle jedné verze zemřel zcela klidnou smrtí, podle druhé jej jeho nepřátelé ukamenovali. Jiní pro změnu tvrdí, že zemřel na hranici. Buď jak buď, latinská i řecká církev uctívají Matouše jako mučedníka.

Nejvíce se Matouš proslavil svým evangeliem, jež sepsal ještě před svým odchodem z Palestiny. V jeho spisu jsou podána hlavně slova a činy Ježíše Krista. Konec Matoušova evangelia pak tvoří historie utrpení a zprávy o zmrtvýchvstalém Ježíši. Jeho spis byl určen především Židům, které chtěl Matouš oslovit a získat je pro křesťanství.

Ostatky sv. Matouše jsou uloženy v chrámu s jeho jménem v Salernu. Apoštolovo tělo je zde uloženo od roku 954 a je uchováváno v kryptě dómu, posvěceného roku 1085 papežem Řehořem VII. Chrámová stavba vznikla za vlády Normana Roberta Guiscarda. Hned po vysvěcení se stal chrám cílem mnoha poutníků. Matouš je znázorňován většinou s Ježíšem nebo s andělem, který je Matoušovým symbolem. Často má u sebe i svitky knih. S měšcem a mečem je zachycen na vítězném oblouku v ulmském chrámu. V kostele sv. Ludvíka dei Francesi v Římě je snad nejslavnější obrazový cyklus o jeho životě, který namaloval roku 1602 Caravaggio.

Kolem Matoušovy postavy se zrodilo i velké množství zvyklostí a pořekadel. Jedno se vztahuje k jeho původní profesi. Řeknete-li o někom, že "je u něho Matouše posledního", znamená to, že již 21. dne v měsíci nemá žádné peníze a musí čekat ještě dlouho na novou výplatu. Ve starších kalendářích bychom mohli nalézt k dnešnímu dni poznámku, že se jedná o zimní den. Měla by tedy začít skutečná zima. Ve vinařských oblastech se na Matouše začínalo sklízet víno. A o dětech, které se dnešního dne a noci narodí, se dříve říkalo, že budou mít schopnost vidět věci tajemné a mystické.

Je přitom pozoruhodné, že dnešního dne probíhaly velké slavnosti i v Egyptě. Konala se totiž slavnost božského života, která byla věnována trojnásobné bohyni, již označovali jako Matku-Tvůrkyni všech věcí, Dceru-Obnovitelku a Temnou matku-Absolutno.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze