Vzpomínáček - 21. října - Václav Voska a Jack Kerouac

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 21. října. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Papež odmítl práva nemanželských dětí Přemysla Otakara II. na český trůn, Jan Rokycana zvolen za společného pražského arcibiskupa katolíků i kališníků, smlouva jedenácti tisíc panen, objeven Magalhãesův průliv, bitva u Trafalgaru, patent na portlandský cement, Alfred Nobel, Edison a žárovka s uhlíkovým vláknem, Václav Voska, most T. G. Masaryka v Kralupech nad Vltavou, Klapálkův 11. pěší prapor začal bránit Tobruk, Oldřich Navrátil, Miroslav Žbirka, premiéra filmu Jailhouse Rock, první zlato Věry Čáslavské v Tokiu, 21. říjen 1968 a 1969, Jack Kerouac, začátek digitálního televizního vysílání..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1260 – Papež vydal listinu, v níž odmítl práva nemanželských dětí Přemysla Otakara II. na český trůn (zejména tří jeho dětí s půvabnou Anežkou-Palceříkem z rodu rakouských Kuenringů).

1421 – Část táborských radikálů, žijící v tvrzi Ostrov v lesích u Stráže nad Nežárkou, byla dobyta Žižkovými jednotkami a pochytaní pikarti skončili svůj život na hranici.

1435 – Univerzitní mistr (od roku 1430) Jan Rokycana byl zvolen českým sněmem za společného pražského arcibiskupa katolíků i kališníků (od roku 1429 byl administrátorem utrakvistické církve).

Vedle něho byli zvoleni dva biskupové Martin Lupáč a Václav z Mýta. Volbu provedlo osm volitelů ze stavu světského a osm z duchovenstva; Zikmund ji potvrdil královským majestátem v červenci 1436 se slibem, že se vynasnaží o jejich uznání. V této funkci však Rokycana nebyl nikdy oficiálně papežem potvrzen.

1486 – Tzv. smlouvou "jedenácti tisíc panen" (pojmenovanou podle data 21. října) byly na Moravě upraveny vztahy mezi městy a panským stavem (zejména v oblasti soudní); šlo o starší obdobu české smlouvy Svatováclavské (z roku 1517). Naproti tomu v Čechách se vztah mezi feudály a městy vyvíjel velmi bouřlivě.

1520 – Magalhães objevil Magalhãesův průliv.

1805 – Bitva u Trafalgaru.

1824 – Joseph Aspdin si nechává patentovat portlandský cement.

1833 – Narodil se Alfred Nobel, švédský chemik († 10. prosince 1896)

1879 – Thomas Alva Edison zkouší žárovku s uhlíkovým vláknem (svítila 13 a půl hodiny).

1916 – Na rakouského ministerského předsedu K. Stürgkha byl spáchán ve Vídni atentát; pachatelem byl levicový sociální demokrat F. Adler, syn vůdce německo-rakouské strany V. Adlera. 31. října nastoupila nová vláda E. von Koerbera, kterého brzy (20. prosince t. r.) vystřídal kabinet hraběte H. Clam-Martinice.

1918 – Němečtí poslanci (rakouští) se sešli ve Vídni a vyhlásili zde utvoření německo-rakouského státu (ustavili zatímní Národní shromáždění); do něj hodlali připojit i pohraniční oblasti Čech a Moravy.

Narodil se Václav Voska, český herec († 20. srpna 1982)

Václav Voska, český divadelní a filmový herec se narodil krátce po vzniku samostatného Československa, 21. října roku 1918 v Praze v rodině středoškolského profesora. Po maturitě v roce 1937 začíná studovat práva na pražské Univerzitě Karlově.

V roce 1939 jsou uzavřeny české vysoké školy a po válce již studium nedokončil. Již během středoškolských studií spolupracoval s Československým rozhlasem (od roku 1932) a od roku 1939 byl angažován do Divadla na Vinohradech, kde setrval do roku 1945.

V tomto roce se stává členem souboru činohry pražského Národního divadla - ve Zlaté kapličce zůstává pět let, v roce 1950 pak přechází do souboru Městských divadel pražských, kde poté působí až do konce života.

Za svou kariéru vytvořil na divadelním jevišti nespočet rolí. Svým hereckým projevem se uplatňoval ve ztvárnění převážně charakterních rolí. Mezi jeho nejvydařenější a nejoceňovanější role patří například : postava fyzika Möbia ve hře Fyzikové F. Dürrenmatta, role Emila Magise v dramatu Vajíčko M. Marceaua, role Alcesta v Moliérově hře Misantrop, role filosofa Sókrata ve hře E. Radzinského Rozhovory se Sókratem či role Torquata Tassa ve stejnojmenné hře J. W. Goethea. Za vrchol jeho divadelního herectví jsou pak považovány jeho role Edgara z Dürrenmattovy adaptace Strindbergova díla Tanec smrti a Richard II. ze stejnojmenného dramatu W. Shakespeara.

Na filmovém plátně nedostal tolik příležitostí ve srovnání s jeho divadelní prací. V sedmdesátých letech 20. století v průběhu normalizace měl z politických důvodů značně omezený přístup do televize i filmu. Větší role na filmovém plátně ztvárnil například ve snímcích HOUSLE A SEN (r. V. Krška, 1946), TOUHA SHERLOCKA HOLMESE (r. Š. Skalský, 1971) a NOC KLAVÍRISTY (r. J. Polák, 1976). Na televizních obrazovkách se objevuje v několika filmech a seriálech, například SŇATKY Z ROZUMU (r. F. Filip, 1968), F.L. VĚK (r. F. Filip, 1971), A NA KONCI JE ZAČÁTEK (r. J. Bělka, 1981). Po celou dobu své umělecké kariéry Voska úzce spolupracuje s rozhlasem. Spolupracoval také s gramofonovými vydavatelstvími a dabingem. Jeho hlas je také zaznamenám ve krátkometrážním snímku KRAKONOŠ A ŠKOLA (r. Z. Vinš, 1983), který namluvil na sklonku života.

Václav Voska zemřel 20. srpna roku 1982 ve Valašském Meziříčí, jeho ostatky jsou uloženy na pražských Olšanských hřbitovech. Se svou ženou Evou Kavánkovou měli dvě dcery, Markétu a Evu.

1928 – V Kralupech nad Vltavou byl otevřen první a dosud jediný silniční most - most T. G. Masaryka

1934 – Na sjezdu Sudetendeutsche Heimatsfront v České Lípě se Henlein přihlásil k republikánské státní formě a vyslovil se odmítavě k italskému i německému fašismu s tím, že jeho strana nemá zájem o revizi hranic.

1941 – Československý pěší prapor 11 - Východní pod velením podplukovníka K. Klapálka v počtu 634 vojáků začal bránit obležený středomořský přístav Tobruk (českoslovenští vojáci byli přiděleni k polské jednotce).

1952 – Narodil se Oldřich Navrátil, český herec

Narodil se Miroslav Žbirka, slovenský zpěvák

1955 – Vládní delegace ČSR a SSSR jednaly v Moskvě o snížení mírového stavu vojsk; současně se dohodly na přechodu Československa k výrobě nejnovějších druhů zbraní a rozhodly o prodloužení doby přezbrojení na 5 let. To mělo za následek pokles výdajů na armádu.

1957 – Premiéra filmu Jailhouse Rock, s Elvisem Presleyem v hlavní roli.

1964 – Věra Čáslavská vybojovala v Tokiu své první zlato

1968 – Předsednictvo ÚV KSČ projednalo zásady o přiměřeném rozdělení slovenských pracovníků na ministerstvech zahraničních věcí, zahraničního obchodu, na čs. zastupitelských úřadech ve světě a v mezinárodních organizacích.

Na tiskové konferenci vysvětlil místopředseda vlády F. Hamouz některé otázky kolem smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na čs. území.

Čs. akademie věd a její společensko - vědní pracoviště podrobila důkladně analytickému rozboru, pomocí ověřených fakt a na základě obecně platných principů etiky publikaci „K událostem v Československu“, kterou sepsala tisková skupina sovětských žurnalistů a veřejnosti začala být známá jako tzv. „Bílá kniha“. Byla rozšiřována na celém území republiky, ale navíc přeložená i do několika cizích jazyků byla rozesílána do celého světa. Tyto skutečnosti přiměly naše vědecké pracovníky, aby se k nepodloženým tvrzením, hrubým polopravdám a lživým výmyslům vyjádřili. Tak vznikla na sobě nezávislá stanoviska: Stanovisko sociologů, Vyjádření Ústavu pro výzkum veřejného mínění Čs. akademie věd, Stanovisko ekonomů, Stanovisko filozofů a Stanovisko historiků. Navzdory cenzurním opatřením přineslo 42. číslo týdeníku Reportér znění všech stanovisek. Obsáhlý výklad v časopisu doplnila stať „Rehabilitace kacíře Husa“ s douškou: Více než půl tisíciletí uplynulo od Husovy hranice. Změnilo se toho na světě tolik?

Ministr vnitra vydal tajný rozkaz k výročním dnům vzniku Československa a Velké říjnové socialistické republice, kterým se zesilují opatření k odhalování příprav a provokací, zintenzivňuje se pořádková služba a rušení zahraničních rozhlasových stanic.

Území ČSSR začaly opouštět první maďarské okupantské vojenské jednotky.

1969 – Ústřední výbor Čs. svazu tělesné výchovy a sportu zrušil provolání a stanoviska ze srpna 1968 a rozhodl nekonat IV. celostátní spartakiádu v roce 1970.

Zemřel Jack Kerouac, americký spisovatel (* 12. března 1922)

Jack Kerouac, vlastním jménem Jean-Louis Lebris de Kerouac, (12. března 1922, Lowell, Massachusetts, USA - 21. října 1969, Saint Petersburg, Florida, USA) byl americký spisovatel, jeden z nejvýznamnějších představitelů beat generation. Proslavil se zejména svými autobiografickými romány, zejména pak dílem Na cestě.

Předci Jacka Kerouaca pocházeli z Francie. Jeho děd, tesař Jean-Baptiste Kirouack se společně se svou ženou Clémentine Bernierovou přestěhovali z Francie do Nashui, města v amerického státu New Hampshire. Stalo se to v roce 1889 krátce poté, co se jim narodil syn Léon, budoucí Kerouacův otec. Léon se stal reportérem a obchodníkem a roku 1915 si vzal Gabrielle Lévesqueovou, budoucí Kerouacovu matku.

Rok po svatbě se jim narodilo první dítě, syn Francis Gerard; roku 1918 pak dcera Caroline. Jako třetí a poslední dítě Gabrielle Kerouacové přišel na svět Jean-Louis.

Doma mu říkali "Ti Jean", čili "Malý Jan". Teprve později, když se Jean-Luis začal stýkat s nefrancouzskými obyvateli, se z něj stal "Jack"

Když byly Jackovi čtyři roky, zemřel mu ve věku devíti let na revmatickou horečku jeho starší bratr Gerard. Kerouaca tato událost hluboce poznamenala, prohloubila jeho závislost na matce a promítla se i do jeho tvorby. Doma rodina Kerouacových mluvila jedním z francouzských dialektů, proto je Kerouacův mateřský jazyk francouzský. Angličtinu se začal učit až v šesti letech a docela s ní bojoval.

Kerouacova matka byla hluboce věřící katolička a o nedělích Kerouaca a Caroline vodila do kostela. Když se rodina přestěhovala do Pawtucktetwille, u otce se objevily zdravotní problémy, z části způsobené pitím alkoholu. Nenosil domů moc peněz, což zapříčinilo vzrůstající napětí mezi Kerouackovými rodiči. Gabrielle Kerouacová si v Pawtucktetwille nikdy nenašla skutečné přátele. Jack nejdříve chodil do školy sv. Ludvíka Francouzského, poté do jezuitské školy sv. Josefa.

V roce 1936 nastoupil na lowellskou High School, kde si získal společenské postavení mezi spolužáky výbornými výkony v americkém fotbale a atletice. Jack se na střední škole seznámil s jazzem a začal hodně číst. V posledním ročníku se seznámil s Mary Caneyovou, která se později stala předlouhou jeho románu Maggie Cassidyová. Díky svým fotbalovým výkonům dostal dvě nabídky univerzitní stipendium a Kerouac se rozhodl pro Kolumbijskou univerzitu v New Yorku. Na univerzitě se Kerouacovi z počátku dařilo dobře a díky jeho výborným esejům si ho spolužáci najímali, aby za ně psal práce.

Jackovo prvotní nadšení z univerzity se však brzy začalo vytrácet. Dlouhé cestování městem, celodenní vyučování a večerní fotbalový trénink ho příliš zaměstnávaly a Jack začal vyučování vynechávat. Začal chodit do klubů poslouchat jazz a na večírky spolužáků. V této době se ještě scházel s Mary Caneyovou, avšak jejich způsob života byl už dost odlišný, což nakonec vedlo k jejich odloučení. Po zbytek života pak Kerouac tvrdil, že nikdy žádnou dívku nemiloval tak jako Mary.

V prosinci 1942 se Kerouac nepohodl s trenérem fotbalu a opustil univerzitu. Vrátil se zpět do Lowellu. O tři měsíce později obdržel povolávací rozkaz do Námořnictva Spojených států. Odtud byl však brzy propuštěn pro psychické problémy. V létě téhož roku proto nastoupil jako pomocná pracovní síla na loď do Liverpoolu.

V létě roku 1944 se Kerouac poprvé setkává s Allenem Ginsbergem a ještě téhož roku i s Williamem Sewardem Burroughsem. Jelikož byl Burroughs o několik let starší než Ginsberg i Kerouac, stal se pro ně „učitelem“. 22. srpna se oženil s Frankie Edith Parkerovou. V roce 1946 se Jack setkal s Nealem Cassadym, což navždy ovlivnilo jeho tvorbu.

V následujících letech Kerouac píše svůj prvotní román Maloměsto, velkoměsto (vyšel 1950), jezdil stopem po USA a příležitostně pracoval. Po roce 1956, kdy vydal román Na cestě, se stává veřejnosti známou osobností. Stal se finančně zajištěným a začíná pít víc, než kdykoli předtím. Zemřel na následky alkoholismu, na krvácení jícnových křečových žil.

2005 – Začátek řádného digitálního televizního vysílání, zpočátku jen pro Prahu a část Středočeského kraje.

Svátky:

Svátek mají Brigita a Hilarion.

Jméno Brigita se v kalendáři objevuje vícekrát. Brigita, Brita nebo Birgita má totiž svátek také 1. února a 8. října; čtenář si ještě možná pamatuje příběh Brigity, patronky Irska.

V církevním kalendáři dnes najdeme Hilariona. Toto jméno má svůj původ v latině a znamená "veselý". Však se u nás také někdy překládalo jako Směch nebo Radovan.

Patronem tohoto jména je Hilarion z Gazy. Narodil se někdy kolem roku 290 v Gaze (Palestina) a je to první písemně doložený poustevník v této oblasti. Víme o něm především zásluhou Jeronýma, který napsal jeho životopis. Hilarion byl vychován ve vzdělané Alexandrii a od dětství obdivoval sv. Antonína. Podle jeho vzoru si zvolil samotu, aby rozjímal o Bohu, a asi roku 307 odešel na opuštěné místo poblíž Maiumi, což byl přístav nedaleko Gazy. Zde si zbudoval hliněnou chatrč a setrval v ní celých 50 let. Živil se pouze fíky, zeleninou, chlebem a olejem. Nežil však z milodarů, celý život tvrdě pracoval. Těžkou námahou se snažil překonávat řadu pokušení, která jej neustále pronásledovala. Jeho příkladu brzy následovalo mnoho obyvatel Gazy a blízkého okolí. Navíc mu rychle vzniklá legenda přisuzovala mnoho zázraků, čímž jeho věhlas ještě více rostl. Přibližně od roku 329 se kolem Hilariona začali shromažďovat stejně smýšlející lidé, až zde vznikla první komunita. Brzy ji následovaly další a zdálo se, že svatý muž by měl být spokojen. Byla to jen část skutečnosti. Hilarion byl samozřejmě rád, že křesťanství se díky jeho příkladu šíří, ale on sám ztratil klid, tolik potřebný k hlubokým meditacím.

V roce 360 se náhle rozhoduje a odchází z Maiumy do Egypta, kde doufá, že vnitřní klid najde. Je však již příliš známým člověkem, a tak jej lidé neustále vyhledávají, takže jeho snaha o samotu nakonec vyznívá marně. Navíc císař Iulianus Apostata (331-363) nařizuje, aby byl Hilarion zatčen. Ten pochopitelně na nic nečeká, prchá do libyjské pouště a odtud na Sicílii, kde se setkává se svým přítelem a žákem Hésychiosem. Po nějakém čase spolu odcestují do Epidauru na dalmatském pobřeží. Zde je Hilarion ještě zcela neznámý, a tak doufá, že konečně najde klidné místo pro své rozjímání. Ale opět má být zklamán.

Konce bludného putování a hledání mystického prožitku se poustevník nakonec přeci jen dočkal. Tajně a v noci nastoupil na loď jedoucí na Kypr, a tam jeho neklidné putování konečně skončilo. Po několika letech skutečné křesťanské mystiky zde v roce 370 nedaleko Pafu v míru a pokoji zemřel. Hned po jeho smrti se úcta k němu rozšířila do všech světových stran, jeho ostatky byly prý dokonce přeneseny do francouzského místa Duravel.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze