Vzpomínáček - 16. listopadu - Josef Kainar

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 16. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Jindřich III. Plantagenet, Jiří z Poděbrad vyslal poselstvo k panovníkům západoevropských zemí, bitva u Lützenu, soupis obyvatel podle víry, generální cechovní patent, Karel Hynek Mácha, Alexandr Vasiljevič Kolčak, Anna Honzáková, Sparta Praha, Eliška Junková, moravský pakt, Henri Charrière, nacisté uzavřeli varšavské ghetto, Ján Nálepka, zákon o třetí pětiletce, Clark Gable, Veněra 3, A. Dubček odcestoval do Ankary, Josef Kainar, zákon o navrácení majetku KSČ a SSM, Matka Tereza, Ludvík Daněk, Harry Potter a Kámen mudrců, Milton Friedman..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1272 – Zemřel Jindřich III. Plantagenet, anglický král (* 1. října 1207)

1464 – Král Jiří z Poděbrad vyslal poselstvo vedené jeho švagrem Lvem z Rožmitálu k panovníkům západoevropských zemí; dva roky trvající okružní jízda měla získat českému králi přízeň evropských panovníků v době jeho sporů s římskou církví (agitovalo ve Francii, Anglii, Španělsku, Portugalsku).

Cestu popsal člen poselstva Václav Šašek z Bířkova ve svém Deníku, děje barvitě přetlumočil A. Jirásek v knize Z Čech až na konec světa

1632 – V ranních hodinách zahájena bitva u Lützenu (nedaleko Lipska). Císařská armáda v čele s Valdštejnem zastavila (díky nenadálému úspěšnému útoku sboru polního maršálka Pappenheima) švédské vojsko Gustava Adolfa.

Gustav Adolf v bitvě zahynul, podobně byl smrtelně zraněn i Pappenheim. Habsburkům se vrátila vojenská iniciativa, bitva však skončila "nerozhodně".

1651 – Vydán místodržitelský patent, kterým bylo rozhodnuto pořídit soupis obyvatel podle víry; v soupisech bylo uvedeno jméno, zaměstnání, stáří, náboženské vyznání a předpoklad pro rekatolizaci. Soupis byl prováděn do června 1652, je v něm podchyceno obyvatelstvo ve věku od 10 let; zachovaly se záznamy ze všech krajů mimo Prácheňska a Litoměřicka.

1731 – Rakouská vláda vydala generální cechovní patent, čímž zasáhla do organizace cechovního zřízení. Patent omezil dosavadní pravomoc cechů a jejich privilegia (počet mistrů jednotlivého řemesla i počet tovaryšů stanovily úřady, bylo umožněno, aby se z cechovního mistra, který zaměstnával větší počet tovaryšů, stal majitel manufaktury). Patent rovněž zakazoval tovaryšům, aby si vytvářeli bratrstva. Současně byl zřízen úřad cechovního inspektora k dozoru nad činností cechů.

1810 – Narodil se Karel Hynek Mácha, český básník, největší představitel českého romantismu († 6. listopadu 1836)

1874 – Narodil se Alexandr Vasiljevič Kolčak, ruský bělogvardějský generál († 7. února 1920)

1875 – Narodila se Anna Honzáková, první promovaná doktorka medicíny na české lékařské fakultě v Praze († 13. října 1940)

1893 – Byl založen fotbalový klub Sparta Praha (jako Athletic Club Královské Vinohrady), klub českého fotbalu.

1900 – Narodila se Eliška Junková, česká automobilová závodnice († 5. ledna 1994)

1905 – Moravský zemský sněm přijal čtyři zákonné osnovy, jež představovaly kompromisní dohodu česko-německou (národnostní smír) na Moravě. Tzv. moravský pakt, jak se dohodě začalo říkat, znamenal v podstatě národnostní rozdělení země (volebních katastrů, rozdělení školství, přičemž se zakazovala žákům návštěva těch škol, jejichž jazyk byl pro ně nesrozumitelný). Došlo k reformě volebního řádu do zemského sněmu: zůstal zachován kuriový systém, ale byla zavedena 4. všeobecná volební kurie (podle vzoru volebního zákona do říšské rady). Celkový počet poslanců zemského sněmu byl zvýšen na 151 (dosud 100), z toho byli dva virilisté. Došlo rovněž k dohodě o národnostním rozdělení mandátů (čeští poslanci získali většinu na sněmu). Císař reformní návrhy potvrdil 27. listopadu t. r.

1906 – Narodil se Henri Charrière, francouzský údajný vrah a spisovatel († 29. července 1973)

1940 – Holocaust: Nacisté uzavřeli varšavské ghetto.

1943 – Zemřel Ján Nálepka, slovenský partyzánský velitel (* 20. září 1912)

1960 – Národní shromáždění projednalo a schválilo zákon o třetí pětiletce (1961-1965); v rozporu s reálnými možnostmi byly do ní zahrnuty dva náročné úkoly - modernizace a rekonstrukce a další podstatný rozvoj, které přesahovaly objektivní možnosti československé ekonomiky. Ta již byla za zenitem svých možností dalšího rozvoje extenzivní cestou. S touto tvrdou realitou však ambiciozní plán vůbec nepočítal, a naopak stále předpokládal trvale vysoké přírůstky a tempo hospodářského růstu. Národní důchod se měl zvýšit o 42 %, průmyslová výroba nejméně o 56 % (strojírenství dokonce o 76 %).

Zemřel Clark Gable, americký herec (* 1. února 1901)

1965 – Program Veněra: Sovětský svaz vypustil k Venuši sondu Veněra 3, která se stala první sondou, jež zasáhla povrch jiné planety.

1970 – Prezident republiky jmenoval opět generálním prokurátorem J. Feješe.

A. Dubček odcestoval do Ankary, aby nastoupil úřad čs. velvyslance v Turecku.

Ředitelem plzeňského studia Čs. rozhlasu byl jmenován dosavadní tajemník ONV v Karlových Varech B. Dobrý a s bývalým ředitelem V. Semrádem bylo zavedeno disciplinární řízení.

1971 – Zemřel Josef Kainar, český básník, dramatik a překladatel (* 29. června 1917)

Josef Kainar pocházel z rodiny železničáře.

Po rozvodu rodičů  v roce 1927 žil s otcem v jeho novém manželství.

Gymnazijní studia začal v Přerově (1928–1934), jeden rok dojížděl do Olomouce a poté, co se rodina v roce 1935 přestěhovala do Ostravy, je dokončil v Hlučíně (kvintu a sextu opakoval, maturoval v roce 1938).

V roce 1934 se v sebevražedném pokusu postřelil.

Od roku 1936 přispíval do Studentského časopisu, kde se seznámil s jeho redaktorem Hanušem Bonnem a jeho prostřednictvím s Františkem Halasem. V edici První knížky jím řízené pak debutoval. Seznámil se zde i s řadou začínajících básníků své generace.

V roce 1938 začal na FF UK studovat češtinu a francouzštinu, po násilném zavření vysokých škol v listopadu 1939 se přestěhoval k otci do Řepiště u Ostravy a pracoval (s výjimkou r. 1941, kdy byl zaměstnán na pile v Ostravici) na nádraží Ostrava-Přívoz (do r. 1945). Sezonně (1940–1941 v Ostravě, 1942–1943 ve Zlíně) působil také jako kytarista a houslista Doležalova tanečního orchestru. V této době navázal úzké vztahy se Skupinou 42; do Prahy dojížděl zejména za malíři Františkem Hudečkem, Františkem Janouškem a teoretikem Jindřichem Chalupeckým, do Brna za básníky Ivanem Blatným a Oldřichem Mikuláškem.

Po válce už ve studiích nepokračoval. Usadil se v Brně (zpočátku bydlel u Ivana Blatného), kde pracoval v redakci komunistického deníku Rovnost a kde se v r. 1947 oženil; zároveň byl kmenovým autorem pražského Divadla satiry po celou dobu jeho trvání. Od roku 1947 byl spisovatelem z povolání. V roce 1956 odešel do Prahy a podruhé se oženil, bydlel však většinou v Domovech spisovatelů v Dobříši a na Ždáni na Slapském jezeře. Na počátku normalizace přijal v roce 1970 funkci předsedy přípravného výboru nového Svazu českých spisovatelů, brzy však zemřel na infarkt.

Kainar uplatnil své nadání v tvorbě hudební (činnost reprodukční i skladatelská), výtvarné (kresba, fotografie) i na pomezí jednotlivých oblastí (kreslená anekdota, texty k taneční hudbě, jazzová inspirace veršů), hodnotově však v této široké tvůrčí aktivitě dominovala literatura: divadelní hry, publicistika a zvláště poezie. Zde Kainar postupně vstřebal mnohé individuální vlivy (v začátcích zejména Rainera Marii Rilka a Vladimíra Holana, za války a těsně po ní Langstona Hughese, Edgara Lee Masterse, Thomase Stearnse Eliota, na zlomu 40. a 50. let Vladimira Majakovského a české lidové písně), trvaleji ho zasáhla poetika Františka Halase, civilizační mytologie Skupiny 42 a povaha černošského blues.

V kontextu českého básnictví 40. až 60. let Kainar působil především jako básník originálně a mnohostranně vyslovující existenciální i sociální determinovanost člověka (skrze pudy, atavismy, civilizační a politické tlaky apod.), ale zároveň i širokou škálou pokusů s touto determinovaností se vyrovnat (od možnosti naprosto se poddat základní určenosti až po možnost ji posvětit). Autentický prožitek života jako pasti a skepse vůči praktické realizovatelnosti jedincovy svobody vedly Kainara k osobitě chápané rovnosti lidí a posléze k hořké lásce k člověku nucenému uzavírat kompromis s vlastním údělem. Schopnost odstupu, deziluzivnost pohledu a sklon podávat postavy skrze jejich příběhy se promítly do dvou základních tendencí Kainarovy lyriky: objektivace a groteskního nazírání.

V prvním období, běžně považovaném za nejoriginálnější (Příběhy a menší básně, Osudy, Nové mýty), navázal Kainar na mocné oživení epického živlu v české poezii na rozhraní 30. a 40. let. Zatímco v prvotině mělo náznakové dešifrování baladických příběhů utajených v obyčejné existenci lidí a věcí ještě demonstrovat magické schopnosti básnického tvoření, v následujících Osudech se už příběhovost osamostatnila, monograficky vyhranila a stala nositelkou podobenství o tragické nadčasové jednotě všeho lidstva: staré příběhy vyprávěné dějinami, legendami nebo mýty byly nazřeny jako naléhavě aktuální, a naopak příběhy Kainarových současníků byly vyloženy jako variace příběhů cizích a v tradici už dávno vyslovených. Naproti tomu obsahem další Kainarovy knihy se stala tvorba „nových mýtů“, tj. konkrétních výjevů a příběhů ze života moderního městského člověka, které symbolizují jeho existenciální podrobenost brutalitě civilizačních a dějinných mechanismů; zcivilnění námětu bylo provázeno prozaizací verše.

Utilitárněji se některé výrazové schopnosti Kainarovy poezie (grotesknost vidění, sarkastické deklasování vznešeného a metafyzického, skeptická filozofie lásky, černý humor) uplatnily v jeho poválečné satirické dramatice, účtující jak s nacismem a přežitky okupační demoralizace (podíl na kolektivní hře Cirkus plechový), tak s apokalyptickými náladami plynoucími z existence atomové bomby (Akce Aibiš) a s odpůrci politiky komunistické strany. Nejvýznamnější z Kainarových dramat je jedna z prvních českých absurdních her Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou, používající postav a jazykových postupů Jarryových grotesek k satiře na amorálnost lačnosti po moci a na občanskou konformitu a zbabělost. V době vzniku (1947) neuvedená hra Ubu pokračuje pak aplikovala prvky jarryovské dramatiky na domácí politické poměry. Na grotesknosti situací a absurdní komice založil Kainar také svou první sbírku veršů pro děti Říkadla.

V dalším období se Kainar stal básníkem přitakání společenským proměnám odstartovaným v únoru 1948 (Veliká láska, Český sen, Člověka hořce mám rád). Jeho předchozí pochyby o možnostech a smysluplnosti lidské aktivity překonal v těchto sbírkách patos vítězné moci a optimismus prvních kroků. Napětí, vznikající mezi jedincovými nároky vůči životu a světu a jejich skutečným naplněním, bylo zrušeno ve jménu jeho splynutí s lidem nebo zakotvením v revoluční tradici. Niterná dramatičnost existenciálních situací byla nahrazena monumentalizací dovršeného třídního boje s buržoazií a vizemi právě nastoupené a bezproblémové budoucnosti. Místo tvorby „nových mýtů“ potvrzovaly se mýty hotové a předepisované. Básně Veliké lásky použily k potírání politické i básnické „dekadence“ úderné rétoriky školené na Vladimiru Majakovském a jednoduché agitační symboliky a frazeologie. Poetika Českého snu, podávajícího skutečnost formou idylických žánrových obrázků, došla svého zklidnění příklonem k tradiční veršové faktuře tzv. klasické poezie druhé poloviny 19. století a lidové slovácké písně. Řadou básní sbírky Člověka hořce mám rád vytvořil Kainar svéráznou, optimistickou variantu tzv. poezie všedního dne. Tutéž filozofii hořké lásky k lidem vyslovil Kainar paralelně i veršovanou komedií Nebožtík Nasredin s titulní postavou tureckého taškáře a mudrce, jenž je přes své zásluhy o obecné blaho ubit vrtkavým a chtivým davem.

Poslední období Kainarova básnického díla (Lazar a píseň, Moje blues, posmrtně sebrané verše z časopisů 1966–1971 Včela na sněhu) charakterizuje navázání na některé tendence obsažené v jeho prvních sbírkách. V knize Lazar a píseň vytvářel básně jako monografické a epizující samoznaky životních příběhů lidí přepadených něčím, co je nad jejich síly, ale schopných reflektovat vlastní situaci i vyvodit z této sebereflexe svou lidskou povinnost. Básně z 60. let potvrdily legitimnost blues v Kainarově poezii. Zatímco jeho raná blues z 30. a 40. let (některé básně tehdy nevydané prvotiny Tulák spí na louce, písňové texty na klasické nápěvy, vydávané s velkým zpožděním v různých edicích) dbala, aspoň náznakově, na podobnost s motivickou a formální výstavbou černošských blues, básně jeho zralého období korespondovaly s blues koncepčně: základní náladou smutku a pojetím pohrom, jimiž život – a speciálně láska – deptá jedince, jakožto neštěstí, jehož přijetím skrze vyslovení se s ním jedinec vyrovnává. Blues se nyní stalo tóninou jak Kainarovy zpovědní lyriky sebeironického životního bilancování, tak jeho „nových mýtů“, vyprávějících své nelítostné pravdy o současném člověku básněmi uvolněné stavby, prozaizovaného volného verše a provokativní metaforiky. Na sklonku svého života se také vrátil k psaní písňových textů (Kuře v hodinkách). V tomto období Kainar také navázal na veršovou fakturu a absurdní komiku raných Říkadel cyklem Říkanky pro dospěláky (in Včela na sněhu) a vrátil se k pěstování veršované satirické publicistiky (komentáře z let 1968–1971 shrnul do knihy Rozhlásky). [zdroj]

1990 – Federální shromáždění schválilo zákony o navrácení majetku KSČ a SSM lidu ČSFR, zákon o uprchlících a zákon o mimosoudních rehabilitacích.

1996 – Matka Tereza dostala čestné občanství USA.

1998 – Zemřel Ludvík Daněk, československý atlet (* 6. ledna 1937)

2000 – Bill Clinton se stal prvním úřadujícím prezidentem USA, který navštívil Vietnam.

2001 – Premiéra prvního filmu o Harrym Potterovi – Harry Potter a Kámen mudrců.

2006 – Zemřel Milton Friedman, americký ekonom, nositel Nobelovy ceny za ekonomii (* 31. července 1912)

Svátky:

Svátek mají Otmar/Otomar a Markéta (Skotská).

V občanském kalendáři má dnes svátek Otmar nebo také Otomar. Toto jméno je německého původu a znamená, že jeho nositel je "šťastný díky svému bohatství". Jeho prvotní tvar zněl Ótmár.

Dnešním patronem je Otmar ze St. Gallenu, který se narodil kolem roku 690 a původem byl Němec. V roce 719 převzal vedení mnichů, kteří se usadili u hrobu sv. Havla v dnešním St. Gallenu. Byla to především jeho zásluha, že na tomto místě vyrostla poustevna a klášter, který převzal řeholi svatého Benedikta. Je také zajímavé, že zde Otmar založil první domov pro švýcarské malomocné. Otmarovy aktivity se však nelíbily mocným franským hrabatům, která měla na zdejší území zálusk. Jak mohl asi dopadnout upřímný mnich, stojící proti mocným tohoto světa? Jednoho dne byl jednoduše zajat, falešně obviněn a nakonec vypovězen na rýnský ostrov Werd u Steinu. Zde nešťastný a pokořený Otmar v trpné osamělosti dne 16. listopadu roku 759 zemřel. Teprve deset let po jeho skonu byly jeho pozůstatky pietně přeneseny do St. Gallenu a o 100 let později do kostela, který dostal i jeho jméno. V té době se již Otmarův kult šířil celým Německem a kolem jeho osoby se postupně vytvořila živá tradice. Stal se patronem nemocných, dětí, těhotných žen a také pomlouvaných lidí. Jako pomocník při dětských nemocech je dodnes uctíván především v Eutenhausenu v augsburském biskupství. Pouť k tamnímu farnímu kostelu a vzývání Otmara jsou známy již od 18. století. Dokonce zde faráři světili dětské halenky, které pak oblékali rodiče nemocným dětem, jež je pak musely strpět devět dnů.

V církevním kalendáři má dnes své výročí Markéta. Toto jméno má prastarý původ. Někteří odborníci dokonce tvrdí, že jeho základ je orientální a znamená "perla". K nám se jméno dostalo díky latině, kde zní Margarita, a změnou přes Margaretu vznikla naše Markéta. V občanském kalendáři má svátek 13. července, v římském bychom jich našli během roku více. Dnes kalendář připomíná Markétu Skotskou, s jejímiž osudy jsme se seznámili již 10. června.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze