Vzpomínáček - 14. listopadu - Ladislav Lakomý

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 14. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Valdštejn táhl do Bavor, Gottfried Wilhelm Leibniz, Gottfried Wilhelm Leibniz, František Xaver Brixi, Georg Wilhelm Friedrich Hegel, Claude Monet, Josef Jungmann, změny v označení monarchie, vyhlášení republikánské formy státu, Pavlík Morozov, Ladislav Lakomý, oficiální abdikace T. G. Masaryka, zničena katedrála v Coventry, potopena britská letadlová loď HMS Ark Royal, založena Ruská osvobozenecká armáda, princ Charles, Condoleezza Rice, železniční neštěstí u Stéblové, 14. listopad 1968, Mariner 9, ústavní zákon o zániku federace..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1633 – Po dobytí Řezna Švédy táhl Valdštejn přes Čechy do Bavor, aby odtud vyhnal vojsko Bernarda Výmarského; 26. listopadu dorazil do Plzně.

Ve Vídni narůstala nespokojenost s Valdštejnem.

1716 – Zemřel Gottfried Wilhelm Leibniz, německý filozof, historik a matematik (* 1. června 1646)

1771 – Zemřel František Xaver Brixi, český hudební skladatel (* 2. ledna 1732)

1777 – Vydán důvěrný pokyn, aby nekatolíci nebyli nuceni k účasti na katolických církevních obřadech a aby byl tolerován neveřejný výkon jejich náboženských obřadů.

1831 – Zemřel Georg Wilhelm Friedrich Hegel, německý filozof (* 27. srpna 1770)

1840 – Narodil se Claude Monet, francouzský malíř († 5. prosince 1926)

1847 – Zemřel Josef Jungmann, spisovatel a filolog, překladatel (* 16. července 1773)

1862 – Americká občanská válka: prezident Abraham Lincoln souhlasil s plánem generála Ambrose Burnsida, aby bylo dobyto hlavní město Konfederovaných států amerických, Richmond ve Virginii.

1867 – Císařským rozhodnutím došlo ke změnám v označení monarchie: začalo se užívat znění Rakousko-uherská monarchie nebo Rakousko-uherská říše (zmizel pojem Rakouské císařství). Pro společné úřady se vžil název "císařské a královské" (c. a k.), uherské úřady byly "královské", v ostatních zemích "císařsko-královské" (c. k.). Vedle oficiálního označení "Království a země na říšské radě zastoupené" se běžně hovořilo o Rakousku, Předlitavsku, Cislajtanii (podle říčky Litavy jako symbolické hranici mezi oběma částmi říše), na druhé straně o Uhrách, Zalitavsku, Translajtanii. Císař František Josef I. užíval ve zkrácené titulatuře znění: císař rakouský a apoštolský král uherský.

1915 – Český komitét zahraniční (vznikl koncem října t. r. jako první politický orgán zahraničního odboje) vydal z Masarykova podnětu (v září se přestěhoval do Londýna, když předal vedení odboje ve Francii E. Benešovi a M. R. Štefánikovi a ve Švýcarsku L. Sychravovi) v Paříži provolání,podepsané 11 představiteli krajanských spolků v USA, Rusku, Velké Británii a Francii a také T. G. Masarykem a J. Dürichem, kterým byl de facto vyhlášen Rakousko-Uhersku boj. Jádrem provolání byla teze o neschopnosti vnitřní transformace monarchie a z toho vyplývající závěr na rozchod s ní.

1918 – V Thunovském paláci (sídle bývalého českého zemského sněmu) proběhla první slavnostní schůze (za řízení K. Kramáře) Revolučního Národního shromáždění (předsedou se stal F. Tomášek) na níž:

1. došlo k vyhlášení republikánské formy státu a k sesazení habsbursko-lotrinské dynastie z českého trůnu;
2. prezidentem republiky byl aklamací zvolen T. G. MASARYK [1918-1935];
3. byla ustavena první vláda (tzv. všenárodní koalice) v čele s K. Kramářem.

Moc ve vládě si rozdělily čtyři české politické strany (katolická byla odbyta "drobtem" - ministerstvem bez portfeje).

Narodil se Pavlík Morozov, sovětský pionýr - "bolševický mučedník" († 3. září 1932)

Pavlík Morozov, vlastním jménem Pavel Trofimovič Morozov, (rusky Павел Трофимович Морозов, 14. listopadu 1918 Gerasimovka, Rusko – 3. září 1932 Gerasimovka, Sovětský svaz) byl sovětský prototyp hrdiny a mučedníka, který svého otce udal úřadům jako kulaka. Jeho otec byl pak poslán do Gulagu a Pavlík Morozov byl brutálně zavražděn vesničany.

Pavlík Morozov pocházel z chudé rodiny, žijící v nynější Sverdlovské oblasti, a byl předsedou základní organizace Mladých pionýrů ve vesnické škole. Byl komunistickou propagandou vykreslován jako fanatický stoupenec kolektivizace. Jeho otec byl oblíbeným předsedou místního sovětu a odpůrcem násilného združstevňování. Pavlík ho udal bezpečnostním úřadům a před soudem vypovídal o tom, že jeho otec falšoval dokumenty a podporoval kulaky. Rovněž obvinil své sousedy, že skrývali vypěstované obilí a neplnili státní dodávky v patřičné výši.

Případ Pavlíka Morozova byl symbolem protikladu křesťanské („Cti otce svého a matku svou“) a komunistické morálky („Buď bdělý a ostražitý“). Po celé období komunismu byl oficiálně dáván za vzor sovětským dětem i dětem v ostatních komunistických satelitech Sovětského svazu, jeho životopis od Vitalije Gubareva patřil mezi nepominutelnou školní četbu.

1931 – Narodil se Ladislav Lakomý, český herec († 11. dubna 2011)

Ladislav Lakomý pocházel ze živnostnické rodiny a dětství strávil v Náměšti na Hané a v malé vesnici Loučka u Litovle. Již od dětství jevil zájem o divadlo, pro jeho umělecké směřování však rodiče neměli pochopení.

V roce 1948 začal v Brně studovat Vyšší průmyslovou chemickou a tehdy také začal hrát s divadelními ochotníky, zároveň začal soukromě studovat základy herecké práce. Po maturitě na průmyslovce nakonec zahájil studia herectví v Brně na JAMU, absolutoria dosáhl v roce 1956.

Po studiích získal Lakomý angažmá v Divadle bratří Mrštíků (dnešní Městské divadlo Brno), kde působil v letech 1956-1965. Jeho začátky jsou spojeny s postavami mladých hrdinů, které zosobnil například ve hrách Strýček Váňa, Jak je důležité míti Filipa nebo Manon Lescaut, překvapivě ale dostal i příležitosti neadekvátní svému věku (Maryša, Jan Hus). V mezičase krátce hrál ve Státním zájezdovém divadle v Praze (1960).

V roce 1965 změnil působiště, ale jen v rámci Brna, přešel na scénu Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno), kde pak strávil více než třicet let. V letech 1967-1968 byl krátce šéfem činohry Slováckého divadla v Uherském Hradišti, tehdy také přišla nabídka z Národního divadla v Praze, jednání ale skončilo na půli cesty, takže Lakomý zůstal již natrvalo spojen s Brnem. Na scéně největšího brněnského jeviště odehrál více než stovku stěžejních rolí domácího i světového repertoáru (Maryša, Král Krysa, Idiot, Car Fjodor, Ivanov, Dvanáct rozhněvaných mužů), více než 150 repríz v průběhu pěti let spojených s velkým úspěchem představovala hra Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista. V roce 1991 odešel Ladislav Lakomý do penze, na scéně brněnského Národního divadla ale vystupoval nadále pohostinsky (Bratři Karamazovi, Král Jan).

Lakomého výhradní spojení s Brnem a také jeho vyloučení z Komunistické strany po roce 1968 vyústilo v poměrně málo početnou a ještě méně významnou participaci ve filmu i televizi. Na svém kontě má sice desítky natočených titulů, nikdy ale nehrál větší roli. Debutoval nevelkou postavou řidiče ve filmu POSLEDNÍ ETAPA (1962), později hrál prokurátora ve společensky významném filmu STUD (1967). Přes svůj politický škraloup (nebo spíše právě proto) se v 70. letech objevoval v tendenčních historických snímcích jako DNY ZRADY (1973), DVACÁTÝ DEVÁTÝ (1974) nebo VÍTĚZNÝ LID (1977). Jen výjimečně se objevil v jiných žánrech, navíc v dnes již zapomenutých filmech.

Z pozdějších let stojí za zmínku postava otce hlavní hrdinky ve válečném dramatu OZNAMUJE SE LÁSKÁM VAŠIM (1988), jako Vladislav Vančura se pak objevil ve filmu ČLOVĚK PROTI ZKÁZE (1989). V té době také obdržel titul Zasloužilého umělce, který navazoval na jeho ztvárnění osobnosti prezidenta Beneše v propagandistickém seriálu GOTTWALD (1986). V následujících letech točil Ladislav Lakomý spíše pro brněnskou televizi (DETEKTIV MARTIN TOMSA, 1996; ČETNICKÉ HUMORESKY, 2001), televizní kamera také zaznamenala některé jeho divadelní výstupy. Co se týče filmové tvorby, připomeňme například postavu hofmistra v pohádce KOUZELNÝ MĚŠEC (1996), jeho filmografii prozatím uzavírá koprodukční česko-řecký snímek PODZIMNÍ NÁVRAT (2001).

Ladislav Lakomý rozvinul své aktivity dlouhodobě také v oblasti pedagogiky, od roku 1968 přednášel hereckou výchovu na JAMU, odtud ale v roce 1975 musel odejít. V letech 1980-1988 přednášel na brněnské konzervatoři, pak se znovu vrátil na JAMU, kde byl v roce 1990 jmenován docentem, opět v oblasti herecké výchovy. Neméně významná je jeho práce pro rozhlas, rád a řadu let se věnuje také uměleckému přednesu a recitaci. Na svém kontě má i stovky titulů v dabingu, svůj hlas například propůjčil francouzským hvězdám jako byli Jean Marais a Alain Delon nebo německý herec Horst Buchholz. V roce 1998 získal za celoživotní mistrovství v dabingu Cenu Františka Filipovského.

1935 – Oficiální abdikace prezidenta T. G. Masaryka.

1940 – Při náletu byla zničena katedrála v Coventry.

1941 – Potopila se britská letadlová loď HMS Ark Royal zasažená předchozího dne torpédem německé ponorky.

1944 – V Praze založena Ruská osvobozenecká armáda.

Ruská osvobozenecká armáda (ROA) byla v době druhé světové války organizace několika vojenských jednotek ruských zajatců, kteří na straně nacistického Německa dobrovolně či z donucení bojovali proti stalinistickému režimu v Sovětském svazu. Pro tyto jednotky se vžilo označení „Vlasovci“ podle jména jejich velitele generála Vlasova.

Po přepadení Sovětského svazu nacistickým Německem padly do zajetí statisíce sovětských válečných zajatců různých národů (tedy nejen Rusů). Jejich národní a politické smýšlení bylo různé, část zajatců nesouhlasila se Stalinovým režimem, mnoho z nich bylo zdrceno tím, že se Stalin zajatců zřekl a považoval je za zrádce. Během času se z části těchto vojáků formovaly různé dobrovolnické i pomocné jednotky, divizemi Waffen-SS počínaje a zásobovacími a pracovními jednotkami konče. Postupem času vznikaly i ruské bojové jednotky, jako např. 1. ruská národní armáda, 599. ruská brigáda, Ruský ochranný sbor, XV. kozácký jezdecký sbor a další. Počátky vzniku Ruské osvobozenecké armády lze klást do roku 1942, kdy bylo ustanoveno v Berlíně zvláštní středisko, které se zabývalo získáváním výjimečných ruských válečných zajatců. Téhož roku byl zajat sovětský generál Andrej Andrejevič Vlasov, který se postupně stával ústřední postavou těch, kteří nenáviděli komunistický režim v SSSR a chtěli proti němu bojovat. Ten během roku 1943 získával své další spolupracovníky a snažil se ve spolupráci s německými činiteli vytvořit ruské bojové jednotky. Problémem bylo, že na straně Němců nejenže panovala k Rusům nedůvěra, ale stále tu byla doktrína „méněcenné slovanské rasy,“ což bylo překážkou rychlejšího vzniku ruských vojenských sil, které se odkládalo prakticky až do konce roku 1944.

Dne 14. listopadu 1944 byly v Praze ustanoveny Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR) a Ruská osvobozenecká armáda (ROA). Tento akt doprovázela jak vlažnost z oficiálních německých míst, tak ze strany české veřejnosti, která v ROA viděla spojence nacistického Německa. KONR vydal bez vědomí německých úřadů Manifest, ve kterém oslovoval národy Ruska v boji proti Stalinovi, ale který též předpokládal uzavření míru s Německem a vytvoření svobodného Ruska bez bolševiků. První vojenské útvary se začaly vytvářet již krátce po tomto aktu. 9. listopadu 1944 byla ve výcvikovém táboře Münsingen vytvořena 1. divize, která se skládala zejména z různých dobrovolnických útvarů, které byly staženy z fronty. Těmto vojskům velel plk. Sergej Kuzmič Buňačenko. Jednotky byly vybaveny ručními zbraněmi a několika kořistními sovětskými tanky T-34. Od počátku roku 1945 vznikala ve výcvikovém táboře Hauberg druhá divize, která se skládala převážně z vojáků přímo ze zajateckých táborů. Samostatným útvarem ROA byla letecká jednotka, která obdržela 16 Messerschmittů Me 109 G, 12 Junkersů Ju 88 a 5 Heinkelů He 111. Složení všech jednotek z názorového hlediska bylo různé. Velká část vojáků chtěla bojovat proti Stalinovi, ovšem na straně druhé nesouhlasili s nacistickým režimem v Německu. Někteří z nich odešli k ROA z důvodu krutých podmínek, které panovaly v německých zajateckých táborech sovětských zajatců. S blížícím se koncem války se však čím dál zřetelněji ukazovalo, že ROA bude bojovat zejména sama za sebe.

Dne 2. března 1945 dostal velitel 1. divize Buňačenko rozkaz od německého důstojníka na přesun do bojového prostoru. Zde došlo k prvním sporům, protože Buňačenkův nadřízený byl generál Vlasov, který situaci později uklidnil. A tak jeho vojska se vydala na pěší pochod ve třech proudech až ve dnech 6. - 8. března. První bojové vystoupení se odehrálo 14. března v prostoru soutoku Odry a Nisy u Erlenhofu, kde se vojáci ROA neúspěšně pokoušeli zlikvidovat sovětské předmostí na Odře. Poté byla divize stažena a přemístěna na jih. Jednotky postupně pronikly do Čech, kde vzniklo několik sporů mezi nimi a německými silami. Mezitím bylo plánováno jejich další bojové užití, počítalo se s využitím při obraně Brna. Velitel skupiny armád Střed Ferdinand Schörner nechal vyzbrojit ROA kanóny a tankovými stíhači Hetzer, vyráběnými v Praze. V této době však již generál Vlasov tajně navazoval kontakty s českým odbojem i se západními zpravodajskými službami. Jeho přáním zejména bylo, aby byla ROA uchována pro případnou válku proti bolševickému SSSR, která dle přání mnohých měla nastat po kapitulaci německé armády.

Od 30. dubna začali navazovat představitelé ROA již oficiální kontakty s českým odbojem, který zvažoval jejich účast na připravovaném povstání v Praze a který se s nimi nakonec dohodl na jejich pomoci. Dne 5. května se začaly přesunovat jednotky ROA ze Suchomast do Prahy, kam dorazily v brzkých ranních hodinách o den později. Vlasovci, jak byly jednotky nazvány díky jejich veliteli generálu Vlasovovi, obsazovali v Praze důležité opěrné body a uzly a opanovali velkou část Prahy a jejího předměstí. Zde vedli boje proti německým vojskům, ale zároveň docházelo k dalšímu vyjednávání, jak s představiteli České národní rady a českého odboje, tak s americkými vojenskými činovníky. Nebylo stále jasné, jestli americká vojska obsadí Prahu, ani jak se Američané zachovají vůči ROA. S vývojem událostí bylo zřejmé, že Praha patří do sféry vlivu SSSR a od ROA se začaly distancovat i české orgány. ČNR se 7. května rozhodla odmítnout další pomoc od ROA a tak Vlasovci opustili Prahu 8. května v ranních hodinách.

Po opuštění Prahy směřovaly jednotky 1. divize ROA opět do Suchomast a poté pokračovaly dále na jih do oblastí obsazených Američany. Některé vojenské oddíly Vlasovců však byly obklíčeny ještě v sovětské okupační zóně, jiné dospěly do zóny americké, kde se počátkem května 1945 nacházelo i jižní uskupení ROA. Avšak i tyto vojáky Američané předali Sovětům, a to i přesto, že generál Vlasov napsal 11. května vládám USA a Velké Británie otevřený dopis, ve kterém vysvětloval postoje ROA i obavy z dalšího osudu jeho vojáků. Dne 12. května předali Američané Sovětům i generála Vlasova. Popravy vojáků ROA probíhaly již krátce po jejich zatčení na území Československa. Další příslušníci ROA byli popraveni v Sovětském svazu nebo byli odsouzeni k těžkým žalářům a nuceným pracím v gulazích.

1947 – V Brně se konal XXI. sjezd sociálně demokratické strany, na němž došlo k porážce prokomunistického Fierlingerova křídla; novým předsedou se stal B. Laušman. Současně bylo schváleno sloučení slovenské sociální demokracie s českou sociální demokracií v jednu stranu (předtím rozhodnuto na sjezdu v Bratislavě, 17.-18. října t. r.).

1948 – Narodil se Charles, princ z Walesu, nejstarší syn britské královny Alžběty II.

1954 – Narodila se Condoleezza Rice, americká politička

1960 – Železniční neštěstí u Stéblové, dosud nejtragičtější nehoda v dějinách české železniční dopravy.

1967 – Do nově zřízené funkce tiskového tajemníka vlády republiky byl jmenován František Kouřil, dosavadní redaktor Rudého práva. Tentýž den deník Mladá fronta píše o studentské demonstraci (došlo k ní už 31. 10.) na Strahově a poukazuje na „nepřiměřenost některých zásahů Veřejné bezpečnosti“.

1968 – Státní orgány zamítly žádost Svazu vysokoškolského studentstva uspořádat průvody při oslavách Mezinárodního dne studentstva 17. 11.

Na všech fakultách Univerzity Karlovy a ČVUT byl vyhlášen stav pohotovosti.

V Bratislavě jednal parlament Svazu vysokoškolských studentů Slovenska.

Mítink mládeže v pražském závodě ČKD Trakce vyzval k pořádání „Dubčekových směn“ na podporu polednové politiky.

V Praze bylo zahájeno plenární zasedání ÚV KSČ, které trvalo až do 17. 11. V jeho průběhu schválilo odložit termín svolání mimořádného XIV. sjezdu KSČ; návrh na postavení a úlohu byra ÚV KSČ pro práci v českých zemích; schválilo žádost Z. Mlynáře o uvolnění z funkce člena předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ, předsedy právní komise a tajemníka ÚV KSČ.

Do funkcí tajemníků a členů sekretariátu ÚV KSČ byli zvoleni V. Biĺak, J. Hetteš, J. Kempný, F. Penc a L. Štrougal – ten byl zvolen i do předsednictva ÚV KSČ a předsedou byra pro řízení stranické práce v českých zemích. Za tajemníky byli schváleni: V. Hůla a J. Kozel. Do funkce předsedy Ústřední kontrolní a revizní komise pro české země byl zvolen V. Hájek. Dále byl vytvořen výkonný výbor předsednictva ÚV KSČ: O. Černík, A. Dubček, E. Erban, G. Husák, Š. Sádovský, J. Smrkovský, L. Svoboda a L. Štrougal.

S textem závěrečné kompromisní rezoluce „Hlavní úkoly strany v nejbližším období“ ještě v noci z 15. na 16. 11. odletěli do Varšavy A. Dubček, O. Černík a G. Husák, kde se sešli „na půli cesty“ s L. Brežněvem, který zde byl účastníkem polského stranického sjezdu. Přítomen byl též V. V. Kuzněcov. Na návrh G. Husáka podpořil L. Brežněv doplnění rezoluce tak, aby byl odsouzen „pravicový oportunismus“ ve straně - termín sporný, nebezpečný, který se stal – jak se dalo předpokládat – podkladem pro následující represe v nedalekém období. Po oslabení konzervativců v předsednictvu ÚV KSČ (nezvolením a odchodem D. Koldera, O. Švestky, E. Riga a A. Kapka) nastoupil tak drsný pragmatismus G. Husáka, který stále otevřeněji přejímal sovětská stanoviska. Také mimořádné zasedání Ústřední kontrolní a revizní komise ÚV KSČ 15. 11. mělo výhrady, zejména proti zřízení výkonného výboru předsednictva ÚV KSČ a jeho složení.

1969 – Sekretariát ÚV KSČ uložil stranické tresty novinářům I. Štukovi, V. Stuchlovi a J. Hollerovi, a vyloučil z KSČ další novináře J. Hochmana, M. Jungmanna, J. Lederera, A. Svobodu, J. Rumla a L. Velenského.

ČÚTI odebral registraci čtrnáctideníku Filmové a televizní noviny (byly založeny v roce 1967) se zdůvodněním, že „uveřejňované články porušovaly důležité zájmy vnitřní a zahraniční politiky státu“.

1970 – Federální vláda projednala soubor otázek dalšího rozvoje čs. federace.

V Mostě se konalo shromáždění k 50. výročí generální stávky, kde měl hlavní projev A. Indra.

Rudé právo přineslo článek pod názvem „...a nakonec zůstal socialistický jen název“ o vyloučení bývalého tajemníka Socialistické akademie Roberta Horáka z KSČ.

1971 – Planetární sonda Mariner 9 dosáhla oběžné dráhy Marsu, čímž se stala první kosmickou lodí, jež se dostala na oběžnou dráhu jiné planety než Země.

1992 – Představitelé parlamentních stran v Bratislavě se dohodli, že ústavní zákon o zániku federace projednají oba republikové parlamenty současně.

Svátky:

Svátek mají Sáva, Mikuláš (Tavelič) a Ondřej (Avellino).

V občanském kalendáři má svátek Sáva. Toto jméno vypadá jako slovanské, ale není tomu tak. Jeho základem je totiž hebrejské Sába či Sabbas, jež znamená "děd" nebo "stařec". Spojování s řekou Sávou je tedy omyl.

V církevním kalendáři bychom dnes nalezli Mikuláše, ale není to ten, který naděluje. Na toho je ještě příliš brzy. Jméno Mikuláš nebo také Mikoláš je řeckého původu a znamená doslova "vítězství lidu", protože základem jména je Níkoláos, přičemž níké je "vítězství" a láos "lid". My bychom mohli říci, že jde o obdobu našeho slavného "Vítězného února". Toto jméno je celosvětově hojně užíváno, ale většinou má počáteční písmeno N. V různých zemích tedy dnes s naším Mikulášem slaví také Nikolaus, Nikolas, Niklas i Nikolaj.

Kalendář nám dnes připomíná Mikuláše Taveliče a jeho druhy Deodata, Petra a Štěpána. Mikuláš pocházel z Dalmácie, kde se v polovině 14. století narodil. Jako mladík vstoupil do františkánského řádu a přes deset let kázal křesťanskou víru v Bosně. Kolem roku 1385 přišel do Jeruzaléma, kde poznal své tři přátele. Žili zde poměrně klidně až do 11. listopadu roku 1391. Tehdy byl zrovna velký mohamedánský svátek a tito čtyři kazatelé se dost provokativně rozhodli, že budou kázat v Omarově jeruzalémské mešitě. Protože tušili, do jak nebezpečného podniku se pouštějí, chtěli bláhově získat povolení ke svému kázání u městského kádího (soudce). Ten byl však úmyslem františkánů pobouřen a vyhnal je ze svého paláce. Samozřejmě, že se celá událost ihned rozkřikla, lidé se doslova rozzuřili a začali se srocovat na ulicích. Jakmile se Mikuláš a jeho druhové ukázali ve městě, byli ihned napadeni a zbiti. Nakonec byli zatčeni a uvrženi do žaláře, kde je několik dní drželi o hladu. Jejich vazbu navíc ztěžovalo kruté mučení, až soudce nakonec rozhodl, že budou popraveni. Všichni čtyři františkáni zemřeli 14. listopadu roku 1391 pod katovým mečem. Jejich těla byla spálena a popel rozptýlen.

V českém kalendáři měl dnes svátek také Ondřej, ale byl vyřazen a v římském jej nalezneme 10. listopadu. Toto jméno má řecký původ a znamená, že jeho nositel je "mužem statným a odvážným". Základem je totiž řecké Andreas, které má původ ve slově andréiós, jež znamená "mužnost". Toto jméno je v kalendáři vícekrát (6. ledna, 13. a 16. května, 12. července, 12. srpna, 16. září, 10. a 30. listopadu).

Dnešní Ondřej se jmenoval Avellino a narodil se roku 1521 v Castronuovu na Sicílii (Itálie). Přijal kněžské svěcení, poté vystudoval práva. Díky tomu působil v následných letech jako advokát pro církevní záležitosti. Tato práce jej však nijak zvlášť neuspokojovala, a tak vstoupil v roce 1556 do neapolského řádu theatinů, ve kterém zůstal jako misionář, kazatel a duchovní vůdce celé půl století. Díky tomu se stal velice populárním a oblíbeným člověkem. Zemřel 10. listopadu roku 1608 v okamžiku, kdy končil mši svatou. V roce 1712 jej papež Klement XI. prohlásil za svatého.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze