Vzpomínáček - 13. listopadu - Marie Rottrová a Antonín Zápotocký

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 13. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Revers císaři o milost, Robert Louis Stevenson, František Bíbl, zatímní ústava, bělehradské příměří, první tajná schůzka prezidenta Beneše s prostředníky Ribbentropova zahraničního byra NSDAP, Karel Brückner, Marie Rottrová, bitva u Guadalcanalu, komunisty popraveni čeští odbojáři, předčasné propuštění z vězení osob německé národnosti, Whoopi Goldberg, Antonín Zápotocký, 13. listopad 1968 a 1969, erupce kolumbijské sopky Nevado del Ruiz, Jaromír Vejvoda, ústavní zákon o dělení majetku federace, Miroslav Plzák..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1620 – 201 šlechticů podalo poníženou prosbu (revers) císaři o milost (mezi nimi i Václav z Budova); podobně i moravští stavové shromáždění v Rosicích u Karla st. ze Žerotína a na sjezdu v Brně slíbili podřídit se Ferdinandu II., potvrdí-li jejich svobody a privilegia. To císař odmítl a jeho vojsko obsadilo Moravu.

1850 – Narodil se Robert Louis Stevenson, skotský romanopisec a básník († 3. prosince 1894)

1880 – Narodil se František Bíbl, český básník a překladatel († 25. června 1932)

1918 – Národní výbor vyhlásil (oktrojoval) zatímní ústavu(vypracována sociálně demokratickým poslancem A. Meissnerem); její charakteristické rysy: 1. veškerá moc přenesena na jedinou sněmovnu; 2. zrušeny zemské sněmy; 3. šestinásobným rozšířením Národního výboru a kooptací zástupců Slovenska vzniklo Revoluční Národní shromáždění (klíčem určení se stal způsob ustavení Národního výboru, ten byl rozšířen na 256 členů); 4. prezidentovi dána jen čestná práva; 5. vláda volena Národním shromážděním.

Uzavřeno bělehradské příměří, které nařizovalo Maďarsku vyklidit Sedmihradsko, Banát a všechna území na jih od Drávy a bývalých hranic s Chorvatskem, nikoli však vyklidit Slovensko. Maďaři zasáhli na Slovensku vojensky. E. Beneš protestoval u francouzských vládních míst.

1936 – První tajná schůzka prezidenta Beneše s prostředníky Ribbentropova zahraničního byra NSDAP A. Haushoferem a K. Trauttmannsdorffem o stavu vzájemných vztahů. Druhá schůzka proběhla 18. prosince t. r. a výsledkem byla úmluva o rozšíření arbitrážní úmluvy z 16. října 1925. Další jednání mezi oběma stranami však byla na přímý zásah A. Hitlera ukončena.

1939 – Narodil se Karel Brückner, český fotbalový trenér

1941 – Narodila se Marie Rottrová, česká zpěvačka

Marie Rottrová se narodila 13. listopadu 1941 v Ostravě-Hrušov. Pochází z hudební rodiny. Otec byl varhaník a matka zpěvačkou.

Marie se od mládí učila hrát na klavír. Po maturitě pracovala nějaký čas jako úřednice spořitelny.

Ještě jako úřednice se v roce 1960 zúčastnila ostravské hudební soutěže, která hledala mladé talenty. Hudebním doprovodem byl Orchestr Gustava Broma.

Na základě této soutěže byla pozvána do Československé televize. Vystoupila zde s písničkou Jana Hammera a Jaromíra Hořce Rozmarné stvoření.

Odmítala se přestěhovat do Prahy. Po celou dobu odolávala nabídkám k přestěhování. Do roku1985 zůstávala věrná rodné Ostravě.

Zde vystupovala s instrumentální skupinou Františka Trnky, dále pak s místními skupinami Oktet, Samuel a Majestic.

Své první gramofonové nahrávky se dočkala se skupinou Flamingo (později Plameňáci).

Stálou členkou této kapely byla od roku 1969. Zpívala se zpěvákem Petrem Němcem. První dlouhohrající deska vyšla v roce 1970. Začala aktivně spolupracovat skoro se všemi velkými orchestry té doby. Objevilo se i několik výborných textařů, kteří pro ni dokázali napsat písničky přímo na tělo (Jiřina Fikejzová, Jaroslav Wykrenta a Jaromír Nohavica).

Často vystupovala v tehdejší Československé televizi (zejména ostravské tv studio), kde ji dávali hodně času a prostoru pro účinkování. Hrála ve slovenském muzikálovém filmu NEBERTE NÁM PRINCEZNU a účinkovala v populárním pořadu DIVADÉLKO POD VĚŽÍ (22 dílů), kam si pravidelně zvala atraktivní hosty (Karel Gott, Pavel Bobek, Jří Bartoška atd.). S některými svými hosty nazpívala duety. Koncem 80.let se dostavily první osobní i zdravotní problémy. Umělecká dráha úspěšné zpěvačky byla narušena i listopadovými událostmi roku 1989.

Od roku 1985 žije v Praze. Je po druhé vdaná. Z prvního manželství ma dva již dospělé syny. Oba dva jsou hudební skladatelé. Převzala písničku od BLACK SABBATH She´s gone, kterou nazpívala pod názvem LÁSKO VONÍŠ DEŠTĚM.

1942 – Námořní bitva u Guadalcanalu

1952 – Komunisty byli popraveni čeští odbojáři Ladislav Svoboda (* 6. ledna 1893) a Václav Ženíšek (* 10. září 1917)

Generál Ladislav Svoboda (6. ledna 1893, Štěnovice - 13. listopadu 1952, Praha) byl český voják, hrdina protinacistického odoboje a jedna z obětí komunistického teroru.

Ladislav Svoboda vystudoval reálku a šest semestrů na Vysoké škole strojní. Za první světové války dosáhl v rakousko-uherské armádě hodnosti záložního poručíka a po krátké úřednické kariéře vstoupil v roce 1919 do řad Československé armády, kde získal hodnost dělostřeleckého poručíka. Jeho kariéra stále stoupala: (štábní kapitán 1928, major 1936). V roce 1937 byl těžce zraněn při nehodě při zkouškách nových zbraní a lékaři mu museli amputovat levou nohu pod kolenem. Po návratu z léčení sloužil na vojenské střelnici Hluboká na Slovensku. Po německé okupaci odešel do výslužby, ale prakticky ihned se zapojil do protinacistického odboje. V dubnu 1944 byl i s manželkou zatčen a oba byli až do konce války vězněni. Major Svoboda byl podroben tvrdým výslechům, během kterých nic nevyzradil.

Po osvobození Československa v roce 1945 se Svoboda vrátil k armádě, v letech 1945-1948 byl povýšen na plukovníka a obdržel řadu vyznamenání. Po únorovém převratu byl přeložen do výslužby. V roce 1951 byl plukovník Svoboda zatčen a ve vykonstruovaném procesu obžalován z vyzvědačství a velezrady. Státní soud v Praze jej i s kpt. Ženíškem odsoudil k smrti. Žádosti jeho rodiny o milost prezident Gottwald nevyhověl.

28. května 1992 Vojenské kolegium Nejvyššího soudu ČSFR Ladislava Svobodu plně rehabilitovalo. Prezident Václav Havel mu in memoriam udělil hodnost generálmajora a medaili Za hrdinství.

Plukovník Václav Ženíšek (10. září 1917, Plzeň - 13. listopadu 1952, Praha) byl český voják a jedna z obětí komunistického teroru. Před válkou byl příslušníkem Československé armády, po okupaci pracoval krátce jako úředník a posléze jako dělník. Na konci války se zapojil do Plzeňského povstání a začal znovu pracovat v armádě. Nejdříve jako tlumočník, posléze se stal zpravodajcem.

V roce 1948 byl po únorovém převratu poslán nejprve na dovolenou, poté do výslužby. V jeho vždy příkladném hodnocení (1945-1947 velmi dobrý) se po nástupu komunistů objevilo nevyhovující se zdůvodněním: mylný politický postoj, neschopen důvěrné a tajné práce a nemá snahu rozšířit si vzdělání studiem Marxe a Lenina.

V květnu 1952 byl kpt. Ženíšek zatčen, obviněn ze špionáže a velezrady. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k trestu smrti a 13. listopadu 1952 byl popraven. 4. září 1991 jej vojenský soud plně rehabilitoval. Prezident Václav Havel jej in memoriam povýšil na plukovníka.

1955 – Zveřejněno prohlášení vlády o předčasném propuštění z vězení osob německé národnosti, odsouzených mimořádnými lidovými soudy za přečiny v letech protektorátu a za druhé světové války; propuštěno bylo 1437 osob. Zbývající odsouzení byli propouštěni postupně v dalších letech.

Narodila se Whoopi Goldberg, americká herečka, zpěvačka, scénáristka

1957 – Zemřel Antonín Zápotocký, československý prezident (* 19. prosince 1884)

Antonín Zápotocký (19. prosince 1884 Zákolany – 13. listopadu 1957 Praha) byl druhý československý komunistický prezident po Klementu Gottwaldovi a pátý od vzniku Československa.

Byl synem Ladislava Zápotockého (1852 - 1916), krejčího a známého českého socialistického novináře a funkcionáře a Barbory, rozené Dolejšové.

Vyučil se kameníkem a pracoval mimo jiné i na dostavbě katedrály sv. Víta v Praze.

V roce 1910 se oženil s Marií Skleničkovou a od roku 1914 působil v sociálnědemokratické straně na Kladensku, kde se stal redaktorem tamního stranického tisku.

Během první světové války bojoval jako voják rakousko-uherské armády v Haliči, Srbsku a na italské frontě.

Po vzniku samostatného Československa se stal jedním ze zakladatelů levicové frakce v sociální demokracii a organizátorem dělnických rad.

Roku 1920 se zúčastnil 2. kongresu Komunistické internacionály, v prosinci téhož roku se zařadil mezi hlavní organizátory generální stávky na Kladensku a spoluúčastnil se pokusu o levicový puč. Za tuto svoji činnost byl pak devět měsíců vězněn a propuštěn byl až díky amnestii prezidenta Masaryka.

Ve dvacátých letech patřil ke Šmeralově skupině ve vedení Komunistické strany Československa, v letech 1922–1925 byl generálním tajemníkem strany. Ve vedení se pak udržel i po V. sjezdu KSČ v únoru roku 1929, kdy jeho zvolení, navzdory kritikám z řad Gottwaldových stoupenců, prosadil delegát Kominterny.

Ve třicátých letech byl činný v odborovém hnutí (Rudé odbory). Organizoval známou Mosteckou stávku v roce 1932. Ve druhé polovině třicátých let pak usiloval o sjednocení československých odborů na protifašistické platformě. Od roku 1928 působil ve výkonném výboru Rudé odborové internacionály. V dubnu 1939 se i s manželkou pokusil o emigraci do SSSR, ale byl zatčen při pokusu o přechod do Polska. Do února 1940 byl vězněn na Pankráci, pak v Drážďanské věznici a nakonec až do roku 1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen.

Po návratu z koncentračního tábora se stal v roce 1945 předsedou Ústřední rady odborů, členem předsednictva ÚV KSČ a poslancem Národního shromáždění.

18. června–18. července 1946 předsedal Ústavodárnému národnímu shromáždění. 15. června 1948 byl jmenován předsedou vlády ČSR. 21. března 1953 byl Národním shromážděním zvolen prezidentem republiky.

Jako prezident se snažil změnit poměry, které v padesátých letech v tehdejším Československu panovaly, jsou známy jeho projevy, např. při otevírání Klíčavské přehrady, kdy mluvil proti násilné kolektivizaci venkova – říkal, že kdo ze zemědělců chce vystoupit ze jednotných zemědělských družstev, může atd. Jeho snahy ale narážely na odpor stranického aparátu v čele s prvním tajemníkem strany Antonínem Novotným, proto záhy na své snažení rezignoval.

Je též velice zajímavé sledovat jeho roli při přípravě vykonstruovaných procesů se Slánským a spol. – Zápotocký se se Slánským nesnášel již od roku 1929, kdy vrcholil v Komunistické straně Československa proces bolševizace a kdy právě Slánský tvrdě prosazoval jeho vyloučení ze strany.

Jeho role v čele státu bývá často idealizována – bývá označován za tátu dělníků, za člověka z lidu, ale není to tak docela pravda, události po měnové reformě v roce 1953 ukazují, že dokázal být právě vůči dělníkům, kteří dali najevo nesouhlas s komunistickou vládou, velmi tvrdý a nesmlouvavý. Spolurozhodoval o zatčeních, internacích, podílel se na přípravě politických procesů a zavádění všech forem poúnorového teroru.

13. listopadu 1957 zemřel na infarkt – na jeho místo nastoupil Antonín Novotný.

Jeho tělo bylo v generálské uniformě uloženo do rakve a poté zpopelněno. Urna byla uložena do mramorového sarkofágu v Národním památníku na vrchu Vítkově v Praze 3. Po 17. listopadu 1989 byla urna přenesena do rodinného hrobu na hřbitově v pražských Strašnicích, kde byla již dříve uložena i urna s popelem jeho ženy Marie. Rodinný hrob Zápotockých patří na tomto hřbitově k nejskromnějším.

Vedle politické činnosti se Zápotocký pokoušel i o literaturu a publicistiku. Ve svých dílech se věnoval především rozvoji revolučního dělnického hnutí, často se inspiroval životem svých rodičů - otce líčí jako cílevědomého člověka, který stál na počátku české sociální demokracie, matku jako milující, oddanou ženu, jež se dokázala vyrovnat s nelehkými životními podmínkami.

Díla jsou situována na Kladensko, do okolí Zákolan (kde strávil autor své dětství), popř. do Prahy.

Dvě z jeho děl (Vstanou noví bojovníci a Rudá záře nad Kladnem) byla v 50. letech za jeho vlády zfilmovány.

1968 – Na Pražském hradě se sešli L. Svoboda, A. Dubček, J. Smrkovský, O. Černík a E. Erban se zástupci studentů a besedovali s nimi zejména o chystaných vysokoškolských akcích.

Na Slovanském ostrově v Praze se konal mítink pražské mládeže. Na dotazy odpovídali mj. M. Vaculík, L. Vaculík, G. Sekaninová – Čakrtová, E. Zátopek a Z. Vokrouhlický.

Z aktivu předválečných členů strany v Českých Budějovicích byla zaslána rezoluce, která rozhodně vyvrací tvrzení o frakční činnosti KSČ v jižních Čechách. Jednalo se zejména o provolání „Výboru dělníků jižních Čech“, které se v rozmnožené podobě rozeslalo na mnoho míst republiky a v něm byly uvedeny tyto body (zkráceno):

1.) - zrušit a neuznávat výsledky XIV. mimořádného sjezdu KSČ, uspořádat XIV. sjezd nový v pozdější době, nyní rozhodně ne,

2.) - nevolit jako prvního tajemníka ÚV KSČ A. Dubčeka pro jeho politickou naprostou neschopnost,

3.) - odvolat z funkce předsedu parlamentu J. Smrkovského, rovněž jako neschopného a navíc jako „agenta západního imperialismu“,

4.) - působit na členy strany, aby byli rozumní a bezhlavě se nestavěli za neschopné vedení strany; nebude trvat dlouho a pravda vyjde najevo; za prvního tajemníka navrhujeme V. Biĺaka nebo G. Husáka – osoby s politickým přehledem a neúprosné vůči nepřátelům v našem státě,

5.) - seznamujte občany s tím, že do nynější situace nás zavedl nerozhodný postoj našich předních činitelů, uvažujte rozumně a nepodléhejte panikám!

Závěrem: národ z nynější situace vyvede jen státník zdatný, zkušený, kterých je u nás rozhodně dost.

Nemůžeme vystoupit veřejně, byli bychom označeni za kolaboranty.

Výbor dělníků z jižních Čech.

Do kapitalistických zemí byly dočasně omezeny cesty čs. občanů, o čemž se dozvídali až při svých žádostech o výjezdech a viza s tím spojená.

List britských komunistů Morning Star uveřejnil rozhovor se starým čs. komunistou J. Jodasem, který mj. řekl, že přípravy kontrarevoluce trvaly v Československu celých deset let a že sovětský zásah byl oprávněný, protože odstranil nebezpečí anarchie.

V Bruselu se konala konference náčelníků generálních štábů a vrchních velitelů NATO v jednotlivých členských zemích a jednala o důsledcích vstupu armád pěti zemí Varšavského paktu na území Československa.

1969 – Ministr národní obrany M. Dzúr seznámil stranické představitele s nejnovější technikou čs. armády, která byl instalována ve spolupráci s vedením Střední skupiny sovětských vojsk v ČSSR.

Český úřad pro tisk a informace zastavil vydávání časopisu Sešity.

1985 – Mohutná erupce kolumbijské sopky Nevado del Ruiz a následné zaplavení města Armero a dalších vzniklými lahary si vyžádaly více než 25 000 lidských životů.

1988 – Zemřel Jaromír Vejvoda, český skladatel, autor písně Škoda lásky (* 28. března 1902)

1992 – Na 5. společné schůzi Federálního shromáždění ČSFR byl schválen ústavní zákon o dělení majetku federace a jeho převodu na republiky (základem se stal územní princip a poměr 2 : 1).

1998 – Proběhly volby doobecních zastupitelstev a 1. kolo do třetiny Senátu; v komunálních volbách se volilo do 6184 obecních zastupitelstev a 134 městských, obvodních a místních částí statutárních měst. Nejvíce mandátů získali nezávislí kandidáti (13,17 %) před KDU-ČSL (11,4 %). 1. kolo senátních voleb vyznělo nejlépe pro ODS: do 2. kola postoupilo 22 kandidátů ODS, 15 kandidátů ČSSD, 14 zástupců tzv. čtyřkoalice a 3 kandidáti KSČM. Volební účast byla 42,3 %.

2010 – Zemřel Miroslav Plzák, český lékař-matrimoniolog, sexuolog a psychiatr (* 25. srpna 1925)

Svátky:

Svátek mají Tibor a Anežka (Česká).

V občanském kalendáři má dnes svátek Tibor. Ačkoliv se to nezdá, kořeny tohoto jména vedou k latinském Tiburtinus. V antice toto jméno znamenalo, že jeho nositel "přichází z města Tiburu", což je dnešní Tivoli. Významovým základem slova je snad "čestnost", proto bývá za českou obdobu jména uznáván Ctibor, případně i staročeský Chval.

V církevním kalendáři má dnes svátek Anežka. Dnešní den patří klarisce Anežce České, která odešla na věčnost 2. března roku 1282. Tohoto dne je její památka uctívána i v římském církevním kalendáři a u stejného data může čtenář najít i obšírnější informaci o této patronce naší země.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze