Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 10. září. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Sjezd obou českých králů, Ferdinand I. povolal vojenskou hotovost ke Kadani, útok proti Rýnské Falci, Akademie výtvarných umění, schůzka Františka I. s Mikulášem I. a Bedřichem Vilémem, zavražděna císařovna Alžběta, plukovník Václav Ženíšek, mírová smlouva v Saint Germain-en-Laye, Ladislav Adamec, Jiří Hálek, Otakar Motejl, Josef Gočár, krčmaňský krabičkový případ, 10. září 1968 a 1969, poslední oficiální poprava gilotinou ve Francii, The Complete Silver Beatles, Large Hadron Collider..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.
Události:
1486 – Na sjezdu obou českých králů (Vladislava a Matyáše) v Jihlavě svolil Matyáš, že bude ve vedlejších zemích Koruny české razit stejnou minci jako v Čechách (tedy téže váhy, zrna a stříže, jen s vlastním jménem). Tímto zdánlivě vstřícným krokem sledoval Matyáš snahu zajistit velké dědictví pro svého nemanželského syna Jana Korvína (zejména rozsáhlá slezská knížectví, jejichž správu, podobně jako i obou Lužic, značně zcentralizoval).
1546 – Ferdinand I. povolal vojenskou hotovost ke Kadani a žádal od stavů finanční pomoc ve válce proti protestantským stavům v Německu.
Někteří stavové neposlali své oddíly, jiní se vzepřeli královskému rozkazu k pochodu do Saska proti saskému kurfiřtovi (hlavě protestantů). Jednalo se o bezprostřední podnět k otevřenému konfliktu českých stavů s Habsburky (1546-1547), který souvisel s tzv. šmalkaldskou válkou mezi císařem Karlem V. a protestantskou opozicí v Říši (šmalkaldským spolkem).
1620 – Maršál Ambrosio Spinola (ve španělských službách) zahájil útok proti Rýnské Falci; středoevropský konflikt nabýval širšího rozsahu.
1799 – Z iniciativy šlechtické Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách vznikla kreslířská škola, později nazývaná Akademie výtvarných umění; prvním ředitelem se stal malíř J. Bergler. Svou činnost zahájila o rok později.
1833 – V Mnichově Hradišti až do 19. září probíhala schůzka rakouského císaře Františka I., ruského cara Mikuláše I. a pruského korunního prince (pozdějšího krále) Bedřicha Viléma; výsledkem jednání byla rakousko-ruská smlouva (9. září t. r.) o vzájemné garanci držav v rozděleném Polsku a o společném postupu proti polskému národně revolučnímu hnutí (potvrdil pozdější vojenský zásah proti povstání v Krakově v roce 1846). Rovněž se oba státy zavázaly zachovávat status quo v Turecku (smlouva z 18. září t. r.). O měsíc později (16. října) byla podepsána v Berlíně rakousko-pruská smlouva.
1898 – Ve švýcarské Ženevě byla zavražděna císařovna Alžběta italským anarchistou L. Lucchenim.
1917 – Narodil se plukovník Václav Ženíšek, oběť komunistického teroru (†13. listopadu 1952)
Plukovník Václav Ženíšek (10. září 1917, Plzeň - 13. listopadu 1952, Praha) byl český voják a jedna z obětí komunistického teroru. Před válkou byl příslušníkem Československé armády, po okupaci pracoval krátce jako úředník a posléze jako dělník. Na konci války se zapojil do Plzeňského povstání a začal znovu pracovat v armádě. Nejdříve jako tlumočník, posléze se stal zpravodajcem. V roce 1948 byl po únorovém převratu poslán nejprve na dovolenou, poté do výslužby. V jeho vždy příkladném hodnocení (1945-1947 velmi dobrý) se po nástupu komunistů objevilo nevyhovující se zdůvodněním: mylný politický postoj, neschopen důvěrné a tajné práce a nemá snahu rozšířit si vzdělání studiem Marxe a Lenina. V květnu 1952 byl kpt. Ženíšek zatčen, obviněn ze špionáže a velezrady. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k trestu smrti a 13. listopadu 1952 byl popraven. 4. září 1991 jej vojenský soud plně rehabilitoval. Prezident Václav Havel jej in memoriam povýšil na plukovníka.
1919 – Mezi mocnostmi Dohody a Rakouskem byla podepsána mírová smlouva v Saint Germain-en-Laye; Rakousko se stalo suverénním státem a uznalo nezávislost ČSR i korekci svých hranic. Díky tomu připadlo Československu území Vitorazska (113 km2, 10 tisíc obyvatel) a Valticka (83 km2, 10 600 obyvatel). Součástí smlouvy byla tzv. malá minoritní smlouva, podle níž Podkarpatská Rus (území o velikosti 12 644 km2, obývané 597 000 obyvateli, převážně Rusíny) se stala územím ČSR. V ČSR byla smlouva ratifikována 10. listopadu 1919.
1926 – Narodil se Ladislav Adamec, československý premiér († 14. dubna 2007)
1930 – Narodil se Jiří Hálek, český herec
Vždy srdcem hrající, upřímný, charakterní muž se zcela specifickým přístupem k tomuto velikému uměleckému odvětví. Narozen 10.září 1930 v našem hlavním městě. Už jako malý chlapec měl spíše umělecké sklony, které mu v nastupující dospělosti později dopomohly k slavné DAMU, kde studuje Jiří Hálek u význačných pedagogů tehdejší doby, paní Půlpánové, Pehra, Nedbala či Alfréda Strejčka.
Po absolutoriu rokem 1953 nastupuje na ostravskou divadelní scénu. To už má za sebou svůj filmový debut ve snímku KŘIŽOVATKA ŽIVOTA. Krátce nato však přichází vojenská služba a Jiří se okamžitě stává členem souboru Vítězných křídel, kde sklízí prvé divácké úspěchy.
Na celých pět let přijme po vojně nabídku od mladoboleslavského divadla, následuje Paravan, z kterého roku 1965 odchází konečně do rodné Prahy k Činohernímu klubu, zde se střetává s hereckými velikány své doby, mnoho pochytí, nejen také proto, že jeho učitelem na Akademii byl proslulý a tvrdý Nedbal.
Jiří Hálek však talentu má dostatečně dáno, důkazem toho nechť je slušivá filmografie tohoto nenápadného vzrůstem malého herce s ostrým zajímavě posazeným hlasem. Ač vesměs celý život hrál u filmu spíše vedlejší role, v televizi a u divadla to bylo jiné. Jeho asi nejslavnějšími rolemi jsou ředitel školy v MAREČKU, PODEJTE MI PERO, JAK SVĚT PŘICHÁZÍ O BÁSNÍKY, MEZEK či pravdivá pohádka TŘI VETERÁNI. Však prošel i velkými snímky OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY, SPALOVAČ MRTVOL, PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA. Přecházel mezi dramatickými rolemi skrze typicky mu padnoucími komediálními postavičkami v cimrmanovském stylu či rolí sociopata Čabana závislého na drogách v povídkovém krimi MOTIV PRO VRAŽDU, kde s pistolí v ruce terorizuje operatérský tým na pracoviští přímo v nemocnici.
Sedmdesátá léta se vyznačují vysokou tvůrčí schopností zvláště u kriminálních příběhů a v mnohých je Hálek i pro svůj specifický výraz ve tváři uveden v roli, jmenujme ještě např.: PŘÍPAD MRTVÝCH SPOLUŽÁKŮ či HOLKA NA ZABITÍ. Tv inscenace se mu zvláště v osmdesátých a posléze i devadesátých létech stávají hlavní obživou, krom divadla, hraje sympatické dareby a šťouravé postarší galantní pány. O PRINCEZNĚ NA KLÍČEK, ČAJOVÁ JULIE či krásná a velice milá role v krimikomedii PŘÍPADY PANA JANÍKA, kde hraje postaršího dobře zavedeného lékarníka, který ve svém volném čase má tak trochu kriminalistické chutě a pomáhá ve vyšetřování nejrůznějších malých i velkých případů. [zdroj]
1932 – Narodil se Otakar Motejl, český advokát a politik († 9. května 2010)
Vystudoval Právnickou fakultu Univerzitě Karlově v Praze v roce 1955 a poté pracoval jako advokát postupně v Banské Bystrici, na Kladně a v Praze.
V letech 1966 až 1968 působil v Právnickém ústavu Ministerstva spravedlnosti, v letech 1968 až 1970 byl soudcem Nejvyššího soudu, v té době se významně podílel na probíhajících rehabilitacích.
Jako advokát hájil lidi nespravedlivě pronásledované komunistickým režimem (v 50. letech i v době normalizace – např. Hanu Marvanovou, Jiřinu Šiklovou nebo členy skupiny The Plastic People of the Universe). 17. listopadu 1989 svážel svým autem zraněné studenty vracející se z demonstrace na Národní třídě do nemocnice. V prosinci 1989 se stal členem komise Federálního shromáždění pro dohled nad vyšetřováním událostí 17. listopadu. V období od 23. ledna 1990 až do 31. prosince 1992 byl předsedou Nejvyššího soudu ČSFR, v letech 1993 až 1998 předseda Nejvyššího soudu ČR.
V roce 1998 byl jmenován ministrem spravedlnosti. 18. prosince 2000 byl zvolen Veřejným ochráncem práv a v roce 2006 byl Poslaneckou sněmovnou do tohoto úřadu zvolen na dalších šest let.
Motejl po jistém váhání přijal funkci hlavního arbitra v kauze Diag Human, která má určit konečnou výši odškodného, které má český stát zaplatit firmě za neuskutečněné obchody s krevní plazmou. Byl silný kuřák.
Zemřel náhle po krátké nemoci 9. května 2010 po šestnácté hodině ve Fakultní nemocnici Brno.
1945 – Zemřel Josef Gočár, český architekt (* 14. března 1880)
1947 – Třem ministrům vlády (P. Zenklovi, P. Drtinovi a J. Masarykovi) byla zaslána poštou krabička s náloží tritolu (nitky "spiknutí" vedly na krajský sekretariát KSČ v Olomouci); krabičky vyrobil stolař J. Kopka z Krčmaně. Tzv. krčmaňský (krabičkový) případ se přenesl na půdu parlamentu (21. ledna 1948) a i do vlády (27. ledna, 13. února 1948) a stal se předehrou únorových událostí.
1968 – L. Svoboda, A. Dubček, J. Smrkovský,O. Černík a G. Husák vydali provolání k čs. lidu. Vyjádřili v něm odhodlánípokračovat v cestě reformní politiky, nastoupené v lednu. „Někteří lidé simyslí, že se budeme vracet do situace před lednem 1968, za slovenské komunistyříkám, že ne. Ani Sověti to nežádají...“, prohlásil při té příležitosti G.Husák.
Vláda jmenovala Bohuslava Švece zmocněncempro Čs. televizi, Odona Závodského pro Čs.rozhlas; řízením ČTK byl pověřen Jindřich Suk.
Byla vydána směrnice k uplatnění tiskového zákona a dodržovánípokynů ČÚTI.
V redakcích deníků a časopisů se objevil zjednodušený výklad „cenzurních pokynů“, platných od 1. 9. Co se nesmí: kritizovat SSSR a ostatní socialistické země; informovat o cizích vojenských jednotkách; nepoužívat pojmů „okupant“ a „okupace“; informovat o neutralitě, akcích Rady bezpečnosti OSN a Varšavskésmlouvy; informovat o zásobovacích potížích. A co se musí: každou zprávu, týkající se osob, prověřovat; dodržovat a respektovat seznamy utajovanýchskutečností, hospodářské a státní tajemství.
Rudé právo otiskuje článek Z. Mlynáře „Právo a právní ochrana občanů v podmínkách normalizace“.
Deník Práce přináší rozhovor s novým ministrem vnitra J. Pelnářem.
Výbor Svazu slovenských spisovatelů se rozhodl přerušit vydávání týdeníku Kultúrny život a začne vydávat nový časopis Literárny život, jehož šéfredaktorem bude Dominik Tatarka.
Od 6. čísla týdeníku Novinář došlo ke změnám: redakční radu řídí Vladislav Jisl, výkonným redaktorem zůstal Jan E. Sedláček a grafickou úpravou byl pověřen Václav Třešňák.
Záříjové číslo časopisu Novinář přineslo úvodník Stanislava Malečka „Hledání jistot“ a v něm je kladen důraz na věrnost socialismu, svobodu tisku, s níž „budeme muset zacházet moudřeji a obezřetněji“. A dále: „Bude nutné soustředit síly, abychom se co nejrychleji dostali k syndikalistickému pojetí naší novinářské organizace.“ Dnes víme, že k tomu došlo až po 21 letech v prosinci 1989.
V tomtéž čísle jsou uvedeny některé osobní zprávy: novým šéfredaktorem Světa v obrazech byl jmenován Josef Holler, novým předsedou redakční rady časopisu Reportér byl ustanoven Zdeněk Eis, místo Kulturní tvorby vychází týdeník Politika, jehož šéfredaktorem se stal Alois Svoboda, spisovatel Jan Drda byl jmenován šéfredaktorem týdeníku Svět práce, novým šéfredaktorem Svobodného slova byl jmenován Jiří Pavlis, jeho zástupcem Pavel Nerad a hlavním sekretářem Vladimír Zizius.
Dále je v tomto čísle Novináře zpráva, že prezident republiky udělil vedoucímu redaktoru zahraničního vysílání Čs.rozhlasu Milanu Weinerovi Řád práce.
O problémech s cenzurou pojednává stejnojmenný článek Jaroslava Diblíka.
Redakce Novináře vysvětluje, že číslo 9 obsahuje některé příspěvky, které vznikly v době dovolených před vstupem okupačních vojsk, a nebylo pak možné zajistit více informací, které by postihly složitou problematiku novinářské práce „těchto dní“. Dále uvádí že dvojčíslo 7-8 se expedovalo v srpnu a pro obtížnou distribuci mnozí čtenáři je nedostali. Vzhledem k tomu, že obsahovalo všechny hlavní dokumenty a projevy z mimořádného sjezdu Svazu čs. novinářů, redakce toto číslo pošle každému, kdo o ně požádá.
Pražská divadla začala opět hrát. Představení opery Bedřicha Smetany Dalibor v Národním divadle se zúčastnili L. Svoboda, A. Dubček a O. Černík.
Východoněmecký list Neues Deutschland uveřejnil rozsáhlou stať Kurta Zimmermanna „Duchovní průkopníci kontrarevoluce“, podle níž skupina čs. intelektuálů se už několik let postupně zmocňovala sdělovacích prostředků. Důležitým mezníkem byla konference v Liblicích o F. Kafkovi v roce 1963. (Poznámka: mj. poukázala na to, jak je „kafkovské téma“ odcizení a znicotnění člověka tváří v tvář byrokratickému aparátu právě v socialistických režimech aktuální.) Po ní vznikala v ČSSR střediska revizionistických a buržoazních ideologů, kteří učinili z Prahy tvrz „moderního marxismu“ a prostřednictvím teze pluralismu zahájili útok na KSČ. Tato stať měla ještě pokračování v následujících dnech 11. a 12. 9.
1969 – J. Smrkovský rezignoval na své funkce místopředsedy Federálního shromáždění a předsedy Sněmovny lidu. V dopisu G. Husákovi napsal, že považuje „vstup vojsk 20. srpna 1968 za neúměrný a neodpovídající obtížím socialismu“, přičemž zároveň poukázal na nebezpečí, že dosavadní politika KSČ bude dále rozdělovat stranu a lid na dva nepřátelské tábory.
Rudé právo otisklo rozhovor s D. Kolderem o roce 1968.
1977 – Ve Francii došlo k poslední oficiální popravě gilotinou.
1982 – Byla vydána kompilace The Complete Silver Beatles.
2008 – Nedaleko Ženevy byl do provozu uveden obří urychlovač částic Large Hadron Collider.
Svátky:
Svátek mají Irma, Karel (Spinola) a Mikuláš (z Tolentina).
V občanském kalendáři má dnes svátek Irma. Toto staré německé jméno je zkrácenou podobou Irmgardy, Irmtraud, ale i Irmhildy a vykládá se jako "velká, silná a pevná".
Ve světovém kalendáři jsou Irmgardy neboli Irmy dvě. Jedná Irma má svátek 4. září a narodila se kolem roku 1020 na hradě Aspelu v Severním Porýní-Vestfálsku (Německo) v rodině hraběte z Aspelů. Když její rodiče zemřeli, rozdělila všechno své dědictví mezi špitály, kostely a chudobince. Sama pak podnikla několik poutí do Říma a později žila jako poustevnice v Süchtelnu poblíž Krefeldu. Poslední roky strávila v Kolíně nad Rýnem, kde také 4. září kolem roku 1085 zemřela. Druhá Irmgarda se narodila kolem roku 830 a byla také ze vznešeného rodu, jejím otcem byl dokonce císař Ludvík Němec. Protože si již v mládí vybrala duchovní dráhu, dal jí její otec darem benediktinský klášter Buchau ve Württembersku, který pak vedla jako jeho abatyše. Po roce 857 však přesídlila do kláštera Frauenchiemsee u bavorského Chiemského jezera, kde také 16. července roku 866 zemřela. Od té doby si ji tohoto dne připomínají především v Horním Švábsku.
V církevním kalendáři je dnes opět Karel. Tentokrát se jmenoval Spinola a narodil se roku 1564 v Praze. V naší stověžaté matičce navštěvoval i školy, ale později se vzdělával v italské Nole, kde se většinou připravovali na své poslání budoucí misionáři. Karel byl přímo posedlý touhou odjet do dalekých krajin a obracet pohany na křesťanskou víru. Než se tak skutečně stalo, prožil si hotový očistec. Nejprve vážně onemocněl a málem zemřel, později přece jenom vyplul z Lisabonu směrem na Japonsko, ale loď zlomila kormidlo. Nakonec byli všichni rádi, že přistáli u Portorika, kde právě zuřila válka mezi Angličany a spojenými vojsky Španělska a Portugalska. Karel sice zachránil svůj holý život, ale padl do anglického zajetí. Po dlouhém čase se opět dostal do Lisabonu a zakrátko vyplul znovu. Tentokrát již na japonský břeh vstoupil. V Japonsku panoval císař Daifusama (1598-1616), který byl původně křesťanům nakloněn, ale v roce 1614 svůj postoj radikálně změnil a začal je naopak pronásledovat. Karel se však nevzdal, ani když za císařova nástupce začalo jít opravdu o život. Brzy byl samozřejmě dopaden, uvězněn a 10. září roku 1622 v Nagasaki s řadou svých druhů upálen. Epopej těchto japonských mučedníků strhujícím způsobem zachytil ve svém velikém románu Služebníci neužiteční český spisovatel Jaroslav Durych.
Ve světovém církevním kalendáři bychom dnes také nalezli jméno Mikuláš. Ten dnešní se píše z Tolentina a přišel na svět kolem roku 1245 v S. Angelo v Pontanu (Itálie). Už jako mladík vstoupil do řádu augustiniánských poustevníků (1256) a od roku 1275 sídlil až do své smrti v Tolentinu. Jeho život prý byl naplněn jenom láskou a pomocí všem lidem, přesto před smrtí řekl: "Ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn, neboť mým soudcem je Pán."
Prameny:
Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze
