Vzpomínáček - 10. listopadu - Miroslav Horníček a Josef Vinklář

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 10. listopadu. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Bitva u Varny, Martin Luther, Praha po Bílé hoře kapitulovala, Stanley nalezl ztraceného Livingstona, Růžena Šlemrová, Arnold Zweig, Andrej Nikolajevič Tupolev, Arthur Rimbaud, Saská republika, Miroslav Horníček, Michail Kalašnikov, Josef Vinklář, Jan Šverma, Taťjana Medvecká, 10. listopad 1968, Lunochod 1, Leonid Iljič Brežněv, jednání o vstupu ČR do EU, Norman Mailer..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1444 – Křižácké jednotky krále Vladislava III. Varnenčika byly poraženy v bitvě u Varny Turky vedenými Muradem II. a Vladislav byl zabit.

1483 – Narodil se Martin Luther, německý teolog, kazatel a reformátor, zakladatel protestantismu († 18. února 1546)

1620 – Dva dny po bitvě na Bílé hoře kapitulovala Praha vojskům Ferdinanda II. Štýrského.

1805 – Francouzský sbor o síle zhruba 7 tisíc mužů pronikl na Klatovsko, jiný sbor se dostal přes Budějovicko až do Tábora.

1871 – Henry Morton Stanley nalezl ztraceného cestovatele Davida Livingstona poblíž jezera Tanganika.

1886 – Narodila se Růžena Šlemrová, česká herečka († 24. srpna 1962)

1887 – Narodil se Arnold Zweig, německý spisovatel († 26. listopadu 1967)

1888 – Narodil se Andrej Nikolajevič Tupolev, ruský letecký konstruktér († 26. prosince 1972)

1891 – Zemřel Arthur Rimbaud, francouzský básník, představitel tzv. prokletých básníků (* 20. října 1854)

1918 – Vyhlášena Saská republika.

Narodil se Miroslav Horníček, český herec († 15. února 2003)

Miroslav Horníček (10. listopadu 1918 v Plzni – 15. února 2003 v Liberci) byl český herec, spisovatel, dramatik, režisér, výtvarník, glosátor a divadelní teoretik.

Jeho rodiče byli obchodníky s textilem.Zdědil po nich mj.hravost,zvídavost,smysl pro humor a fantazii,které později tak výrazně projevil ve všech svých uměleckých profesích.Studoval na plzeňské reálce,kde se poprvé projevily jeho literární vlohy,ale činila mu potíže gramatika.Francouzština mu přiblížila svět francouzské literatury. Od dětství měl velmi rád němý film,jak dobrodružný,např.Douglase Fairbankse,tak grotesky třeba Charlieho Chaplina či Laurela a Hardyho.

Po maturitě (1937) krátce pracoval jako pomocná technická síla ve Škodovce a jako úředník Městské nemocnice v Plzni.

Táhlo ho to však k divadlu,které často navštěvoval.Viděl zde např.Honzlovu úpravu a režii Klicperova Hadriána z Římsů (1933) jako komedii dell´arte.V roce 1935 ho uchvátili hostující Voskovec a Werich v Baladě z hadrů.

Sám Horníček zpočátku v Městském divadle statoval (poprvé 26.10.1936 v Honzlově pohostinské inscenaci Tylova Jana Husa).Jako diváka ho nadchlo hostování E.F.Burianova Déčka,kde hrál i Horníčkův strýc,Emil Bolek..(Viděl zde např.Máchův Máj,Brechtovu-Weillovu Žebráckou operu,úpravu-aktualizaci Lazebníka sevillského a při návštěvě Prahy ve Valdštejnské zahradě 1938 slavnou protiválečnou inscenaci,montáž z lidové poezie Vojna).Jezdil občas tehdy i pak za protektorátu do Prahy za divadlem na kole. Z pražských herců obdivoval (zatím na dálku) Jana Pivce,Eduarda Kohouta,Ladislava Peška či Sašu Rašilova.

Podněty ,které zde načerpal,uplatnil jako scénograf,herec a režisér amatérského Studentského avantgardního souboru (1937-1940),který naznačil jeho zaměření.V letech 1941-1945 působí jako profesionální herec a režisér v Městském divadle v Plzni.Hraje zde např.Jana Skalníka ve Šrámkově Létě,sluhu Trania v Shakespearově Zkrocení zlé ženy,panoše Jana ve své úpravě Klicperovy pohádky Jan za chrta dán,Frantu Mohykána v Urbanově Sluneční pasece aj.Vystupuje příležitostně rovněž v operetě – činoherní role cikána Sebastiana v Lehárově Frasquitě nebo baletu (Janáčkův Zápisník zmizelého).Režíruje svá pásma poezie.Jako herec poprvé pracuje s režisérem Radokem a vzepře se jeho metodě násilné provokace (viz M.Horníček:Poznámky o divadle,Praha 1990,s.44-45 a Z.Hedbávný:Alfréd Radok.Zpráva o jednom osudu,Praha 1994,s.377,poznámka 51).

V sezóně 1945/6 je členem avantgardního pražského divadla Větrník,vedeného Josefem Šmídou (viz Z.Hedbávný:Divadlo Větrník,Praha 1988).Hraje zde např.Varravina v Suchovo-Kobylinově Smrti Tarelkinově, Azurového prince (Bontempelli:Cenerentola),hned několik rolí v dramatizaci Haškova Švejka,D´Artagnana v dramatizaci Dumasových Tří mušketýrů aj.Navazuje zde celoživotní přátelství s Vlastimilem Brodským a Milošem Kopeckým.Za vojenské služby se seznamuje ještě s Jiřím Sovákem,jehož humor a přátelství mu byly obdobnou oporou též později.Levicová umělecká orientace přivedla Horníčka z čirého idealismu do řad KSČ (1945-1949) v představě možností svobodné tvorby,včetně otevřené kritiky všech společenských nešvarů.

V letech 1946-1949 je členem malostranského Divadla satiry,kde působí jako herec a režisér v kabaretních či revuálních inscenacích a pokouší se též o pantomimu (role Pierota ve vlastní pantomimě Cirkus Naděje,kterou zároveň režíruje).Hraje také titulní postavu ve hře Vratislava Blažka Kde je Kuťák?,která se stala záminkou k úřední likvidaci divadla.(Srv.V.Just:Divadlo plné paradoxů.Příběh divadla satiry 1944-1949 a nejen jeho,Praha 1990).V tomto divadle se znovu setkal s Milošem Kopeckým a spřátelil se.s Lubomírem Lipským,Stellou Zázvorkovou aj.Měl družnou a srdečnou povahu,uměl vychutnávat život a svou tvorbou do něj vnášel radost, hravost a smysl pro poezii.Jeho humor byl chytrý,laskavý,nevulgární a nepodbízivý (na sklonku života říkal, že by měla existovat cenzura – která by hlídala kvalitu).Byl později skvělým konferenciérem či moderátorem,ale neuznával slovo „bavič“.

V letech 1949-1955 působí Horníček jako člen Národního divadla,kde jeho směřování k autorskému herectví bylo dočasně podřízeno „systému Stanislavského“,jak byl tehdy chápán a dokonce byl nucen hrát v několika inscenacích,hlásících se k „socialistickému realismu“.(Skvělou parodii na tehdejší deformace Stanislavského podal Horníček později v televizi při svých dodatečných „přijímačkách na JAMU“,které jako neudělá.) V Národním divadle se však setkává s některými svými někdejšími hereckými idoly,nachází nová přátelství,zdokonaluje svou dikci ve velkém divadelním prostoru a v inscenacích klasiky (např.znovu sluha Tranio,Shakespeare:Zkrocení zlé ženy,Vrchní v Goldoniho Sluhovi dvou pánů) navazuje na své plzeňské začátky a své komické vlohy rozvíjí také v zájezdových estrádních pásmech s L.Lipským, F.Filipovským a J.Šlitrem.Právě Filipovský a Höger upozornili na Horníčkovy improvizační vlohy Jana Wericha,který hledal partnera pro nové nastudování některých her Osvobozeného divadla.Werich však Horníčka jako herce znal už z Divadla satiry,kde se jeho výstupy živě bavil.Věděl,že Národní divadlo mu nesvědčí.

Roku 1955 hostovalo v Praze Vilarovo T.N.P. (Národní lidové divadlo) z Paříže a Horníček se seznámil a vystupoval jako recitátor s Gérardem Philipem.Později tomuto herci věnoval dopis,otištěný ve svých Listech z Provence (1971,též na stejnojmenné desce) a osobně namluvený komentář k dokumentárnímu filmu Nebyl jen Fanfánem (1974).

V letech 1955-1957 byl Horníček partnerem a zástupcem Wericha jako herce a uměleckého ředitele nového Divadla satiry v paláci U Nováků ve Vodičkově ulici,kde kdysi sídlilo Osvobozené divadlo.Působil zde i jako režisér.(Srv.reedice na CD Lotosu V+W:Caesar,V+W:Balada z hadrů a P.Bréal:Husaři,vše 2004,V+W:Těžká Barbora,2005 nebo reedice na CD Supraphonu Werich+Horníček:Předscény,2005).V letech 1957-1961 se tato scéna,vedená Janem Werichem,přejmenovala na Divadlo ABC.(Srv.V.Just:Werichovo divadlo ABC,Praha 2000).Horníček zde úspěšně zkusil jako partnera v improvizaci také Miloše Kopeckého (J.Dietl:Byli jednou dva,1960 a po odchodu z Divadla ABC společnou kabaretní hru Tvrďák aneb Albert,Julius a tma – premiéra v režii Jána Roháče byla v Ostravě,1962 a později se hrála v Praze na různých scénách..S Kopeckým byli partnery též v Katu a bláznu,1962 či Malém panu Albertovi,1963.).Horníček a Kopecký byli při různých skečích zachyceni také v televizi. Vývoj jejich přátelství a souhry popsal s odstupem Horníček ve vzpomínce Jsem osudu vděčen (viz Miloš Kopecký:Já.Uspořádal Pavel Kovář,Praha 1996,s.293-295.). V 50. letech měl Horníček odvahu říci na estrádě s Vlastou Burianem v Ostravě pro horníky veřejně, že v srdcích svých diváků je tento velký komik dávno národním umělcem. Následoval demonstrativní potlesk publika, jež vstalo, který přítomného a předtím nespravedlivě režimem perzekvovaného Buriana dojal.(Vzpomínka podrobně v televizním pořadu Chvilky s Miroslavem Horníčkem a jeho přáteli 5, Tentokrát s Pavlem Bobkem, 1993, režie: Ivo Paukert).

Horníčkova herectví si začal všímat film,např.Byl jednou jeden král (1954 ,s J.Werichem), Kam čert nemůže (1959,s debutující Janou Hlaváčovou) nebo Táto,sežeň štěně (1964).Ve filmu mu byly výjimečně svěřeny i vážné role: farář Hora (Neschovávejte se,když prší,1962) nebo kriminalista, kapitán Chrástek (Smrt za oponou,1966).Stal se také vyhledávaným filmovým komentátorem (např.Rommův film Obyčejný fašismus,1965,americké střihové filmy Laurel a Hardy,1965 a Nestárnoucí smích,1967).

Zvlášť výrazně přispěl Horníček ke vzniku divadel malých forem.V sezóně 1957/58 uváděl v kavárně Vltava své autorské pořady Pondělky s tetou,kde hostovali Jiří Suchý,Jiří Šlitr (právě Horníček je seznámil) nebo Ljuba Hermanová.Vystupoval s Ivanem Vyskočilem na text-appealech v Redutě.Hrál v Semaforu od jeho otevření roku 1959 v inscenaci Člověka z půdy titulní postavu malíře Antonína Sommera (zachytila ji celou televize).V Semaforu hrál titulní roli v Šesti ženách Jindřicha VIII. (viz gramoalbum Divadla malých forem,1965) nebo v Recitalu Horníček-Hegerová.Uváděl zde roku 1965 i své vlastní Hovory přes rampu,kde pohotově a vtipně odpovídal na dotazy diváků.Jeho rozsáhlou literární tvorbu (22 knih,viz katalog Národní knihovny ČR,Praha) úspěšně zahájila půvabná knížka Dobře utajené housle,kterou vydal i na desce a četl z ní též na scéně.

Na světové výstavě v Montrealu EXPO 67 se Horníček naučil anglický komentář v Kinoautomatu (Činčera-Roháč-Svitáček) a stal se konferenciérem i hlavní osobou filmu Člověk a jeho dům.Příběh byl v každé situaci natočen ve dvou variantách a diváci si mohli tlačítky vybrat,jak má scéna pokračovat (až v roce 1970 viděli v kině Světozor Kinoautomat opožděně pražští diváci).Z pobytu na EXPO 67 vydával v Literárních novinách na pokračování reportáže Javorové listy,které vyšly 1968 poprvé knižně.Roku 1968 byla ve Viole premiéra Horníčkova pásma poezie Na Vaše zdraví,pane Seiferte.

V rozhlase se podílel Horníček vedle Wericha,Suchého a Vyskočila na seriálu Gramotingltangl.Televize vysílala za nadšení i ohlasu diváků dvanáct dílů Horníčkova pořadu Hovory H,kde odpovídal na otázky a kam si zval i hosty,např.Jana Wericha,Lubomíra Lipského,Jana Pivce,Milana Lasicu a Julia Satinského či věčného oponenta Vladimíra Svitáčka.Herecké historky z Hovorů H vyšly také na desce.Přesto byl cyklus, zřejmě na politický nátlak ,zastaven a zbylé tři díly se už nesměly vysílat.(V roce 1990 připomněl Horníček tento cyklus v televizi doplněnými Hovory H ještě po 20 letech a vyšla i knižní verze Miroslav Horníček v Hovorech H z Paláce K.) Mezi jeho příležitostné partnery v různých pořadech patřili např.Pavel Bobek,Tomáš Sláma,Igor Šebo či Pavel Dostál.

V letech normalizace a po ní Horníček hostoval v Praze i mimo ni jako herec,režisér či dramatik.Současně také vystavoval a publikoval své výtvarné koláže,fotografie,psal drobné prózy či úvody a doslovy k různým knihám, vydával desky atd.(viz Chronologický přehled od V.Justa in M.Horníček:Klaunovy rozpravy,Praha 1989, s.338-345).Po roce 1989 se více mohl věnovat spolupráci s televizí a rozhlasem.

Za zvlášť cenné v jeho rozsáhlém díle pokládám svědectví o spolupráci s Werichem - např.M.Horníček: Poznámky o divadle,Praha 1990 a M.Horníček:Hovory s Janem Werichem,Praha 2002 nebo televizní pořady Miroslav Horníček vypráví,1990 a Miroslav Horníček vypráví podruhé, 1992.Ve Vyznání :Mariánským lázním v červnu a červnu v Mariánských lázních,Praha 1975 je krásné svědectví o herci Eduardu Kohoutovi,který patřil k jeho četným přátelům..Mezi televizní skvosty patří Dietlův seriál Byli jednou dva písaři podle Flaubertova románu Bouvard a Pécuchet (1972,s J.Sovákem),natočený v době,kdy tragicky zahynul jediný Horníčkův syn Jan.Velkou životní oporou byla Horníčkovi až do své smrti v roce 1999 jeho žena,Běla,která se jako spolupracovnice podílela i na vydání některých jeho knih.

1919 – Narodil se Michail Kalašnikov, ruský vynálezce

1930 – Narodil se Josef Vinklář, český herec († 18. září 2007)

Josef Vinklář se narodil 10. listopadu 1930 v Podlůší do rodiny zedníka.

Od dětství žil v Praze na Smíchově. Vystudoval měšťanskou školu a v roce 1945 absolvoval jednoroční učební kurs.

V této době se začal věnovat umělecké a herecké činnosti.

Vystupoval v Dismanově rozhlasovém souboru (1945), Divadle satiry (1945 – 1946), Divadle V + W (1946 – 1948), a v pardubickém Východočeském divadle (1948 – 1950).

Poté vystupoval v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1. 8. 1950 – 31. 7. 1983; kromě vojenské prezentační služby v letech 1951 – 1953) a Národním divadle v Praze (1. 8. 1983 – 18. 9. 2007), kde hostoval (1981 a 1983) ještě za svého působení v Realistickém divadle a ve kterém hrál až do své smrti.

Od různých lyrických milovnických postav („Strakonický dudák“, „Romeo a Julie“) se jeho herecké působiště přeneslo k různým charakterním postavám, psychologicky složitých, rozrušených, psychicky složitých a často záporných s dravostí a výbušností („O myších a lidech“, „Bratři Karamazovi“, „Tartuffe“, „Jan Hus“, „Pohled z mostu“, „Idiot“, „Dva na koni a na oslu“, „Komik“, „Naši furianti“ či „Pygmalión“).

Vinklář skvěle dokázal vykreslit psychologické myšlení postav hlubokými expresívními kontrasty. Od své vrozené robustnosti, bodrého pohledu a vitality se odlišoval jeho zvláštně zastřený a bohatě odstíněný hlas, který se později z přirozené vitálnosti a svěžesti měnil na pomalý, klidný a promyšlený laskavý hlasový projev se skvělou výslovností. Ze tří manželství s herečkami Janou Dítětovou (1926 – 1991) a (2krát) Ivankou Devátou (*1935) měl syny výtvarníka Jakuba Vinkláře (*1955) a Adama Vinkláře.

Díky přátelství s dcerou Zdeňka Štěpánka Janou Štěpánkovou získal Vinklář první filmovou roli mendíka Martínka ve Štěpánkově a Vávrově historické komedii podle povídek Zikmunda Wintra NEZBEDNÝ BAKALÁŘ (1946). Zezačátku ztvárňoval různé menší epizodní roličky: pasáček (NIKOLA ŠUHAJ), Václav Jelínek (PŘEDTUCHA), Vláďa (VÍTĚZNÁ KŘÍDLA), Valenta (STŘÍBRNÝ VÍTR) atp.

Později mu režiséři svěřovali různé větší a titulní postavy mladých mužů se zápornými i kladnými vlastnostmi: voják Milan Pazdera (DNES VEČER VŠECHNO SKONČÍ), vojín Mirek (NEPORAŽENÍ), čert Lucius (HRÁTKY S ČEREM), kuchtík (PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU), Kubeš (SMYK), Jirka (105% ALIBI), Poustka (ZÁMEK PRO BARBORKU), židovský mladík Vágus (TRANSPORT Z RÁJE), zrádný rotný Vrbas (ATENTÁT) nebo Franta (...A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH).

Jeho situace se změnila až po seriálu HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO a po navazujících čtyřech celovečerních snímcích (PARTIE KRÁSNÉHO DRAGOUNA, PĚNIČKA A PARAPLÍČKO, VRAŽDA V HOTELU EXCELSIOR a SMRT ČERNÉHO KRÁLE), kde hrál u diváků oblíbenou postavu inspektora Josefa Boušeho, kdy získával různé charakterní a velké postavy a opět kladné i záporné.

Takový byl jeho nacista Nowak (OÁZA), Viktor (ZRCADLENÍ), chamtivý řezník Tureček (HOP – A JE TU LIDOOP), kapitán Koloušek (VRAŽEDNÉ POCHYBNOSTI), lesní dělník (POD JEZEVČÍ SKÁLOU), básník Šimon (PAN VOK ODCHÁZÍ), masér Beznoska (PÁTEK NENÍ SVÁTEK a V PODSTATĚ JSME NORMÁLNÍ), policista Kabát (TÍSŇOVÉ VOLÁNÍ), Ferdinand d'Este (EVROPA TANČILA VALČÍK) a nebo soudce Pinraud (ANDĚLSKÁ TVÁŘ). Naposledy před filmovými kamerami stanul v roce 2003 v romanci LESNÍ CHODCI v roli vyšetřovatele. Od devadesátých let pro něho režiséři ve filmech našli jen málo příležitostí.

Významná byla také jeho práce pro rozhlas („Vánice“, „Maryša“ aj.), dabingu (propůjčoval hlas např. Jeanu Gabinovi) a televizi (inscenace IKARŮV PÁD, NOC PASTÝŘŮ, ZÁMEK V ČECHÁCH, HOSTINA apod. a seriály HŘÍŠNÍ LIDÉ MĚSTA PRAŽSKÉHO, SŇATKY Z ROZUMU, BYL JEDNOU JEDEN DŮM, 30 PŘÍPADŮ MAJORA ZEMANA, CHALUPÁŘI, ŽENA ZA PULTEM, NEMOCNICE NA KRAJI MĚSTA, DNES V JEDNOM DOMĚ, DOKTOR Z VEJMINKU, PANOPTIKUM MĚSTA PRAŽSKÉHO, SANITKA, NÁMĚSTÍČKO, NÁVES, PŘÍKOPY i HRABĚNKY).

Natáčení čtvrté série „NEMOCNICE“ a premiéry divadelní hry „Malá hudba moci“ se již nedožil. Za své herectví obdržel titul Zasloužilého umělce (1987) a za umění dabingové Cenu Františka Filipovského (2000). Sepsal rovněž své memoáry „Pokus o kus pravdy“ (1993, 2004 a 2007). Jeden z nejvýznamnějších herců druhé poloviny 20. století Josef Vinklář zemřel na zhoubnou rakovinu v pražské nemocnici Na Homolce 18. září 2007 ve věku nedožitých sedmdesáti sedmi let.

1944 – Zemřel Jan Šverma, český novinář, komunistický politik (* 23. března 1901)

1953 – Narodila se Taťjana Medvecká, česká herečka

1967 – Rudé právo oznámilo, že byl zatčen Ivan Pfaff, autor tzv. Manifestu čs. spisovatelů.

1968 – V pražském paláci Lucerna uspořádaly obvodní výbory Svazu čs.-sovětského přátelství (pouze Praha 4 a Praha 8) za účasti 5000 lidí slavnostní mítink k 51. výročí VŘSR. Hlavní projev měl bývalý ministr zahraničí Václav David a sovětský generálporučík S. S. Martinosjan. Přijaté poselství sovětskému lidu označilo přítomnost sovětských vojsk v Československu za záruku národní suverenity a svobody. Po skončení mítinku došlo k potyčkám mezi účastníky a shromážděným velkým množstvím lidí před budovou Lucerny.

1970 – Byl vypuštěn Lunochod 1.

ČÚTI (Český úřad pro tisk a informace) zastavil vydávání časopisu Analogon.

Rudé právo otisklo článek J. Vaňka „Neuskutečněná ambice samozvaných vůdců národa“ o činnosti zrušeného Klubu 231. Další článek napsal Z. Hoření na téma „Krize na objednávku“, připomínající lednové události z roku 1969 v souvislosti s upálením Jana Palacha.

Z Československa byli vypovězeni čtyři západoněmečtí novináři a dva novináři americké agentury UPI.

1982 – Zemřel Leonid Iljič Brežněv, sovětský komunistický politik (* 19. prosince 1906)

1993 – Poslanecká sněmovna zamítla zavedení výjimečného trestu - trestu smrti.

1997 – Na mnoha místech republiky (Praha, Brno, Olomouc, Liberec, Hradec Králové apod.) proběhly demonstrace proti narůstajícím projevům rasismu a nenávisti v české společnosti; byly vyvolány vraždou súdánského studenta skinem v pražské vysokoškolské koleji.

1998 – Ministr zahraničí J. Kavan zahájil v Bruselu jednání o vstupu ČR do Evropské unie.

2007 – Zemřel Norman Mailer, americký spisovatel (* 31. ledna 1923)

Svátky:

Svátek mají Evžen/Eugen a Lev (Veliký).

Podle občanského kalendáře má dnes svátek Evžen nebo Eugen. Toto jméno je řeckého původu a znamená "blahorodý a urozený".

V církevním kalendáři bychom Evžena našli 13. listopadu. Je to Evžen II. z Toleda. Narodil se kolem roku 600 ve Španělsku a stal se arcibiskupem. Byl prý neobyčejně vzdělaný a napsal mnoho filozofických pojednání, ale i básní. Zemřel ve svém rodném městě Toledu v roce 657.

V církevním kalendáři dnes najdeme Lva. Význam jména je jasný. Jedná se vlastně o českou podobu řeckého slova león, jež znamená právě "lev". Lev měl dříve svátek 11. dubna a v občanském kalendáři bychom jej nalezli 19. června, kde jsou uvedeny ještě jeho další tvary, jako je Leon nebo Leoš.

Dnes si připomínáme Lva I. Velikého. Narodil se kolem roku 400 v Toskáně (Toscana, Itálie). O jeho dětství a mládí nevíme nic určitého. Jisté je, že se stal arcijáhnem papeže Celestina. Papežem byl zvolen v roce 440. Ihned na počátku své vlády provedl podstatnou reformu papežství. Odosobnil papežský úřad a zdůraznil jej čistě jako dědictví sv. Petra. Potom se zaměřil na obranu církevních práv a boj proti různým bludařským sektám. Ve svých spisech i při všech teologických jednáních obhajoval učení, že v Ježíši Kristu jsou obě přirozenosti - lidská i božská. Východní církev viděla v Božím Synu pouze přirozenost božskou a nechtěla od svého názoru ustoupit. Tehdy je Lev dost nediplomaticky označil za lupiče.

Důležitou roli Lev sehrál při obraně města Říma. Divoké hunské hordy totiž vpadly roku 452 do Itálie. Tehdy naopak prokázal Lev I. obrovskou diplomatickou a mravní vůli i nadlidskou statečnost. Útok barbarů byl strašlivý a ničivý. Všude, kam vtrhli, zůstala za nimi jen spálená země a zmar. Jednoho dne stanulo vojsko před branami města Říma. Lev vyšel z hradeb a šel osobně naproti hunskému vojevůdci Attilovi. Oba muži se setkali v Mantově. Lvova výřečnost musela být úžasná, neboť se mu podařilo tento evropský "bič boží" od Říma odvrátit. Lev se tak nesmazatelně zapsal do dějin, protože Hunové by "Věčné město" zcela jistě strašlivě vyplenili a snad i zničili. O tři roky později stáli před branami města noví dobyvatelé. Tentokrát to byli Vandalové, ale na ně již neplatil ani Lev, ani jeho charisma. Vandalové, věrni svému jménu, město dobyli a hlavně tvrdě vyplenili. Ve chvíli nejvyššího ohrožení však Lev přeci jen opět zasáhl a dojednal za obrovské výkupné, že vojáci ušetřili životy římských občanů a město nezapálili, i když to měli původně v úmyslu. Těmito událostmi se stal ze Lva hrdina a absolutně nejvýznačnější osobnost té doby.

Slavný papež zemřel 10. listopadu 461 v Římě a jako první z papežů byl pochován v předsíni konstantinské baziliky sv. Petra. Papež Sergius I. vyzvedl roku 688 jeho ostatky a přenesl je na oltář, který byl Lvovi zasvěcen.

Za Velké francouzské revoluce začali Francouzi dnešního dne v katedrále Notre Dame v Paříži, změněné v chrám Filozofie, uctívat bohyni Rozumu. Následující léta, plná násilí, poprav a masakrů, však ukázala, že revolucionářům tato bohyně mnoho moudrosti nenadělila.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze