Vzpomínáček - 1. října - František Kovářík a Jiří Suchý

Vzpomínáček je mnou připravený švédský stůl vybraných událostí, které se pojí k datu 1. října. Nelekejte se rozsahu, pro každého je tu něco. Nemusíte ho číst celý, stačí uzobnout jen to, na co máte právě chuť. Tady je dnešní menu: "Markrabě Jošt římskoněmeckým králem, vzdorojednota, markrabský titul Albrechtu II. Habsburskému, bitva u Zábřehu, sněmovní usnesení postihující poddané, bitva u Lovosic, generál Laudon dobyl svídnickou pevnost, položen základní kámen nové části Svatovítské katedrály, František Kovářík, Jiří Suchý, německá armáda začala obsazovat pohraniční oblasti, odběrné lístky na potraviny, první bitva o Varšavu, celní unie mezi Německem a protektorátem, dekret prezidenta republiky o všeobecné pracovní povinnosti, Norimberské procesy, Mao Ce-Tung vyhlásil v Pekingu Čínskou lidovou republiku, zastavení činnosti adventistů, snížení maloobchodních cen, zkrácena pracovní doba na 46 hodin týdně, Věc veřejná, 1. říjen 1968 a 1969, privatizace..." Události dnešního dne jsou zajímavé. Čtěte dál.

Události:

1410 – Většinou kurfiřtů (o hlas více než Zikmund) byl zvolen ve Frankfurtu nad Mohanem římskoněmeckým králem moravský markrabě Jošt jako Zikmundův protikandidát. Rozhodující hlas získal od Václava IV. za slib, že ho bude uznávat za "staršího krále římskoněmeckého a budoucího císaře".

V letech 1410-1411 užívali tak titulu římskoněmeckého krále tři Lucemburkové: Václav IV. (uznaný koncilem v Pise), Zikmund a Jošt.

1415 – V Českém Brodě se ustavila na sjezdu katolické šlechty "vzdorojednota", která získala i krále Václava IV.

1423 – Král Zikmund udělil formou rodinné dynastické úmluvy markrabský titul a plná panovnická práva na Moravě svému zeti Albrechtu II. Habsburskému a dceři Alžbětě (s výjimkou olomouckého biskupství, některých měst, hradů a opavského vévodství, jež zůstaly přímými lény Zikmunda jako českého krále). Morava se tak dostala na 14 let mimo svazek zemí České koruny.

1468 – Výprava z Čech pod velením Kostky z Postupic skončila porážkou v bitvě u Zábřehu.

1487 – Vydáno sněmovní usnesení (již 14. března t. r. vepsáno do zemských desek) postihující poddané, kteří opustili svůj grunt; každý, kdo grunt opustil bez vědomí vrchnosti, měl být, ať dlel kdekoliv, vrácen pod trestem zpět (za zběhlého poddaného byl stanoven poplatek 10-20 hřiven stříbra). Napříště mohli poddaní opustit vesnici jen tehdy, jestliže dostali od vrchnosti tzv. výhostní list se svolením vrchnosti. Tak začal s novými formami hospodaření panského velkostatku probíhat paralelní proces utužování poddanských vztahů. Došlo rovněž k ukončení vleklého sporu o "sedání v lavicích", v němž si panský stav přes všechny ústupky nižší šlechtě zajistil zřetelnou převahu při soudních jednáních. Podobný spor probíhal od dob krále Jiřího na Moravě; zde se uzavřel v roce 1493 tzv. narovnáním, kdy páni postoupili rytířům šest z dvaceti soudcovských míst.

1620 – Direktorium vydalo výzvu k obraně vlasti proti vojsku Ligy a Habsburků.

1756 – Střetnutí pruského vojska Fridricha II., který obešel seskupení saských vojsk u Pirny, s rakouskou armádou generála Browneho u Lovosic; Rakušané byli nuceni ustoupit a snažili se pomoci Sasům. K zamýšlenému spojení nedošlo, saská armáda 15. října kapitulovala a Browne ustoupil zpět k Budyni nad Ohří.

1761 – Generál Laudon dobyl svídnickou pevnost; šlo o poslední pokus Rakouska obsadit Slezsko.

1788 – Došlo k transformaci Společnosti orby a svobodných umění v C. k. vlastenecko-hospodářskou společnost v Království českém; společnost měla (podle svých stanov z 1. ledna 1789) podporovat a propagovat technický pokrok v zemědělství.

1873 – Položen základní kámen nové části Svatovítské katedrály v Praze na Hradčanech (u příležitosti oslav 900. výročí založení pražského biskupství). Na dostavbě se podíleli například J. Štursa, B. Kafka, V. H. Brunner, O. Španiel, F. Kysela; k dokončení došlo v roce 1929 (projekčně stavbu zabezpečovali J. O. Kranner, J. Mocker, K. Hilbert).

1886 – Narodil se František Kovářík, český herec († 1. října 1984)

Narodil se 1. října 1886 v Plzni do rodiny kameníka s osmi sourozenci. Chtěl pokračovat v otcově povolání, ale těžký zápal plic ho donutil vyučit se zámečníkem. A již v Plzni se věnoval ochotničení.

V sedmnácti letech odjel se strýčkem na zkušenou do Ameriky. Zde se živil různými podřadnými pracemi, například byl pomocníkem u řezníka nebo v tiskárně. V Chicagu se připojil k ochotnickým spolkům jako herec (F. Ludvík nebo O. Bártík).

Opět se vrátil do vlasti. Odešel k ochotníkům, u kterých hrál v letech 1908 – 1913 (J. Tuttr, V. Choděra, M. Procházková – Malá, A. Marek, J. Blažek či J. Hodr).

Přesídlil do Prahy a hrál v kamenných divadlech Deklarace (1912) a Švandově divadle (1913 – 1915). Poté se za války vrátil do Plzně a pracoval jako soustružník ve Škodových závodech a hrál pohostinsky v plzeňském Městském divadle (1915 – 1918).

V letech 1918 až 1920 brouzdal po Čechách s loutkovým divadlem se čtyřmi loutkami. Nakonec zakotvil ve Vinohradském divadle (1920 – 1959), z něhož odešel do penze. V letech 1945 až 1947 však hrál v Činohře 5. května a zájezdové skupiny Jindřicha Plachty. Byl rovněž uměleckým šéfem scény vinohradského divadla Pražského divadla pro mládež (1947 – 1949).

Jeho drobná postava a milá venkovská tvář ho předurčovala rolí různých dědečků, strejčků, blázínků a podobných charakterů. Jeho hřejivé lidský projev, životní zkušenost, milý humor, jímavá mimika, nezapomenutelná dikce a hlas, pochopení všech charakterů se odráželo v jeho realistickém ztvárňování postavy. Nikdy na divadle (a ani ve filmu) nevytvořil velikou nebo titulní roli, ale ve svých malých postavách a postavičkách dokázal na sebe strhnout celou pozornost („Lucerna“, „Naši furianti“, „Na dně“, „Divoká kachna“, „Maryša“ nebo „Věc Makropulos“).

Bohužel se Kováříkův filmový debut v komedii PAN PROFESOR, NEPŘÍTEL ŽEN (1913), kde si zahrál holiče, nedochoval. V němém období vytvořil ještě role Janotova přítele v melodramatu NEZNÁMÉ MATKY (1921), zlatníka ve snímku ZLATÝ KLÍČEK (1922), zahrál si v komedii PROČ SE NESMĚJEŠ (1922), zlého lichváře v OKOVECH (1925), tuláka a hráče karet v Hlavatého ROMÁNU HLOUPÉHO HONZY (1926), Kicolera v MODCHE A REZI (1926) a souseda ve Speergerově dramatu BLUDNÉ DUŠE (1926). Němý film však nemohl vůbec využít Kovaříkův největší herecký um – hlasový a mluvený projev, který ale dokonale využil až film zvukový.

Po příchodu zvuku dále vytvářel malé roličky, které však upoutali svým hlubokým lidstvím. Ztělesnil dědečka v Kodíčkově LOUPEŽNÍKOVI (1931), pacienta v Innemannově a Vančurově dramatu PŘED MATURITOU (1932), komorníka v detektivce ZÁHADA MODRÉHO POKOJE (1933) Miroslava Cikána, spiritistu v DOMĚ NA PŘEDMĚSTÍ (1933), zloděje Hukala v Rovenského melodramatu ZA RANNÍCH ČERVÁNKŮ (1934), sluhu Cyrila v komedii POKUŠENÍ PANÍ ANTONIE (1934) Vladimíra Slavínského, starého Lízala v komedii Václava Kubáska a Vladislava Vančury NAŠI FURIANTI (1937), otce Lízala v dramatu MARYŠA (1935) Josefa Rovenského, člena bandy v Cikánově VZDUŠNÉM TORPÉDU (1936), baču Mišo ve Fričových HORDUBALECH (1937), se smrtí smířeného hrobníka Zusku v HLÍDAČ Č. 47 (1937) režiséra Rovenského, starého bylinkáře ve Vávrově POHÁDKA MÁJE (1940), divadelního kritika v Holmanově melodramatu MINULOST JANY KOSINOVÉ (1940) s krásnou Vlastou Matulovu v titulní roli, zloděje psa v dalším Vávrově filmu, komedii PŘÍJDU HNED (1942), překupníka v Čápových MLHÁCH NA BLATECH (1943), nádražního zaměstnance Trnku v JARNÍ PÍSNI (1944) herce Rudolfa Hrušínského, žebráka v dramatu ROZINA SEBRANEC (1945) Otakara Vávry a nebo ředitele Ptáčka v Krškově komedii ŘEKA ČARUJE (1945). Dva poslední jmenované snímky byly sice natáčeny ještě za protektorátu, ale uvedeny byly až v osvobozené vlasti.

Znárodnění se Kováříka nedotklo a dále vytvářel stejné role ve filmech PANCHO SE ŽENÍ (žalářník) Rudolfa Hrušínského a Františka Salzera, NIKOLA ŠUHAJ (Derbačok) M. J. Krňanského, ČAPKOVY POVÍDKY (vrah Juraj Čup) Martina Friče, SVĚDOMÍ (ředitel školy) Jiřího Krejčíka, MIKOLÁŠ ALEŠ (Tomáš Fanfule) Václava Kršky, MILUJEME (děda Vrubel) Václava Kubáska a Jaroslava Novotného, PYŠNÁ PRINCEZNA (starý mlynář) Bořivoje Zemana, DIVOTVORNÝ KLOBOUK (Václav) Alfréda Radoka, JAN HUS (venkovský stařík) a JAN ŽIŽKA (starý nevolník, který byl oběšen) Otakara Vávry, HUDBA Z MARSU (dědeček hlavní hrdinky) Elmara Klose a Jána Kadára, PSOHLAVCI (Kryštof Hrubý) Martina Friče, Z MÉHO ŽIVOTA (vesnický učitel), LABAKAN (rybář) a LEGENDA O LÁSCE (Bechzad) Václava Kršky, HOLUBICE (starý pán) Františka Vláčila, KDE ALIBI NESTAČÍ (stařík) Vladimíra Čecha, ĎÁBLOVA PAST (pastýř) Františka Vláčila, POSLEDNÍ RŮŽE OD CASANOVY (Matyáš) Václava Kršky, ÚDOLÍ VČEL (ovčák) opět Františka Vláčila, PASŤÁK (učitel) Hynka Bočana, NA SAMOTĚ U LESA (starý otec Komárek) Jiřího Menzela, MAREČKU, PODEJTE MI PERO! (již zmíněný senilní latinář a češtinář Hrbolek) Oldřicha Lipského, VÍTĚZNÝ LID (děda Cajzek) Vojtěcha Trapla či HONZA MÁLEM KRÁLEM (okradený dědeček) Bořivoje Zemana.

Naposledy se na filmovém plátně objevil v první polovině osmdesátých let v hořkém podobenství Věry Chytilové FAUNOVO VELMI POZDNÍ ODPOLEDNE (1983) s Leošem Suchařípou v jediné titulní úloze jako roztomile senilní stařík. Touto rolí staříka nadobro skončilo Kováříkovo působení (které by se dalo nazvat dekádou a odyseou) v českém filmu, kde vytvořil na osmdesát skvělých rolí.

Kováříka si rovněž všimla televize v inscenacích (POLKA JEDE DO SVĚTA, ZUZANA A VODNÍK, DROBÍNEK, OHNĚ NA HORÁCH, ŠPRÝMAŘ, O HONZOVI A BARUŠCE nebo DOMOV) a seriálech (KLAPZUBOVA JEDENÁCTKA, KAMARÁDI, VODNÍK A ZUZANA, PAN TAU A ALADINOVA LAMPA, DOBRODRUŽSTVÍ ŠESTI TRAMPŮ, KAMARÁDI, F. L. VĚK, BYL JEDNOU JEDEN DŮM, MUŽ NA RADNICI a jeho vůbec poslední herecká práce na projektu SYNOVÉ A DCERY JAKUBA SKLÁŘE) a rozhlas („Šli před námi“, „Nositelé řádu“, „Naši furianti“, „Revizor“, „Maryša“ a dodnes pečlivé rozhlasové archivy uchovávají jeho desetidílné herecké vzpomínky „Když jsem vandroval“, jež vyšly u Supraphonu i na gramofonové desce).

Kovářík se uchytil také na poli spisovatelském. V roce 1926 vydal esejistickou knížku „Pozoruji, pociťuji, přemýšlím, věřím…“ a memoáry „Kudy všudy za divadlem“ (1982). Své vzácné vzpomínky svěřil také vzpomínkovému televiznímu dokumentu DÍKY, PANE KŘÍŽENECKÝ (1978) režiséra Olega Reifa. Jako herec získal řadu ocenění: tituly Zasloužilé umělce (1954) i Národního umělce (1976), Řády práce (1966) a Vítězného února (1976), Zlatého krokodýla (1974) a Medaili J. K. Tyla (1983).

František Kovářík se dá právem označit za největšího nestora československé kinematografie. S filmem prošel neuvěřitelných dlouhých sedmdesát let. Hrál již v němých filmech z desátých let a skončil až v polovině osmdesátých let. Stal se tak „živým svědomým“ našeho filmu. Kuriozita je, že Kovářík zemřel na své narozeniny 1. října 1984 v Praze pouhé dva roky před svými stými narozeninami. [zdroj]

1905 – V Brně vyvrcholil zápas o zřízení druhé české univerzity (veden od roku 1901) národnostními srážkami mezi Čechy a Němci ve středu města (u Besedního domu). Brněnské nepokoje se přenesly i do jiných měst na Moravě (Vyškov, Uherské Hradiště, Prostějov aj.).

1931 – Narodil se Jiří Suchý, český básník, textař, zpěvák, kabaretiér, zakladatel divadla Semafor

Jiří Suchý se narodil v Plzni v rodině vyučeného truhláře, své ranné dětství však prožil v Klatovech. Otec prošel řadou zaměstnání a nakonec našel uplatnění u dráhy jako telegrafista na Masarykově nádraží v Praze, kam ho posléze následovala i rodina. Velmi záhy se Jiří Suchý začal zajímat o umění. Neúspěšně se pokoušel dostat k výrobě kresleného filmu. Pro nedostatečný prospěch nebyl přijat ani na gymnázium, a tak zakotvil v reklamních ateliérech BaR, ze kterých se po znárodnění stalo družstvo Propagační tvorba. Vyučil se reklamním grafikem a po třech letech byl přijat do Svazu výtvarných umělců.

Začal psát texty pro hudební skupinu založenou Františkem Sodomou a záhy začal v této formaci hrát na kontrabas a zpívat. Rychle si získal popularitu. Hrával ve vinárně Reduta, kde si ho všiml Miroslav Horníček a seznámil Suchého s Jiřím Šlitrem. Spolu začali psát písničky a získávali první úspěchy v médiích. Suchý opustil práci grafika, ale ještě předtím se v Propagační tvorbě seznámil s výtvarnicí Bělou Novotnou, se kterou se v roce 1960 oženil.

V roce 1958 spolu se skupinou přátel založil Suchý Divadlo Na zábradlí, pro které napsal svou první hru Kdyby tisíc klarinetů, v níž i hrál. Ostatní členové souboru však viděli v Suchém pouze textaře a dramatika, a proto Suchý o rok později s Jiřím Šlitrem založili nové divadlo nazvané Semafor (SEdm MAlých FORem). Jejich první hra Člověk z půdy zaznamenala mimořádný ohlas, který tehdejší úřady znepokojil do té míry, že souboru dočasně odňal divadelní sál. V 60. letech si toto divadlo udržovalo stabilně velkou přízeň veřejnosti. Po smrti Jiřího Šlitra v roce 1969 našel Suchý nového partnera v herečce Jitce Molavcové. Divadlo Semafor se pro něj stalo celoživotním projektem. Byl autorem divadelních her, skládal hudební texty, režíroval i hrál. Převážně pro potřeby divadla se v menší míře věnoval i grafice a vydal rovněž řadu knih. Suchého autorská a divadelní činnost navazovala na poetiku tvorby Voskovce a Wericha.

Suchý se Šlitrem byli průkopníky a propagátory formu hudebního videoklipu v Československu. Vedle toho se od počátku snažili proniknout přímo do filmové branže. Prostředí divadla Semafor využil Miloš Forman k natočení mystifikačního dokumentu o náboru nových talentů do souboru pod názvem KONKURZ. Oba divadelníci se následně objevili v jinak průměrném snímku BYLO NÁS DESET, ale naplno Suchého talent dokázal využít až muzikál KDYBY TISÍC KLARINETŮ, kde byl Suchý vedle své herecké účasti autorem hudebních textů a spoluatorem scénáře. Ambice autorské dvojice Suchý+Šlitr vyvrcholily v hudební detektivce ZLOČIN V ŠANTÁNU, přes silné herecké obsazení ale výsledek pro nevhodně zvolenou formu neodpovídal očekávání.

V 70. letech se jméno Jiřího Suchého ocitlo na indexu kvůli podpisu manifestu Dva tisíce slov. Byl zbaven vedení divadla Semafor a možnosti natáčet filmy a vystupovat v televizi. Sankce polevily až ve druhé polovině 80. let, kdy se poetika divadla Semafor objevila ve filmech JONÁŠ A MELICHAROVÁ a JONÁŠ 2 ANEB JAK JE DŮLEŽITÉ MÍTI MELICHAROVOU. Ani zde ovšem Suchý nemohl režírovat. Těžiště jeho práce vždy spočívalo v divadelní činnosti. V archívu České televize jsou uchovány televizní záznamy některých jeho her. Je považován za klasika české kultury, za člověka s mimořádným talentem a s bezmála renesančním záběrem činnosti. Vzniklo o něm několik dokumentů, mj. portrét v rámci cyklu Galerie elity národa (GEN). [zdroj]

1938 – Německá armáda začala obsazovat pohraniční oblasti českých zemí.

Československá vláda ustoupila před ultimátem polské vlády (odevzdáno těsně před půlnocí 30. září) a souhlasila s odtržením značné části Těšínska (810 km2 zabralo Polsko, zůstalo 468 km2), části Oravy, Spiše, Kysuc a Šariše od ČSR. Hraniční smlouvy byly podepsány ve dnech 23. a 30. listopadu.

1939 – V protektorátě byly zavedeny odběrné lístky na potraviny; později se lístkový systém rozšířil i na textil, obuv a další důležité životní potřeby. Týdenní spotřební dávky rozlišovaly tři kategorie (obyčejní spotřebitelé, těžce a velmi těžce pracující); zvláštní příděly byly určeny dětem.

Po jednom měsíci tvrdých bojů zvítězil Wehrmacht v první bitvě o Varšavu a násilně vstoupil do polského hlavního města.

1940 – Uzavřena celní unie mezi Německem a protektorátem (ohlášena již Hitlerovým výnosem o zřízení protektorátu z 16. března 1939); umožňovala snadnější expanzi německého kapitálu do hospodářství českých zemí.

1945 – Vydán dekret prezidenta republiky o všeobecné pracovní povinnosti.

1946 – Norimberské procesy: 12 z 22 obžalovaných nacistických pohlavárů bylo odsouzeno k trestu smrti.

1949 – Mao Ce-Tung vyhlásil v Pekingu Čínskou lidovou republiku.

1952 – Politický sekretariát ÚV KSČ rozhodl o zastavení činnosti adventistů (měli asi 10 tisíc členů).

1953 – Oznámeno snížení maloobchodních cen; týkalo se zhruba 23 tisíc druhů zboží a optimisté mohli začít věřit, že v politickém vedení KSČ dochází k revizi dosavadního politického kurzu. K druhému, menšímu snížení cen došlo v prosinci t. r.

1956 – V Československu byla zkrácena pracovní doba na 46 hodin týdně; pro mladistvé do 16 let na 36 hodin.

1966 – V Čs. televizi byl poprvé uveden měsíčník Věc veřejná (redaktoři Arnošt Frydrych, Jiří Kantůrek a režisér Karel Pech)

1968 – Vláda jednala o návrhu ústavního zákona o činnosti čs. federace a zákona o postavení národností v ČSSR.

Úřad pro tisk zahájil jednu ze svých činností a schválil povinnou registraci nových časopisů, mj. Moravskoslezský večerník, Moravský večerník Rovnosti, Magazín Lidové demokracie, Svět práce, Doba, Listy, Energetik, Zítřek, Naše rodina, Host, Tuhá paliva, Skaut-Junák, Skauting, Zálesák, Ježek, Mladý čtenář, Udělej si sám, Lucie a Petr, Mona, Prostor a Chatař. Zároveň oznámil výši skutečných nákladů ústředních deníků a některých časopisů, odebíraných Poštovní novinovou službou podle stavu v září 1968 (v závorce počet výtisků): Rudé právo (921 807), Práce (412 158), Mladá fronta (331 698), Zemědělské noviny (325 261), Lidová demokracie (249 108), Svobodné slovo (323 488), Vlasta (644 628), Svět v obrazech (140 526), Týdeník Čs. televize (302 887), Týdeník Čs. rozhlas (415 576), Květy (311 528), Dikobraz (433 926), Mladý svět (371 559), Sedmička - Pionýrské noviny (149 528).

Historický ústav Akademie věd ČSAV vydal sborník dokumentů „Sedm pražských dnů 21. – 27. srpna 1968, zvaný též „Černou knihou“ (3000 výtisků, 494 stran včetně stovky ilustrací, vydáno pro studijní účely, neprodejná). Vznikla z aktivity vědců, kteří cítili povely občanského svědomí a postupovali přitom jako skuteční historikové střežící paměť národů. Kniha obsahuje citace dokumentů, vydávaných v srpnových dnech ústředními orgány státu a strany, petice, rezoluce, stanoviska a osobní dopisy, také plakáty, pouliční nápisy, říkánky a průpovídky, karikatury z celé republiky. Dále články a texty z rozhlasu a televize, novin a časopisů, které vycházely ve všech krajích republiky v těžkých okupačních podmínkách. Bibliografie české historie za rok 1968 dosáhla několika tisíc titulů! Záhy se kniha rozšířila po celé zemi a informace o ní prošly světovým tiskem s výjimkou Sovětského svazu a jeho tehdejších satelitů. Bez přičinění původních vydavatelů vyšlo i několik cizojazyčných vydání.

Po vydání Černé knihy obcházeli uniformovaní policisté téměř 800 institucí (jimž byla v počtu 2900 výtisků zaslána) s příkazem, aby byla „stažena z oběhu“. Stala se předmětem vyšetřovací akce Generální prokuratury ČSSR a Správy vyšetřování Státní bezpečnosti. Rozsáhlou protestní nótu čs. vládě zaslala vláda SSSR. Došlo dokonce k trestnímu stíhání autorů knihy proti Milanu Otáhalovi, Viktorii Čečkové a Vilému Prečanovi, který se v červenci 1976 vystěhoval z Československa. Proti prvním dvěma bylo trestní stíhání zastaveno až v roce 1980.

Mezinárodní redakce ČTK přeložila a 1. října pohotově vydala ruský překlad publikace K událostem v Československu, kterou sepsala tisková skupina sovětských novinářů. Obsahovala snůšku jednostranně interpretovaných dokumentů vedle lží a polopravd či překroucených výpovědí očitých svědků srpnových událostí 1968. Šlo o pokus tendenčně zkreslit skutečný obraz čs.společnosti a událostí v souvislosti s nezákonnou intervencí vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa.

Ředitel Televizního studia Praha V. Růžička potvrdil ve funkcích šéfredaktorů A. Frydrycha (Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky), R. Hlaváče (Hlavní redakce literárně dramatického vysílání), M. Volfa (Hlavní redakce pro děti a mládež) a Z. Michalce (Hlavní redakce Televizních novin).

Zástupci studentů Univerzity Karlovy, Svazu čs. spisovatelů a deseti velkých podniků podepsali v Praze protest proti útokům tisku v NDR na E. Goldstückera.

Také sovětská Literaturnaja gazeta otiskla štvavý článek „E. Goldstücker – liberál mnoha tváří“.

A. Indra přijal velvyslance SSSR S. V. Červoněnka.

V armádě zahájily činnost zvláštní senáty vojenských soudů pověřené „přezkumným“ řízením podle zákona č. 82/1968 o soudní rehabilitaci.

1969 – J. Pelikán z Říma a Z. Hejzlar z Vídně oznámili svou rezignaci na diplomatické funkce a zároveň sdělili, že se nehodlají vrátit do Československa.

V. Prchlík byl zbaven poslanecké imunity.

Čs. televize zastavila natáčení her F. Pavlíčka, J. Procházky a P. Kohouta.

1970 – Federální vláda přijala usnesení č. 231 o odnímání řádů a státních vyznamenání a o zproštění hodnosti u generálů a důstojníků čs. armády.

Prezident republiky L. Svoboda pronesl v Praze projev k absolventům vojenských vysokých škol.

1984 – Zemřel František Kovářík, český herec († 1. října 1886)

1991 – Byla zahájena tzv. velká privatizace.

1993 – Začala registrace pro druhou vlnu kuponové privatizace; měl v ní být privatizován majetek za 148 miliard korun (akcie zhruba 800 podniků).

Svátky:

Svátek mají Igor, Terezie (od Dítěte Ježíše), Remigius.

V občanském kalendáři má svátek Igor. Toto dnes typické ruské jméno má skandinávský původ a jeho počátky našli vědci ve staroislandském jméně Ingvarr. Doslova prý to znamená "hlídající Ing". Nejde však o žádný akademický titul, ale o jméno boha plodnosti. Příbuzným jménem je Ivar či Ivor.

V církevním kalendáři má dnes svátek Terezie. Toto jméno nám sděluje, že "dotyčná žena pochází z ostrova Thera (Egejské moře) nebo Therasia (u Sicílie)". Základem je řecké slovo téresis, což znamená "záštita" nebo "ochrana". Je možný ovšem také výklad jiný. Bereme-li totiž za základ jména slovo theros, dostaneme význam "léto, horko", dokonce "vedro". Aby celá problematika nebyla tak jednoduchá, přiklánějí se někteří badatelé k názoru, že základem je slovo therizein, jež znamená "žnout" nebo "sklízet úrodu".

Terezií je v našem kalendáři více. Tou dnešní je Terezie z Lisieux, zvaná také od Dítěte Ježíše. Na svět přišla 2. ledna roku 1873 v Alenćonu (Francie) a rodným jménem se jmenovala Martinová. Již od dětství snila o tom, že někdy vstoupí do řádu karmelitánek. Několikrát se o vstup do řádu snažila, ale byla vždy odmítnuta. Teprve když dosáhla 15 let věku, její sen se konečně splnil. V novém prostředí ji však nečekal žádný med. Byla jiná než ostatní řádové sestry. Nikdo se v ní nevyznal a většina lidí ji považovala za domýšlivou a pyšnou dívku. Matka představená jí navíc komplikovala život neustálým pokořováním. Není proto divu, že Terezie prožívala těžké vnitřní deprese a stav úzkosti; měla strach, že ji Bůh opustil, a dostávala se do těžkých vnitřních konfliktů. Jediné, co ji drželo nad vodou, byla její neochvějná víra v Krista. Proto snášela trpně všechna příkoří i těžké onemocnění tuberkulózou. Řídila se heslem: "Všechno je milost." Díky tomu se její duchovní život ustálil a její mystika se neustále prohlubovala. Zemřela smířena se světem i se svým Bohem ve věku 24 let, 30. září 1897 v klášteře v Lisieux (Francie). Papež Pius XI. prohlásil tuto mystičku 17. května 1925 za svatou a v roce 1927 ji jmenoval patronkou světových misií. Od roku 1944 je Terezie druhou patronkou Francie

Dnes bychom v kalendáři nalezli také jméno Remigius nebo Remig. Obě varianty jsou latinského původu a znamenají "veslař" nebo "loďař".

Prvním známým nositelem tohoto jména byl Remigius z Remeše. Narodil se kolem roku 436 u Laonu (Francie). Již ve věku 22 let byl jmenován remešským biskupem a začal neúnavně rozšiřovat křesťanskou víru. Dokázal dokonce pokřtít franského krále Chlodvíka I. i s jeho manželkou. Založil také několik biskupství (Laon, Arras, Thérouanne a Tournai-Cambrai) a po právu nese titul "apoštola Franků" - díky jeho úsilí přijalo křest obyvatelstvo většiny území severní Francie. Zemřel 13. ledna 533 v Remeši.

Ve starém Římě měla dnes svátek Fides. Byla to bohyně věrnosti, a tato ctnost byla tudíž dnešního dne s velkou slávou uctívána.

Prameny:

Václav Rameš: Po kom se jmenujeme
František Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech
česká, slovenská, německá, anglická a ruská Wikipedia
archivy syndikátu novinářů
Česko-Slovenská filmová databáze