Při mé návštěvě Prahy si jdu jako normální člověk udělat nějaké zásoby toho jídla, kterým se budu na několik dní živit. S nadšením vyrážím do blízkého supermarketu. To ještě netuším, jak mi spadne čelist.
Namířím si to rovnou k oddělení pečiva, které je svým výběrem jedinečné. My máme chleba jedna báseň! Sehnat v Itálii žitný chléb je skoro vzácnost a rohlíky vůbec neexistují. Moc tomu pečivu s manželem doma nedáme. Jen vyjímečně v létě, když jedeme do hor na jednodenní tůru, si koupíme housky, které nám pan prodavač ochotně rozřízne a napěchuje výbornou krůtí šunkou. Najdeme si pak nějaký pěkný palouček na náš malý horský piknik. Kousnu do nadité housky a v tu chvíli jsem zadělaná od drobků jak čuně, ale ta kvalita! Ale zpět k mému nákupu. Trhám si dva pytlíky (jeden si natáhnu na ruku a do druhého chci nasoukat pečivo), avšak moje oko zbystří schoulenou důchodkyni, která soustředěně osahává a mačká rohlík holýma rukama a hodí ho zpátky do přepravky. Zkouší křupavost dalšího a když ho promáčkne, tak ho zase nechá padnout k ostatním. A není sama. Přechází mě chut'. Kurňa! Jak je možné, že ještě v dnešní době berou lidé pečivo holýma rukama? Je to tak těžké, dát k dispozici vedle pytlíků i rukavice na jedno použití? Přeci se musí dodržovat nějaké hygienické standardy. Rukavice by měly být samozřejmostí i u ovoce a zeleniny, (to alespoň doma omyjeme), ale omyjme si rohlík!? Při vzpomínce na statistiky o mytí rukou po vykonání potřeby (jen 4 lidé z 10 si je umyjí), se smutně obracím na podpatku a kráčím k sekci se zavakuovaným pečivem. Fain, teď bych si dala nějaký dobrý salám. Při pohledu na komínky nakrájených koleček nazelenalé barvy lituji všechny místní obyvatele. O oschlém mase ani nemluvě. Víte, co je nejhorší? Když nemáte na výběr. Prý už ani to pečivo není to, co bývalo a je narvané všemožnými chemikáliemi. A tak si jdu radši pro jogurt, dalších pár drobností a mizím pryč. Za kvalitu potravin se v Praze (a nejen tam) draze platí, a to není fér vůči široké veřejnosti, která musí hlídat domácí rozpočet. Jsou obchody, kde vám například uzeniny nakrájí čerstvé, avšak znovu, za jakou cenu, a musí to být pokaždé jen zahraniční výrobky? Prostě kdo chce v Praze dobře jísti, penež hodně musí míti. Ale čerstvé jídlo je jednou ze základních potřeb člověka, to nemá být luxus. Za luxus se může považovat třeba relaxační masáž, ale ne čerstvé potraviny denní potřeby. Souhlasíte?
