Já to žvýkání asi neudýchám!

Tak to bylo něco pro vášnivého jedlíka jako jsem já! Neudýchat jídlo! Zdá se to absurdní, dokud to nezažijete. Koukám na ty italské dobroty a funím jak postarší dáma, co právě vyšla do třetího patra.

Ležím v novém bytě v Itálii. Překotně dýchám a funím, jenom už to trvá 10 dní! „To budete mít asi silnou chřipku.“ hlasí můj nový obvodní lékař. Horečka neklesá a neklesá…vzdávám to, chci do nemocnice. „Ale slečinko, kdepak jste si uhnala ten zápal plic?“ No konečně máme na světě alespoň diagnózu, že? Na vozíčku si to šupajdím na desetilůžkový pokoj! Wow! Tak tady bude zábava! Italsky jsem se učila na střední škole, ale musela jsem to všechno teprve oprášit, a proto mluvím se sestřičákem (nebo bratrem) anglicky. Chlapec na tom byl jazykově dobře a krásně jsme se dorozuměli. Požádal mě, ať se vysvléknu do naha. Za jiných okolností bych mu řekla, že jde na to zhurta! Začali do mě ládovat všechny možné kapačky, a já přemýšlela, proč to všechno muselo začít tak špatně. Když se člověk stěhuje do zahraničí, tak je plný snů a plánů, a já první věc co viděla z okoli, byla nemocnice! Fain! Můj tehdejší přítel a nynější manžel v jedné osobě, za mnou chodil 2x denně. Lítal za mnou o polední pauze a večer po práci. Můj tenkrát skoro-tchán taktéž každý den, a to mě do té doby viděl jen několikrát v životě. Začala jsem pomalu chápat, že mám okolo sebe velice citlivé osoby, které když je někomu v rodině zle, neopustí ho. Dělají to s takovou samozřejmostí, jako když si ráno čistí zuby. Kazdý večer přišel do našeho pokoje kněz a s ostatními nemocnými se pomodlil. Jako nevěřící mě to uvádělo do rozpaků, a tak jsem pokaždé předstírala hluboký spánek. Potom přicházeli dobrovolníci, kteří místo aby po práci šli domů, sedli do auta a jeli na kus řeči s námi ležícími. Mají můj obdiv! Jedna dobrovolnice mi obzvlášť utkvěla v paměti. Měla trpělivost s mojí lámanou italštinou, usmívala se a říkala mi, že budu zase v pořádku... Mezitím se můj zdravotní stav zlepšoval a už jsem i to jídlo udýchala! A jaké jídlo! Připadala jsem si jak v hotelu. První chod, druhý chod, zákusek…jen to kafíčko chybělo. I když to pro mě byla hrozná zkušenost, nějak na to strašně ráda vzpomínám. Byla to jen taková ochutnávka italské kultury, která mi posléze tolik obohatila život.