Rok 1968 v souvislostech

V tomto článku se pokusím ve stručnosti ukázat na příčiny a průběh událostí roku 1968 v Československu v kontextu doby a v souvislosti s rozložením vojensko-politických sil v mezinárodním měřítku. Tato hlediska budu popisovat pro větší přehlednost odděleně tak, aby zůstal zřetelný vzájemný průsečík všech těchto vlivů a jejich přesah do současnosti.

Jako první uvedu příčinu, která je historiky opomíjena, ale která ve skutečnosti byla důležitým hybatelem už jenom svým působením jako stategické „nutnosti“ v zájmu vyššího celku, která je nadřazena „úzkým“ národním (rozuměj státním) zájmům. Touto příčinou byla touha sovětských generálů, posílená zkušeností z kubánské krize, mít svoji přímou vojenskou přítomnost i v Československu. Sovětská armáda byla od konce 2. světové války v Německé demokratické republice, Polsku i Maďarsku a po opuštění Rakouska v roce 1955 vnímalo sovětské vojenské velení československý prostor jako slabé místo na linii styku Varšavské smlouvy a NATO. Protože přítomnosti sovětských vojsk aktivně bránil tehdejší 1. tajemník ÚV KSČ a pozdější prezident republiky Antonín Novotný, usilovali sovětští generálové v zákulisí KSSS o jeho odstranění z funkce a zároveň trpělivě hledali vhodnou záminku pro umístění svých vojsk. V tomto úsilí byli velice systematičtí a už v průběhu spojeneckého cvičení Varšavské smlouvy „Šumava“ v červnu 1968 využili příležitosti k určení nástupních míst budoucí invaze dříve, než došlo k politickému rozhodnutí o jejím provedení. A tak v okamžiku, kdy toto rozhodnutí padlo, byli už připraveni. Z vojenského hlediska je důležitý způsob obsazení Prahy:

„Pozdě večer dne 20. srpna přistálo v Praze mimo letový řád letadlo An-24, a po něm pak další sovětská letadla. Brzy se pražské letiště hemžilo sovětskými „civilisty“ i uniformovanými muži. O půlnoci, když se k hranicím státu začaly přibližovat tankové jednotky, dostala kontrolní věž v Ruzyni příkaz přerušit civilní provoz. Jakmile bylo letiště ovládnuto, z přepravních letadel se vyhrnuli výsadkáři. Letadla přistávala v minutových intervalech. Otevřela se vrata v zádi, mužstvo se vylodilo a letadlo ihned zase odlétlo. „Ani na chvilku nedošlo k žádnému prodlení,“ říká Ivan Rjabčenko, tehdy mladý důstojník ve 103. gardové jednotce. Přistávání přepravních letadel bylo koordinováno leteckým velitelstvím z letadla An-24, které zůstalo stát na letištní ploše.“ [1]

Tato akce ukázala akceschopnost a skutečné možnosti sovětských výsadkových vojsk a není náhoda, že naprosto stejný scénář byl, k překvapení celého světa, proveden 27. prosince 1979 při obsazení afghánského Kábulu a v menším měřítku ruští výsadkáři „překvapili“ tímto způsobem americkou armádu bleskovým obsazením letiště v kosovské Prištině v srpnu 1999. Kromě dosažení konkrétních operačních cílů šlo i o jistou demonstraci síly jednotek, jejichž operační prostor v současné době sahá až k Suezskému průplavu.

Nyní se budu věnovat zahraničně-politickým konotacím. XX. sjezd KSSS a především Chruščovova zpráva o zločinech stalinismu a odsouzení kultu osobnosti způsobily jistý zmatek v řadách jak KSSS, tak i v komunistických stranách dalších zemí a to především v evropských satelitech Sovětského svazu. Mnoho funkcionářů usilovalo v zájmu udržení svých mocenských pozic o změnu své politiky a tím se zároveň dostávalo do dilematu s vlastní minulostí a podílem na krvavých událostech předchozí éry. Na jedné straně pocítili úlevu ze slabšího diktátu z Moskvy. Na straně druhé hledali způsob, jak rehabilitovat zjevné přehmaty proběhlých politických procesů a přitom nezkompromitovat sebe. Mezi ty funkcionáře, kteří tuto situaci vybalancovali ve prospěch zachování vlastního postavení, patřil i Antonín Novotný. Ovšem jeho pozice byla s ohledem na minulost v očích Chruščova oslabena a vzhledem k jeho již dříve zmíněnému odporu k rozmístění sovětských vojsk se jeho pozice nezlepšila ani po odstavení Chruščova a jeho vystřídání ve funkci Leonidem Brežněvem, který byl vstřícnější právě vůči sovětské generalitě. Obecně se dá říci, že po zkušenostech z Maďarska, Polska a NDR bylo sovětské vedení velice obezřetné k dění ve svých satelitech.

A jaká byla situace na Západě? USA si po kubánské krizi uvědomily reálné rozložení sil a zaměřily svoji zahraniční politiku na postupné omezování vlivu SSSR v rozvojových zemích, které se vymanily z koloniální nadvlády. Tato politika ovšem zároveň zatáhla Spojené státy do vietnamského konfliktu, který se stal na dlouhou dobu americkým traumatem a zafungoval jako katalyzátor občanských hnutí uvnitř USA. Stejně tak v západní Evropě dospěla generace nepoznamenaná 2. světovou válkou, která si radikálně řekla o své „místo na Slunci“. Základna těchto protestních hnutí spočívala na univerzitách mezi studenty a byla spojena i s nebývalým rozmachem pop kultury (hudba, divadlo, výtvarné umění, film), která se stala výrazným prostředkem generační výpovědí prolamující hranice mezi jednotlivými státy a výrazně přispěla k občanskému sebeuvědomění, byť na sklonku 60. let došla tato revolta ke svým přirozeným limitům a sen o „všenápravě světa“ se postupně vytratil ve střetu s realitou.

Tento vývoj nemohl minout ani tehdejší Československo. Antonín Novotný ve snaze dát vnitropolitickému vývoji nový impuls, vyhlásil na XI. sjezdu KSČ v roce 1958 1. etapu budování socialismu za ukončenou a na základě této teze byla roku 1960 přijata nová ústava, ve které tehdejší Československá republika změnila název na Československou socialistickou republiku a byla v ní uzákoněna tzv. vedoucí úloha KSČ. Zároveň došlo k postupnému omezování cenzury. Toto uvolnění se pozitivně projevilo na rozmachu kultury, zejména filmu, divadla a ve spojení s tzv. divadly malých forem (především Semaforem) i populární hudby, která se stala obdobně jako na Západě generační výpovědí. Svoji prestiž si u občanů zachovali spisovatelé, kteří postupně začali vystupovat jako svědomí národa (již od II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956). Antonín Novotný, ale nedokázal překročit svůj stín aparátníka z 50. let, což se projevovalo i jeho nechutí ke slovenským emancipačním snahám a byl také velmi opatrný v otázce rehabilitací obětí politických procesů, které byly pomalu zahájeny až v roce 1963, týkaly se pouze členů KSČ a ani jim neumožňovaly úplný návrat do politického života.

Na sklonku roku 1967 se Novotný zalekl příliš velké liberalizace režimu, která se začala projevovat i v tlaku na změny v ekonomickém modelu společnosti a poté co byl Alexandrem Dubčekem vznesen požadavek na oddělení nejvyšší stranické a státní funkce, došlo mezi Antonínem Novotným a Alexandrem Dubčekem k roztržce, které dal Novotný i nacionalistické zabarvení a jeho pád se stal nevyhnutelným.

V lednu 1968 byl Antonín Novotný v čele strany nahrazen Alexandrem Dubčekem. V březnu uprchl za hranice generál Šejna, stíhaný za rozkrádání socialistického majetku a tato aféra byla poslední kapkou k odstoupení Antonína Novotného i z nejvyšší státní funkce prezidenta republiky. Novým prezidentem byl zvolen armádní generál Ludvík Svoboda, jenž požíval velkou autoritu u občanů i u představitelů SSSR.

Ve vedení KSČ získali převahu představitelé tzv. reformního křídla, rekrutující se jak z řad rehabilitovaných politiků (Smrkovský, Husák), tak z příslušníků mladší nezatížené generace (Mlynář). Nově zformovaný ÚV KSČ prosadil i změny ve vládě a události nabraly rychlý spád. V dubnu byl přijat nový Akční program, který nově definoval úkoly komunistické strany ve společnosti. Záměrně nebudu nyní zabíhat do jednotlivých kroků změn, jak v politické, tak ekonomické oblasti, ale pokusím se zaměřit na základní střet z tohoto vývoje vyplývající. Jde totiž o věčný střet mezi ideály a mocenskou praxí. Idealisté mají tendenci propadat iluzi, že dobro, které dle svého názoru přinášejí, má natolik obecnou platnost, že jeho sdílení je vlastně úplně samozřejmé. Toto pojetí dříve nebo později narazí na odpor těch, kteří přinášené ideje nepovažují za přínos. Výsledkem je střet, ze kterého vycházejí vítězně vždy ti třetí – technologové moci.

A to je případ i událostí roku 1968. Reformátoři se rozhodli opustit direktivní způsob řízení společnosti a dát větší možnost zapojení občanské veřejnosti. Vycházeli z předpokladu, že socialismus je natolik přitažlivá idea, že občané se budou zcela samozřejmě pohybovat v jeho mantinelech. Jejich předpoklad byl v dobovém kontextu částečně i oprávněný. Generace prvních budovatelů socialismu byla ještě dostatečně silná a pokládala celkový trend vývoje za pozitivní. Zároveň ovšem pod povrchem bublalo napětí mezi katany z 50. let a jejich oběťmi, které očekávaly možnost odplaty. A právě toto pnutí bylo jednou z příčin, proč tzv. konzervativní křídlo (Bilak, Kolder, Indra) mělo oprávněný pocit ohrožení, že ztratí kontrolu nad chodem společnosti a svůj mocenský monopol. Proto rozvíjeli své teorie o sionistickém spiknutí (Kriegel, Pelikán, Lustig a další), později zahrnuté do nechvalně známého Poučení z krizového vývoje. Tvrdě odsuzovali od prvopočátku KAN (Klub angažovaných nestraníků) a K 231 (sdružení politických vězňů nazvané podle paragrafu 231, dle kterého byli zpravidla odsouzeni). Je paradoxem doby, že jeden ze zakladatelů KAN Ivan Sviták, osočovaný těmito lidmi jako antikomunista a protisocialistický živel, zemřel roku 1994 jako člen KSČM. O chuti obyvatel k aktivnímu podílu na dění svědčí i skutečnost, že na Fond republiky se již za 2 týdny nasbíralo 159 milionů korun a 41 kg zlata.[2]

Mezistátní vztahy nejsou určovány přátelstvím, ale mocenskými zájmy. Právě tuto poučku nechtěli vzít představitelé „pražského jara“ vážně. Neustále se navzájem přesvědčovali o správnosti svého díla a tak si vůbec nechtěli připustit, že sovětské vedení to může vnímat jako ohrožení svých mocenských pozic. Tento sovětský postoj byl navíc přiživován polským představitelem Gomulkou a představitelem NDR Ulbrichtem, kteří si vybudovali své postavení na potlačení demokratizačních snah v jejich zemích. A právě kombinace tlaku těchto dvou funkcionářů, zájem sovětské generality a zaneprázdněnost USA jinými problémy (USA braly příslušnost Československa k zemím východního bloku jako status quo, který v dohledné době nechtěly měnit), přesvědčily Leonida Brežněva o prospěšnosti zásahu. Po červencové schůzce ve Varšavě bylo rozhodnuto.

Opět zde nebudu vypisovat mnohokrát popsaný průběh prvních dnů okupace a zoufalý a marný odpor občanů, kteří stáli s holýma rukama proti tankům. Vzniklá situace neměla dobré vojenské řešení, toho si byl vědom prezident Svoboda, a proto vydal přísný rozkaz armádě- nezasahovat. O politickém řešení je možné vést polemiky, ale dostáváme se tím do oblasti spekulací a historie nezná „kdyby“. Faktem zůstává, že idealisté se nechali rychle zlomit (až na osamoceného Františka Kriegela) a přišla životní příležitost pro technologa moci Gustáva Husáka. Na hodnocení jeho osobnosti nestačí jednoduché ideologicky zabarvené šablony. Je nezpochybnitelné, že intelektuálně převyšoval své protivníky a pozdější spojence z donucení a svým pragmatismem se lišil od svých reformních souputníků. Prokázal svůj politický čich a včas se odstřihl od lidí okolo Dubčeka, vetřel se včas do přízně Leonida Brežněva a tím odstavil ambiciozního, ale intelektuálně hůře vybaveného Biľaka.

Následná normalizace byl pro Husáka trochu tanec mezi vejci. Jako politický vězeň z 50.let nechtěl spustit vlnu procesů tak, jak je poznal na vlastní kůži. S Biľakem v zádech a Sovětskou armádou na našem území si nemohl dovolit žádné liberálnější experimenty po vzoru maďarského Kádára (byť o to podle některých svědectví usiloval). A tak přežíval na vrcholu domácí mocenské pyramidy, aby se v závěru svého života stal svědkem rozkladu režimu, který se snažil zakonzervovat.

[1] Carey Schofield: Ruská elita – Brigády SPECNAZ a výsadkové jednotky. Naše vojsko s.r.o.  2011, str. 33

[2] Jiří Vančura, Naděje a zklamání. Mladá fronta 1990, str.48